Osud je často hádankou a hádanka je občas osudem.

„Jak se jmenuješ,“ zeptala se Tsunade, teď už sedící zpátky ve své kanceláři, dívky, kterou musela přijmout do vesnice.
„Sunako,“ odvětila dívka klidně a pozorně se rozhlížela po místnosti.
„Jak ses dostala k těm třem,“ zajímal se Jiraiya.
„S dědečkem nás přepadli v lese,“ začala vyprávět Sunako částečnou pravdu. „A ti tři nám pomohli, ale během boje dědeček zahynul. Zbyla jsem na světě sama. Asi se jim mě zželelo a nabídli mi, že bych mohla zůstat tady.“
„Víš, kdo jsou,“ zeptala se znovu Tsunade.
„Řekli mi jenom svá jména,“ odpověděla Sunako. „Ten nejstarší je Itachi, jeho mladší bratr Sasuke a ten blonďák je Naruto.“
„To je všechno,“ dotírala Pátá. „Neslyšela jsi je říkat, co mají v plánu nebo něco podobného?“
„Ne, neslyšela,“ řekla Sunako po chvilce přemýšlení. „Připadali mi jako bratři, kteří jsou na cestách.“
„Bratři,“ nechápal Jiraiya.
„Ano, jeden druhého pořád zlobí,“ usmála se při vzpomínkách.
Tsunade se s Jiraiyou na sebe překvapeně podívali a nevěděli, co si myslet. Před několika minutami jim připadali, jako ti nejnebezpečnější lidé vůbec.
„A proč vlastně kolem nich tak naděláte,“ zeptala se Sunako, ale než se někdo z přítomných stačil jenom nadechnout k odpovědi, rozrazily se dveře a dovnitř padlo několik z Narutových přátel – Sakura, Hinata, Neji, Gaara, Sai a Shikamaru.
„To je ona,“ vyhrkla Sakura při pohledu na Sunako.
„Kdo,“ nechápala Tsunade.
„Ta holka, co přišla s Narutem a těma dvěma,“ odvětil Shikamaru a zvědavě si ji prohlížel.
„Jmenuji se Sunako,“ odsekla mu.
„Co jí chcete,“ zeptal se Jiraiya.
„Chceme se jí zeptat, jak ti tři k sobě přišli,“ řekl Neji.
„Tak to já ale nevím,“ lhala, jako když tiskne. „Když jsem je potkala, tak už byli spolu.“
„Oni ji zachránili,“ vysvětlila jim Tsunade celý Sunačin příběh, který se od ní dozvěděla.
„Takže oni už byli spolu,“ zopakoval Sai.
„Nedokážu pochopit, proč zrovna ti tři se dali dohromady,“ kroutil hlavou Shikamaru.
„Já vás nechápu,“ přerušila Sunako jejich rozmluvu. „Ti tři se k sobě chovali jako bratři a vy se tváříte, jakoby se chtěli navzájem zabít.“
„No,“ zavrtěla se Tsunade na svém křesle. „Kdysi to tak opravdu bylo.“ A vypověděla ji v rychlosti o osudu Naruta, Itachiho a Sasukeho.
„Tak teď už to chápu,“ pokývala hlavou. „Ale to co mi tady vyprávíte je divné, vždyť na nich bylo vidět, že k sobě žádnou zášť nechovají. Je pravda, že ti dva mladší občas provedli Itachimu nějakou lumpárnu, ale to je tak všechno.“
Nikdo z přítomných ji nechápal, nebo přesněji řečeno nechápal, to co jim tady říkala.
„Co vlastně umíš,“ zeptala se ji po chvíli Tsunade, ale začala z jiného konce.
„Jsem léčitelka,“ převzala dědečkovu hodnost.
„Opravdu,“ podivila se a znovu si ji prohlédla od hlavy k patě.
„Dědeček mě učil,“ potvrzovala ji to.
„Dobrá,“ řekla Pátá nakonec. „Můžeš pracovat v nemocnici a bydlení ti taky najdeme.“
„Děkují vám, Pátá,“ uklonila se jí a odešla z místnosti.
Všichni by se dívali na ty dveře, které za sebou zavřela, snad do nekonečna, kdyby Tsunade nezařvala, že mají z její kanceláře vypadnout. Okamžitě její přání vyplnili, přece jenom Tsunade je Tsunade. V místnosti zůstal jenom Jiraiya a Kakashi, který si celou dobu četl svůj román, a vypadalo to, že ho vůbec nezajímá, co se tady kolem děje.
Teď ale knížku zavřel a řekl: „Tak Tsunade-sama řekněte mi, o co tady jde!“
Tsunade beze slova otevřela jednu z vrchní přihrádek u svého stolu a vyndala odtam jeden jediný list papíru. Opět beze slova ho podala Kakashimu a nechala ho, aby si to přečetl. Ten zaměřil své jedno oko a začetl se.
„To není přece možný,“ zakroutil hlavou, když papír odložil. „Vy si myslíte, že se to začíná plnit?“
„Vypadá to tak,“ přitýkal Jiraiya.
„Ale jak se to k vám dostalo,“ nechápal zmatený Kakashi.
„Před lety když se narodil Itachi, mi to poslala stará ropuší vědma,“ vysvětloval Jiraiya.
„Ropuší vědma,“ opakoval Kakashi.
„Viděl jsi ty znaky na jejich zádech,“ zeptal se ho Jiraiya, když viděl, že pořád váhá přijmout jejich vysvětlení.
„No,“ zaváhal na chvíli.
„Naruto měl na zádech spirálu, znak Minatova klanu,“ pokračoval sannin. „A pod ní byla Kyubbiho pečeť, on představuje to Zlaté dítě.“
„Zlaté dítě,“ vydechl Kakashi zmateně.
„A Vrah bude Itachi,“ řekla Tsunade. „Tady není žádná jiná možnost. Akorát mě matou ty znaky Akatsuki, jakoby je nechtěl sundat.“
„Takže Sasuke je tím Prokletým,“ uzavřel úvahy na toto téma Kakashi.
„O tom není nejmenších pochyb,“ odtušila Pátá.
„Spojení krve,“ pohlédl Kakashi znovu do papíru. „Co toto znamená?“
„Nevím,“ pokrčil nerozhodně Zvrhlý poustevník rameny.
„Jsou to všichni kluci, takže o spojení klanů asi nepůjde,“ odtušila s úsměvem Tsunade.
„Doufám, že to není myšleno doslovně,“ odvětil nervózně Kakashi a pohlédl těm dvěma do obličejů.
„To snad ne,“ mínila Tsunade, ale moc jistá si tím nebyla.
„To by ale znamenalo,“ rozváděl Jiraiya dál tuto teorii. „Že by za to zaplatili svými životy!“
V místnosti se rozhostilo napjaté ticho. Nikdo z nich nechtěl tuto teorii přijmout. Až nakonec promluvila Pátá: „Ovšem vysvětlovalo by to jejich dnešní chování.“
„Myslíš,“ otočil se na ni poustevník.
„Ale pokud to je pravda,“ přemýšlel Kakashi nahlas. „Tak o tom proroctví vědí a snaží se od nás distancovat.“
„Narutovi to musí trhat srdce,“ usoudil Jiraiya.
„V tom případě to hrál dobře,“ usmála se Tsunade. „Uvěřila jsem, že mu už na vesnici nezáleží.“
„Na druhou stranu,“ zašklebil se Kakashi. „Bych se mu ani nedivil, nikdo pro něho neměl vlídného slova. Vždycky na něho hleděli, jako na tu prokletou Lišku. Kdyby to tak viděl Sensei.“
„Když tak mluvíme o Minatovi, jak se vlastně Naruto dozvěděl, že je to jeho otec,“ zeptala se Pátá a změřila si ty dva pátravým pohledem.
„Ale my mu opravdu nic neřekli,“ bránil se Jiraiya.
„Jedině snad,“ zamyslel se Kakashi.
„Kdo,“ dožadovala se odpovědi Hokage.
„Možná Itachi,“ nadhodil Hatake.
„Itachi,“ opakovala pochybně Tsunade.
Najednou se ozval Jiraiya velmi provinilým hlasem: „Já jsem vám něco neřekl.“
„Je to důležité,“ zeptala se opatrně Tsunade a snažila se na sobě nedat znát podráždění.
„Jde o Itachiho,“ začal opatrně. „Před lety, když se narodil Naruto, jsem já a Itachi slíbili Minatovi, že jeho syna ochráníme, před těmi kdo by se chtěli zmocnit Lišky.“
„Ale to musel být Itachi strašně mladý,“ namítl Kakashi.
„Byl,“ potvrdil mu to. „Ale Minatovi se na něm něco líbilo. Nikdy mi neřekl co, ale poprosil ho o pomoc a Itachi slíbil, že to udělá.“
„Tím chceš říct, že proto vybil svůj vlastní klan a přidal se k Akatsuki,“ řekla pochybovačně Pátá.
„Tak to ti neřeknu, jelikož to nevím“ zavrtěl záporně hlavou. „Ale je pravda, že k Akatsuki se přidal schválně a pravidelně mi posílal informace o jejich pohybech. Dost tím riskoval.“
„A to jsi mu věřil,“ nechápala Tsunade.
„Ty informace byly vždycky pravdivé,“ pokrčil rameny.
„A ten hotel tenkrát,“ zeptal se Kakashi.
„No, bylo to domluvený, že se to udělá tak, aby nikdo nic nepoznal,“ pokračoval. „Ale nikdo nečekal, že se tam objeví Sasuke a začne dělat potíže.“
„To nečekal asi nikdo,“ utrousil Kakashi.
„A dopadlo to, tak jak to dopadlo,“ povzdychla si Tsunade. „Začíná mě z těch konspiračních teorií bolet hlava.“
„Takže nejsme o nic chytřejší než předtím,“ usoudil Kakashi.
„Asi ne,“ podrbal se poustevník na hlavě.
„Jdu si dát saké, jde někdo se mnou,“ zvedla se Tsunade ze svého křesla a vydala se ke dveřím.
„Jdu taky,“ přidal se k ní Jiraiya.
„Taky si dám něco silnějšího,“ usoudil Hatake a společně odešli z místnosti.

Naruto seděl na pařezu a díval se do prázdna. Právě musel zradit ty nejbližší jeho srdci, aby je mohl ochránit před sebou samým a nebezpečím. Srdce měl rozhárané všemi směry.
Sasuke s Itachim se kousek dál o něčem radili, ale občas hodili po něm očko. Nevěděli, jak by mu měli pomoct. Každý z nich opustil vesnici jiným stylem a každý se s tím musel vyrovnat sám.
Ale přesto se Sasuke rozhoupal, došel k Narutovi, položil mu ruku na rameno a řekl: „Jsi v pořádku?“
„Nevím,“ odpověděl Naruto po pravdě a zvedl k příteli oči.
„Spraví se to,“ přidal se Itachi se svou troškou do mlýna.
„Musíme najít toho Madaru a vyřídit to co nejdříve,“ řekl Naruto pevným hlasem a pomalinku se postavil.
V tu chvíli Itachimu připomněl svého otce, Čtvrtého, až musel zatřepat hlavou, aby se vrátil zpátky do reality, kde je čekal velký boj.

„Tak a máme jich osm,“ řekl Pain s ďábelským úsměvem, když se díval, jak Hidan strká do cely dívku v bezvědomí.
„Už zbývá jenom ten spratek,“ zasmál se Kisame.
„Tak si pro něho dojdeme,“ navrhl Kakuza.
„Vím o něčem lepším,“ ozval se Madara. „O něčem daleko lepším.“

to be continue

13.08.2008 13:21:36
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one