„Zmizeli jste před téměř dvaceti lety,“ zopakoval Gaara.

V místnosti se rozhostilo tíživé ticho, přerušované jenom přerývaným dechem třech mladíků, kteří ztuhle zírali před sebe v šoku.

„Dvacet let,“ vydechl Naruto tiše.

„Musím si sednout,“ pronesl Sai a zhroutil se na nejbližší židli. Sasuke zůstal ztuhle stát se široce rozšířenýma očima.

„To přece není možné,“ řekl nakonec Sai. „Jak to, že jsme nezestárli?“

„To nám musíte vysvětlit vy,“ povzdychl si Shikamaru. „Když nám řekli, koho zatkli, byli jsme překvapení. A když jsme vás uviděli, tak jsem víc. Měli jsme vás za mrtvé.“

„Dvacet let jsme po vás pátrali, ale bez výsledně,“ převzal si slovo Gaara. „Jako byste se do země propadli. Bitva byla dlouhá a po jejím konci jsme zjistili, že chybíte. Tedy přesněji řečeno věděli jsme, že se ztratil Naruto a Sai. O tobě Sasuke jsme se dozvěděli, až když tě tady hledal tvůj tým, který nám mimochodem dost pomohl. Vyhlásili jsme pátrání, ale jak už jsem řekl, jako by se po vás slehla zem.“

„Poslední, co si pamatuju, je bitva před Konohou,“ utrousil Naruto tiše. „Pak už mám tmu, až do probuzení.

„Probuzení,“ nechápal Kazekage.

Sai si povzdychl a spustil: „Před pár týdny jsme se všichni tři probudili v nějaké místnosti. Byli jsme zavření ve třech obrovských válcích, ve kterých byla zvláštní tekutina. Než se zeptáte, nic o ní nevíme. Podařilo se nám z těch válců dostat a vydali jsme se domů. To je tak asi všechno.“

„To že uplynulo dvacet let, jsme zjistili až tady,“ doplnil Sasuke.

„Je to jak z nějakého fantastického filmu,“ řekl Naruto frustrovaně. „Není přece možné, abychom na dvacet let zmizeli a byli pořád stejně mladí. To je naprosto nemožné.“

„Jak se zdá tak ne,“ povzdychl si Sai.

V místnosti se rozhostilo tíživé ticho, které přerušil až Sasuke svojí otázkou: „Co se za těch dvacet let stalo tady? Viděli jsme zničené vesnice, dokonce jsme zlikvidovali jednu bandu, co útočila na pocestné. A i obranná opatření vesnice jsou jiné, než za doby, kdy jsme tady žili. Co se děje?“

Shikamaru se podíval na Gaaru, který jenom nepatrně kývl hlavou, a řekl: „Myslím, že bude lepší, když se přesuneme někam jinam. Je to celkem dlouhý příběh.“

S těmito slovy sebral svůj klobouk a zamířil ke dveřím, nedbaje, zda ho někdo sleduje. Gaara už také mířil ke dveřím, když ho zastavil velitel ANBU: „Pane, mohl bych?“

„Ale jistě,“ usmál se na něho, i když to jeho obličej zdeformovalo ještě víc.

„Děkuji.“

S těmi slovy všichni tři představení Konohy vypluli ze dveří, v místnosti zůstali jenom tři zaražení mladíci. Dívali se po sobě a přemýšleli, co se asi za ty roky stalo, že to bude dlouhý příběh. Naruto se zvedl jako první a taky jako první opustil vyslýchací celu. Oba černovlásci mu byli v patách. Pomalu vyšli na chodbu a okamžitě následovali Kagy. Moc se nerozhlíželi, jelikož si uvědomili, že jsou ve vyslýchacím traktu vězení. Z některých dveří bylo slyšet sténaní a ne nijak tlumené. Blonďák se zamračil, nikdy neměl v lásce týrání, ani za účelem získání informací. Ale nemohl s tím nic dělat.

Kagové je vedli ven z tohoto otřesného místa, zpátky na denní světlo. Došli až k dlouhému schodišti a jali se stoupat nahoru. Byli to dlouhé schody, až si Naruto myslel, že vypustí duši.

„Tak už jsme nahoře,“ pronesl po dlouhé době ticha Shikamaru. Vyšel ještě několik schodů a ocitl se v chodbě osvětlené denním světlem. Ostatní ho následovali.

„Bože to je schodů,“ mrmlal si pod vousy Uzumaki.

„Sláva,“ přidal se Sai a zhluboka oddechoval. Jediný, na kterém nebyla znát únava, byl Sasuke. Jeho tvář neprozrazovala jedinou emoci a to jistě pod povrchem bublaly, jen jen vyjít na světlo.

„Tvař se trochu normálně,“ rýpl si do něho blonďák.

„Copak se netvářím,“ utrousil Sasuke ledově.

„Ne, tváříš se jako bys snědl citron,“ zašklebil se na něho pro změnu Sai.

„Nemám důvod k tomu, abych byl veselý,“ pokračoval Uchiha.

Gaara a Shikamaru, kteří stáli kousek od nich, se jenom jemně usmívali. Velitel ANBU stál vedle nich, ale nebylo poznat, jak se tváří, jelikož měl přes tvář stále svojí masku.

„Přináší to vzpomínky,“ řekl Hokage Skryté Listové.

„Jsou pořád stejní,“ kroutil Gaara nevěřícně hlavou. „Jakoby opravdu někde dvacet let spali a probudili se teprve před chvíli.“

„Jak myslíš, že budou reagovat,“ otázal se tiše Shikamaru. „Přece jenom se toho dost změnilo. Obzvlášť v klanu Uchiha.“

„No, myslím, že budou potřebovat trochu času,“ ozval se ANBU.

„Souhlasím,“ přidal se k němu Gaara. „A jsem zvědavý, jak je přijmou ostatní.“

„Už to vědí,“ zajímal se ANBU.

„Ano,“ potvrdil mu jeho domněnku člen klanu Nara. „A nemůžou se jich dočkat.“

„Se ani nedivím,“ usmál se Kazekage.

„Hej, vy tři tam,“ přerušil jejich debatu Naruto. „Nechtěli byste se konečně hnout, abychom se vůbec někam ještě dneska dostali.“

„Pořád stejný,“ utrousil Shikamaru a rozešel se chodbou k jedněm dveřím, které otevřel a pokynul všem, aby vstoupili.

 

Místnost, do které vstoupili, byla prosvětlená sluncem a tak nějak uklidňovala. Byly zde dvě sedačky naproti sobě a mezi nimi nízký stoleček na čaj nebo případně jiné pochutiny.

Shikamaru jim tiše pokynul, aby vstoupili. Sasuke po něm hodil postraním pohledem, jakoby se chtěl přesvědčit, zda se za tímhle pozváním neskrývá lest, ale na nic nepřišel. Hokage Skryté Listové se tvářil naprosto nečitelně, takže Uchiha neměl z čeho vycházet.

Jako první vstoupil do místnosti Naruto a pohodlně se usadil na jedné sedačce, respektive se uvelebil v jejím rohu. Sasuke se k němu přidal a zabral si druhý roh. A na Saie zbyl prostředek sedačky. S tichým výdechem se posadil a prohlížel si místnost.

Kagové se přesunuli na sedačku naproti a s veškerou důstojností, kterou jim jejich úřad zaručoval, se posadili. Pláště se kolem nich rozprostřely a zakryly tím zbývající volné místo na nábytku. Velitel ANBU si stoupnul za sedačku a zaujal pozici mezi nimi, aby měl dobrý výhled na celou situaci a mohl, když tak zasáhnout.

„Takže,“ začal Sai.

„Byste nám mohli vysvětlit,“ pokračoval Sasuke.

„Co se tady dělo,“ dokončil za ně Naruto a vysloužili si tím zvláštní pohled od Kagů. Přece jenom se doplňovali, až neskutečně.

Gaara překvapeně zamrkal a promluvil: „Zajímavě se doplňujete.“

„Když jsi s těmahle dvěma každý den, tak si zvykneš na jejich myšlenkové pochody,“ odvětil Naruto s úsměvem. Zato si ale vysloužil od Uchihy vražedný pohled. „Ale teď k věci.“

„Dobrá,“ přikývl Shikamaru. Na chvíli se zamyslel a spustil: „Jak už jsme řekli, tak od bitvy s Akatsuki před Konohou uplynulo dvacet let. Vynecháme ten fakt, že jste při té bitvě ztratili. Po dlouhé bitvě se nakonec podařilo vesnici ubránit před zkázou, ale stálo to životy mnoha shinobu, kteří se obětovali pro svůj domov. Samozřejmě byly i škody na majetku, ale nebyly tak obrovské jako na životech. Ten den přišlo o život mnoho dobrých ninjů.“

„Bohužel jsme nestačili přijít včas, abychom pomohli,“ převzal Gaara na chvilku slovo. „Dostali jsme spěšného ptáka se zprávou o pomoc, ale vzhledem k naší poloze, jsme nemohli přijít za žádnou cenu včas.“

Naruto smutně poslouchal a nakonec se odhodlal zeptat: „Kdo padnul z těch, co známe?“

„Vím, že to pro vás bude těžké,“ řekl Hokage. „Ebisu, Chouji, Akamaru a ….“

„A?“

„Kakashi.“

Ticho, které v místnosti zavládlo, bylo strašné. Všem třem se v obličeji nehnul ani jeden sval, ale jejich oči mluvily za všechno. Smrt jejich učitele je hluboce zasáhla.

Po chvíli se Naruto zvedl, přešel k oknu a zašeptal: „Nejprve Jiraiya a teď i Kakashi. To je snad prokletí.“

Sasuke ani Sai nevěděli, co by mu na tohle měli říct. I oni sami byli v šoku z této zprávy. Sasuke o něco víc, přece jenom byl Kakashi jeho učitel od úplného začátku. To jenom díky němu ovládal chidori.

„Akamaru,“ pokračoval Naruto smutně. „A Kiba?“

„Už to není ten samý Kiba, kterého jste znali. Je teď víc zamlklý a ještě stále truchlí po Akamarovi. Není se co divit, vyrůstali spolu. Navíc mu Aka umřel v náručí.“

Znovu tíživé ticho prošlo místností, než se Sai zeptal: „A jak jsi na tom ty?“

„Já,“ nechápal Shikamaru.

„Chouji byl přece tvůj nejlepší přítel,“ řekl tiše Sasuke, který pochopil, co tím chtěl Saii říct.

Přes tvář Hokageho se mihnul stín smutku: „Viděl jsem, jak ho zasáhlo nepřátelské jutsu a on padl na kolena. Ale i tak se dokázal znovu zvednout a bojovat až do úplného konce. Věděl, že je vážně zraněný, ale také věděl, že musí pomoci ochránit svůj domov. Bojoval, až klesnul a už nevstal. Zemřel jako pravý shinobi. V boji za svůj domov.“

„To je mi líto,“ řekl Sai.

„Nemusí,“ namítl Shikamaru. „Bylo to jeho rozhodnutí a já se s tím smířil.“

 

„Když skončili boje,“ pokračoval Hokage v příběhu starém dvacet let. „Spočítali se mrtvý a zjistili jsme, že chybíte.“

„Dostali jste nějaké členy Akatsuki,“ zajímal se Naruto a znovu se usadil na své místo vedle Saie.

„Ano,“ odvětil velitel ANBU, který až doteď mlčel. „Podařilo se eliminovat Sasoriho a Zetsu.“

„Výborně,“ ucedil Sai.

Shikamaru si povzdychl a pokračoval: „Chvíli byl klid a my jsme obnovovali Konohu, jak nejrychleji se dalo. Když po půl roce přišla zpráva od Písečných, že byli napadeni.“

„I vy,“ podivil se Naruto.

„Přišlo to znenadání,“ řekl Gaara. „Nebyli jsme na takový útok připraveni. Byli neuvěřitelně silní. Ničili na, co přišli. Mnoho ninjů padlo při tomto útoku a zbytek se i s civilisty přepravil tajnými tunely sem.“

„A tehdy to začalo,“ přidal se Hokage. „Akatsuki, podle všech dostupných informací, vlastnila všechny ocasé démony až na Kyuubiho. Začali po jedné likvidovat Skryté vesnice a nebrala žádné zajatce. Buď jsi stačil utéci, nebo jsi zemřel. Vesnice padala jedna za druhou. Nikdo se nedokázal vyrovnat jejich síle, která byla ještě umocněna silou démonů. Většina ninjů, kteří přežili čistky svých vesnic, přišla sem a hledala tady útočiště. Snažili jsme se poskytnout pomoc, jak se dalo. Zbytky kdysi velkých a hrdých národů shinobi jsou v této vesnici, která jak poslední odolává. Konoha zbyla jako poslední Skrytá vesnice ze všech.“

„A to vás Akatsuki nechávala jenom tak, když věděli, že zde přijímáte uprchlíky,“ zajímal se Sasuke.

„Samozřejmě, že nenechali,“ ucedil Gaara. „V nepravidelných intervalech se vždycky pokoušejí zničit vesnici, ale z nějakého důvodu se jim to stále nedaří.“

Naruto se podíval na Shikamara a odvážil se zeptat: „Kdy zemřela Tsunade?“

„Před deseti lety,“ odvětil smutně. „Byl to asi pátý útok. Popravdě to byl zatím ten nejhrozivější, který jsme zažili. Země se třásla, domy se řítily a mrtvých bylo nejvíc za celou válku.“

„Kdo ještě,“ zeptal se Sai tiše.

„Z těch, co jste znali jenom Tsunade a Shino,“ řekl Hokage. „Největší ztráta byla Pátá. Po její smrti jsem byl radou donucen přijmout status Hokageho, už to bude deset let.“

„Takže Shino taky,“ skrýval Naruto těžko smutek. Mnoho z jeho přátel už položilo svoje životy, aby ostatní mohli žít. On zatím spal v jakémsi válci, místo toho, aby pomáhal zde.

 

„Neobviňuj se,“ ozvalo se mu v hlavě Sasukeho hlasem. „Nemůžeš za to.“

„Já vím,“ povzdechl si Uzumaki. „Ale bolí to.“

 

Vrátili se do přítomnosti zrovna, když se Sai ptal: „Kde je Sakura?“

Ticho v místnosti bylo přímo hmatatelné a vysvětloval víc než slova.

„Kdy,“ zašeptal blonďák bolestně. Doufal, že aspoň ona žije. Aspoň jedno pojítko s minulostí. Ale ani to mu nebylo dopřáno.

„Před třemi roky.“

„Jak?“

„Při dalším útoku,“ vzal si slovo Gaara. „Sakura po Páté převzala post nejlepšího medika ve vesnici. Byla jejím nejlepším studentem, takže v tom nikdo neviděl žádný problém. Při bojích byla vždycky v prvních řadách a ošetřovala zraněné.“

Kazekage se na chvíli odmlčel a slovo si převzal Shikamaru: „Zemřela, když plnila svoje povinnosti. Ošetřovala raněné ve stanu první pomoci, když ho zasáhlo nepřátelské jutsu. Tehdy v něm byla i Shizune. Všichni byli na místě mrtvý, nikdo ten útok nepřežil.“

„Bože,“ složil Naruto hlavu do dlaní a vypadalo to, že se rozpláče. I Sasuke se Saie nevypadali zrovna nejlíp. Bylo na nich všech třech vidět, že je smrt jejich týmové partnerky hluboce zasáhla.

„Věřila, že se vrátíte,“ promluvil po chvíli znovu Hokage.

„Cože,“ nechápal Sasuke a ani zbylí dva mladíci.

„Sakura věřila, že nejste mrtví,“ vysvětloval dál. „Věřila, že se jednoho dne vrátíte a budete znovu s ní. Byla si tím naprosto jistá, jakoby to tušila. A měla pravdu. Opravdu jste se vrátili.“

„Ale pozdě,“ odsekl blonďák.

„Nikdy není pozdě,“ opravil ho Gaara.

„A co ostatní,“ zeptal se Sai.

Člen klanu Nara chvíli přemýšlel, aby si utřídil myšlenky a pak spustil: „Ino nastoupila na Sakuřino místo, jelikož se učila od Tsunade-sama a měla pro to nejlepší předpoklady. Teď vede lékařské týmy a nemocnici. Kiba se hodně změnil od smrti Akamara, což už jsem ostatně říkal. Pomáhá mi s papírováním, které zbožňuji stejně jako Pátá. Hinata se musela vdát a stala se hlavou klanu. Už to není ta stydlivá holka, kterou jste znali. Po svatbě se dost změnila, jelikož jí bylo svěřeno vedení klanu. S tím ji pomáhá Neji, který si vzal Tenten. Lee stále oplakává Gai-senseie, který byl zabit rukou Kisameho během pomoci Skryté Mlžné.“

„Chudák Lee,“ utrousil Naruto a vzpomínal, jak si z něho dělával srandu.

„Temari si vzala tady Shikamara,“ převzal si slovo Gaara. „Bylo to spíše z politických důvodů, než dobrovolné, ale ani jeden si nestěžoval.“

„A co tvůj bratr,“ zeptal se Sai.

V tu chvíli Gaarův obličej posmutněl, ale i tak odpověděl: „Kankarou padnul při obraně Suny před lety.“

„To nás mrzí,“ vydechl Sai.

„Co Iruka-sensei, Kurenai-sensei a kapitán Yamato,“ zeptal se Naruto, ale v hlase měl strach, jakou další smutnou zprávu se dozví.

„Iruka a Yamato sedí v radě Konohy,“ řekl Hokage. „A jsou pořád stejní jako kdysi. Oba dost zasáhla smrt Kakashiho a vaše zmizení. I když je možná toto přimělo stát se členy rady. A Kurenai také žije a její syn taky.“

„Syn,“ nechápal pro změnu Sasuke.

„Její a Asumy,“ vysvětloval dál Shikamaru. „Je mu už skoro dvacet a jmenuje se po otci. Je členem ANBU. Možná jste ho už potkali a ani o tom nevíte.“

„A co Danzou,“ zeptal se tiše Sai.

Shikamaru a Gaara si vyměnili pohledy, než Kazekage odpověděl: „Zemřel před deseti lety. Ve stejné bitvě jako Tsunade. Možná se vám to bude zdát divné, ale ti dva nakonec uzavřeli mírovou smlouvu. Root i ANBU pracovali společně a snažili se ochránit Konohu. Kdyby nezemřeli oba, určitě by se stal Hokagem Danzou.“

V místnosti se rozhostilo ticho. Naruto, Sasuke i Sai stravovali informace, které jim byly v rychlosti podány, a snažili se připustit, že opravdu uplynulo skoro dvacet let.

Toto ticho přerušil až Shikamaru slovy: „Je tady ještě jedna věc, kterou byste měli vědět. A týká se hlavně tebe Sasuke.“

Všichni tři chlapci zvedli pohledy, ve kterých byla zvědavost, a zadívali se na svého přítele. Ten se nadechl a spustil: „Při první bitvě s Akatsuki se něco stalo.“

„Bože, nenapínej nás tak,“ zavrčel vztekle Naruto a v očích se mu červeně zalesklo.

„Když Kakashi bojoval s Peinem,“ pokračoval Hokage a vůbec nevzal v potaz, že ho někdo přerušil. „Tak se na Kakashiho stranu přidal Itachi a pokusil se mu pomoci. Bohužel se mu to nepovedlo a váš sensei zemřel. Tím se ovšem Itachi stal zrádcem v řadách Akatsuki a oni ho chtěli zabít. Tsunade ho nakonec po dlouhých diskuzích a hádkách přijala zpátky do Konohy, jako právoplatného občana. Překvapila tím nejen nás, ale i jeho.“

„Kde je,“ zavrčel Sasuke vztekle a bylo na něm vidět, že se musí hodně držet, aby někoho nepraštil.

„Zemřel před třemi lety,“ odvětil tiše Gaara.

Sasuke na něho chvíli hleděl, a pak vztekle vyprskl: „A proč mi to jako říkáte.“

„Kvůli jeho dětem,“ vysvětlil Shikamaru. V tu chvíli by se v Sasukem krve nedořezali. Zbledl a na čele mu tepala žíla.

„Je jim patnáct a jsou to dvojčata-kluci,“ pokračoval Kazekage a přitom ho pozorně pozoroval.

 

„Sasuke,“ ozval se mu hlavě Narutův hlas.

„Co je,“ zavrčel vztekle dotyčný.

„Není na čase odložit minulost,“ zeptal se ho Naruto. „Ty děti za nic nemůžou. Obzvlášť za chyby svých rodičů. A navíc už nejsi jediný Uchiha.“

Chvíli bylo ticho, než Sasuke odvětil: „Vždycky jsem bratra toužil zabít a teď už nemůžu.“

„Sasuke.“

„Neboj, po dětech nepůjdu,“ uklidňoval ho. „Nejsem zvíře.“

 

„Sasuke,“ optal se ho opatrně Shikamaru, když viděl, že se trochu zklidnil.

Člen klanu Uchiha k němu zvedl oči a zeptal se: „Copak?“

„Neublížíš jim, že ne,“ ujišťoval se Hokage.

„Shikamaru,“ ozval se Naruto vztekle. „Nemyslíš, že to trochu přeháníš?“

„Ne,“ odsekl Hokage. „Zodpovídám za jejich bezpečí. Jsou to členové Konohy, musím si být jistý, že jim nikdo neublíží. I kdyby to byl člen jejich klanu, jsem ochotný potrestat i jeho.“

V jeho slovech byla ukryta hrozba, která byla namířena na Sasukeho Uchihu. A ten ji dobře slyšel. A s ním i jeho dva přátelé. Naruto i Sai slyšeli onu hrozbu též, ale bylo jenom na Uchihovy, jak zareaguje.

to be continue
06.12.2009 11:09:49
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one