John si ve svém pokoji chystal potřebnou výzbroj, kterou bude zřejmě potřebovat v nadcházející misi, když se ozvalo zaklepání na dveře. Pootočil hlavou, aby viděl, kdo vejde a vyzval neznámého ke vstupu. K jeho překvapení do pokoje vešel William.

„Přicházím v míru,“ zvedl ruce v obranném gestu, ale na tváři mu hrál úsměv.

John se posadil na postel a zeptal se: „Co potřebuješ?“

„Chci probrat nějaké podrobnosti kvůli misi,“ vysvětloval jednoduše a obsadil jedinou židli v místnosti, která stála u psacího stolku.

John chvíli čekal a čekal, než se Will rozmluvil: „Vím, že mezi námi nepanuje zrovna nejlepší vztahy, ale pro úspěch téhle mise, bych chtěl uzavřít mír. V tom hradě můžou být věci, které mohou ukončit tuhle válku, a já nechci o takovouto možnost přijít. Rozumíš mi, co tím chci říct?“

John místo toho, aby něco řekl nebo se k tomu nějakým způsobem vyjádřil, tiše vstal ze svého místa na posteli a přešel těch několik kroků k židli, na které seděl Will. Chvíli se na něho tiše díval, než k němu natáhl ruku a čekal, že jí přijme.

Will se chvíli zaraženě díval na napřaženou pravici, než se trochu ztuhle zvedl ze židle a ruku přijal. A potřásli si jimi.

John se musel ušklíbnout, nad překvapením, které viděl ve Williamových očích: „Překvapen?“

„Abych přiznal, tak trochu,“ zašklebil se v odpověď.

Najednou John zvážněl: „I já nechci přijít o jakoukoliv příležitost ukončit tuhle válku.“

Oba věděli, na co ten druhý myslí. Byli zhruba stejně staří a v celém svém životě nepoznali nic jiného než boje a válku. Tuto daň platí všechny děti, které se narodili v těchto těžkých letech.

 

„Připraveni?“ zeptal se týmu tři jak kouzelnického tak mudlovského James Ludowig, který stál spolu s bratrem v místnosti, ze které se jako jediné dalo přemístit pryč z velitelství. Nebyl zrovna normální, že by se oba bratři přišli rozloučit s nějakým týmem, který mířil na misi.

„Víc to snad ani nejde,“ ucedila Aya a kontrolovala si na poslední chvíli brokovnici. Vedle ní stál Henry a šacoval si kapsy, zda nezapomněl nějaký lektvar či amulet.

Za druhý tým odpověděl Raf slovy: „Popřejte nám dobrý lov.“

„Och Merline,“ povzdechla si Nancy nad výběrem jeho slov.

„Konec řečí!“ zavelel William. „Všichni do kruhu a zaujměte pozice!“

Zhruba uprostřed místnosti byl na zemi namalovaný kruh s keltskými runami, do něho vstoupili všichni přítomní z týmů tři. Aya si zaklekla a k rameni si přiložila pažbu zbraně, za ní se postavil Henry s ochranným amuletem a s aktivačním slovem na rtech. Po Ayanině pravici se postavil bokem z kruhu John, z podramenního pouzdra vytáhl pečlivě vyleštěný a naolejovaný revolver a zacílil s ním ven na případného nepřítele.

Na druhé straně kruhu zaujali podobné postoje členové kouzelnického týmu. William stál podobně jako John a zády k němu. V pravé ruce hůlku a na rtech případnou kletbu, a že jich znal hodně. U nohou mu klečela Nancy s hůlkou a vedle ní Rafael, který držel v jedné ruce hůlku a v druhé lahvičku se zeleným obsahem. Byl to lektvar, který se při styku se vzduchem proměnil v kouř, což mělo značnou výhodu při matení nepřítele.

„Připraveni?“ zeptal se James ještě jednou.

Will se podíval po Johnovi, ten mu souhlasně přikývl, tak se otočil zpátky na Jamese se slovy: „Jdeme na to!“

James kývl směrem k Patrickovi, který tam byl s nimi, a ten mávl hůlkou nad jednou runou. Ta se rozzářila a ostatní jí následovali. Jakmile se rozzářila i poslední z nich, lidé v kruhu zmizeli.

Michael si povzdychl: „Doufám, že něco najdou.“

„Ten hrad přece nebyl schovaný jen tak pro srandu králíkům,“ odvětil jeho bratr mudlovským pořekadlem. „Něco tam bude, uvidíš.“

„Jen aby, jen aby,“ znovu si povzdechl.

 

Znovu se týmy tři objevily na mýtince, na které stál hrad. Všichni se začali rozhlížet kolem sebe a hledat případné nepřátele, jelikož bylo naivní si myslet, že nepřátelé se o objevení hradu nedověděli. Ale zatím byl všude klid, proto sklonili své zbraně a hůlky.

„Je tady až moc velké ticho,“ zkonstatoval Rafael Zabini, když dokončil základní ohledání a umístění varovných kouzel.

„Je tady klid,“ nesouhlasila Aya. „Celkem změna oproti velitelství.“

„Tak to nemyslím,“ namítl Raf. „Zaposlouchej se! Nejsou slyšet ptáci.“

A opravdu všichni členové výsadku se zaposlouchali, ale ani jeden z nich neslyšel pípnout ptáčka.

„Souhlasím, to je divné,“ přidal se John, ale jeho pohled byl upřený na hrad, který se tyčil před ním. Nato ukázal směrem na vchod se slovy: „Zdá se to jenom mě nebo jsou ty dveře dokořán?“

Will se přesunul vedle něho a zadíval se směrem, kterým ukazoval, než řekl: „Jsou otevřené.“

Oba velitelé se po sobě podívali, než se John zašklebil: „Že by pozvání.?“

„A přijmeme ho?“ zeptala se Aya zvědavě, když stanula po jejich boku. Ostatní členové týmů se postavili za ně a čekali na jejich rozhodnutí.

„Jdeme na to,“ rozhodl John a vytáhl znovu revolver, který předtím schoval. Zbytek ho následoval s hůlkami a palnými zbraněmi. Pro proniknutí do neznámého prostředí to byly ty nejlepší, co mohli mít.

Jako první vykročil William, hned za ním se vydal John. Ostatní se rozmístili kolem dokola, aby vytvořili obranný kruh, a aby viděli na všechny strany. V tomto složení prošli vchodovou bránou do hradu.

První dojem byl..no.. nic moc. Všude kolem byla tma, že nebylo skoro nic vidět. William s pohledem upřeným stále vpřed promluvil směrem na Rafaela: „Rozsviť.“

Hnědovlasý mladík vklouzl rukou do kapsy a nahmatal kámen, který byl speciálně upravený tak, aby matně svítil ve tmě. Ale než ho stačil aktivovat, rožnuly se nejbližší pochodně, které byly v železných držácích na zdích.

„Hmm,“ zamručel Raf. „To se mi moc nelíbí.“

„Aspoň něco vidíme,“ odvětila Aya a rozhlížela se kolem sebe.

„Lidi, pojďte sem,“ vyzval je Henry, který stál blízko jedné ze zdí, které od sebe byly aspoň deset metrů, a ukazoval na něco na ní.

„Co tam máš?“ zeptal se John, ale přitom nepolevoval ve své pozornosti. Přišel blíže ke členovi svého týmu, aby se podíval, na co Henry ukazoval. K jeho překvapení se díval na krásného bílého jednorožce. „To je jednorožec?“

„Ano,“ odvětil mu Will. Sám pak ukázal na další výjev na zdi. „A jestli se nepletu, tak to je výjev z mudlovské historie.“

A opravdu na zdi byla vyobrazená scéna z druhé světové války, kdy proti sobě stály dvě armády s tanky a střílely na sebe. Jak procházeli chodbou, objevovali další a další obrazy jak z mudlovské historie, tak z kouzelnické.

„To je Velká bitva z Druhé války,“ řekla Nancy a přejela rukou po fresce, která znázorňovala závěrečný střet strany Světla a Temna. Byli na ní tři mladící stojící proti armádě temných kouzelníků. Tři proti značné přesile. Ale jak se vědělo z dochovaných dokumentů, nic jim nezabránilo vyhrát Druhou válku.

„Neuvěřitelné,“ souhlasil Henry. „Je tady naprosto všechno. Bitvy, střety dokonce i války. Nic nechybí.“

„Nezapomeň na kouzelné tvory,“ přerušila ho Aya a ukazovala na draky, jednorožce, fénixe, víly, skřítky a mnohé další, které našla na zdech chodby.

Najednou se ozvala tlumená rána. Všichni se jako jeden muž otočili a zjistili, že vchodové dveře se zabouchly. To trocha světla, co od nich přicházelo, zmizelo.

„Toliko k příjemnému pozvaní,“ zašklebil se Raf a znovu zaměřil svou pozornost na okolí. Zdi kolem něho ho fascinovali. „Víte, kolik bychom se dozvěděli z těchto zdí? U čeho všeho musel tenhle hrad být? A taky jak je starý?“

„Řekl bych, že dost,“ odpověděl John s veselým úšklebkem. Sice si dělal ze Zabiniho legraci, ale sám věděl, že tenhle hrad musí skrývat mnohá tajemství.

„Měli bychom pokračovat,“ pronesl Will a zadíval se dál do nitra hradu. A taky se sám jako první rozešel. Ostatní ho nemohli nic jiného, než následovat. Cestou stále zkoumali zdi a viděli další a další výjevy, některé jim byli známé a na některé překvapeně koukali.

„Gryf?“ přejel Raf dlaní po jedné fresce. „Ale ti vyhynuli ještě dříve, než začala První nebo Druhá válka.“

„Myslím, že je tady daleko více překvapení,“ usoudila Nancy, která objevila první dveře na chodbě, ale když je zkusila otevřít, zjistila, že jsou zavřené a vůbec nic s nimi nehnulo.

„Taky máte pocit, že nás cosi vede, tam kam chce ono?“ zeptal se Henry a díval se, jak se rozsvěcují další a další pochodně.

„Tak se podíváme, kam nás to vede,“ rozhodl John.

Všech šest členů týmu šlo kradným obezřetným krokem do míst, kam je vedlo světlo pochodní.

„Mám pocit, že jdeme směrem ke sklepení,“ řekl William po delší době.

„Souhlasím,“ přidala se Aya. A opravdu je pochodně vedly směrem do tmavých koutů sklepení hradu.

„Doufám, že tam nejsou nějací vězni,“ zamumlala si pro sebe Nancy.

„Nebo hůř,“ zašklebil se na ní Henry, „mrtvoly.“

„Fuj,“ otřepala se při jenom pouhé myšlence na to.

„Mlčte,“ napomenul je John. „Soustřeďte se na misi.“

„Že ty musíš vždycky zkazit všechnu legraci,“ povzdechl si Will, ale všichni Johnova rozkazu uposlechli.

Světla je vedla dál a dál do temnoty sklepa, než se zastavila před ledovou stěnou. Aya k ní opatrně přišla, přičemž jí kryli ostatní, a pomalu na ní položila ruku. Když ucítila ledový chlad, který z ní šel, rychle ruku stáhla. Otočila se na ostatní a řekla: „Je to led.“

„Proč nás to dovedlo sem?“ zeptal se John a přišel blíže ke stěně. Jako Aya i on položil ruku na bariéru, přitom ignoroval chlad, který z ní šel. Pohnul rukou dolů a setřel nános prachu a sněhu, který na ní ulpěl. Tím se naskytl pohled za ní. K jeho překvapení za ledovou stěnou něco zahlédl.

„Něco tam je,“ řekl ostatním. Ti přispěchali a i oni začali rukama stírat sníh a prach.

Když měli dostatek setřen, přitiskl Henry obličej blíže ke stěně a pokusil se spatřit, co je na druhé straně.

„Co vidíš?“ zajímala se Nancy, jelikož ona měla problémy nahlédnout na druhou stranu, aspoň tedy z jejího úhlu.

„Něco se tam leskne,“ odvětil Henry. „A jestli vidím dobře, jsou tam tři stíny, ale nedokážu pořádně rozeznat víc.“

„Myslím, že jsou tam lidé,“ nadhodil William, který stál kousek stranou, kde ledová stěna byla trochu tenčí.

„Lidé?“ podivil se John a přistoupil blíže k ledu, kde stál druhý velitel týmu. Zadíval se dovnitř a zjistil, že má Will pravdu. Na třech velkých křeslech, tam seděli tři mladí muži.

„To je drak?“ zajímal se John, když dokázal rozeznat tvar u nohou jednoho z nich.

„Vypadá tak,“ souhlasil Henry, který mu nakukoval přes rameno. „Dokážete si přestavit, jak bude Reillys skákat do vzduchu, jestli je pravý.“

„Pochybuji, že se tomu drakovi bude líbit, když do něho budou bodat,“ zašklebila se Nancy.  „A navíc nevíme, jak se k nim dostat.“

Jako na její zavolání se začala ledová stěna rozpouštět a dala tak nahlédnout do nitra místnosti, kterou střežila.

„Myslím, že jsem to zakřikla,“ ucedila Higginsová a krok po kroku ustupovala.

Stěna mizela čím dál tím víc, až zmizela úplně a všichni mohli vidět tři mladé muže, kteří seděli v křeslech, a vypadalo to, že spí.

„Je to drak,“ řekl John teď už přesvědčeně. „A jestli se nemýlím, tak tamto je jednorožec a fénix.“

„Nebyli jednorožci bílý?“ zeptala se Aya a zvědavě se dívala na jednorožce. Chtěla by si ho aspoň pohladit, aby měla o čem povídat ostatním.

„Žádného už desetiletí neviděli,“ pokrčil Henry rameny. „Možná bylo více druhů.“

„Reillys bude nadšený,“ zašklebil se William. „Dal by život za dračí krev či žíni z jednorožce.“

„Doufám, že je nebude chtít zabít,“ pronesla trochu nesvá Aya.

„To bychom vám neradili,“ ozvalo se pevným mužským hlasem, který nepatřil nikomu ze skupiny. Všichni se prudce otočili směrem do vnitřku místnosti a přivítal je pohled smaragdových očí, který jim zarazil dech v krku.

„Kdo jste a co děláte v našem hradě?“ zeptal se černovlasý mladý muž znovu a vstal ze svého křesla. Fénix, který seděl na jeho opěradle, zatřepetal křídly a zazpíval.

TBC
11.05.2012 14:20:52
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one