Blížil se soumrak a třem mladíkům se naskytl první pohled na obrovský monument Hokagů Skryté Listové. Obrovský skalní masiv bylo vidět už zdaleka a dával tak tušit, že vesnice ninjů už nemůže být daleko.

„Konečně,“ vydechl Naruto a sedl si do stínu stromu s pohledem upřeným na skalisko nad jeho rodnou vesnicí. Seděl opřený zády o strom a těšil se domů, hlavně na skvělý rámen.

„Jak dlouho už vlastně jdeme,“ zajímal se Sasuke, kdy si sednul vedle něho.

„Nevím, pár týdnů,“ pokrčil Naruto rameny.

„Přijde mi to jako celá věčnost,“ zamrčel Sai a usadil se po blonďákově druhém boku. Všichni tři seděli se zády opřenými o strom a odpočívali se zraky upřenými na Hokagy. Symbol jejich domova, do kterého se chtějí vrátit.

Po delší chvíli se zvedl Sasuke a odešel směrem do lesa: „Jdu sehnat něco k jídlu.“

„Prosil bych rámen,“ zkusil to Naruto s úsměvem.

„Hmm, nevím, nevím,“ zasmál se Uchiha a zmizel v šeru lesa.

„Já zatím skočím pro dřevo,“ řekl Sai a vydal se opačným směrem než Sasuke, aby mu neplašil potenciální večeři. Naruto jenom kývnul hlavou a dále upíral zrak směrem k Listové.

 

Po asi půl hodině se z lesa vynořili oba černovlasý mladící. Jeden měl plnou náruč dřeva na oheň a druhý držel za uši dva mrtvé zajíce.

Naruto se zvedl a s úšklebkem si vzal ty dva ušáky. Poodešel několik metrů bokem a jal se stáhnout a vyvrhnout. Mezitím Sasuke pomocí jednoho svého ohnivého jutsu zapálil oheň a pomalinku přidával dřevo, aby se oheň pěkně rozhořel.

 Za chvíli se už oba ušáci pekly nad mírným ohněm a chlapci tiše seděli kolem něho.

První prolomil ticho Sai: „Jak myslíte, že je to ještě daleko?“

„Odhaduji tak kolem dvou týdnů,“ odvětil zamyšleně Naruto. „Pomník Hokagů byl vždycky vidět do daleka.“

„Takže za dva týdny budeme,“ odmlčel se Sai.

„Budeme doma,“ dopověděl Sasuke tiše.

„Konečně,“ vydechl Naruto s úsměvem.

Druhý den vstali s úsvitem a znovu se vydali na cestu domů, jak řekl Sasuke. Nešli rychle, věděli, že čas je netlačí. Pomalým tempem ukrajovali z cesty, která jim ještě zbývala.

 

„Sasuke, tak pojď už,“ zavolal Sai na přítele, který dřepěl a na zemi něco zkoumal. Uchiha se po chvíli přece jenom zvedl a rychle ty dva došel se zamyšleným výrazem na tváři. Na to reagoval Naruto zvednutým obočím, ale člen klanu Uchiha jenom trochu pokrčil rameny. Nijak to nekomentoval, ale dál šel tiše.

Šli lesem a najednou se vynořili na kraji zničené vesnice. Pohled to byl strašný. Některé domy byly ohořelé, některé stály neporušené, jakoby čekaly, až se vrátí jejich právoplatní majitelé. A z dalších domů zbyly jenom trosky. Zkáza, která postihla tuto vesnici, mluvila za vše.

„Ach bože,“ vydechl Naruto, překvapeně s očima dokořán přejížděl tu spoušť.

Sai se otočil na Sasukeho a zeptal se: „Takže tam… ?“

„Jsem viděl stopy boje,“ dořekl. „Ale už hodně staré.“

„Jak dlouho,“ zajímal se Naruto s pohledem upřeným na ohořelé části domů.

„To nevím,“ odvětil Sasuke tiše. „Ale les si už pomalu bere zpět, co mu kdysi vzali. Tráva a plevel už pomalu zarostly volná místa.“

„To znamená jenom jedno,“ usoudil Sai. „Tato vesnice byla zničená už před dlouhou dobou.“

„Jsme celkem blízko Listové,“ promluvil po chvíli Naruto, když procházel po zpola zarostlých zbytcích vesnice. „Nevěřím, že by to Tsunade nechala jenom tak být.“

„Souhlasím,“ přidal se Sai. „Takto by možná skončila vesnice na hranicích země nebo ty které jsme viděli cestou, a ne taková, která se nachází za dveřmi Konohy. Tu by obnovili a znovu zalidnili. Nenechali by ji napospas přírodě.“

„Pokud,“ zarazil se Sasuke.

„Pokud, co,“ nabádal ho Naruto.

„Pokud,“ pokračoval Uchiha. „By ji nezničila sama Konoha.“

„I to je možné,“ souhlasil po chvíli černovlasý mladík, který měl velké nadání na malování. „Ale jak tak znám Pátou, tak k tomu musela mít pořádný důvod.“

„Až dorazíme do Skryté Listové,“ řekl blonďák. „Tak se jí na to zeptám.“

Naruto se během své řeči procházel mezi zničenými domy a zamyšleně se některých zdí dotýkal. Sai se Sasukem na něho zmateně hleděli, nechápali, co to dělá. Přišlo jim, jakoby se snažil z budov vytáhnout, co se zde stalo. Což se zdálo nemožné, ale blonďáček měl v sobě démona, takže nikdo nemohl tušit, kde jsou jeho meze.

Najednou se zastavil a zavolal: „Půjdeme? Ať toto místo může odpočívat.“

Ani jeden z černovlasých mladých mužů mu neodpověděl, ale místo toho přešli až k němu a zařadili se po jeho bocích, tak aby byl Naruto uprostřed. Naruto se na ně usmál a všichni tři opustili zničenou vesnici a znovu se vydali směrem k domovu.

 

„Mám pocit, že jsme ve městě duchů,“ pronesl Sai, když se rozhlížel po městečku, kde nebylo vidět, ani živáčka.

„Doufám, že bez těch duchů,“ ozval se Naruto a nervózně se rozhlížel kolem sebe.

„Copak máš strach,“ rýpl si Sasuke.

„Ani ve snu,“ odsekl blonďák.

„To bych neřekl, ale budiž,“ neodpustil se Uchiha poslední slovo. Naruto to už nijak nekomentoval, jelikož věděl, že by si ho Sasuke dobíral, ještě hodnou chvíli.

„Je to zvláštní,“ poznamenal Naruto, když zahlédl pohyb za oknem jedné z budov. „Jakoby se báli.“

„Neříkej,“ ucedil Uchiha ironicky.

„Bojí se nás nebo toho čím jsme,“ nadhodil Sai filozofickou otázku, na kterou nebyl Naruto ani Sasuke schopni odpovědět.

„Měli bychom zmizet, než se zbaví strachu a zaútočí,“ řekl tiše černovlasý mladík s nezměrnou silou v očích. „Nechci zabíjet nevinné lidi.“

Aniž by čekal na jejich odpověď nebo jakoukoliv reakce zmizel v oblaku kouře. Sai se podíval po blonďákovi, pokrčil rameny a následoval Sasukeho příkladu. Na hlavní cestě zbyl jenom Naruto, zamyšleně se naposledy rozhlédl kolem a stejně jako jeho dva přátelé zmizel v závanu kouře.

 

Bylo pozdní odpoledne, když naši tři mladící konečně po mnoha, mnoha týdnech spatřili bránu, která jim dávala tušit, že jsou doma.

„Konečně,“ vydechl Naruto šťastně se dívaje na své dva společníky. Ve tvářích nadšení, ale v očích měl znepokojení. Něco nebylo dobře.

Brána, na které normálně nebyl ani škrábanec, byla v některých místech dost poškozená. Stopy po ohni či zbraních, některá dřevěná prkna byla nahrazena novými. Ale co je překvapilo nejvíce, bylo to, že brána byl zavřená.

„Něco se mi tady nezdá,“ křičely Narutovy oči a oči ostatních nemohly než souhlasit.

Sasuke nechal ty dva sdělovat si svoje obavy pomocí očí a sám pozorně prohledával okolí. Jeho ostražité oči našly stopy po bojích a jiných útočných metodách. Okamžitě mu došlo, že Konoha byla celkem nedávno napadena. Než to ale stačil někomu sdělit, zaslechl nepatrný zvuk, který se donutil napnout tělo v předtuše útoku. Periferně si všiml, že i ti dva se připravili na útok. Ani si to neuvědomili a už stáli zády přitisknutí k sobě. V rukou ještě žádné zbraně neměli, ale kdyby nebylo zbytí, byli ochotni bojovat.

„Ruce dejte, tak abychom na ně viděli,“ ozvalo se zprava od nich a oni tam uviděli stát muže v černém a s maskou opice přes celý obličej. Všem třem došlo, že před nimi stojí člen ANBU. Ale co tady dělal? Od kdy ANBU hlídají bránu? Takové a mnoho dalších otázek vířilo v hlavách Naruta a ostatních.

„My,“ nadhodil Sai otázkou.

Na jeho otázku se z okolí vynořilo na deset dalších členů skupiny ANBU. Všichni v černém a na obličejích masky.

„Aha,“ utrousil Sai klidně, ale jak Naruto tak Sasuke ucítili, jak napnul celé tělo k případnému protiútoku.

„Kdo jste a co tu chcete,“ promluvil znovu ten, který se jim odhalil jako první.

To promluvil Sasuke: „Tobě nejsme povinni nic říkat. Odveďte nás k Hokagovi!“

„To nelze,“ odvětil klidně znovu ten samý člen ANBU, zřejmě velitel jednotky, podle rozkazovačného tónu hlasu.

„A můžeme vědět, z jakého důvodu nám to odpíráte,“ zajímal se Naruto ledovým hlasem, který pochytil od Uchihy, ale nedosahoval jeho kvalit.

„To nejsem povinen vám sdělit,“ řekl velitel. „Ale pokud odevzdáte své zbraně a pokojně se necháte zajmout, pak možná dosáhnete slyšení u velitele.“

„Vypadáme na to, že bychom se jenom tak vzdali,“ zeptal se temně Uchiha.

„ V tom případě mi to je líto,“ utrousil ANBU. „Ale nedáváte nám jinou možnost.“

„Ne,“ přerušil ho Sai. „To vy nám nedáváte jinou možnost.“

Ani jeden z členů zvláštní jednotky ANBU se nestačil pohnout a Sasuke už držel svojí katanu přitisknutou na krku jejich velitele. Naruto a Sai mu stáli po bocích, zády k němu, též s připravenými zbraněmi.

„To není možné,“ vydechl jeden z členů jednotky a ukazoval směrem k Sasukemu.

„Uchiha,“ souhlasil překvapeně další ninja, při pohledu do Sasukeho očích, kde krvavou barvou hrál sharingan.

Při tomto prohlášení ztuhnul i jejich velitel, který působil do té doby klidným dojmem. Teď pootočil hlavou, a i on spatřil prokletý sharingan. Nakonec ze sebe dostal: „Kdo jste?“

„Ale,“ zašklebil se Naruto. „Změnili jste názor?“

„Co jste zač,“ ptal se znovu.

„Sasuke Uchiha.“

„Naruto Uzumaki.“

„Sai.“

„Ti jsou mrtví,“ pronesl jeden z ANBU.

„Tak teď vidíte duchy,“ utrousil ledově Sasuke. Najednou se mladý Uchiha prudce otočil, sekl katanou určitým směrem a ozvalo se cinknutí kovu o kov.

„Zmetci,“ procedil Naruto skrz zuby naštvaně a vytrhl si z ramene šipku s červeným chmýřím.

„Naruto,“ vykřikl Sai, když se blonďák skácel v bezvědomí na zem. Nestačil udělat ani krok, když se i on skácel k zemi a poskytnul tak Sasukemu pohled na svoje záda, kde se skvěla též jedna šipka.

„Tohle si někdo vypije,“ zavrčel a stál před těly svých přátel. Pomocí svého sharingan se mu podařilo odrazit další dvě šipky, ale pak i on ucítil bodnutí v zadu na krku. Mírně zavrávoral a s myšlenkou na vraždu toho zmetka, který je takto ostřeloval, padnul v bezvědomí vedle Naruta a Saie.

Chvíli na to vyšel ze stínů stromů další muž oblečený do uniformy ANBU a s maskou na obličeji. Ale na rozdíl od ostatních byla jeho maska celá červená.

„Pane,“ sklonil hlavu vedoucí této jednotky. „Odpusť mi toto selhání.“

„Ticho,“ zavrčel ten muž vztekle. I nezainteresovaný pozorovatel by poznal, že on je nejvyšším velitelem jednotek ANBU. „Jsme ve válce a vy se necháte přechytračit takovými dětmi.“

„Jeden z nich je Uchiha,“ utrousil jeden člen jednotky.

„Uchiha,“ podivil se ten s červenou maskou. „Zvláštní. A co chtěli?“

„Mluvit s Hokagem,“ odpověděl rychle velitel této jednotky.

Na to nedostal žádnou odpověď, jen se velitel ANBU pořádně na ty tři podíval. Dobrému pozorovateli by neušlo, že se ten muž na chvíli zarazil, když mu pohled přešel přes blonďatého chlapce. Konečně se pomalým krokem vydal k těm dětem, jak je sám označil. Jako prvního si vybral Sasukeho, ale jeho obličej mu nic neříkal. Přesunul se tedy k druhému černovlasému chlapci. Znovu poklekl a otočil mu hlavu, aby na něho viděl. Jak to udělal, zalapal překvapeně po dechu: „Saii.“

Kdyby neměl na tváři masku, všichni by viděli v jeho tváři překvapení, ale hlavně naději, když spěchal k posledním z té trojice. Neobtěžoval se klekáním, jen ho obrátil, aby viděl jeho tvář.

„Naruto,“ vydechl nevěřícně, při pohledu do tváře mladíka. Roztřeseně natáhl ruku v rukavici a přejel s ní po jeho tvář, jakoby chtěl zjistit, jestli je to opravdu on.

„Pane,“ ozvalo se za ním nesměle.

Jakoby si až teď ten muž s maskou uvědomil, kde je, ale hlavně s kým je. Narovnal se a otočil se k veliteli jednotky: „Odneste je do vyslýchací místnosti tři, ale ať vás nikdo nevidí. Vyslechnu si je sám.“

„Rozkaz,“ řekl a pokynul třem mužům ze své jednotka, aby se o to postarali.

to be continue
22.11.2009 11:01:14
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one