To bylo všechno, co si pamatovali, než se objevili v této místnosti.

„Ale jak jsme se dostali sem,“ utrousil Naruto, spíše pro sebe, než pro někoho konkrétního. Rozhlížel se kolem sebe a snažil se přijít na to, co tady dělají.

„To nevím, ale já odtud mizím,“ řekl Sasuke a pokusil se stoupnout na nohy. Cítil, jak se mu chvějí nohy námahou, jak se svaly delší dobu nepoužívaly a odvykly si námaze. Nakonec se s obličejem mírně zkřiveným bolestí narovnal. Byl tak zabraný a soustředěný na svůj úkon, že si nevšiml, že se vedle něho o to samé pokoušejí i ti dva.

„Bože,“ nadával blonďáček. „Takhle se cítím, když si mě vezme do parády Sakura.“

„Podle toho, jak naše těla ochabla nebo jak to jinak říci,“ promluvil Sai. „Tak bych řekl, že jsme tam byli pěkných pár týdnů.“

„Výborný, to jsem potřeboval vědět,“ ozval se Naruto ironicky. Protáhnul si ztuhlé svalstvo a vydal se k jediným dveřím, které našel. Neohlížel se, moc dobře věděl, že ti dva se stejně nakonec vydají za ním. Natáhnul ruku a zmáčknul kliku. Podvědomě se přikrčil, jak očekával další překvapení. Ale nic se nestalo. Dveře se s vrznutím otevřely a umožnily tím pohled do chodby.

„Neměli bychom si prvně najít něco na oblečení,“ promluvil Sai Narutovy za zády.

Ten se na něho otočil, sjel ho ledovým pohledem a řekl: „Jediný slovo o přirození a uvidíš!“

Sai se jenom uculil a nijak to nekomentoval. Mladý Uchiha jenom nadzvedl obočí a chtěl si to nechat vysvětlit, ale při pohledu do Narutových očí, usoudil, že by to nebyl dobrý nápad. Takže se rozhodl radši mlčet.

Blonďák pomalinku vyšel na chodbu, kterou okamžitě ozářilo několik pochodní, rozhlédl se a zamířil doprava.

„Mám pocit, že jsme někde u toho hadího zmetka,“ řekl si Naruto více či méně pro sebe, ale slyšeli ho všichni.

Po chvíli došli k první dveřím, u kterých se zastavili a pečlivě si je prohlíželi.

„Kdo chce jít první,“ zeptal se zvesela Sai. Naruto i Sasuke se na něho podívali stylem, jestli mu neharaší na cimbuří, ale nahlas k tomu nic neřekli. Jenom se na sebe podívali a ušklíbli.

„Zbabělci,“ utrousil na jejich adresu a zlehka se opřel do dveří. Ty se se zaskřípěním otevřely. Místnost se okamžitě rozsvítila a nabídla tak pohled do svého nitra.

„Ech, chápete to někdo,“ zeptal se zmateně Naruto, když nakoukl dovnitř.

„Že by oblečení,“ odvětil Sasuke ironicky.

„To jsem zrovna na mysli neměl,“ odsekl blonďák.

První do místnosti vešel Sai a rozhlížel se kolem sebe. Na třech stěnách viselo stejné oblečení. Stejné černé oblečení. Stejné dlouhé kalhoty, trika s dlouhým rukávem. Dále pak byly na stěnách loketní a holenní chrániče, dokonce i hrudní štít. A v neposlední řadě černé sandále.

„Vypadá to, jak oblečení pro ANBU,“ promluvil zamyšleně černovlasý mladík s nadáním pro malování.

„Kusanagi,“ překvapeně řekl Sasuke, když přišel blíže k jedné ze zdí.

„Cože,“ nechytal se Naruto.

„Můj meč,“ vysvětloval Sasuke. Opatrně ho sundal ze zdi, kde byl zavěšen mezi dvěma dřevěnými kolíky. „Myslel jsem, že je ztracený.“

„Někdo na tebe musí hodně myslet,“ zašklebil se na něho blonďák a přešel ke zdi naproti dveřím. Jemně rukou přejížděl oblečení, jakoby něco hledal. Pak mu pohled padl na zbraně, které visely vedle oblečení, na každé straně jedna.

„Saie,“ nechápal a pomalinku přejel přes jednu prsty. Cítil, jak mu brní pod rukama, jakoby ho vítala. Usmál se. Vždycky chtěl mít nějakou zbraň, ale nikdy nepřišel žádné na chuť. Až teď. Cítil, že k němu patří. Ještě jednou se zašklebil a začal se oblékat do toho oblečení.

I poslední mladík z jejich trojice stanul před oblečením a zvažoval, jestli mu bude. Stejně jako u Naruta i před ním viseli po stranách zbraně. Ale u něho to byly wakizaši. Znal tuto zbraň. I on sám jednu vlastnil. Ale dvě? Pro každou ruku jedna, uvědomil si, když si pozorně prohlédl ostří. Jedna pro pravou ruku a druhá pro levou. Bude se muset s nimi naučit zacházet. Nakonec pokrčil rameny a sundal z držáku triko, aby si ho oblékl. K jeho překvapení pod ním našel nevelkou brašničku. Když jí otevřel, na tváři se mu usídlil usměv. Byly v ní totiž barvy, svitky a štětce. Někdo je znal opravdu dobře.

„Ten kdo to tady nachystal, nás opravdu zná,“ řekl Sasuke nahlas Saiovy myšlenky.

„Souhlasím,“ přidal se blonďák, když si připínal holenní chránič.

Nikdo už dál nic neříkal a v tichosti se dooblékali. Připínali si chrániče, připevňovali zbraně. Nevěděli sice, kde jsou, ale věděli, že musí být připraveni na nejhorší.

„Naruto,“ promluvil jako první do ticha Sai.

„Hmm,“ zvedl oslovený hlavu od zapínání loketního chrániče.

„Potřeboval bych pomoc s tímhle,“ řekl Sai a ukazoval mu zvláštní postroj na upevnění wakizaši na záda. K jeho překvapení mu ale pomoc nabídl Sasuke, který už byl plně oblečený a ozbrojení. Chvíli se s tím potýkali, než přišli jako to správně obléci a upevnit, aby šly vydělávat jenom ostří zbraně a pochva zůstala na zádech, kam patřila.

„Na vás je ale pohled,“ smál se Naruto při pohledu na ty dva. Ani jeden nu na to nic neřekl, jenom ho sjeli ledovými pohledy.

Konečně byli všechny chrániče a zbraně na svých místech. Sasuke ještě nadzvedl obočí, když uviděl ty Narutovi, ale nic neříkal. Tak nějak mu přišlo, že k němu patří. Teď stáli uprostřed místnosti a navzájem se měřili. Sice to bylo jednoduché oblečení, ale všem třem slušelo. Ale co bylo nejdůležitější, skrývalo jejich potenciál. Nedávalo najevo, jak by mohli být silní a dávalo jim to moment překvapení.

„Takže kam teď,“ zeptal se Sai.

„To je snad úplně jasné,“ odvětil Naruto vesele. „Do Konohy.“

„Ech,“ chtěl Saseke něco namítnout, ale přerušil ho Naruto: „Bez řečí. V bitvě ses postavil na naši stranu. Takže i kdybych měl Tsunade umlátit, ty se vracíš s námi. Zpátky domů.“

Na to se nedalo nic říct, ani se tomu nedalo odporovat.

 

„Bože, to je hotový labyrint,“ zoufal si Naruto, když hledali východ.

„No to doufám, že ne,“ pronesl Sai a otevřel jedny z dveří, které byly po stranách chodby. Všem třem se naskytl pohled na písek.

„Ech,“ komentoval to blonďák. „Že by to byl východ.“

„Vypadá to tak,“ souhlasil Sasuke a vyšel ven.

„Ale proč zrovna na poušti?“

„Můžeš se zeptat toho, kdo nás sem zavřel,“ odvětil Sai a vydal se v Sasukeho stopách. Naruto se rychle vydal za nimi, jelikož nechtěl zůstat pozadu. Okamžitě toho litoval. Slunce ho sežehlo ohromným žárem.

„Bože, fuj,“ zavrčel vztekle, když si kryl oči před sluncem. „Nechápu, jak může Gaara vydržet to horko.“

Ani jeden z nich si nevšiml muže, který je celou dobu pozorně sledoval ukryt ve stínech. Když se zavíraly dveře od pevnosti, slunce se mu zalesklo na sklech brýlích.

 

„Sláva,“ zavýskl Naruto a padnul do stínu pod první strom, který spatřil. Všichni tři přešli poušť, která je oddělovala od zbytku světa, a teď odpočívali ve stínech stromů. Než se nadáli, všichni tři spali opření zády o stromy. Sice by řekli, že se naspali dost, ale únava a psychické vyčerpání si vzalo svoje. Usnuli spokojeným spánkem. Ale jenom na oko, i ve spánku podvědomě hlídali svoje okolí. A při sebemenším podezřelém zvuku by se probudili a zaútočili.

Po asi třech hodinách se jako první probudil Sasuke. Překvapeně zamrkal a rozhlédl se kolem sebe. Když uviděl, jak ti dva spokojeně oddechují, jemně se usmál. Najednou mu úsměv opadl a nahradila ho jeho obvyklá ledová maska. Potichu, aby nevzbudil Naruta či Saie, se zvedl a chtěl odejít. Na cestu do Konohy se necítil, když věděl, co všechno kdysi provedl.

„Kam si myslíš, že jdeš,“ zívnul si Naruto a protahoval se s pohledem upřeným na Uchihovy záda.

Nejmladší člen klanu Uchiha se otočil a odvětil: „Nemůžu se tam vrátit. Ne po tom, co jsem udělal. A navíc mám svůj vlastní cíl.“

„To tě ta věc s klanem tě ještě nepřešla,“ přidal se k jejich hovoru Sai.

„Nevíš, o čem mluvíš,“ zavrčel Sasuke jeho směrem.

„Ne,“ stoupnul si Sai a měřil si Uchihu ledovým pohledem. „To si myslíš, jenom ty. I já ztratil jedinou rodinu, kterou jsem měl.“

„Sai,“ chtěl ho přerušit Naruto.

„Ne Naruto,“ zarazil ho zvednutou rukou. „Musí pochopit, že ne jenom on trpěl v dětství.“

„Tak se tedy pochlub,“ zavrčel ledově Uchiha.

Sai se nadechl a začal vyprávět: „Jsem člen Root, kterému velí Danzou. Nevím, jestli ho znáš, ale to je jedno. Jeho tréninkové metody jsou hodně drsné. Už od malička jsem byl trénován, abych potlačil sebemenší city. Abych podle jeho měřítek nebyl slabý. Neznal jsem svoji rodinu. Jediný, kdo mi byl hodně blízký, byl jeden chlapec, o něco starší než já. Bral jsem ho jako bratra, miloval jsem ho tak, i když to bylo zakázané. A pak přišly zkoušky.“

„Zkoušky,“ zeptal se Sasuke, když se Sai na chvíli odmlčel.

„Naruto mi vyprávěl, že jste kdysi potkali Zabuzu,“ pokračoval dál. „A on vám vyprávěl o závěrečné zkoušce Vesnice Ukryté v mlze. O zkoušce, ve které přežije jenom jeden.“

I když se Sasuke snažil udržet klidnou uvolněnou tvář, moc se mu to nepovedlo. V očích se mu mihlo pochopení a svým způsobem i hrůza z tohoto příběhu.

„Tím chceš říct, že jsi ho zabil,“ zeptal se.

„Ne, naštěstí byl v jiné skupině,“ odvětil Sai tiše. „Zabil ho někdo jiný, aby on sám mohl žít. V tu chvíli jsem byl naštvaný na celý svět. Proč mi museli znovu vzít něco blízkého, co jsem miloval? Chtěl jsem je všechny zabít, ale zároveň jsem bojoval s výcvikem, který mi říkal, že se nic nestalo, že city akorát oslabují. Dusil jsem to v sobě dlouhá léta, až jsem potkal Naruta.“

„Ech,“ nechápal Naruto, který byl po celou dobou vyprávění příběhu podezřele zticha.

Sai na něho stočil svůj pohled a řekl: „Až když jsem potkal tebe, tak jsem všechno pochopil. Pochopil jsem, proč to tenkrát tak bolelo a proč to bolí pořád. A jsem za to rád.“

Na chvíli se odmlčel, znovu se zadíval do Sasukeho očích a promluvil: „Ty víš, o čem mluvím, že.“

Naruto těkal zmateným pohledem z jednoho na druhého a nechápal vůbec nic. Viděl, jak mezi nimi dochází k nějakému porozumění, které ovšem on není součástí.

„Ano vím,“ odvětil po chvíli Uchiha a jemně se usmál. I na Saiově tváři se objevil klidný úsměv. Byli si tak podobní a přitom tak jiní, ale i tak je oba zachránil.

„Hej, může mi to někdo vysvětlit,“ dožadoval se Naruto vysvětlení.

Oba černovlasý mladící si vyměnili ještě jeden poslední pohled, než Sasukeho odpověděl: „Ne.“

„Ale,“ namítal blonďák.

„Naruto,“ přerušil ho Sai. „Tohle bys nepochopil.“

„Fajn,“ urazil se Naruto na oko. „Ale znamená to, že Sasuke jde s námi zpátky do Konohy?“

Ticho, které se rozprostřelo mezi těmi třemi, bylo přímo hmatatelné. Bylo přerušeno, až těmito slovy: „Půjdu.“

„Výborně,“ usmál se blonďák. „Vrátíme se do Konohy a pak se vydáme hledat Madaru. Máme s ním nevyřízené účty.“

„Souhlasím,“ přidal se Sai. Sasuke jenom kývl hlavou.

 

„Mám hlad,“ ozval se Naruto a hladil si žaludek.

„To není nic nového,“ řekl Sai. „Ty máš hlad pořád.“

„Nemůžu za to, musím živit dva,“ odsekl blonďák.

Oba černovlasí mladíci se překvapeně zastavili a zvláštním pohledem se podívali po Narutovi. Dlouho si ho měřili pohledem, až nakonec usoudili, že si srandu nedělá.

„A kdy jsi nám to chtěl jako říct,“ zajímal se Sasuke.

„Co,“ nechápal pro změnu Uzumaki.

„Že čekáš dítě,“ osvětlil Sai. Blonďák na ty dva zůstal nevěřícně zírat, a pak se rozesmál, až si musel sednout, aby neupadl.

„Tak jsem to nemyslel,“ vyrazil ze sebe mezi nádechy a smíchem.

„A jak,“ zajímal se Sai. „Přece jenom nevíme, co tam s námi dělali. Sice by to byl blbý vtip, ale mám obavy, že všechno je možné.“

Naruto se konečně vzpamatoval na tolik, že mohl vysvětlit, jako to myslel: „Já myslel, že mám v sobě Kyuubiho.“

Sasuke ho změřil pohledem a řekl: „Jsi idiot.“

„Neříkej mi tak,“ ohradil se Naruto naštvaně a už stál na nohou.

„A jak ti mám říkat,“ odsekl Uchiha. „Bůh ví, co tam s námi dělali. Vypadalo to tam, jak u Orochimara a ty takhle vtipkuješ. Ani bych se moc nedivil, kdyby nám po nějaké době narostly nohy či ruce navíc. A věř mi, že by se ti to moc nelíbilo.“

„Ty si myslíš, že to byl hadí ksicht, kdo nás tam zavřel,“ zeptal se Uzumaki.

„To nevím,“ odpověděl Sasuke. „Ale vypadalo to, jako jedna z jeho laboratoří.“

„Skvělý, prostě skvělý,“ rozčiloval se Naruto. Otočil se k nim zády a odešel směr les. „Jdu pro něco k jídlu.“

Sasuke ani Sai nepochopili, co to do Naruta vjelo, ale nijak to netoužili zjistit. Místo toho šli hledat dříví na oheň na noc.

to be continue
08.11.2009 09:12:23
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one