Blížilo se svítání, když se probudila Sakura, ani nevěděla, co jí vzbudilo, ale najednou věděla, že je něco špatně. Zvedla hlavu, rozhlédla se kolem a hned jí bylo jasné, že nikdo nehlídá. Očima přejela všechny kluky a zjistila, že Sasuke tady není. Okamžitě byla vzhůru a budila ostatní.

„Co si ten Uchiha k čertu myslí,“ zavrčel Kiba naštvaně.

„Myslíte, že šel,“ nedořekla Sakura plná obav, které potvrdila obrovská rána, která se nesla ránem.

„Vypadá to tak,“ ucedil Kakashi a společně se vydali ve stopách jednoho z nich, který se zřejmě rozhodl, že do rána rozhodně čekat nebude.

 

Sasuke se v temnotě noci opatrně kradl ke skrýši, kde sídlila organizace Akatsuki a hlavně kde byla, uvězněná Kushina. Neměl plán. Ba ani netušil, kde jí má hledat. Jediné, co věděl, že ho něco táhlo ke vchodu do jámy lvové. Něco nebo někdo mu šeptal do ucha, aby spěchal.

Doskočil na zem a skryl se v křoví naproti vchodu do skrýše. I když vchod by se tomu dalo říkat s oběma očima zavřenýma. Onen vchod byla spíše díra do země a nijak nedávala znát, že by za ní bylo něco víc než černota. Ale opak byl pravdou. Díra skrývala vchod do podzemí, ve kterém sídlila Akatsuki.

Sasuke se schovával v křoví naproti vchodu a pozorně se díval do temnoty, jakoby čekal na nějaké znamení či pokyn, aby se mohl vydat dál. Zhluboka se nadechl a vstoupil.

Tiše jako stín kráčel chodbami, potlačuje svoji chakru, aby ho nikdo neobjevil dříve, než on sám bude chtít. Nevěděl, kam kráčí, ale věděl jistě, že na konci jeho cesty na něho čeká Kushina. Nikdy tu nebyl, ale dobře věděl, kudy jít.

„Je tu moc velké ticho a klid,“ proběhlo mu hlavou, když opatrně nakukoval za roh, zda tam nikdo není. Pomalu postupoval hlouběji a hlouběji do nitra úkrytu a míjel mnoho dveří, ale ani u jedněch se nezastavil. Ani jedny nebyly ty pravé.

V podstatě ani nevěděl jistě, zda Kushina ještě žije nebo zda už z ní vysáli démona a s ním i její život. Ale tímto detailem se nezabýval. Hluboko v duši a v srdci cítil, že dívka ještě žije. I když věděl, že dlouho už to trvat nemusí.

Vyšel z jedné chodby a zastavil se na rozcestí. Přímo předním se chodba rozcházela do všech světových stran a bylo jenom na něm, kterou z chodeb zvolí. Nutno dodat, že bez zaváhání si vybral první chodbu zprava. Bez nejmenšího strachu vkročil a pokračoval stále hlouběji do srdce pevnosti.

 

Kushina seděla v rohu svojí cely a přemýšlela, zda jí někdo hledá nebo jestli jí nechali svému osudu. Živě si dokázala představit, jak musela Pátá zuřit, když jí řekli, co se stalo. A ještě víc, když se tam objevil Sasuke. V tu chvíli se zarazila a přemýšlela, zda se opravdu Sasuke vrátil do vesnice. Věděla, že bratra ještě nezabil a v duchu doufala, že Itachi nezabil jeho. Než jí zavřeli, pokusila se po větru poslat zprávu, ale nevěděla, zda zpráva dorazila k těm správným uším.

„Holt, budu muset čekat,“ povzdychla si a opřela si hlavu o zeď.

Ze zamyšlení jí vytrhly až tiché kroky, které se někdo snažil tlumit, na chodbě.

 

Sasuke šel dlouhou chodbou a v mysli mu běhalo, že se blíží k cíly. Snažil se pohybovat, co nejtišeji, aby nevzbudil nějakou nechtěnou pozornost. Jeho tělem projel úlevný pocit, když ucítil něčí chakru a poznal, komu patří. Kushina byla blízko. Skoro utíkal, aby byl co nejdřív u dveří, za kterými byla zamčená.

Zastavil se a chvíli nerozhodně pozoroval dveře, jakoby čekal na nějaký podnět.

„Hernajs, Sasuke otevři ty dveře,“ ozvalo se za nimi zavrčení.

 

Když Kushina ucítila něčí chakru, prvně jí napadlo, že je to někdo z jejich věznitelů, ale pak tu chakru poznala. Sice se neviděli přes dva roky, ale za tu chvíli, kterou spolu strávili, by ho poznala snad všude. Jediné co nechápala, bylo to, proč stojí za těmi dveřmi a neotvírá.

„To si myslí, že čekám na čaj nebo co,“ zavrčela v duchu. Ale nahlas zavrčela: „Hernajs, Sasuke otevři ty dveře!“

 

Mladý Uchiha se ušklíbl. I když byla z Naruta ženská, pořád byl pořád stejně nedočkavý. Natáhl ruku a stiskl kliku. Bylo zamčeno.

„Ježíši, co jsi čekal,“ ozvalo se pobaveně dívčím hlasem.

 

„On si snad myslí, že tu na něho čekám,“ proběhlo Kushině hlavou, když viděla, jak stiskl kliku. „Bože, on si fakt myslí, že kdybych nebyla zamčená, tak tu sedím a čekám na záchranu, jako nějaká princezna z pohádky.“

Nahlas, ale řekl něco jiného, aby ho náhodou nepřinutila odejít: „Ježíši, co jsi čekal.“

 

Musel uznat, že tahle poznámka celkem sedla. Opravdu čekal, že bude otevřeno? Tak pitomý nebyl ani, když byl malý.

„Ustup,“ zavrčel. Počkal, až uslyší kroky, aby si byl jistý, že je dívka v dostatečné vzdálenosti a tasil katanu. Uvolnil trochu chakry z pod svojí kontroly na potlačení a vpustil ji do meče. Ten se rozzářil jemným modrým světlem. Napřáhl se a ostřím udeřil do dveří. Ty se pod náporem rozpadli v prkna. Čekal, až se usadí prach a vešel do cely.

 

„Ustup,“ slyšela Kushina zpoza dveří temné zavrčení. Bylo jí jasné, že Sasuke nebude v dobré náladě, rychle tedy couvla až k protější zdi a čekal, co se bude dít dále. Nemusela čekat dlouho. V příští minutě se dveře rozletěly na prvosoučástky a do cely v plné nádheře vstoupil jeden z posledních členů klanu Uchiha.

 

„Ty víš, jak udělat dojem, Uchiho,“ usmála se na něho a nadšeně si prohlížela zbytky dveří. Ani si přitom nevšimla, že Sasuke mírně zčervenal.

„Jdeme nebo chceš suvenýr,“ zeptal se a hlavou trhl ke dveřím.

„Ani ne díky,“ odsekla a opatrně vykoukla ze dveří. „Taky jsi mohl nadělat méně hluku.“

„Toliko k díky,“ zavrčel černovlasý mladík a vyšel ze dveří. Okamžitě se vydal chodbou, kterou sem přišel.

„Sasuke, počkej,“ zašeptala Kushina. Něco v jejím hlase ho donutilo zastavit, otočit a upřít na ní pohled svých černých očí. Dívka se pod tímto upřeným pohledem trošičku zachvěla, ale jinak nedala na sobě vědět, jak je z jeho očí nervózní.

„Co je,“ zeptal se.

„Víš,“ zakoktala se, čímž si vysloužila zdvižené obočí.

„Nevím, jestli je teď nejlepší čas na vyznání lásky,“ řekl ironicky.

„Trhni si,“ zaprskala, jako kočka. „Jde o tvůj klan.“

„Cože,“ otázal se Sasuke překvapeně. Teď už jí věnoval plnou pozornost.

„Jde o to, že ty a Itachi určitě nejste poslední, kdo přežil čistku,“ odvětila. „V Akatsuki je ještě jeden člen klanu Uchiha.“

„Kdo?“ zavrčel temně Sasuke.

„Říká ti něco jméno Uchiha Madara,“ zeptala se ho.

„Ne,“ odvětil, pak se zarazil a řekl. „Nezmiňoval ho náhodou Kyuubi, když jsem byl u tebe na návštěvě?“

„Jo, zmiňoval,“ souhlasila Kushina. „A to co mi řekl, se ti nebude líbit.“

Ticho bylo přímo hmatatelné. Se Sasukem cloumal vztek a Kushina to věděla.

„Tvůj bratr byl možná donucen všechny zabít,“ vysvětlovala Uzumaki. „Ale nebyl to on, kdo to všechno vymyslel. Měli v tom prsty Madara, který se chtěl pomstít klanu za to, že se k němu otočili zády, a Danzou, který chce post Hokageho pro sebe, aby mohl přestavět vesnici k obrazu svému.“

„Bastardi,“ zasyčel Sasuke a sevřenou pěstí udeřil do zdi. Jeho bratr byl celou dobu svým způsobem nevinný.

„Přesně tak,“ souhlasila dívka. „A to nemluvím o to, že vypustili na Konohu démona a tím mi zabili rodinu.“

„Já…,“ nevěděl, co by na to odvětil.

„V pořádku,“ usmála se smutně. „Je to těžké, nemít nikoho. Navíc mi Kyuubi řekl, jak se jmenoval můj otec a tím to je ještě horší.“

„Kushino,“ zeptal se opatrně. „Jak ví Kyuubi jméno tvého otce?“

Dívka k němu zvedla svoje modré oči a odvětila: „Jelikož můj vlastní otec zapečetil démona do svého jediného novorozeného dítěte.“

„Čtvrtý,“ vydechl Sasuke překvapeně. „To přece…“

„Je tomu tak,“ usmála se smutně. „Prvně jsem tomu taky moc nevěřila, ale jsem mu dost podobná. Tedy byla jsem, když jsem byla kluk. Liška říkala, že jsem jeho věrná kopie.“

Po chvíli ticha blondýnka pokračovala: „Nechci nějak naléhat či živit tvoji touhu po pomstě, ale Madara je v této pevnosti a mám celkem chuť mu nakopat zadek.“

„To jsme dva,“ ucedil Sasuke úšklebkem, který nevěstil nic dobrého.

„Ale tu celkem dost překážek,“ usoudila dívka. Poukazujíc na ostatní členy organizace.

„Zvládli jsme Orochimara,“ řekl Uchiha. „Myslím si, že dům hrůzy nebude problém. Navíc tvoříme dobrý tým.“

„Jako za starých časů,“ ušklíbla se Kushiha. „Připomíná mi to Zabuzu a Haka.“

„Jako za starých časů,“ souhlasil Sasuke a oba se vydali na cestu ke svému cíly. Nakopat zadek Madarovi, pomstít svoje rodiny a hlavně zlikvidovat Akatsuki.

 

„Měli bychom začít se zapečeťováním,“ pronesl Pain unaveně. Celá jeho organizace byla v místnosti, kde se radili, a řvali na sebe jako malé děti. Tedy respektive řvali na sebe Madara a Itachi. Pain jenom kroutil hlavou, jak můžou být ze stejné rodiny.

„Souhlasím,“ přidal se Sasori hlasem, který nevěstil nic dobrého. Ono už fakt, že vylezl ze své loutky, o něčem svědčil.

„Já jsem taky pro,“ souhlasil Hidan. Sice ho bavilo dívat se, jak se všichni překřikují, ale i to ho po nějaké chvíli přestalo bavit. Navíc Kakuzu se tvářil, že v nejbližší době někoho odkrouhne a půjde si nechat vyplatit odměnu. Zatím to vypadalo, že se nemůže rozhodnout mezi Madarou a Itachim.

„Čas jsou peníze,“ zavrčel Kakuzu, čímž potvrdil Hidanovu teorii.

Deidara seděl pěkně v rohu místnosti a šklebil se snad ještě víc než normálně. Sice nemohl pochopit, jak se z takovýho blba jako byl Tobi, mohl vyklubat takový ninja, jako byl Uchiha Madara. Až teď mu docházelo, že ho mohl kdykoliv zabít a vůbec by se nezapotil. Blonďákovi přejel mráz po zádech, když si tohle všechno uvědomil.

Kisame stál v dalším rohu místnosti, pohodlně opřený o zeď s rukama založenýma na hrudi a se svým typickým žraločím šklebem sledoval všechno kolem. Ani nějak neprotestoval, když se toto vyvrbilo. Alespoň si může odpočinout. Nebyl sice nijak vážně zraněn během boje s ninjy z Konohy, ale odpočinek byl odpočinek. Zvlášť když váš pořád někdo honí sem a tam, abyste přivedli toho a toho. Mohutně si zívl, pomyslel si něco o posteli a dál s nepřítomným pohledem sledoval děj kolem.

„Madaro, ty šmejde,“ vrčel Itachi. V rudých očích mu nebezpečně plálo a pranic mu nevadilo, že si to vybere potom svou daň. Teď byl naštvaný a nic ho nemohlo uklidnit.

„Uklidni se,“ zavrčel na něho Madara, který se mezitím sundal svojí masku a ukázal tak světlu svojí tvář. Přes pravé oko se mu táhla jizva, jakoby o oko přišel v bitvě. Krátké černé rozježené vlasy dodávali jeho tváři na démoničnosti.

„Uklidnit se,“ vztekal se mladší z Uchihu. „Kde jsi byl, když klan potřeboval pomoc, co? Řekni mi, kde jsi byl, že jsi nemohl pomoci. Danzou mistrně sehrál svojí roli a ty jsi nic neudělal, když jsem byl přinucen vyvraždit svoji a taky tvoji rodinu.“

Ticho v místnosti bylo přerušované jenom vzrušeným dechem přítomných. Všichni totiž zpozorněli. Příběh klanu Uchiha byl hodně známý i za hranicemi Ohnivé země a všichni teď čekali, co se z tohoto incidentu ještě vyvine.

„Řekni mi, kde jsi k čertu byl,“ vykřikl Itachi Madarovi do tváře a čekal na odpověď.

Najednou se rozrazily dveře a do místnosti vešly dvě osoby. Podotýkám dvě velmi naštvané a po spravedlnosti toužící osoby.

„Já ti řeknu, kde byl Madara, když ty jsi zabíjel svoji rodinu,“ ušklíbla se vztekle Kushina.

„Smál se spolu s Danzouem, jak se jim to krásně povedlo,“ dopověděl za ní Sasuke a pohledem propaloval Madaru.

V místnosti se rozhostilo překvapené ticho. Všichni se dívali na Sasukeho s Kushinu, kteří si do místnosti napochodovali, jakoby jim to tam patřilo. Nikdo se nepozastavil nad tím jak to, že dívka není ve své cele, a hlavně co tady dělá mladší z bratrů Uchihových.

„Cože,“ optal se Itachi zmateně.

„Slyšíš dobře,“ odvětila blondýnka. „Madara společně s Danzouem zničili váš klan. Následovat ho měla celá vesnice, aby ji pak mohl Danzou vyzdvihnout z popele a stát se jejím zachráncem.“

Místností se rozlehlo tleskání. Pohledy všech se upřely na Madaru, který stál na místě a tleskal.

„Výborně,“ zasmál se, když spustil ruce. „Jakpak jste na to přišli?“

„Přímo od zdroje,“ usmála se na něho Kushina.

„Kyuubi,“ zavrčel nejstarší z klanu Uchiha. „Věděl jsem, že se ho mám zbavit dřív. Pozdě brečet nad rozlitým mlékem.“

Itachi s každým jeho slovem pomalinku od něho ustupoval. Bylo mu jasné, proč se tady objevili ti dva. Byl čas srovnat skóre a on moc dobře věděl, na kterou stranu se má přidat.

„Zničil jsi svoji vlastní rodinu,“ zčervenaly Kushině oči. „Zničil jsi i moji, a zato musíš nést zodpovědnost.“

„Tvoji rodinu,“ nechápal teď pro změnu Madara. „O tobě Uzumaki nic nevím.“

„Když jsi na Konohu vypustil démona,“ vyprávěla. „Donutil jsi mého otce zapečetit ho do mě.“

Jakoby dnešním překvapením nebyl konec. Znovu se v místnosti rozhostilo překvapené ticho.

„Potomek Čtvrtého,“ zašeptal Madara nevěřícně a pozorně si dívku prohlížel.

„No to je gól,“ zasmál se Hidan, kterému tahle celá situace přišla náramně směšná.

„Mlč,“ okřikl ho Kakuzu, jelikož tušil, k čemu se schyluje. Vždycky měl dobrý odhad na lidi. Viděl vztek v rudých očích obou Uchihů a v očích, které patřili jak démonovi tak mladé dívce, se míhala touha po krvi a touha po spravedlnosti.

„Madaro,“ pronesl Sasuke a sevřel rukojeť katany. „Čas pomsty.“

Všichni ostatní členové Akatsuki se stáhli do stran, jelikož se jim nechtělo zapojovat do boje. Boje, který začal před šestnácti lety.

18.08.2009 16:57:22
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one