Jsou vybrání bojovníci světla, i temnota volí své šampióny.

Blížil se soumrak a nad Skrytou Listovou zářilo rudé nebe. Všichni už se připravovali na večeře a následné ulehnutí do postelí.
Sakura stála u brány a čekala na příchod přítele. Ze zranění, které utržila při boji s Tobim, se ještě celkem nedostala, ale obavy o Naruta všechno přehlušovaly. Zadívala se na pět podobiz, které se tyčily nad Konohou, a přemýšlela nad Narutem. Vždycky se chtěl stát jedním z nich, zvlášť Čtvrtý byl jeho vzor, i když do něho zapečetil démona. Najednou se na sochu Yondaimeho pozorně zadívala, ten pohled, kterým hleděl na vesnici, odněkud znala.
„Naruto,“ zalapala po dechu. „Ale to přece není možné.“
„Sakuro,“ někdo jí najednou oslovil.
Překvapeně sebou trhla, otočila se a uviděla, tam stát Gaaru z Písku: „Gaaro, ty jsi mě vyděsil.“
„Promiň,“ omlouval se.
Sakura si ho pozorně prohlídla a nikde neviděla znak Kazekageho.
„Stalo se něco,“ všiml si jejího pátrajícího pohledu.
„Já .. nic,“ zrudla. „Jenom, že nemáš svůj znak.“
„Krapet jsem se pohádal s radou,“ pokrčil rameny a vykročil směrem do vesnice.
„Cože,“ vyděsila se Sakura.
„Nechtěli mě pustit, tak jsem utekl,“ zašklebil se na ní. „Ať se klidně postaví na hlavu. Já chci pomoct najít Naruta.“
„Ale,“ namítla.
„Žádné ale není,“ řekl pevným hlasem, který nepřipouštěl námitky.
Sakura nevěřila svým uším, teď jí strašně připomněl Naruta.
„Kde jsou ostatní,“ přerušil tíživé ticho.
„Už na nás čekají,“ ukázala směrem ke střeše knihovny. Gaara se jenom ušklíbl a zmizel. Sakura jen zakroutila hlavou a vydala se nahoru po schodech.
Když přišla nahoru, všichni už se s Gaarou přivítali a byli rádi, že ho vidí. Byli tam všichni z týmu Gai, Kurenai i Asuma a v neposlední řadě i Sai.
Sakura se s bolestným vydechnutím posadila na lavičku, která tam stála. Naneštěstí ji slyšela Ino a řekl: „Neměla by ses tak přepínat. Tvoje zranění nejsou ještě uzdravená.“
Sakura jenom mávla rukou: „To je teď vedlejší.“
Sai, který na tom se svým zotavováním nebyl o moc líp, jenom zakroutil hlavou, ale i on měl o Naruta strach.
„Sakuro,“ ozval se Gaara. Přistoupil k ní, klekl si před ní a uchopil za ruce. „Víš, že je pravděpodobné, že Naruto je už mrtvý. U mě to taky trvalo jenom tři dny. “
„Já vím,“ vytryskli jí z očí slzy. „Já vím, ale nechci přijít i o tu poslední nepatrnou naději.“
Gaara všechny překvapil tím, že si ji strhl do náruče a objal vší silou, aby ji poskytnul, aspoň trochu opory.
„Nechci ztratit i jeho,“ vzlykala. „Nejdřív Sasuke a teď i Naruto.“
Všichni stáli smutně okolo a nevěděli, jak jí pomoct. I oni doufali, že Naruto pořád ještě žije, ale i tak věděli, že je to jenom nepatrná naděje.
Pak všechny překvapil Sai. Přistoupil k Sakuře, která stále spočívala v Gaarově náručí, položil jí ruku na rameno a řekl: „Máš ještě mě. Já neodejdu!“
Sakura překvapeně zvedla hlavu, podívala se na Saie a nakonec se usmála: „Díky Sai.“
„Tak kde začneme,“ snažil se Chouji odvést pozornost od tohoto smutného tématu.

Pain stál spolu s ostatním z Akatsuki před prázdnou celou číslo devět a jeho obličej prozrazoval, že jeho nálada, asi nebude nejlepší. Spíš by se dalo říct, že atomovka by nadělala tisíckrát míň škody než Pain, kdyby vybuchnul. I Konan, která ho znala nejlíp a nejdéle, se stáhla do bezpečné vzdálenosti.
„Chech,“ uchechtl se Tobi.
Pain na něho jenom ztuha otočil hlavu a v očích mu zasvítil rinnegan: „Madaro, přestaň se chovat jak idiot.“
„Měl by ses vidět,“ nepřestával se chechtat Madara Uchiha.
„A to mám jako oslavovat, když nás jeden z tvých potomků zradil,“ zavrčel Pain a všichni ostatní radši vyklidili pole, včetně Konan. „Chyběli nám už jenom dva, když Hidan s Kakuzou dovedli trojku!“
„Dostaneme ho zpátky,“ začal to brát Madara vážně.
„To doufám,“ odvětil Pain a nechal ho stát před celou samotného.
Madara se zadíval dovnitř a pro sebe pronesl: „Takže ty si chceš hrát!“

Naruto se dost rychle uzdravil ze svých zranění a teď spolu s Uchihovci pobýval u Yusee a jeho vnučky. Zrovna teď seděl venku pod sakurou a pozoroval dění kolem. Sasuke spolu s Itachim sekali dřevo, aby bylo na čem večer udělat večeři. A při pohledu na ty dva jenom zadržoval smích, byl to pohled pro bohy.
Sasuke se se sekerou zrovna neskamarádil a byl víc nebezpečný sobě než tomu dřevu. Itachi postával v bezpečné vzdálenosti a jenom vrtěl nevěřícně hlavou. Právě v tu chvíli to Naruto už nevydržel a svalil se na zem v záchvatu smíchu. Oba se na něho podívali a mysleli si o něm svoje, když ho viděli, jak se smíchy drží za břicho a válí se po zemi.
„Sasuke, ty jsi ale nemehlo,“ utíral si slzy a díval se přitom na něho.
Ten se samozřejmě urazil a nejraději by po něm hodil tu sekyrku, ale napadlo ho něco jiného: „Když jsi tak chytrej, tak to pojď udělat sám.“
Naruto se ztěžka zvedl, došel až k Sasukemu. Ohnul se pro špalek dřeva a řekl: „Tu sekeru nebudu potřebovat.“
Sasuke se podíval po Itachim, ale ten jenom pokrčil rameny a přišel blíž, aby líp viděl. Naruto se trochu soustředil a špalek se rozpadl na osm krásných polínek do kamen.
„Tak co, jaký jsem,“ nadmul se pýchou. „Mysleli jste, že se jenom flákám, že.“
„Vítr,“ řekl zvláštním hlasem Itachi, až se na něho oba otočili.
„Co je,“ nechápal Naruto. I když mu Itachi zachránil život, ještě mu pořád nevěřil a se Sasukem to nebylo lepší.
„Vítr, jako tvůj otec,“ zamumlal starší Uchiha.
„Jako můj otec,“ zopakoval Naruto překvapeně. „Ty znals mého otce?“
Ale Itachi jako by ani nevnímal, jako by byl na míle daleko.
„Itachi,“ vykřikl vztekle Naruto, když mu neodpověděl. Sasuke se taky teď na bratra díval a znovu uviděl ten pohled, jako v tom údolí.
„Sny vše vysvětlí,“ řekl Itachi a odešel.
Naruto se za ním překvapeně díval, poté se otočil na Sasukeho a zeptal se: „To je jako normální?“
„Na mě se nedívej, jsem na tom stejně co ty,“ odvětil mladší Uchiha.

„Tsunade, musím s tebou mluvit,“ ozval se za jejími zády Jiraiyův hlas. Pátá se otočila a uviděla ho, jak sedí na okně a v obličeji má vážný výraz.
„Jde o Naruta,“ nahodila.
„O toho taky,“ potvrdil jí to a slezl z parapetu. „A taky o posledních členech Uchiha klanu, Itachi a Sasuke.“
„No ti mi chyběli,“ zavrtěla hlavou Tsunade a pohodlně se usadila.
Jiraiya se usadil v křesle naproti ní a vyndal z kapsy kus papíru. Chvíli ho jen tak přendával z ruky do ruky, jako by nevěděl, co s ním. Ale nakonec ho podal Tsunade. Ta ho od něho převzala se zdviženým obočím: „Co je to?“
„Jen čti, uvidíš,“ vyzval ji zvrhlý poustevník.
Pátá tedy sklonila svůj pohled do papíru, a jak se četla stále dál a dál, na jejím čele se objevovali čím dál větší vrásky. Když dočetla, zvedla pohled na Jiraiyu a řekla: „A ty myslíš, že to je Naruto, Itachi a Sasuke?“
„No myslím, že je to víc než možné,“ přisvědčil poustevník.
„Tak to se máme na co těšit,“ povzdychla si Tsunade. Položila papír na stůl a zadívala se do dálky. „Kde jsi to vlastně vzal?“
„Před dlouhou dobou mi tento papír předala ropuší vědma,“ odpověděl Jiraiya. „Když tak o tom přemýšlím, bylo to v den, kdy se narodil Itachi. Tenkrát jsem tomu nevěnoval moc pozornosti, ale teď to vypadá jasněji.“
„Hmm,“ zavrčela Tsunade. „Přibyla nám jedna starost.“
„Taky to tak vidím,“ souhlasil Jiraiya.
Poslední sluneční paprsky tohoto dne ozářily pár slov napsaných na listu:

Zlaté dítě … vrah a prokletý …. spojená krev …. porazí temnotu … i živoucího ?!

to be continue

13.08.2008 13:16:47
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one