Tato kapitolka otevírá další kapitolku v životě Harry, Draca a Nevilla, jak se k ní postaví je jen na nich.
Bohužel nemám moc časů na opravy, takže připadné chyby ignorujte. Budu se snažit je opravit, co nejdříve, ale i tak doufám, že se vám bude líbit.

„Rychle, skryj se!“ zvolal John Hemings za nejbližší napůl strženou zeď. Jakmile se přikrčil, proletěla mu kolem zelená střela. V tu samou chvíli se u něho přikrčila zrzavá dívka a v rukou svírala brokovnici s uříznutou hlavní. Její oči těkaly tam a zpátky a snažily se najít cestu z této situace.

„Johne, máš nějaký nápad?“ zeptala se celkem zadýchaně.

„Kde je Henry?“ zeptal se John. Byl to asi pětadvacetiletý mladík s černými vlasy a svalnatou postavou. V levé ruce držel poloautomatickou osobní zbraň, za opaskem měl v pouzdře lovecký nůž a podobný, ale v menším provedení, měl zasunutý ve vysoké botě. Oblečený byl v černých šatech – černé džíny, které natěsno přiléhaly k jeho dlouhým nohám, a pak černá kazajka.

Dívka se zrzavými vlasy a se jménem Aya Sumika se rozhlédla a následně pokrčila rameny: „Někde kolem. V tom zmatku může být naprosto kdekoliv.“

„Jen doufám, že je v pořádku,“ zamumlal John a opatrně vykoukl zpoza zdi, aby obhlédl situaci. „Nerad bych ztratil dalšího lékaře, už tak jsme s nimi dost v presu. Přízraky se činí až dost.“

„K čertu s Přízraky, co budeme dělat teď?“ zajímala se Aya. „Chceš ho jít hledat?“

Černovlasý muž znovu vykoukl zpoza zdi a shledal, že se mohou pokusit o přesun do jiného úkrytu. Otočil se na dívku a řekl: „Jdeme! Musíme se dostat do štábu.“

„Souhlasím. Jdeme!“

Společně opatrně vyběhli ze svého úkrytu, v tu samou chvíli kolem nich proletěl červený paprsek.

„To bylo těsné,“ konstatovala Sumika, když se přikrčila za další polorozpadlou zdí.

„Kde jsou k čertu ty posily?“ zavrčel John. „Už tady dávno měly být.“

„Víš, že William rád chodí na poslední chvíli,“ odvětila celkem naštvaně dívka.

„To je sice pravda,“ souhlasil černovlasý mladík. „Ale doufal jsem, že Nancy, jako nová členka týmu, mu trochu přistřihne křidýlka.“

„Tak to jsi doufal marně,“ zašklebila se na něho a vykoukla přes kameny. Její oči se zaostřily na podezřelé osobě, která se kradla na druhé straně pole. Šáhla pravou rukou k opasku, na kterém měla připevněné různé pomůcky, a odepnula menší válcovitý předmět. Přiložila si ho k oku a pootočila jedním z kroužků na něm. Byl to dalekohled. A ona jím sledovala osobu na druhé straně.

„Je to Přízrak?“ zeptal se John, když si všiml, že vytáhla dalekohled.

„Nev..,“ zarazila se. „Ano, je.“

„Dostaneš ho?“ ¨

„Můžu to zkusit,“ pokrčila rameny.

„Zkus to!“

„Rozkaz, pane,“ zamumlala a položila hlaveň brokovnice na zeď, aby měla nějakou stabilitu. Přiložila oko k zaměřovači, který měla vlastní výroby, a zacílila. Několikrát se dlouze nadechla a vydechla. Nakonec zadržela dech a zmáčkla spoušť. V tu samou chvíli se za nimi ozvalo jemné prásknutí, tím se ale Aya vyrušila ze soustředění. Kulka minula svůj cíl o několik metrů.

John už byl otočený k vetřelcům. Nelibně ohrnul ret, když spatřil Williama Weasleyho a jeho tým. S rozčílením zavrčel: „Jdete pozdě!“

„V klidu,“ zašklebil se Will a jediným pohledem zhodnotil situaci.

Než však pokračoval, přerušila ho Nancy Higgins, léčitelka a metamorf týmu s černými vlasy a modrýma očima, slovy: „Kde máte Henryho?“

„Nevíme,“ odvětila Aya a stále sledovala svůj cíl, který se schoval, když ho minula. Byla z toho nervózní, nikdy neminula vybraný cíl. Navíc tím odhalili svou polohu. „Musíme pryč. Ví naší polohu.“

„Dobrá,“ souhlasil Weasley. Zalovil v kapse svého pláště a vytáhl zlatý galeon. Nastavil ho tak, aby se ho mohli všichni dotknout. „Připraveni?“

Když dostal ode všech kladnou odpověď, zamumlal aktivační formuli. S jemným prásknutím zmizeli. Měli štěstí, jelikož právě v tu chvíli se k nim přikradla ona osoba, kterou se Aya pokoušela zlikvidovat. S hněvivým výkřikem se i ona přemístila.

 

Zhmotnili se až na travnaté ploše u domku na kopci, stál o samotě a tetelení kolem něho napovídalo, že je za silnými obranými štíty. Každý z nich přišel blíže, položil dlaň na silové pole a řekl zřetelně své jméno. Štít několikrát jemně zablikal, ale pak se před každým z nich otevřely dveře a vpustili je za obranné sekvence.

Přešli těch několik kroků mezi štítem a domem. John jako první prošel vchodovými dveřmi a stanul na prázdné chodbě. Nerozhlížel se kolem sebe, jen se přesunul k obrovskému zrcadlu, které viselo na opačné straně chodby. Znovu přiložil dlaň na plochu zrcadla a řekl své jméno. Přišlo mu to trochu zbytečné, jelikož si nedokázal představit, že při ohrožení by na takové procedury měli čas. Chvíli se nic nedělo, ale nakonec se zrcadlo vyklopilo a odhalilo vchod do podzemí. Tedy spíše několik desítek schodů. Bez dalšího zdržování vešel do chodby a jal se sestupovat dolů. Ostatního bez dalších protestů následovali. Poslední šel Rafael, poslední člen Williamova týmu, zrcadlo zavřel.

Než se nadáli, vešli do prudkého oslňujícího světla. Spíše než viděli, ucítili něčí přítomnost. Padala tato slova: „Něco shnilého je ve státě Dánském.“

„Hamlet, Shakespeare,“ odvětil John Hemings jednoduše. Světlo, které je oslňovalo, zhaslo.

„Vítejte zpět, Johne,“ zašklebil se na něho jeho přítel Tanis. Objal ho a poplácal po zádech. I když Tanis byl kouzelník, s Johnem si vytvořili zvláštní pouto.

„Málem jsme tam zůstali,“ zašklebil se v odpověď.

Dřív než mu na to Tanis něco řekl, přerušila je Aya: „Už se vrátil Henry?“

„Jo,“ odpověděl Tanis. „Přiřítil se asi deset minut před vámi se stejnou otázkou na rtech. Kde jste a jestli jste se vrátili.“

„A kde je teď?“ ptala se Aya dál. „Chci mu totiž vysvětlit, co si myslím o těch, co vezmou do zaječí, jakmile se objeví menší nebezpečí.“

„Tak u toho bych nechtěl být,“ zasmál se Tanis a mávl rukou k východu.

Aya s prudkostí sobě vlastní vykročila naznačeným směrem, přitom si hodila brokovnici přes rameno. John se jenom zašklebil a vydal se za ní. Cestou se k němu přidala Nancy společně s Rafaelem a zeptala se: „Kam tak rychle zmizela?“

„Henry,“ odvětil jediným slovem a jeho tvář proměnil úsměv.

„Aha,“ zašklebil se Rafael.  Byl to asi dvacetiletý mladík s hnědými vlasy a oči. Na opasku mu viselo několik lahviček s lektvary, takže se z toho dalo usoudit, že tento člen týmu měl nastarosti lektvary pro celou skupinu. Na sobě měl hnědé kalhoty a hnědou kazajku nepodobnou Johnově, ale on měl navíc přes ramena přehozený plášť.

„Myslím, že bychom ho mohli jít zachránit,“ řekl John a sám jako první zamířil do nitra objektu, aby zabránil hádce mezi dvěma členy svého týmu. Ostatní ho hned následovali, zčásti ze zvědavosti a zčásti z toho, že neměli nic na práci.

Cestou se k němu přidal William Weasley, blonďák s hnědými oči, a zeptal se ho: „Co se tam vlastně stalo?“

„Stalo se to, že jste přišli pozdě,“ zavrčel John jeho směrem.

Will se jen ušklíbl a odvětil: „Ale nakonec jsme přišli, ne.“

„Akce mohla proběhnout jinak,“ namítl druhý mladík.

„Nebo jsme tam mohli zařvat všichni.“

Než mu mohl William něco odpovědět, vešli do místnosti, ve které se nacházeli Aya a Henry z týmu tři. Oba mladí muži se zarazili při pohledu na ně. Čekali křik a hádku, ale místo toho uviděli, jak se ti dva vášnivě líbají.

„Co…to,“ vykoktal John, jelikož si nikdy nevšiml, že by mezi těma dvěma něco bylo.

„Co je?“ ptala se Nancy a snažila se nakouknout oběma velitelům týmu nahlédnout přes rameno, aby zjistila, co se děje. Když to zjistila, jenom se zašklebila: „Tak tohle je ta vaše hádka?“

„Vypadá to tak,“ zašklebil se stejně Raf.

Aya a Henry se od sebe rychle odtrhli, když zaslechli hlasy, což bylo zajímavé vzhledem k tomu, v jaké se nacházeli situaci. Odstoupili od sebe a zčervenali.

John zvedl ruce a zasmál se: „Nás si nevšímejte, jako bychom tu nebyli.“

„To těžko,“ zavrčel Henry, což byl středně vysoký mladík s hnědými vlasy a modrými oči. Na sobě měl černé džíny, šedou kazajku a nemalou příruční tašku, ve které byli věci k první pomoci, jelikož mladík byl lékařem týmu.

„Tak snad později,“ nadhodil Will. Otočil se na Hemingse a pokračoval: „Měli bychom jít podat hlášení.“

„Ano,“ souhlasil černovlasý mladík. Podíval se po svých dvou členech týmu a mávl rukou. Pak vykročil z místnosti, Will ho beze slova následoval.

Rafael se složil do nejbližšího křesla, zamyšleně se zadíval na dveře, kterými ti dva odešli, než řekl: „Ti dva jsou si více podobní, než by se zdálo.“

„Mě spíše přijdou jako manželé po několika letech sžití,“ odvětila Aya a padla do křesla vedle.

„Vzhledem k tomu, že se mise nepovedla,“ pokračoval Rafael Zabini. „Nechci být nikde poblíž, až opustí velící místnost.“

„Správná poznámka,“ souhlasil Henry. Popadl Ayu za ruku a i s ní opustil místnost. Ve dveřích se ještě otočil a řekl ostatním v místnosti: „Být vámi taky zmizím.“

„Mizím,“ zašklebila se Nancy a opustila pokoj jinými dveřmi.

Rafael si jenom povzdechl a i on se rozhodl, že bude nejlepší zmizet do svého pokoje, který sdílel s dalšími dvěma mladíky, ale z jiných týmů.

 

John se zastavil před hnědými dveřmi, za kterými na něho čekalo nemilé setkání, zhluboka se nadechl, otočil na Williama se slovy: „Připraven?“

„Víc být ani nemůžu,“ povzdechl si hnědovlasý Weasley a mávl směrem ke dveřím.

John se znovu nadechl a zaklepal. Dlouho se nic nedělo, ale nakonec se dveře samy od sebe otevřely. Oba mladí muži na nic dalšího nečekali a vešli dovnitř. Slyšeli příběhy a pomluvy, které se nesly štábem o těch, kteří ve dveřích zaváhali.

Přivítalo je příjemné ticho a šustění papírů. Za obrovským stolem, který vévodil místnosti, seděli dva naprosto stejní muži. Vysocí, což sice v sedící poloze nebylo možné poznat, kolem čtyřiceti let, dlouhé hnědé vlasy a pichlavé šedé oči. Byli stejní jako vejce vejci.

John se rozešel a zastavil se před mužem sedícím vpravo. Toto z dvojčat nemělo žádnou kouzelnickou moc, a tudíž dohlíželo nad mudlovskou částí osazenstva štábu.

„Pane,“ skoro John zasalutoval. Měl velký respekt ze svého velitele.

William mezitím přešel před svého velícího, který byl kouzelník skrz na skrz. Bylo to zvláštní, jedno z dvojčat kouzelník a druhý bez špetky magie.

James, mudla, zvedl hlavu od nějakého papíru, který četl, a zadíval se na Johna. Chvíli si ho měřil, než se zeptal: „Jak dopadla akce?“

„Špatně,“ zakroutil se John jak žížala na háčku.

„Vysvětlení!“ vyštěkl Michael Ludowig, velitel kouzelníků.

William pokrčil rameny, než odvětil: „Překvapili nás Přízraky, pane.“

„A dál?“ ptal se James Ludowig celkem netrpělivě.

„Nestihli jsme Ladovnovi zachránit,“ sklonil černovlasý mladý muž hlavu ve studném gestu.

„Děti?“ padla další otázka.

„To samé, pane,“ odvětil tentokrát William.

Chvíli bylo ticho, než James promluvil: „Rozumíme. Můžete odejít!“

„Ano, pane,“ ozvalo se dvojhlasně. Oba mladí muži se jako jeden otočili a opustili místnost.

Michael se podíval na svého staršího bratra se slovy: „Další ztráta.“

„To ano,“ souhlasil. „Obzvlášť děti. Jediné naděje v této nesmyslné válce.“

Jeho dvojčeti nezbylo nic jiného než souhlasit. V dětech byla naděje.

 

John vešel do svého pokoje a třískl za sebou dveře. Byl naštvaný na sebe, na Williama, že přišel pozdě a na všechny okolo. Sundal si plášť a mrskl jím na křeslo, stojící u postele. Pokoj byl sice malý, ale naplňovala ho jisté kouzlo, které mu dodávalo na osobitosti. Poté padl na postel břichem na matraci a vztekle praštil pěstí do rámu postele.

„K čertu,“ vyštěkl.

Znovu vztekle udeřil do matrace a vymrštil se do stoje. V té samé náladě začal přecházet po malém pokoji tam a sem. I když přecházet bylo slabé slovo, vystižnější by bylo dupat. Chudáci ti, kteří měli pokoje pod ním.

Z jeho vzteklého pochodování ho vytrhl až zvuk, které oznamoval, že je někdo za dveřmi. Rázným krokem k nim došel a zprudka je otevřel. K jeho překvapení tam na chodbě stál William a šklebil se na něho.

Než se John vůbec nadechl k nějaké nadávce, začal mluvit Will: „Převleč se a doval svoje staré kosti do výcvikové místnosti osm. Musíme to ze sebe dostat. A ne, neberu jako odpověď. Počkám tam na tebe.“

S těmito slovy odešel a nechal za sebou překvapeného Johna. Ten se díval na jeho vzdalující se záda, než mu došel význam slov. Prudce třískl dveřmi, až se mu zachvěli obrázky na zdi, na kterých byla jeho rodina. Moc nad tím nepřemýšlel a převlékl se do cvičebního a opustil pokoj. Pokud se mu William Weasley nabídl jako fackovací panák, nebude mu to vymlouvat. Už strašně dlouho mu chtěl smazat ten úsměv z tváře.

TBC
27.04.2012 09:24:12
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one