John se druhý den probudil velmi časně. Podíval se ven menším oknem a shledal, že bude pěkný den. Mrkl po budíku a zasténal, když zjistil, že je teprve pět hodin ráno, ale jelikož se znal, věděl, že už neusne. Proto tedy odhodil přikrývku a vylezl z postele. Protáhl se. Popadl několik nejdůležitějších věcí k ranní hygieně a zmizel směr sprcha, která byla společná pro celé patro, ale jelikož byli kouzelníci, měla velikost fotbalového hřiště, jak jednou pronesl jeden mudla, když ji uviděl poprvé.

Když k ní dorazil, zjistil, že ostatní zřejmě ještě spí, jelikož byla prázdná. S radostným povzdechem zalezl do první vany a pustil do horké vody, která se udržovala sama čistá, pěnu s bublinkami. Občas si rád dopřál trochu luxusu, a když to šlo, proč toho nevyužít.

Takto se namáčel asi půl hodinky, než uznal za vhodné z vany vylézt. Do sucha se utřel a hodil na sebe tréninkový úbor. Sice si říkal, že se měl jít osprchovat až po cvičení, na kterém trenéři každé ráno trvali, ale později tady bude tolik lidí, že by na relax neměl čas.

S dobrou náladou opustil koupelnu, cestou do tělocvičny se zastavil ve svém pokoji, aby tam odložil hygienické pomůcky. Vedle dveří vedoucích do tělocvičny, visely hodiny, takže zjistil, že je skoro šest hodin. Ani mu nepřišlo, že se koupal tak dlouho.

Když vešel do místnosti, přivítal ho pohled na dvojici zápasících mužů. Okamžitě je poznal. Byli to tréninkový instruktoři jak kouzelníků tak mudlů. Oba byli tak zabraní do fyzického souboje, že si nově příchozího ani nevšimli.

John si jen povzdychl a opřel se zády vedle dveří. Věděl, že tihle dva od sebe jen tak nikdo nedostane. Byli soupeři od prvního dne, co se poznali. Ale na druhou stranu to byli i nejlepší přátelé.

Loid Paewns, zrzek se zelenými očima, vysoký kouzelník, kolem devětadvaceti let s proporcemi gorily, byl výborným trenérem. Jelikož uznával vedle kouzel i fyzickou zdatnost, kterou kouzelníci moc neoplývali, tudíž byl na svoje žáky o to tvrdší. Nejeden mu potom děkoval, když mu tvrdý trénink zachránil život.

Mathew Brown, typický hnědovlasý a modrooký mudla, vysoký, skoro stejného věku jako Loid. Na tváři mu skoro pořád hrál úsměv, který mu vytvářel dolíčky a vrásky kolem úst. Kouzelníci i nekouzelníci ho měli rádi pro jeho veselou povahu, ale dobře věděli, že v tělocvičně jde jeho milá povaha stranou a stává se z něho velmi přísný učitel. Navíc to byl nejlepší sniper, kterého měli. Byl posílán jen na ty nejtěžší mise.

Hnědovlasý mladík, který stál už asi dobrých deset minut u dveří nepostřehnut, si hlasitě odkašlal. To mělo okamžitý účinek. Oba trenéři se od sebe odtrhli a bleskurychle zaujali obranné postoje. Nutno dodat že v rukou se jim objevili zbraně, u Mathewa revolver a u Loida hůlka. John jen vytřeštil oči a zvedl ruce v obranném gestu, aby viděli, že není ozbrojen. Přece jenom instinkt je instinkt.

„Johne,“ vydechl Mathew a sklonil zbraň i druhé trenér už schovával hůlku. „Příště radši zaklepej. “

„Jo,“ zavrčel v odpověď, „a zastřelíte mě přes dveře.“

Hnědovlasek se musel zašklebit, jelikož měl John asi pravdu. Postavil se a zeptal se ho: „Chceš se přidat?“

„Jo a skončím u Joan,“ zabručel. Joan Summersová byla doktorka pro fyzická zranění jak mudlů, tak i některých kouzelníků, když zranění nešlo vyléčit lektvarem či kouzlem. Obyčejné modřiny nebo škrábance neřešili, ale trénink, biď jen cvičný, by ho k ní asi dopravil, zvláště s těmi dvěma. Ale i tak se odlepil ode zdi a vyšel jim vstříc.

 

Za hodinu se John celý domlácený dobelhal do svého pokoje a vyčerpaně padl na postel. Věděl, že takhle dopadne, ale nemohl si pomoci, chtěl to aspoň zkusit. Nepoštěstí se vám každý den cvičit s oběma zaráz. Dali mu pár dobrých rad, které určitě při nejbližší příležitosti využije. Ale teď bylo důležité vůbec vstát a dostat se na ranní poradu, která začínala v osm. Což bylo asi za půl hodiny.

Ležel tam asi pět minut, když se ozvalo zaklepání na dveře. Vzhledem k tomu, že se nemohl ani hnout, jen hlasitě zasténal. Dveře se otevřely a neznámý vešel dovnitř.  John pootočil hlavu, když uslyšel ženský hlas: „No, ty ti dali.“

U jeho postele stála Amanda Marshallová, postarší léčitelka kouzelníků. Byla to štíhlá hnědovláska s černými oči a s drobnou postavou. Ruce měla zaťaté v pěst a založené na bocích a nevěřícně kroutila hlavou.

„Když mi říkali, že to asi přehnali, nechtěla jsem jim věřit,“ zakroutila hlavou a z kapsy bílého pláště vytáhla malou lahvičku s modrým lektvarem. Otevřela ji a přiložila ji Johnovi k nosu. Ten se zhluboka nadechl a ucítil, jak z něho únava a bolest opadají. Pomalu se posadil, protáhl a s děkovným úsměvem se zadíval na Amandu: „Díky. Hned mi je líp.“

„Rádo se stalo,“ odvětila s úsměvem. Pak nakrčila nos a řekla: „Měl by ses jít osprchovat, za chvíli začíná porada.“

John popadl ručník a mazal do koupelny, jelikož za nedostavení se na ranní poradu, bez pořádné omluvy, bylo neomluvitelné. A ty tresty za to nebyly příjemné.

 

John Hemings se na poradu dostavil vyloženě za minutu dvanáct. Urychleně se posadil na své místo u týmu tři pod přísným drobnohledem Jamese Ludowiga. Hodil omluvný pohled po Aye a Henrym, a pak už se soustředil na poradu.

Poradní místnost byla obrovská a stavěná tak, aby ve všech koutech bylo dobře a srozumitelně slyšet, vzhledem k tomu, že odboj měl desítky členů a všichni se měli sejít každé ráno. Místnosti vévodil obrovský stůl, za kterým seděli dvojčata Ludowigovi a vedli poradu. Za jejich zády visela obrovská mapa světa s červenými body, které naznačovaly sídla jednotlivých poboček. Byla začarovaná tak, aby tyto body viděli jenom členové odboje, kteří složili přísahu, ostatním působila prázdným dojmem. Na mapě občas problikla nějaká světla, která značila, že se někde použila magie útočným nebo obranným stylem. Občas to vyvolalo neklidné šeptáním, když se světlo objevilo blízko známého místa.

Jako vždy se probíraly ztráty na životech jak členů odboje, tak civilního obyvatelstva, tak i na straně nepřítele. Válka byla strašná.

„Jak to vypadá v Evropě?“ zeptal se Mathew zvědavě. Válka nyní neprobíhala jenom na ostrově Británie, ale rozšířila se do všech koutů světa.

„Čtyřka obsadila Francii,“ padla jednoduchá odpověď.

„Co Michal a jeho sídlo?“

„Vypáleno do základů,“ vzdychl Michael smutně. Michal byl jeden z jeho nejstarších přátel a odnož ve Francii byla velmi důležitá pro některé tajné operace.

„A Michal?“ zeptala se Amanda s bolestí v hlase.

„Zatím jsme nedostali žádné zprávy o přeživších,“ vzal si slovo James. „Můžeme jen doufat.“

„I tak by měli být připomínání v Pokoji,“ pronesl někdo z členů týmu, který bylo všeho všudy šest kouzelnických a šest mudlovských.

„To ano,“ souhlasil James. Otočil se na Amandu a zeptal se ji: „Zařídíš to po poradě?“

„Samozřejmě,“ sklonila hlavu, aby nebyly vidět slzy, které se jí zaleskly v očích. Michal byl i její přítel.

„Dobrá,“ promluvil znovu Michael, ale v jeho hlase byl znát velký smutek, i když zněl pevně. „Jak jsme na tom se zásobami?“

„S jídlem dobře,“ pronesl někdo z davu.

„A co magické suroviny?“ zeptal se James směrem k Patricku Reillysovi, který byl lektvaristou odboje a měl tyto věci na starosti.

Patrick, byl vysoký dobře stavěný černovlasý muž s modrýma očima, který působil velmi přísným dojmem, což mohli potvrdit jeho tři studenti, kteří pod ním studovali lektvary. Lektvary byli jeho život. Když se na něho James obrátil, pronesl: „Zásoby se zmenšují, ale ještě nejsme na kritické hodnotě.“

„Co chybí nejvíce?“

„Suroviny z magických bytostí,“ odpověděl klidně.

„Ano, to je problém,“ souhlasil Michael. „Který asi jen tak nevyřešíme.“

Magická stvoření, ať už skřítci, či víly nebo draci, byla ztracená už dlouhých šedesát let. Tak dlouho už nikdo žádné neviděl. Poslední drak, o kterém se vědělo, střežil vchod do hradu Čtyřky. Byl slepý a nemocný, jelikož strádal z nedostatku magie, která na světě pomalu ubývala.

„Jediný způsob je omezit tvorbu lektvarů, které tyto suroviny potřebují,“ řekla Amanda. „Ale nebude to jednoduché.“

„Rostliny si můžu vypěstovat,“ přidal se Patrick. „Což už moji studenti začali vykonávat. Musím uznat, že jim to jde dobře.“ Všichni tři mladící se začervenali, jelikož slova chvály od svého mistra slyšeli málo kdy. „Ovšem dračí krev nebo žíni z jednorožce nahradit nelze.“

„To ano,“ souhlasil s nenahraditelností některých surovin Michael. „Pokuste se na něco přijít.“

„Ano, pane,“ sklonil Reillys hlavu nad rozkazem, který byl nesmyslný, aspoň z jeho pohledu.

Než se stačil někdo další nadechnout k nějaké otázce či návrhu, ozvalo se varovné pípání. Všechny hlavy se otočily na mapu, na které se v místech Skotska rozblikalo červené varovné světlo.

„Co se to děje?“ zeptal se někdo v místnosti.

„Vypadá to na porušení ochranných bariér kolem něčeho,“ nadhodil někdo, kdo měl s mapou větší zkušenosti.

„Ale čeho?“

„Ticho!“ zavelel James. Když se vše uklidnilo, pokynul svému bratrovi. Ten mávl hůlkou u mapy a něco u toho mumlal, tak aby ho nikdo neslyšel a hlavně nerozuměl. Mapa se zachvěla a změnila se. Všem kolem se naskytl pohled na les a mýtinu, na které stál obrovský hrad.

Chvíli bylo ticho, než padla první otázka: „Co je to zač?“

„To chcete říct, že tam stojí celou dobu hrad za nějakými bariérami?“ zeptal se Patrick, který trochu nevěřícně zkoumal hrad.

„Vypadá to tak,“ odvětil Michael, který pozorně prohlížel hrad na obraze před sebou. Nakonec se zadíval na bratra a ten kývl hlavou. James se otočil do míst, kde seděli členové různých týmů, a řekl: „Týmy tři obou táboru připravte se k misi! Prozkoumáte hrad a zajistíte všechno, co by se mohlo hodit pro boj proti Přízrakům. Rozumíte?“

„Ano, pane,“ ozvalo se šestihlasně.

„Odchod ihned,“ pokračoval Michael za bratra.

Jako jeden muž se šest osob zvedlo a opustilo poradní místnost.

 

Kdesi daleko na vysočině, daleko od nejbližšího města či vesnice, v hustém tmavém lese se cosi zamihotalo ve světle slunce. Na chvíli zavládl znovu klid, ale po chvíli se to objevilo znovu. Když by tady byl přítomný člověk, řekl by, že se tetelí teplý vzduch, ale opak byl pravdou. Byly to ochranné bariéry, které začaly ztrácet na účinnosti, ať už z důvodu slabé magie ve světě, či oslabení magie samotné bariéry. Ještě párkrát se zatetelily, než konečně padly a odhalily, co skrývaly.

Objevila se mýtina, na které stál obrovský a hrdý hrad. Několik věží a v mírném vánku povlávalo několik vlajek s mýtickými tvory na nich vyobrazených. Sem tam ještě zapraskala ve vzduchu magie, jelikož bariéry vztyčily ti nejsilnější z kouzelníků, kteří kdy žili, ale jinak bylo na mýtině klidné ticho. Jakoby se na něco nebo někoho čekalo.

TBC
04.05.2012 08:41:27
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one