Zdravím všechny, kteří na tuto stránku ještě nezanevřeli :-d po velmi dlouhé pouze se vracím a doufám, že už tuto povídku dopíšu. Nastalo hodně věcí, které mi zabránili v psaní, ale ted už snad bude všechno dobré.
další kapitolka ze světa Harry Pottera a jeho bratrů v magii.......



 

14. kapitola - Stěhování


Harry stál kousek stranou od dovádějících hříbat jednorožců, která poskakovala po zelené trávě, jakoby už nikdy neměla. Dokonce i mláďata draků skotačila na trávě. Mladík se musel usmát, když viděl další a další magické tvory, jak opouští bezpečí hradu a svých úkrytů, aby se mohli radovat ze slunce, které už řadu let neviděli a necítili.
Najednou k němu přistoupil Dudley, který něco svíral v náručí. Pyro ho pozdravil úsměvem a zeptal se: „Copak to máš?“
Mladík se usmál v odpověď a dovolil bratranci nahlédnout do svého náručí. Jako na zavolanou zvedl mladý gryf hlavu a zaskřehotal.
Harry vyvalil oči a řekl: „To je gryf?“
„Ano,“ odvětil mu D vesele a pohladil mladě po hlavičce. „A podle jeho kmene je to můj průvodce.“
„Tenhle prcek,“ podivil se černovlasý mladík a zvědavě si mládě prohlížel. „Moment…říkal jsi kmen? To je jich více?“
„Táhle jsou,“ řekl D a ukázal za sebe, kde na trávě seděl celý kmen gryfů a nahříval se na slunci.
„A prý vyhynulý druh,“ ušklíbl se Pyro.
„To o černých jednorožcích tvrdili taky,“ namítl Dursley vesele.
„Taky pravda,“ souhlasil černovlásek a ohnul se, aby pohladil po zobáku hypogryfí mládě, které přihopsalo blíže a zvědavě si prohlíželo svého příbuzného v mladíkově náručí. Nakonec potěšeně zafrkalo a odhopsalo zpátky ke svému stádu.
„Je to takové zvláštní,“ prohodil Harry do ticha, které nastalo po odchodu hypogryfa.
„Co?“
„To ticho před bouří,“ odvětil. „Všichni jsou tady. Žádný tvor, který mě napadne, nechybí.“
„Hledali úkryt,“ pokrčil D rameny a nadhodil si mládě v náručí. „Přišli na jediné možné místo, které jim přišlo bezpečné. Nejen aby chránili sebe sami, ale i své mladé.“
„Co budeme dělat teď?“ vmísil se do jejich diskuze Neville, kterému se za zády trousili jednorožci jako ochranka. Harry si toho všiml a nadzvedl obočí v otázce.
„Jsou moc ochranitelští,“ pokrčil Nev rameny.
„Jak to myslíš?“ zajímal se Draco, který se k nim rovněž přidal. „Co budeme dělat? Je to úplně jednoduché. Přestěhujeme sem celý štáb Odboje.“
„Je pravda, že je to tady bezpečnější,“ souhlasil Harry.
„Akorát toho lektvaristu budeme muset krotit,“ utrousil Dudley. „Nechce se mi uklidňovat celá stáda rozhořčených nebo nedej bože zraněných draků, jednorožců nebo jakýkoliv jiných druhů. Ten člověk je magor. Jakmile je uvidí, buď dostane infarkt, nebo začne vytahovat zkumavky.“
„Souhlasím s Dudleym,“ přidal se na jeho stranu Neville. „Nechci uklidňovat celé stádo a vůbec nechci pomyslet, kdyby přešli do bojového módu. Strašně špatně se jim vysvětluje, že se nic neděje.“
„Ano, úplně mi to stačilo posledně,“ souhlasil Draco. „Člověk by si myslel, že jsou to mírumilovná zvířata, ale v poslední bitvě ukázali svou pravou tvář. I jednorožci dokážou být nebezpeční.“
„Všechna zvířata jsou nebezpečná, když jde o jejich život nebo mladé,“ pokrčil Harry rameny. „Ale zpátky k věci. Souhlasíte všichni, že by se měl Odboj přestěhovat do Bradavic?“
„Přijde mi to rozumné,“ řekl Iris svůj názor.
„Ano,“ souhlasil D.
„Kdy jim to řekneme?“ zeptal se Ice.
„Co takhle hned,“ nadhodil Harry. „Neznáš motto – co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítra.“
Blonďatý Zmijozel jen cynicky nadzvedl obočí, ale dál to nijak nekomentoval.
„Chcete je tady všechny nechat bez dozoru?“ zajímal se Dudley a mávl za sebe na davy magických stvoření, která se pohybovala všude okolo. „Sice mudlové o kouzelnících vědí, ale přece jenom by to mohl být velký šok, kdyby se po Londýně začali pohybovat draci nebo jiná stvoření.“
„To je pravda,“ souhlasil Pyro a zadíval se na mládě v bratrancově náručí. Poté pokračoval: „Dudley s Nevillem tady zůstanou.“¨
„Ech.“
„D stejně nemůžeš cestovat s tím malým,“ vysvětloval Harry rychle, když viděl jejich slabé rozhořčení. „A Nev ti bude dělat společnost. A můžete zkusit připravit všechny okolo na příchod lidí. Draco, jdeme!“
Než se stačil kdokoliv nadechnout, Harry popadl blonďáka za rukáv a už ho táhl k bráně, která vedla do míst, kde se dalo bezpečně přemístit. Nechal za sebou jenom dva zmatené hnědovlasé bratry v magii.
„Draco na něho má špatný vliv,“ utrousil Iris spíše pro sebe, ale D souhlasně přikyvoval. Na to se oba otočili na zvířata a hlasitě polkli, jelikož všechna se dívala jejich směrem. A kdyby to bylo možné tak to vypadalo, jakoby se někteří z nich ušklíbali.
„Až dostanu Harryho do rukou, tak ho roztrhnu jako hada,“ zavrčel D a trochu silněji stiskl gryfí mládě, až vykviklo. „A je mi úplně jedno, že s nimi může mluvit.“
„A já ti ho přidržím,“ souhlasil Nev a vykročil směrem k jednorožcům.
 
Harry se společně s Dracem přemístil okamžitě, jak ucítil, že jsou mimo ochrany, a trochu si oddychl, když necítil, že by se k nim zbylí dva bratři přidali. Znovu se objevili až na mýtině, kde stál osamocený dům.
„Je to .. je to..,“ zavrčel Ice a ukazoval na jediný dům okolo.
„Já ti rozumím,“ poklepal ho Harry po rameni. I on měl určité výtky ke vchodu do sídla Odboje. „Ale to skončí. Bradavice jsou mnohem lepší.“
„Přemístíme se rovnou dovnitř nebo budeme klepat?“ zajímal se blonďák nakonec, když spolknul hromadu šťavnatých slov na téma Odboj.
„Jdeme rovnou dovnitř!“ zavelel Harry a znovu popadl přítele za rukáv.
„Pottere, umím se přemisťovat sám,“ odsekl Ice. „A to už docela dlouho.“
„Jistě, Vaše výsosti,“ uklonil se černovlásek v omluvném gestu. „Jdeme?“
„Jdeme,“ souhlasil Draco a jako sám se první přemístil pryč. Harry se zašklebil a zmizel taky.
 
 James a Michal Ludowig seděli v křeslech ve svém soukromém pokoji a klidně usrkávali se šálků s čajem. Měli za sebou hodně dlouhou debatu se svými podřízenými a teď si užívali chvíli klidu, než začne druhé kolo.
Jejich klid však přerušil příchod dvou návštěvníků. James sebou tak prudce trhl, když se před ním z ničeho zjevili Harry a Dracem, že na sebe vylil trochu toho čaje. Michael jenom trochu vyprskl, jak se lekl.
„Omlouváme se,“ začal Harry trochu kajícně, když uviděl, v jakém jsou dvojčata stavu.
„Mluv sám za sebe, Pyro,“ ucedil Ice polohlasně.
„Pch,“ ufrkl si Nebelvír a znovu se soustředil na dvojčata. „Přišli jsme vám říct, abyste co nejrychleji sbalili celý štáb a připravili ho na stěhování. Bradavice jsou obyvatelné a daleko bezpečnější než je to tady.“
„Bradavice?“ podivil se James. „Takže jste je našli?“
„Ano,“ potvrdil Harryho slova Zmijozel.
„Ale je to kouzelnická škola,“ namítl Michael. „Přijme mudly?“
„No, myslím, že v tom snad nebude žádný problém,“ zarazil se Pyro.
„Snad?“ zopakoval jeho zaváhání James. „Chcete, abychom přivedli naše lidi do té vaší školy, i když nevíme, jestli je přijme? Magické stavby jsou magické stavby, ať už je to s magií, jak chce.“
„Bradavice poznají, že je jich potřeba,“ vysvětloval Draco. „Neville s Dudleym tam zůstali, aby připravili obyvatele na váš příchod. Poradí si i s hradem.“
 „Obyvatele? Neříkali jste, že ten hrad bude opuštěný?“ padaly další otázky z úst dvojčat.
„No, tady je to trochu ošemetné,“ souhlasil Harry a posadil se do křesla, které si mávnutím ruky vykouzlil. Draco učinil taktéž o kousek vedle. „V Bradavicích našly úkryt všechna magická stvoření.“
Překvapené ticho vystřídala tichá otázka: „Úplně všechna?“
„Ano,“ potvrdil černovlásek a pohodlně se rozvalil v křesle. „Jednorožci, draci, raraši, hypogryfové a mnozí další.“
„Patrick dostane infarkt,“ zašklebil se James.
„To je ten lektvarista?“ zeptal se Ice.
„Ano.“
„Tak ho informujte,“ procedil mladý Zmijozel mezi zuby, „že jestli, naštve nebo zabije jediného tvora pod naší ochranou, bude to mít následky. A věřte mi, že jednorožci nemají rádi, když jim někdo trhá žíně. A my nebudeme uklidňovat celé stádo.“
„Podotýkám, že by ho spíše rozdupali, než bychom se k němu dostali,“ zašklebil se Harry zvesela.
„Víme, že to může dopadnout katastrofálně,“ souhlasil James. „Ale potřebujeme některé přísady do léčivých lektvarů.“
„Hmm,“ zamyslel se Draco. Moc dobře znal vášeň, kterou lektvary zbuzovaly. „Domluvíme vám odběry, ale budou pouze pod dohledem jednoho z nás.“
„To by šlo,“ souhlasil James. „Jenom budeme muset Patricka v prvních dnech hlídat, aby dodržel dohodu.“
„To bychom vám radili,“ řekl Draco. „Nebo skončí ugrilovaný.“
„Nebo udupaný,“ přidal se Harry.
„Nebo utopený,“ pokračoval dál Draco. Oba se chvíli předháněli, kdo vymyslí více druhý smrti, než se znovu uklidnili. Dvojčata to sledovala s malými obavami, ale nijak to nekomentovala.
„Kdy se budeme stěhovat?“ zajímal se Michael.
„Okamžitě,“ ujistil ho Pyro rychle. „Vlastně před minutou bylo pozdě. Divím se, že vaše velitelství zůstalo tak dlouho skryto.“
„Máme své metody,“ ohradilo se druhé z dvojčat.
„Pch,“ odfrkl si Ice, ale dál se k tomu nevyjadřoval.
„Dobrá,“ souhlasil nakonec James. „Vydáme potřebná nařízení, ale i tak to bude nějakou dobu trvat.“
„S tím počítáme,“ odtušil Harry. „My se teď vrátíme zpátky do Bradavic a zítra přijdeme pro vaše lidi. Doufám, že to bude stačit. Musíme odejít všichni naráz, abychom nebudili moc pozornosti.“
„Dobrá,“ kývl Michael a jako první se zvedl a vyšel z místnosti zařídit vše potřebné. Harry s Dracem na nic dalšího nečekali a přemístili se zpátky do Bradavic.
 
Několik následujících dní proběhlo ve shonu stěhování hlavního štábu odboje do Bradavic. Nutno dodat, že Draco ostřížím zrakem sledoval lektvaristu, aby snad nedošlo k nějakému incidentu, který by mohl mít i fatální následky.
„Slíbil jsem, že nic neudělám,“ ozval se dotčeně Patrick, když za sebou ucítil stín.
„Jen kontrola,“ ujišťoval ho Zmijozel. Starší muž uraženě pokračoval v cestě s nákladem, který za sebou levitoval.
 
Jednoho dne, hned z rána, přišlo jedno z dvojčat za naší čtveřicí, který zrovna snídala ve Velké síni. Skřítci, kteří se také probudili z dlouhého spánku, měli radost, že mohou někomu posloužit. Tudíž ve Velké síni a i všude kolem byla vidět jejich snaživost.
„Měl bych na vás prosbu,“ řekl Michael, když k nim dorazil.
Mladíci zvedli hlavy od svých nedojedených snídaní a tázavě se na něho podívali. Velitel odboje se zhluboka nadechl a spustil: „Potřebovali bychom nějakou menší prázdnou místnost, nejlépe i bez jakéhokoliv vybavení.“
„A na copak?“ zeptal se Dudley zvědavě. Přitom se znovu vrátil k jídlu, věděl, že ho dneska čeká dlouhý den a nehodlal přijít o tu trochu jídla. Navíc druhou rukou krmil malého gryfa, který mu seděl na klíně a spokojeně mu uždiboval ze slaniny, kterou měl na talíři.
„Víte,“ usadil se k nim. „Na základně jsme měli takovou malou místnost, které jsme říkali Pokoj. Bylo to takové pietní místo. Každý, kdo ztratil ve válce někoho blízkého či jen chtěl někoho uctít, tam mohl umístit jeho fotku.“
Michael se zarazil, jelikož nevěděl, jak má pokračovat. Pro něho, který se do této války narodil, bylo něco takového přirozené. Ale tito čtyři byli starší než kdokoliv z nich a přece to nemohli pochopit. Několikrát jenom naprázdno otevřel ústa, jak se snažil vyjádřit svoje city slovy, ale nešlo to.
Nakonec ho zachránil Neville, který mu položil ruku na rameno, a řekl: „Nemusíš nic vysvětlovat. Víme, jak to myslíš. Na hradě je spousta místností a učeben, vyberte si takovou, které vám bude nejlépe vyhovovat.“
„Jen nám pak řekněte, kde jí najdeme,“ pokračoval Harry. „Mrtvé je třeba uctít.“
Michael překvapeně zvedl hlavu a postupně se střetl pohledem všech čtyř mladých mužů a neviděl v jejich očích nic jiného než porozumění.
„Děkuji,“ zašeptal a rychle se zvedl, aby neviděli jeho citové pohnutí. Ještě jednou jim kývl jako poděkování a rázným krokem opustil Velkou síň. Moc dobře si byl vědom pohledů, které ho vyprovázely.
 
 „Opravdu chcete ten Pokoj vidět,“ ujišťoval se James, když společně se svým bratrem, vedl Harryho a jeho bratry hradem k místu, které vybrali jako vzpomínkové místo. „Není to moc hezký pohled.“
„To nikdy není,“ odtušil Nev, ale dál to nekomentoval.
Nadále šli v tichosti, jen občas odvětili na pozdrav, když míjeli nějakou skupinku lidí. Pomalu sestupovali do podzemích místností, když se Draco zeptal: „Proč míříme do sklepení?“
„Je tady ticho,“ odvětil James.
„Klid a ticho k uctění padlých,“ vysvětloval dál Michael. Zbytek skupinky se po sobě jenom podíval, ale dál to nekomentoval, jen se nechali dál v tichosti vést.
Najednou se dvojčata zastavila přede dveřmi a starší z dvojčat řeklo: „Jsme tady.“
Harry s Dracem po sobě hodili zvláštním pohledem a i Neville vypadal trochu vyvedený s míry. Jenom Dudly byl v klidu, i když věděl, co kdysi dávno bylo za těmito dveřmi, i když zde do školy nikdy nechodil.
„Děje se něco?“ zeptal se James, který si všiml jejich pohledů.
„Ne nic,“ ujišťoval ho rychle Potter. „Jenom toto byla vždycky místnost, kde se učili lektvary.“
„A někteří z nás na to nemají dobré vzpomínky,“ pokračoval hnědovlasý Nebelvír.
„Ale myslím si, že by z toho měl Severus radost,“ přidal se do hovoru Draco.
„Já ti nevím,“ odporoval mu černovlásek. „Severus nikdy nebyl … sentimentální.“
„To ne,“ souhlasil Ice. „Ale také věděl, co jsou to rány osudu.“
„Hmm,“ zamumlal Pyro a dál to nerozváděl. Místo toho se otočil na dvojčata a pravil: „Můžeme. Nás si nevšímejte, jen jste trochu rozvířili staré vzpomínky.“
James přikývl a opřel se do dveří. Ty se s tichostí otevřely a umožnily tak pohled dovnitř. Dvojčata zůstala venku, jen pokynula čtyřem bratrům v magii, aby vstoupili dovnitř.
Jako první vešel Harry a za ním zbytek skupinky. Zarazili se hned za dveřmi, jelikož pohled, který se jim naskytl, je zarazil.
„Ježíši,“ vydechl Dudley a jemně stiskl gryfa v náručí. Ten lehce zakňučel, ale nadále spal.
Všude kolem nich na stěnách viseli fotografie padlých za války. Bylo jich tady na stovky. U některých plály svíčky, jako připomínka, že se na ně nezapomnělo. Kam se člověk podíval, všude byly fotografie. Některé se hýbaly a zachycovaly radostné momenty, dnes už mrtvých.
Mladíci ani neslyšeli, že dovnitř vstoupila i dvojčata. Vyrušil je až James slovy: „Tolik zmařených životů.“
„Jsou všichni…..mrtví?“ zajíkl se Harry a mávl rukou do místnosti.
„Převážná většina,“ odpověděl Michael. Přešel několik kroků k jedné malé fotce, mudlovské, která zachycovala dva chlapce, jedno staršího a druhého mladšího, a jednu dívku. Mladším dětem nemohlo být víc jak sedm let. U fotky se vznášela hořící svíčka.
„Toto je John a jeho dva mladší sourozenci, dvojčata,“ vysvětloval, proč si vybral zrovna tuhle fotografii. Čtveřice přišla blíže, a opravu v mladíkovi poznali Johna, který je objevil spící na hradě.
„Co se stalo?“ zeptal se Iris, i když to nechtěl vědět. Byl si jistý, že to nebude nic dobrého.
„V podstatě nevíme,“ povzdechl si James. „Na jejich rodný dům byl proveden útok, jelikož jejich otec otevřeně nesouhlasil s politikou Čtyřky.“
„To si rovnou mohl podepsat ortel smrti,“ zavrčel Ice temně.
„To ano,“ vzdychl Michael. „John tou dobou, už pomalinku začínal působit v odboji, takže nebyl doma, když se to stalo. Bohužel jsme dorazili pozdě. Dům byl srovnaný se zemí. Rodiče jsme našli na zahradě domu ….a řekněme, že … to nebyl hezký pohled.“
„A co ty děti?“ vyptával se D, když se Michael odmlčel.
„Nejspíše také mrtvé, ale nikdy jsme nenašli jejich těla,“ zašeptal James tiše. „Můžeme se jenom domýšlet, co se s nimi stalo. John stále doufá, že je jednou najde, ale….je to mizívá šance.“
„Jak je to dlouho?“ zajímal se Ice a pozorně si prohlížel tváře na fotce.
„Skoro sedm let,“ zareagoval na jeho otázku Michael. „Dneska by jim bylo čtrnáct.“
Harry se rozhlížel kolem sebe a díval se do tváři tolika mrtvým nebo ztraceným lidem. Bylo mu z toho špatně. Ta nejistota, jestli jsou jejich blízcí mrtví nebo někde trpí, ho přímo rozpalovala do běla.
„Nastal čas, abychom se zapojili,“ zavrčel vztekle a v místnosti se o několik stupňů oteplilo.
„Souhlasím,“ přidal se k němu Ice. „Tuhle válku je třeba zastavit.“
„A to hned,“ souhlasil Neville.
„Já bych řekl, že včera už bylo pozdě,“ zadíval se D naposledy na fotku Johna a jeho sourozenců a udělal v čelem zad a odešel z místnosti. Ostatní ho následovali, zůstala pouze dvojčata.
„Konečně naděje,“ podíval se James na bratra.
„Ano, konečně,“ souhlasil Micheal a přikročil k mudlovské fotografii. Byla na ní krásná hnědovláska se šibalským úsměvem. Muž po této fotce přejel prsty a zašeptal: „Ale pozdě.“
„Michaeli,“ přešel James k bratrovi a objal ho. Bratrova bolest byla i jeho bolest.

TBC
 
25.08.2016 19:38:13
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one