13. Magické bytosti

 
Harry se s nádechem opřel do dveří, které vedly do jedné z bývalých učeben. Ty se se zaskřípěním otevřely a umožnily pohled dovnitř. Mladík opatrně strčil hlavu do místnosti a pohledem ji propátrával. Oči mu padly na malá stvoření, která se povalovala všude kolem. Některá měla dečky nebo se jenom tulila k sobě.
„Sakra,“ tiše zaklel. „To jsou raraši.“
Velmi opatrně se zase stáhl a tiše zavřel dveře. Ještě teď si pamatoval, co tahle malá stvoření dokážou. Chudáka Nevilla tenkrát sundávali z lustru.
Prošel několika chodbami, než narazil na Nevilla, který stejně tiše zavíral dveře od učebny přeměňování.
„Co tam máš?“ zeptal se šeptem.
„Kentaury,“ odvětil stejně tiše.
„Trochu malá místnost na takovou hordu,“ odtušil Harry, ale nijak dál to nekomentoval.
„Myslíš, že jsou tady naprosto všichni?“ zeptal se ho Neville, když se vydali k dalším dveřím.
„Hrad na to má kapacitu,“ usoudil Pyro. „Spiš by mě zajímalo, jak se sem všichni dostali. Přece jenom některé z těch magických zvířat jsou dost velký, musely poutat pozornost.“
Chvíli šli mlčky, jelikož na Harryho otázku Iris neměl odpověď.
 
Dudleyho něco táhlo do věže. Podle vzpomínek, které získal od svých bratrů v magii, byla to astronomická věž. Celá jeho bytost byla přitahována do těchto míst. Vystoupil ještě několik posledních schodů a natáhl ruku ke klice ode dveří. Stiskl ji a dveře se potichu otevřely. Ani zaskřípění nevydaly, což bylo zajímavé, vzhledem k tomu, kolik let byly zavřeny.
Mladík nakoukl dovnitř, ale byla tam tma. Mávl rukou a svíčky po celé místnosti se rozsvítily. Jejich jemný svit ozářil celou učebnu a mladíkovi se naskytl pohled na několik spících opeřených mohutných těl. V jejich středu na lavici bylo jediné nevelké hnízdo a v něm jediné velké vejce béžové barvy.
Mladý Zmijozel jako bez ducha okamžitě zamířil k tomu vejci. Přímo ho magicky přitahovalo. Prokličkoval kolem několika spících stvoření a přistoupil k hnízdu. Trochu nervózně položil ruku na vejce. K jeho překvapení bylo teplé. Když stáhnul ruku, přišlo mu, že se vejce zachvělo. Tak chvíli čekal, ale dál se nic nedělo. S tichým povzdechem se otočil a chtěl odejít, když za sebou uslyšel tiché puknutí. Prudce se otočil zpátky a uviděl, že na vejci je najednou velká prasklina, která vedla přes celou jeho plochu.
„A sakra,“ vydechl, když se vejce začalo třást a praskat. Rychle k němu přiskočil a byl připravený ho zachytit, kdyby chtělo spadnout ze stolu, jelikož se hodně třepalo. Naštěstí se nic takového nestalo, místo toho se odlomila špička vajíčka a z něho se ozvalo jemné zaskřehotání novorozeného dravce.
„Tak copak to tam máme?“ zajímal se D a naklonil se nad vejcem. Na dně vajíčku sedělo mládě orla bělohlavého. Ale co ho překvapilo, bylo to, že už mělo peří a zvědavýma očkama se dívalo nahoru do tváře mladíka. Jemně zaskřehotalo.
„Copak maličký?“ zeptal se Dudley a šáhl do vajíčka, aby ho odtam vytáhnul. Mladý dravec ho jemně štípl do prstu, ale nebylo to nijak bolestivé, spíše roztomilé. „Máš hlad? Ale já pro tebe nic nemám.“
To už ptáčka vytáhl z vajíčka celého, a jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že to vůbec není pták, a že druhou půlku jeho těla tvoří tělo pumy, tedy aspoň to tak vypadalo. 
„Ty jsi Gryf,“ vydechl Dudley překvapeně a držel mládě od sebe na délku paží. Mladý gryf zaskřehotal, jelikož se mu nelíbilo, jak s ním mladík zachází. Zasekl orlí pařáty do ruky, která ho držela, aby tím ještě více zdůraznil, jak se mu toto zacházení nelíbí.
„Au,“ vykřikl D bolestně a strčil si zakrvavený prst do pusy. Druhou rukou odložil mládě zpátky na stolek. „Co s tebou?“
Rozhlédl se kolem sebe a zjistil, že všichni gryfové, kteří dosud spali, jsou vzhůru a sledují ho velmi pozornými pohledy.
„A sakra,“ zaklel D a pomalinku šáhl do kapsy bundy a vytáhl hůlku.
Jeden z největších samců hnědé barvy se zvedl, protáhl sebe i křídla a přešel k mladíkovi. Chvíli si ho jen tak měřil, než se uklonil a skřehotavým hlasem řekl: „Jak zní tvé jméno?“
„Ty umíš mluvit?“ vydechl D překvapeně.
„Všechna stvoření umí mluvit,“ odvětil gryf klidně. „Jenom lidé nejsou hodni toho, aby nás slyšeli.“
Mezitím se jedna drobná samička vydala ke stolu, kde tiše naříkalo čerstvě narozené mládě a jemně do něho drcnula zobákem. Mládě protestně zaskřehotalo, což vyvolalo skřehotavý smích od ostatních tvorů.
„Jak zní tvé jméno?“ optal se znovu samec.
„Dudley,“ odvětil.
„Jsi silný,“ odtušil gryf. „Bude to čest mít tě po našem boku. Čekali jsme celá staletí, než se objeví někdo jako ty.“
„Jako já?“ nechápal hnědovlasý mladý muž.
„To vejce,“ pokračoval gryfí samec, „se nevyklubalo už tisíce let. Můj děd říkal, že čeká, až nastane ten správný čas nebo až přijde ten správný tvor, aby ho přinutil se vyklubat.“
„A to mám být já?“ nechápal D.
„Zřejmě,“ odtušil gryf a zvědavě začal mladíka obcházet a zkoumat. „Sice jsme čekali někoho většího nebo silnějšího, ale asi budeš stačit.“
Další příval slov přerušilo hladové zaskřehotání od mláděte na stole. Dudley se otočil jeho směrem a díval se, jak se mládě snaží dostat až k němu.
„Na co čekáš?“ vyzval ho samec. „Teď je to tvoje starost.“
„Moje?“
„Jsi první tvor, kterého uviděl, když se vyklubal,“ vysvětlovala mladá samička, která stála opodál. „U nás to znamená, že se o něho musíš postarat.“
„Paráda,“ utrousil mladík ironicky. Sundal si bundu a opatrně do ní zabalil mládě, hlavně aby mu neublížil. Otočil se zpátky a zeptal se: „A čím ho mám krmit?“
Nedostal žádnou odpověď. Proto zvedl zrak od mláděte ve svém náručí a shledal se s pohledy, které byly upřeny na jeho obnaženou paži. Na tu, na které byl vyobrazen letící gryf.
„Jsi to ty,“ vydechla mladá samička a přistoupila blíže, aby si tetování prohlédla z blízka. „Ty jsi Strážce gryfů.“
„Prosím,“ nechápal mladík.
„Máš náš znak,“ vysvětloval samec. „Jen Strážce gryfí hory může nosit takového znamení na svém těle. A navíc jsi probudil vejce. Není nad vší pochybnost. Ty jsi Strážce gryfů.“
„Takže, tohle mládě mám být můj průvodce,“ pochopil Dudley nakonec. „Ale je strašně maličký.“
„Neboj, “ uklidňovala ho samička. „Vyroste rychle, až se tomu budeš divit. A jak mu budeš říkat? Potřebuje přece nějaké jméno.“
„Jméno?“ zopakoval D. Chvíli si mrňouska v náručí prohlížel, než řekl: „Budu mu říkat Tico.“
„Pěkné jméno,“ usmála se.
„Tak Tico, půjdeme tě ukázat ostatním,“ usmál se mladík na svého nového průvodce. „kluci budou koukat, že i já mám konečně svého průvodce.“
„Co tím myslíš?“ zeptal se samec zvědavě, když uslyšel jeho slova.
„Mám bratry v magii,“ pokrčil rameny. „Krále jednorožců, Pána draků a Lorda fénixe.“
„Ooo,“ ozvalo se od všech gryfů kolem.
Kupředu přešel hodně starý gryf, podle stavu jeho peří a jizev ve tváři, zažil už hodně a řekl: „Úbytek magie, objevení čtyř ochránců,… blíží se válka, že?“
„Válka už začala,“ odvětil Dudley.
Gryfí kmet si povzdechl: „Budeme muset opět obléct gryfí zbroj. Už staletí se můj rod k žádné bitvě nepřipojil. Bude to čest stanout po boku čtyř ochránců.“
„Ale,“ chtěl namítnout. Nechtěl, aby taková krásná stvoření šla do jejich bitvy.
„Žádná ale nejsou,“ otřel gryfí samec svůj zobák o rameno hnědovlasého mladíka. „Pokud půjde do války náš Strážce, musí jít do války i kmen.“
„Jsou to stejní fanatici jako jednorožci,“ zamumlal si Dudley pod vousy, ale nahlas řekl: „Dobrá, ale teď byste měli jít ven. Na čerstvý vzduch. Byli jste celá desetiletí zavřeni, určitě máte hlad a tak kolem.“
„Ano,“ souhlasila mladá samička. „Ráda bych se proletěla.“
„Tak jdeme,“ zavelel hnědovlásek, a jako první se vydal i s mládětem v náručí ke dveřím. Otevřel je a vypustil gryfí kmen z jejich úkrytu.
 
Blonďatý Zmijozel se okamžitě vydal do sklepení, kam ho táhlo společné vědomí všech spících draků. Skoro běžel, aby tam byl, co nejrychleji. Už se viděl, jak léta na nebi s ostatními svého druhu, tak jako před usnutím. Na jednou je všechny uviděl. Přímo před ním se zničeho nic objevili spící na malých postelích ze zlatých mincí. Když k nim došel, uviděl, že jsou to druhy, které patří k těm nejmenším. Malý hnědavý dráčci. Hned k jednomu z nich přiklekl a položil mu dlaň do míst, kde mají draci srdce. Ulevilo se mu, když zjistil, že drak je na omak teplý a srdce mu bije, sice pomalu, ale bije.
Ice se smál, když procházel mezi dalšími draky, a jak se dostával hlouběji do podzemí, nacházel stále větší a větší druhy.
„Jsou tady všichni,“ vydechl, když vešel do velké místnosti, a nalezl tam ty největší z největších. Každý z nich spal na svém malém pokladě a jemně oddechoval.
„Imbere!“ vykřikl přes jejich spojení.
„Ano, můj pane,“ dostalo se mu odpovědi. Ledový drak se na chvíli odmlčel, než pokračoval: „Cítím….všechny…to je…“
„Úžasné,“ vydechl stejně nadšeně Draco.
„Jsem na cestě,“ řekl drak.
„Buď opatrný,“ varoval ho mladík. Věděl, že drak chce být se svými druhy, a že mu v tom nemohl nijak zabránit. „Leť vysoko, ať nepřilákáš moc pozornosti.“
„Budu opatrný,“ ujistil ho a přerušil jejich spojení, aby se mohl vydat na cestu do Bradavic.
„V to doufám,“ zašeptal Ice a opatrně si sedl na zem vedle velkého Maďarského draka. Opřel se mu o břicho, zavřel oči a naslouchal dechům tolika svých druhů. Bylo to uklidňující.
Skoro usnul, když něco upoutalo jeho pozornost. Prudce se posadil a otočil se na draka za sebou. Zvířeti se totiž změnil rytmus dýchání. Mladíkovi bylo jasné, že drak se probouzí. Rozhlédl se kolem sebe a uviděl, že i někteří další draci se začínají hýbat a dýchat rychleji. Zmocnilo se ho vzrušení.
Otočil se zpátky na Maďarského draka za sebou a položil mu obě ruce na mohutné břicho a čekal. Nemusel dlouho. Veliká hlava s kostěným límcem se zvedla a masitý krk ji natočil tak, aby viděla na svoje břicho, kde drak cítil cizí přítomnost na svém těle.
„Jak ti je?“ zeptal se Draco zvířete, když uviděl, jak se na něho drak ospale dívá.
Drak si mohutně odfrkl, až mu z nosu vyletělo několik jisker, než promluvil: „Kdo jsi?“
Místo odpovědi, se mladík napojil na všechny draky a řekl: „Jsem Pán draků. Vrátil jsem se ze staletí spánku, abych pomohl.“
„Jsi to skutečně ty?“ zeptal se Maďarský drak s nevírou v hlase. „Čekali jsme tak dlouho, až jsme skoro ztratili svůj víru. Magie mizí a ty jsi zmizel stejně.“
Dříve než mohl Draco vysvětlit, co se mu stalo, vřítili se do místnosti ti nejmenší z draků, které viděl na začátku. Přiřítili se a jako jeden skočili na mladíka, který naštěstí ještě seděl na zemi a skončil znovu opřený o velkého draka za sebou.
„Hej,“ vydechl Ice trochu bolestně, když ucítil teplý dech v obličeji, jak mu chtěli strčit svoje tlamy až pod nos.
„Pane, pane,“ opakovali pořád dokola. „Ty ses vrátil. Vrátil ses. Teď už bude všechno jinak.“
„Vy moji malí,“ smál se Draco a drbal je za ušima. „Už bude dobře. Já a moji bratři v magii nedovolíme, aby se vám stalo něco špatného.“
„Bratři v magii?“ zopakovala vedle ležící samice. „Oni jsou zde na hradě i ostatní ochránci?“
„Ano,“ padla jednoduchá odpověď.
„A kolik jich je?“ zeptal se další z draků a protáhl si přitom křídla, jak mu místnost dovolila.
„Jsme čtyři,“ nechápal Ice a rozhlédl se kolem po ostatních dracích, kteří začali pomalu vstávat.
„Takže všichni ochránci jsou zde,“ pronesl podle vzhledu hodně starý dračí samec. Přes tlamu se mu táhlo několik starých jizev a i jeho tělo neslo známky těžkých bitev, které samec zažil ve svém mládí. „To může znamenat jenom jedno. Začala válka.“
„O čem to mluvíš?“ zeptal se ho Zmijozel.
„Moje matka mi kdysi, když jsem byl ještě malý, vyprávěla příběh, který jí řekla zase její matka a té její,“ rozpovídal se starý drak. „Vyprávěla že, až se objeví čtyři strážci, bude muset každý tvor přiložit svou část magie, aby pomohl strážcům v boji se zlem. Jinak bude se světem, jaký známe konec. A temnota pohltí vše okolo. “
„Velmi uklidňující,“ utrousil mladý samec ležící opodál.
„Souhlasím,“ přidal se na jeho stranu Draco. Zvedl se ze země, což nevyvolalo moc nadšení ze strany malých dráčků, a rozhlédl se kolem sebe. Viděl draky různých velikostí a druhů. Dokonce i ve dveřích uviděl několik hlav, které se dívaly do místnosti. Nadechl se, ale zarazil se a natočil hlavu na stranu a poslouchal. Po chvíli se usmál a řekl: „Je tady ještě někdo, kdo by vás rád viděl.“
„Kdo?“
„Imber,“ odvětil mladík a pokynul jim, aby ho následovali. Šlo to ztěžka, ale nakonec se mu povedlo vyvést draky ze sklepení. Když se dostali na sluneční světlo, okamžitě začali roztahovat svá křídla a nahřívat si je na slunci. Jakmile však uslyšeli mohutné zařvání, otočili i ti nejmenší hlavy směrem, odkud šel zvuk. K pozemkům školy se blížil velký ledový drak. V okamžiku jak dosedl na zem, rozběhl se k velké skupině jako příbuzných a začal se s nimi vítat.
Draco ustoupil o několik metrů dál, aby mu nějaký dračí ocas nepřistál na hlavě. Na tváři mu hrál úsměv, když viděl, jak se jeho druzi s nadšením vítají. Ale úsměv mu za chvíli zmizel z tváře, protože si vzpomněl na slova starého draka. Na slova o válce. Nelíbilo se mu to a ty nechtěl, aby jeho druh šel do boje. Ale asi nebude mít na výběr. Draci jsou velmi tvrdohlaví, stejně jako on sám.
 
Neville kráčel po Harryho boku směrem na pozemky školy. Mezitím zjistili, že každá ze sebemenších místností hostí nějaký magický druh, ať už zvířecího nebo skoro lidského druhu. Dokonce v jedné z učeben našli víly či malou skupinku vlkodlaků, což mohla být celá smečka.
„Je to úžasné,“ vyprávěl zrovna Harry. „Jsou tady naprosto všichni. Nemůžu si vybavit druh, který by tady nebyl. No, možná nějaký vodní, ale ti mě moc nemrzí.“ Zachvěl se, když si vzpomněl na událost na dně školního jezera ve čtvrtém ročníku.
„No, jeden nebo dva druhy mě napadají,“ ušklíbl se Iris.
„Hmm,“ mrkl na něho černovlásek.
„Ještě jsem neviděl žádného fénixe,“ vysvětloval svou teorii. „A to nemluvím o jednorožcích. A myslím, že Draco už je ve sklepení, jelikož ten šťastný pocit mi začíná jít krkem.“
„Je pravda, že se trochu nehlídá,“ souhlasil se smíchem Pyro.
„Taky bych se nehlídal, kdybych našel svoje druhy,“ usmál se Nev taky a zamířil ke skleníkům. „Chci se podívat, jak zarostly.“
„No,“ zamyslel se černovlasý Nebelvír. „Za těch pár let, asi hodně.“
To už Neville otvíral dveře od skleníku s číslem dvě a opatrně vešel dovnitř. Rostliny byly opravdu všude, ale jakmile ucítily jeho přítomnost, rozevřely se a odhalily prostor před sebou.
„Och,“ vyrazil ze sebe mladík překvapeně, jelikož přímo před ním na zelené trávě spali jednorožci. Sice ne celé stádo, které kdysi znal, ale bylo jich hodně. Zbytek mohl být v dalších sklenících, vždyť škola jich měla hned pět.
„Neve, co je?“ nakoukl mu Harry přes rameno. „Tak vidíš, že jsou tady taky. Měl jsi zbytečný strach.“
Mladík bez dalšího slova přešel k prvnímu spícímu jednorožci, aby zjistil, jestli je v pořádku. Jestli jsou v pořádku. Měl o ně takový strach, ale ten byl rázem pryč, teď ho vystřídala radost z opětovného shledání. Už se nedivil Dracovi, že se neudržel.
„Můj králi?“ ozvalo se z rohu skleníku hlasem mladého silného hřebce.
Mladík se tím směrem otočil a uviděl hřebce, který kdysi vedl stádo, které sídlilo v Zapovězeném lese. Hřebec padl na kolena a s úklonou řekl: „Vrátil ses králi. To je dobře.“
„Ano,“ souhlasil Iris. „Teď už bude dobře.“ A vykročil směrem k němu. Položil mu dlaň na čelo a zavřel oči. Chvíli tak stáli, než se mladý hřebec o několik kroků vzdálil a přerušil tak jejich spojení. Hnědovlasý Nebelvír se zasmál a řekl: „Je načase, abyste opustili tuto skrýš. Slunce čeká.“
„Souhlasíme,“ nechali se slyšet i ostatní jednorožci.

TBC
04.02.2014 14:39:57
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one