Itachi se blížil ke své rodné vesnici. Už viděl její bránu a na mysl mu přišli vzpomínky, o kterých si myslel, že už ani nemá. Vzpomínal na svou rodinu, příbuzné a na svého nejlepšího přítele. Ale pak se vzpomněl i na to jak všechny zabil. Zatočila se mu z toho hlava, až se vyčerpaně svezl na kámen stojící u cesty.
„Tolik let,“ vydechl a svůj zrak dál upíral na bránu v dálce.
Namáhavě se zvedl a skoro by se svezl zpátky na kámen, kdyby ho někdo nezachytil.
„Opatrně, jste v pořádku,“ ozvalo se vedle něho.
Itachi zvedl hlavu a prohlédl si neznámého. Byl to asi patnáctiletý kluk s krátkými hnědými vlasy a modrými oči. A díval se na něho zvídavým pohledem. Za ním stáli další lidé a také si ho prohlíželi. Itachi děkoval v duchu, že se oblékl jako chudý vesničan, snad v něm ninju nepoznají.
„Díky, jenom se mi zatočila hlava,“ utrousil Itachi a cítil, že mu už nezbývá moc sil a času.
„Jdete do vesnice,“ zeptal se znovu klučina.
„Ano,“ potvrdil mu domněnku.
„Tak pojďte s námi,“ navrhnul mu.
„To by bylo skvělé,“ řekl Itachi a podíval se i na ostatní: „Tedy jestli to nevadí?“
„Ne, to je v pořádku,“ promluvil muž, který se vzhledově podobal chlapci. „Jdeme na trh, můžete se k nám přidat.“
„Děkuji, jste hodní,“ děkoval Itachi.
„To je v poho,“ namítl klučina. „Mimochodem, já jsem Kyosuke.“
„Těší mě,“ zoufale přemýšlel nad jménem. Své jim říct nemohu, ušklíbl se v duchu, to by byl tanec. „Jmenuji se Nao.“
„Nao,“ opakoval Kyosuke.
„Neopotřebuj mu ho,“ zasmál se jeho otec. A tak se Itachi Uchiha přidal k vesničanům a bez problému se dostal do Konohy.

„No a teď babo, raď,“ mručel si pod vousy Itachi stojící uprostřed ulice, přetáhl si přes hlavu kus látky, aby ho nikdo nepoznal. S Kyosukem a ostatními vesničany se rozloučil kousek za bránou. A teď přemýšlel kudy. „Taky mi mohl říct víc.“
Pak pokrčil rameny a vydal se cestou necestou. Snad tomu chtěl osud nebo jeho podvědomí, vedli jeho kroky k bráně do části vesnice patřící klanu Uchiha. Kousek od ní se zastavil a z povzdálí se na ni díval, hrdlo se mu stáhlo a celého jeho tělo napjalo.
„Jak to, že je otevřeno,“ nechápal Itachi. „Vždyť nikdo už z klanu nežije. Tak kdo to tu obývá?“
Jako na odpověď se za ním ozvalo.
„Sasuke, co myslíš, že to bude,“ zeptal se Neji s náručí plnou tašek s nákupem.
„Nevím, a je mi to jednou,“ odvětil Sasuke a nadhodil si v podpaží krabičku.
Itachi se kradným pohybem ohlédl přes rameno a prohlížel si svého bratra. První věc, která ho napadla, bylo to, že jeho bratr spolu s tím druhým chlapcem vypadá jako vánoční stromeček, jak byli ověšeni taškami. A pak si všimnul, jak vyrostl a uvědomil si kolik, už uběhlo vody.
„Ale věř tomu, že jsem se na nákup nabídl naposledy,“ zavrčel Sasuke.
„Moje řeč,“ souhlasil Neji a snažil se nic neupustit.
„A teď si vezmi, že dneska jsme všichni a ještě se tady asi objeví i Gaary, “ pokračoval Sasuke a prošel kolem svého staršího bratra a ani si ho nevšimnul. „Nechtěl bych stát v kuchyni.“
„Hmm,“ zamrčel ten druhý. „Ještě, že tady Gaara zjeví, pořád nevím, co si mám o tom myslet.“
„Já taky ne, “ kýval souhlasně Sasuke. „Nevěděl, že se můžou rozmnožovat. Málem jsem šel do mdlob.“
„Mě to povídej,“ přitakal Hyuuga. „Ale ještě jsme nevyřešili, co s klanem Hyuuga. Nemůžeme to tak nechat.“
„Ale přece nemůžeme uspořádat trestnou výpravu,“ namítl druhý. „Vyvolali bychom válku. Teď když jsme jedné zabránili.“
„Hmm, taky pravda,“ ucedil Neji a společně se Sasukem vešli do brány a ztratili se Itachimu z očí.
„Co se to tady děje,“ nechápal Itachi kroutící hlavou. Pak se musel opřít o stěnu, aby neupadl, jak mu tělem prošla bolestná křeč. „Nemám už moc času, musím rychle.“

Itachi šel pomalu po hlavní ulici vedoucí přes celou část vesnice Uchiha klanu. Rozhlížel se na všechny strany a poznával některé domy. A taky zaznamenal, jak chátrají. Šel pomalu, částečně kvůli bolesti, která ho svírala vevnitř a částečně kvůli strachu, aby no nenapadli, nemohl si nechat se zabít, tak blízko svému cíli.
Po chvíli se dostal do míst, která vypadala, že je někdo obývá. Domy byli spravené a všude bylo uklizeno. Přemýšlel, kudy dál, když se kolem něho zabodaly do země kuneie. Okamžitě ztuhnul a čekal, co se bude dít dál.
Ze stínu budov vyšli ninjové. Poznal to podle držení těla. Pozorně si je prohlédl a některé z nich poznal. Poznal toho chlapce, který šel před chvíli s jeho bratrem z města a podle očí ho zařadil do klanu Hyuuga. Pak poznal Shikamara a Kibu, se kterými už zkřížil své zbraně. Ostatní neznal. A pak se k nim přidal i Sasuke.
„Kdo jste, a co chcete,“ zeptal se útočně Kiba.
Itachi nic neříkal, nevěděl jak začít.
„Neumíte mluvit,“ ozval se otráveně Shikamaru.
„Ne, jenom nevím jak začít,“ utrousil otráveně.
„Tak od začátku,“ nadhodil Shikamaru a zívnul.
„Od začátku,“ opakoval Itachi a stáhnul si látku, která mi kryla hlavu. „Spíš od konce.“
V tu chvíli se na ulici rozhostilo takové ticho, že slyšet spadnout špendlík by znamenalo zemětřesení. Všichni zírali na příchozího jako by spadl z nebe. Sasuke svého bratra poznal okamžitě a teď se třásl vztekem po celém těle.
„Co tady chceš,“ vyštěkl Sasuke. Ale než stačil Itachi jenom otevřít ústa, byl už Sasuke u něho a držel mu pod krkem kunei. „Přišel sis pro smrt?“
Itachi nasadil svou kamennou masku a nic neřekl, což jeho bratra vytočilo ještě víc a přitlačil mu zbraň ještě víc na krk.
„Sasuke,“ ozvalo se ženský hlas odněkud zprava. „Polož tu zbraň!“
Sasuke se otočil po směru hlasu. Na zápraží stála Sakura s jednou rukou položenou na velkém bříšku a druhou se držela zábradlí.
„Sakuro, máš odpočívat,“ namítl Sasuke.
Itachimu došlo, kdo bude otcem toho dítěte, když slyšel bratrův tón hlasu. Takže klan přece jen žije dál. Mezitím Sasuke odstoupil od svého bratra a pomohl sejít Sakuře schody.
„Měla bys ležet, víš, co říkala Tsunade,“ napomínal jí dokola.
„Sasuke, ještě slovo a praštím tě,“ zahrozila mu.
„Už jsem ticho,“ okamžitě otočil.
Sakura celou dobu nespustila oči z Itachiho a pozorně si ho prohlížela.
„Itachi,“ řekla nakonec. „Ty umíráš. Je zázrak, že vůbec stojíš na nohou.“
„Síla vůle,“ pronesl Itachi. Sdělení, že umírá, vepsala jeho bratrovi do tváře překvapení.
„Máš velká zranění,“ pokračovala Sakura. „Někdo se je pokusil zacelit, ale nepodařilo se mu to úplně.“
„Hmm,“ zamručel a obdivoval se jejím lékařským znalostem.
„A nejsi sám,“ usmála se na něho, což se Sasukem vůbec nelíbilo: „Jak to myslíš?“
Ale ona na tuto otázku neodpověděla, pomalu přešla k Itachimu a přitom se mu stále dívala do očí. Zastavila se těsně před ním a řekla: „Podej mi ji, mohl bys každou chvíli omdlít.“
Itachi souhlasně kývl hlavou, pomalu zvednul ruce, tak aby na ně všichni viděli a rozhrnul si oblečení. Opatrně si rozvázal pruhy látky, které měl přes hrudník a čekající Sakuře položil do náruče miminko. Čímž uzemnil všechny stojící kolem ještě víc, než předtím. Zvlášť svého bratra.
„Je krásná,“ usmála se na ní Sakura a pevně ji sevřela v náručí.
„To je,“ usmál se Itachi a skácel se v bezvědomí k zemi.

Pomalu otevřel oči a okamžitě je musel zase zavřít, jelikož mu do nich bodlo ostré denní světlo. Po chvíli to zkusil znovu, tentokrát se mu už je podařilo otevřít normálně.
„Už jsi vzhůru,“ konstatovala Sakura sedící vedle postele, na které ležel.
„Co se stalo,“ ptal se nechápavě a rozhlížel se po pokoji.
„Omdlel si,“ sdělila mu Sakura.
„Kde je malá,“ lekl se okamžitě a snažil se vstát z postele, ale svalil se zpátky, když nim projela bolestivá křeč.
Sakura se ho snažila uklidnit: „Neboj se. Je ve vedlejší místnosti.“
A jako by toho nebylo málo, ozval se z vedlejší místnosti dětský pláč. Itachi se znovu vymrštil a znovu padl vysíleně do peřin.
Sakura se naštvala a řekla: „Jestli se neuklidníš, tak tě přivážu. A myslím to vážně!“
„Dobrá,“ kapituloval nakonec Itachi.
Sakura mu zrovna rovnala polštáře, aby si mohl v posteli sednout, když se otevřely dveře a dovnitř vešel Sasuke s brečící holčičkou v náručí. A bylo na něm vidět, že neví co dělat.
„No to jsem zvědavá, co budeš dělat, až budeš mít v náručí svoje dítě,“ smála se Sakura a vzala si malou z jeho rukou.
„Hmm,“ zamrmlal podrážděně Sasuke a tvářil se, že bude vraždit.
Sakura se snažila malou uklidnit, ale ani jí se to moc nedařilo.
„Podej mi ji,“ ozval se nakonec Itachi.
„Neměl by ses tak namáhat,“ nesouhlasila Sakura, ale stejně mu jí do náruče opatrně položila. A ona přestala okamžitě plakat. Upřela svá očka na Itachiho a vesele zažvatlala.
„No tedy,“ žasla Sakura a pak se otočila na vyjeveného Sasukeho. „Vidíš, z něho si vezmi příklad.“
Sasuke na tohle nic neřekl, ale dál bedlivě pozoroval svého bratra. A nemohl si nevšimnout proměny, která u něho nastala, když dostal malou do náruče.
„Jakpak se jmenuje,“ chtěla vědět Sakura.
„Sunako,“ odvětil a nechal ji, ať si hraje s jeho prsty. „Jako její matka.“
„Ona je ..“ odmlčela se smutně.
Itachi jenom zavřel oči a kývnul. Oči otevřel, až na prstech ucítil vlhko. Sunaka žužlala jeho prst jako dudlík, podíval se na ní a řekl: „Je to to jediné, co mi po ní zbylo.“
Sasuke se na něho díval a žasl nad jeho proměnou. Vždycky znal bratra jako chladného zabijáka a člověka. Ale teď viděl lásku v očích, s jakou se díval na svou dceru. Nepoznával ho.
„Kdo to byl,“ zeptal se nakonec.
Itachi se na něho překvapeně podíval a po chvíli odpověděl: „Akatsuki.“
„Akatsuki,“ nechápala Sakura. „Ale ty jsi přece jeden z jejich členů.“
„Utekl jsem,“ vyprávěl svůj příběh Itachi. „Při jedné akci jsem potkal Sunako a nějak se to vyvrbilo, že jsem se do ní zamiloval. Byla krásná a hodná. Utekl jsem, abych mohl být s ní. Nějakou dobu jsme byli šťastní. Pak se narodila Sunako, ale já věděl, že jednoho dne se někdo objeví a bude všemu konec. Můj partner Kisame se jednou vydal k nám a Akatsuki ho nechali sledovat. Setkal jsem se s ním v lese a mezitím ten parchant zabil Sunako a malou si nechal jako rukojmí. Když jsme přišli domů, seděl tam na hromadě dřeva a u nohou mu ležela ..“
Itachimu se žalem stáhlo hrdlo a z očí mu vyhrkly slzy. Překvapeně si je setřel a pokračoval: „Malá byla ještě naživu a oba jsme ji chtěli zachránit, aspoň ji. Podařilo se nám ho obejít a vzít košík, ve kterém spinkala. Kisame se pak stoupnul mezi mě a Hidana a vykoupil mi nějaký čas na záchranu. Myslím, že je mrtvý.“
„A kdo ti ošetřil ta zranění,“ chtěla po chvíli vědět Sakura.
Na to Itachi odpovědět nechtěl a ani nemohl. Místo toho se podíval z okna a pozoroval oblohu. Sevřel malou Sunako v náručí a pak si na něco vzpomněl.
„Měl jsem u sebe kamennou nádobu,“ stočil svůj pohled zpátky na Sakuru. „Kde je?“
„Myslíš tuhle,“ otázal se Sasuke a položil ji na stůl.
„Jo,“ vydechl ulehčeně.
„Co je v ní,“ chtěl vědět bratr.
„Do toho nic není,“ odsekl mu Itachi.
Sasukeho to samozřejmě nenechalo chladným: „A mám toho dost. Já tě zabiju a je mi jedno, jak na tom jsi.“
„Sasuke,“ ozval se ledový hlas a ten se okamžitě uklidnil, znal tento tón až moc dobře.
Sakura pokračovala dál tímhle tónem: „V tomto domě se nikdo zabíjet nebude, rozumíš.“
„No jo,“ zahuhlal sklíčeně Sasuke.
Itachi se ke svému překvapení rozesmál, až mu tekli slzy, oba se na něho dívali stylem, jestli mu náhodou nepřeskočilo, ale ten se smál dál: „Jsi stejná jako Sunako, ta mě taky dokázala usadit.“
„Mě nikdo neusadil,“ ozval se dotčeně Sasuke.
„Ne?,“ loupla po něm pohledem Sakura a Sasukemu bylo jasné, že prohrál.
„Potřebuju mluvit s Gaarou,“ znovu je překvapil Itachi.
„Ty jsi samé překvapení,“ ušklíbla se Sakura.
„Slyšel jsem, že se tady má dneska objevit,“ dožadoval se informací.
„No, měl by,“ řekl Sasuke.
„Až se tu objeví, doveďte ho ke mně, je to důležité,“ žádal je Itachi.
„Dobrá,“ souhlasila nakonec Sakura, když viděla, jak na tom trvá. „Ale teď si odpočiň.“
Zvedla se ze židle a chtěla mu vzít malou z náručí, kde mezitím usnula. Ale Itachi si chtěl nechat u sebe: „Chci si ještě trochu užít, než půjdu za její matkou.“
„Tak tedy, dobře,“ nechala se zviklat. „Ale odpočiň si.“

to be continue

13.08.2008 14:10:36
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one