Naruto pomalinku otevřel svoje oči, ale okamžitě je musel zase zavřít, jelikož ho začaly neuvěřitelně pálit. Všechno kolem něho se zdálo ostré a jasné, až ho to oslepovalo. Skoro to vypadalo, že si jeho oči odvykly světlu, jakoby je chvíli nepoužíval.

Zvednul ruku k očím, protřel si je a znovu se je pokusil otevřít. Pomalu, pomalinku zvedal víčka. Pomalinku přivykal sítnici na světlo. A čím se jeho oči více otevíraly, tím více si přivykaly světlu. Ale něco nebylo dobře. Svět před ním a kolem něho byl celý zelenožlutý, ne takový jaký by měl být. Jak se oči snažily vnímat všechny směry naráz, jeho mozek se zapojil také a začal všechno hodnotit.

„Co to,“ zahuhlal si pro sebe Naruto. Zarazil se. Jeho hlas zněl nějak divně. Tak nějak dutě. Zvedl ruku znovu k obličeji a šáhl si na ústa. Nenahmatal rty, ale nějakou podivnou masku. Mozek se snažil zpracovat tolik vněmů naráz, ale moc se mu to nedařilo, jak byl v mírném šoku. Ruce se bezmyšlenkovitě snažily strhnout tu masku z úst. Najednou se zarazil a zvednul hlavu. Všechny vněmy a signály se konečně dostaly tak, kam měly a Naruto se zklidnil.

Oči se mu rozšířily překvapením a ruce klesly od masky dolů podél těla. Hlava se otáčela ze strany na stranu. Všechno kolem něho bylo zelenožluté a navíc tekuté. Omámeně zvednul ruku a sledoval, jak se probíjí tou zvláštní tekutinou, tak nějak pomalu, jakoby ve zpomaleném filmu. Poté natáhl ruku před sebe, až narazila na skleněnou stěnu. Naruto si uvědomil, že je v nějakém skleněném válci, který je naplněný zvláštně barevnou tekutinou a sahá od stropu místnosti až k její zemi. Pohnul se a vlivem tekutosti prostoru se dostal ke stěně válce. Ruce se mu přitiskly na stěnu a oči se snažily zaostřit na místnost, ve které se nacházel. Uviděl několik podivně svítících přístrojů, ale jinak nic, co by napovědělo, kde se ocitl a taky hlavně proč.

„Kde to proboha jsem,“ honilo se mu hlavou. Naštěstí se už nesnažil strhnout si tu podivnou masku, kryjící mu nos a ústa. Nějak podvědomě tušil, že by se mohl utopit. I když kdo ví.

Najednou trhl hlavou doleva, jelikož tam na kraji zorného pole zachytil pohyb. Přesunul se tedy tím směrem a namáhal oči, aby viděl zdroj toho pohybu. Oči kousek po kousku zaostřovaly, až dokázal rozeznat postavu, která se vznášela v podobném válci jako on sám.

„Tmavé vlasy, štíhlá mužská postava,“ mumlal si pro sebe Naruto. Pozorně tu osobu pozoroval. Sledoval, jak se probouzí a zjišťuje, kde je. Když ten muž otočil hlavu k Narutovy, tak se přes jeho rty dostanal překvapený výkřik: „Saii!“

Viděl, že i on ho poznal a tiskl ruce s obličejem na sklo. Ve tváři, která je většinou klidná a bez známky emocí, se objevily pocity úzkosti a strachu. Snažili se spolu nějak komunikovat, ale moc jim to nešlo.

Najednou oba dva překvapeně zvedli hlavu, uslyšeli totiž nějaký zvuk, který nejvíc ze všeho připomínal zvuk úderu o sklo. Naruto sebou trhl, když uslyšel ten zvuk podruhé a otočil se tím směrem. V očích se mu zračily obavy, z věcí budoucích, ale i přesto se otočil a hledal zdroj toho zvuku.

 Jaké bylo jeho překvapení, když uviděl další válec, další zelenožlutou tekutinu a další osobu s maskou přes nos a ústa. Ale na rozdíl od nich dvou se tato osoba snažila dostat ven. Blonďatý mladík viděl, jak ten muž či mladík, to nemohl říct přesně, téměř prsty hladí sklo, jen aby našel nějaké slabé místo, které by mu pomohlo dostat se z toho válce. Naruto zvedl ruku a zaklepal na sklo svého vězení a doufal, že ho ten druhý uslyší.

„Zřejmě ano,“ pomyslel si Naruto, když sledoval, jak se ten muž zarazil a pomalu otočil hlavu jeho směrem. První, co Naruta zaujalo, byly oči. Červené, jako krev, s černými značkami.

„Sasuke,“ sjelo překvapeně Narutovi ze rtů. A nebyl sám i Sasukeho oči se rozšířily překvapením a šokem. Ještě chvíli na sebe vyjeveně hledali, ale najednou se celá místnost otřásla. V důsledku toho se na Narutově válci objevily prasklinky. Mazlivě přes ně přejel prsty a v očích se mu zalesklo. Napřáhl ruku zatnutou v pěst a vší silou udeřil do míst prasklinek. Sklo tento nápor nevydrželo a prasklo. Naruto byl tlakem vody vymrštěn z válce a zároveň se mu strhla maska, jakoby věděla, že už jí nebude potřeba.

Naruto Uzumaki ležel vyčerpaně v kaluži té podivné tekutiny, celé tělo se mu třáslo, oči pálily a hlava ho bolela. Připadal si, jakoby přežil nějakou podivnou bitvu, která z něho vysála život a energii. Plíce pálily a svaly odmítaly poslouchat, když se snažil postavit, aby dostal ven i ty dva. Ruce se snažily zapřít, ale na kluzké podlaze mu ujížděly. Nakonec se mu nějak podařilo zapřít se rukama o zem a pomalinku se zvedl do pokleku.

Za sebou uslyšel prudké bouchání do skla, pootočil hlavou a uviděl, jak Sai pěstí doráží na sklo. Okamžitě chtěl ven z toho válce. Naproti tomu Sasuke vypadal v klidu a nevzrušeně. Naruto se pro sebe ušklíbl a konečně se mu podařilo se zvednout na nohy, které se ovšem pod ním roztřásly a hrozily, že zase vypovědí službu. Ale i přesto na nich udělal několik vratkých kroků k Saiově válci, který mu byl blíž.

Když k němu dokulhal, uviděl několik tlačítek na kovové krabičce, která byla připevněna k válci, a vedlo z ní pár tlustých kabelů. Chvíli na ty tlačítka hleděl celkem zmateně a nakonec zmáčknul to největší, které na něho svítilo červenou barvou. A světe div se, ono to zabralo.

Ve sloupci, kde se vznášel Sai, se otevřela na dně výpusť a začala odvádět tu zvláštní tekutinu. Sai pomalu a jistě klesal s hladinou, až se ocitl na dně válce a tu se začal i ten skleněný válec zasouvat do podlahy. Černovlasý mladík si z tváře strhnul masku a pod náporem vzduchu na jeho plíce klesnul na všechny čtyři, snažíce se popadnout dech, jako novorozeně při svém prvním nádechu. Měl pocit, že se mu hruď snad roztrhne. Oči ho pálily a končetiny se mu třásly. Nakonec se dokázal dostat do sedu a čekal, až se jeho organismus vzpamatuje.

Mezitím se Naruto přesunul s velkou námahou k Sasukeho válci a zopakoval stejný postup jako u Saie. A stejně jako u prvního chlapce začala nejprve opadat tekutina a poté se zasunul i ten válec. A stejně jako Sai i on padnul vyčerpaně na zem, skoro to vypadalo, že ta tekutina jim dodávala životní sílu.

Naruto, který se mezitím taky posadil na zem, jelikož nevěděl, kolik toho ještě jeho nohy vydrží, se začal rozhlížet kolem sebe. Shledal, že jsou ve velké místnosti, které vévodily ona zvláštní válce. Kolem stěn stály různé přístroje, některé blikaly či svítily a některé byly mrtvé, ale i tak nedokázal říct, k čemu byly určeny.

„Kde to k čertu jsme,“ zaprskal nevědomky nahlas.

„To bych taky rád věděl,“ ozval se Sai, který se po čtyřech doplazil k Narutovi a Sasukemu.

Naruto se chytnul za hlavu a řekl: „Poslední, co si pamatuju, je bitva před Skrytou Listovou. A vy?“

Sai chvíli přemýšlel, než odpověděl: „Tak to jsem na tom stejně.“

„Sasuke,“ otočil se blonďák na posledního u této zvláštní trojice. „A co ty?“

Chvíli to vypadalo, že mu snad vůbec neodpoví, ale nakonec pronesl: „Stejně jako vy. Bitva a pak už nic.“

 

„Tsunade-sama, byli jsme napadeni,“ vběhla Shizune do kanceláře Pátého Hokageho, Tsunade Senju.

„Cože? A kým,“ udeřila Tsunade prudce do stolu a zvedla se z křesla na nohy.

„Před hlavní bránou stojí Akatsuki,“ odpověděla.

„Nech mě hádat,“ přerušila jí Pátá vztekle. „Chtějí Naruta.“

„Přesně tak,“ potvrdila Shizune její domněnku.

Hokage obešla svůj stůl a zamířila ke dveřím. Z pochodu vydávala rozkazy o mobilizaci klanů, obraně, evakuaci obyvatelstva a o spoustě dalších věcí.

Už šahala po klice, když se dveře otevřely a v nich stáli starší vesnice. Samozřejmě nemohl chybět sám Danzou. Tsunade na ně chvíli tiše hleděla a pro sebe si řekla: „Ti mi to scházeli.“

„Pátá, co se to děje,“ zeptal se šedovlasý muž.

Tsunade neměla jinou možnost, než jim říct pravdu: „Útočí na nás Akatsuki.“

„Chtějí toho liščího spratka, že,“ nadhodil Danzou úlisně.

„Dej si pozor na jazyk, Danzou,“ varovala ho Pátá ledovým hlasem, před kterým se třásla půlka Konohy.

Danzou si z toho však nic nedělal a dál pokračoval: „Nebylo by jednodušší jim ho dát?“

V tu chvíli se na Hokageho tváři usadilo překvapení, které se pomalinku měnilo ve vztek, a zavrčela: „Ty zmetku. Naruto je členem vesnice a jako takový je pod mou ochranou. Je mi jedno, co si ty myslíš nebo co si myslí ostatní. Naruto je ninja Konohy. Nikdy ho nepředám nepřátelům, abych ochránila vesnici. To budu radši bojovat do roztrhání těla, ale k tomuto mě nikdo nedonutí.“

S každým slovem mu zapíchávala prst do hrudi, aby tím dodala svým slovům na vážnosti. Nakonec se na něho vztekle naposledy podívala a prošla kolem něho ven z místnosti.

„To se ještě uvidí, Tsunade,“ zašeptal Danzou.

tbc
22.10.2009 20:52:59
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one