Omlouvám se, ale musela jsem na dva dny do Polska a zapomněla jsem si flashku s povídkou doma, tak ji nahazuji teprve teď.

Harry Potter, dříve známý jako Chlapec, který přežil, se pomalinku probouzel ze svého spánku. V první chvíli byl dezorientovaný, ale brzy zjistil kde a proč tady je. Další věc, co si uvědomil, byly hlasy. Slyšel několik hlasů, které neznal.

„Harry?“ ozvalo se mu v hlavě poněkud zmateným hlasem.

„Neve?“ odvětil stejným způsobem. „Vypadá to, že jsme vzhůru.“

„Už to tak bude,“ souhlasil další z mladých mužů, kteří se probouzeli ze spánku. „Ale kdo jsou oni? Ani jeden z nich mi není povědomí.“

„To nevím,“ pokrčil rameny Harry. Trochu pohnul rameny, aby zjistil, jak moc je ztuhlý z Merlín, ví jak dlouhého spánku, než pokračoval: „Jak jsou na tom vaše smysly?“

„Dobře,“ odvětil Neville. „Cítím zemi pod nohama i kolem sebe. Proč?“

„Nelíbí se mi, kam se ubírají jejich myšlenky,“ řekl jednoduše. „A pochybuji, že by se líbily Imberovi nebo Boltovi. Zabavím je a vy je zneškodníte. Přece jenom led a rostliny udělají menší paseku než můj oheň“

„Konečně ti to začíná myslet, Potter,“ ozval se Draco potěšeně.

„Někdy to muselo přijít,“ ušklíbl se v odpověď. „Ale teď do práce.“

S těmito slovy přerušil Harry rozhovor před místností, ve které seděl: „To bychom vám neradili!“

Všichni se prudce otočili směrem do vnitřku místnosti a přivítal je pohled smaragdových očí, který jim zarazil dech v krku.

„Kdo jste a co děláte v našem hradě?“ zeptal se černovlasý mladý muž znovu a vstal ze svého křesla. Fénix, který seděl na jeho opěradle, zatřepetal křídly a zazpíval. Byla to dech beroucí melodie.

„Kdo jste?“ padla místo odpovědi otázka.

Na Harryho v tu chvíli mířily tři hůlky a tři palné zbraně, ale i tak na sobě nedal znát překvapení, když si uvědomil, že před ním stojí jak mudlové tak kouzelníci. Bok po boku. Místo toho řekl: „Skloňte zbraně. Nejsem ozbrojený.“

„Tím si nemůžeme být jisti,“ ucedil William. Cítil sílu, která se linula z muže před ním, a moc dobře věděl, že to ten muž ví. Tudíž odmítl sklonit jedinou zbraň, která mu mohla pomoci v boji s ním, pokud by rozhodl zaútočit.

„Jsi mi povědomí, chlapče,“ zadíval se Pyro pečlivěji na Willa. „Nepotkali jsme se už někdy?“

„To bych si pamatoval,“ odsekl. „A označení, chlapče, si vyprošuju.“

„Horká hlava,“ zašklebil se Harry a doufal, že ho trochu popíchne. V tu chvíli se ale probudil ze spánku i Imber, sice chvíli sledoval dění v místnosti jedním okem a komunikoval se svým Pánem, ale nelíbilo se mu, jak si jeden z mladíků šahá do kapsy. Proto natočil hlavu směrem k vetřelcům a mohutně zařval. Stěny se otřásly, stejně tak i oba týmy tři. Nečekali, že by se drak mohl probudit, tak byli zaměřeni na černovlasého muže před sebou.

Aya se přikrčila a snažila si krýt sluch před mohutným řevem, ale nechtěla spustit zrak z protivníka. Najednou ucítila kolem sebe chlad, překvapeně zamrkala, když uviděla, jak se jí kolem ruky, ve které držela zbraň, dělá hrouda ledu a zabraňuje jí tím střílet. Po své pravici uslyšela překvapený výkřik, a když se tím směrem podívala, uviděla, jak Henryho omotávají šlahouny nějaké rostliny tak pevně, že se skoro nemohl ani hnout. Jakmile se rozhlédla kolem sebe, zjistila, že všichni její parťáci jsou imobilizováni.

„Harry říkal, abyste sklonili zbraně,“ promluvil další z těch tří mladých mužů. Byl blonďatý a stál s rukou nataženou před svým křeslem. U nohou se mu protahoval drak. Bezmyšlenkovitě natáhl druhou ruku a podrbal ho po šupinách na hlavě, což vyvolalo spokojené zamručení.

Neville cestou k šestičlenné skupince pohladil Bolta po nose, když pak stanul před nimi, zamyšleně si je prohlížel.

„Zajímavé,“ pronesl. „Mudlové a kouzelníci pohromadě. To za našich časů nebylo. Mudlové o naší rase nevěděli, kdy se to změnilo?“

„Asi před sto patnácti lety,“ dostal ze sebe John, který byl svázaný velmi pevně úponky.

„Sto patnácti lety?“ vydechl Draco docela zděšeně. Přistoupil blíže, aby dobře slyšel. „Jaký je rok?“

„2237,“ řekla Aya, která nemohla spustit z blonďatého muže svůj pohled. Dokonce i trochu zrudla, když mu odpovídala na otázku.

Draco si toho ani nevšiml, jak v hlavě počítal dobu jejich spánku: „235 let. Spali jsme 235 let.“

Harry zavrávoral o několik kroků zpátky, až ztěžka dosedl zpátky do svého křesla. Fénix vidno jeho stavu, se mu přemístil na rameno a začal se mu jemně otírat hlavou o tvář, aby mu dodal trochu podpory.

Neville stál jako opařený a dál se díval na vetřelce, přitom si mumlal: „Všichni….všichni..jsou mrtvý… moji rodiče….“

„Neville!“ okřikl ho Ice, který se tak trochu vzpamatoval.

Dracův výkřik ho trochu probral, dokonce tak, že některé rostliny uvolnily svoje sevření. Čehož využil Rafael tím, že vystřelil poutací paprsek směrem na Harryho, o kterém si myslel, že je ještě v šoku a mohl by být snadným cílem. Ovšem opak byl pravdou.

Pyro jenom jemně pohnul rukou a paprsek zmizel, ale i tak ho to rozčílilo. Prudce se narovnal v křesle a zavrčel ledovým hlasem: „Myslíte si, že takové směšné kouzlo mě může zastavit. Přežil jsem dvě Avady, není na světě moc sil, které by mě dokázaly zastavit.“

„Harry,“ přistoupil k němu Iris a položil mu jemně ruku na rameno. Okamžitě se projevila změna. Mužova ramena se uvolnila a i on dostal trochu klidnějšího výrazu.

Když William uslyšel Harryho slova, trochu roztřeseně se zeptal: „Kdo proboha jste?“

„Co vás to v Bradavicích učí?“ zavrčel Draco. Mávl rukou směrem k černovlasému mladíkovi a řekl: „Harry Potter.“

Zřejmě čekal nějakou reakci, ale těch šest na něho jenom tupě zíralo. Stále ještě v šoku ze slov a skutků těchto tří mladých mužů.

„Harry Potter?“

„Bradavice?“

„Merline, já chci zpátky,“ zasténal Harry a schoval si obličej do dlaní.

„Myslím, že bychom si měli nechat vyložit celý příběh,“ řekl Imber a poté si zívl. „Navíc bychom je měli asi uvolnit ze spoutání. Nebude to asi zrovna pohodlné.“

„Hmm,“ zamručel Draco a mávl rukou. Ledové krusty, které zabraňovaly v použití zbraní, roztály.

Pyro se otočil na svého blonďatého přítele a zeptal se: „Jak jsi vůbec dokázal vytvořit led, když tady není žádná voda?“

„Vodní páry ve vzduchu, Pottere,“ zavrčel v odpověď. „Co tě v té škole učili, než jsi přišel do Bradavic.“

Harry trochu zrudl, ale dál to nijak nekomentoval, jelikož tušil, že by se asi dohádali. Proto se otočil zpátky na vetřelce v jejich hradě a zeptal se: „Tak jaký je váš příběh?“

„Ten drak… mluvil?“ zeptal se trochu nechápavě Henry a trochu s podezřením se na ono stvoření díval. „Zvěromág?“

„Zvěromág se nemůže proměňovat do magických stvoření,“ namítla Nancy, ale i ona nedokázala pochopit, jak to že zvíře mluví.

„Mluvím, létám, jím a i mnohé další,“ zavrčel Imber, kterému se ta trocha pozornosti celkem zamlouvala.

„Moc se vychvaluješ,“ napomenul ho Bolt, který už vstal ze svého místa u Nevillova křesla a přešel o několik kroků blíže k neznámým lidem. Zvědavě se na ně díval, než řekl: „Nikdy jste jednorožce neviděli, že?“

„Ne,“ souhlasila Aya a natáhla osvobozenou ruku, aby se ho dotkla. Bolt zafrkal, zatřásl hlavou a okamžitě ustoupil o několik kroků zpátky, aby se vyhnul její ruce. Dívka ji okamžitě stáhla, když si uvědomila, co udělala.

„Nemusíš být nijak dotčená,“ řekl jí Iris a přitom pohladil Bolta po boku. „Jednorožci jsou velmi citlivý na to, koho k sobě pustí. Většinou jsou to velmi čistí lidé nebo jejich Král.“

„Mám na rukou hodně krve,“ povzdechla si, když pochopila, co se jí snaží říct.

„Ale jak to že je černý?“ nechápal Henry. Magická zvířata ho vždycky fascinovala, proto ho mrzelo, že za jeho života je nikdo nespatřil. „Četl jsem, že jednorožci byli sněhově bílí, aby tak byla poznat jejich čistota a nevinnost.“

„Četl jsi?“ nechápal Harry. „Copak jednorožci už nejsou?“

„Popravdě,“ odvětil Henry Ford. „Nikdo už neviděl jakékoliv magické stvoření přes šedesát let.“

„Šedesát?“ zalapal Draco po dechu. Okamžitě zavřel oči a soustředil se. Ve své mysli pátral po ostatních jeho rodu. Hledal další draky ať už spící nebo bdící. Jako Pán draků na to měl veškeré síly. Ale k jeho zklamání a děsu ucítil jen dva. Imbera a jednoho velmi starého a nemocného draka, který byl velmi daleko. Soustředil se na něho a zeptal se: „Kde jsou ostatní?“

„Kdo jsi?“ zeptal se drak zmateně.

„Říkají mi Pán draků,“ odvětil mu Draco jemně. Cítil, že jeho druh je velmi nemocný a slabý. Skoro mu to trhalo srdce.

„Pán draků?“ vydechl drak skoro až zlomeně. „Ten odešel před stovkami let. Nemůžeš být on.“

„Kde jsou ostatní?“

„Nevím,“ odpověděl drak slabým hlasem, ve kterém byl znát žal nad ztrátou svých druhů. „Už desítky let jsem žádného necítil, ani nepotkal.“

„Najdu je,“ slíbil mu Draco. „Zkus to vydržet.“

„Plané sliby,“ zavrčel drak a odpojil se z jejich spojení.

Draco mu nic nevyčítal, chápal ho. Byl desítky let sám, nemít si s kým popovídat, to zlomí každého. Uvolnil spojení a vrátil se myslí zpátky do sklepení hradu. Otevřel oči a zadíval se na Harry s Nevillem: „Slyšeli jste?“

„Ano,“ souhlasně přikývli. Na to se Iris otočil na Johna a zeptal se: „Co se stalo, že všechna magická stvoření zmizela?“

„Válka,“ byla jediná odpověď, kterou jim mohl dát. „Válka, která trvá skoro osmdesát let.“

„Další Temný pán,“ zeptal se Harry a v jeho hlase byla slyšet jen nenávist.

„Spíše čtyři,“ zavrčel William.

„To si necháme na později,“ rozhodl Draco. Místo toho se zeptal: „Jak jste se dostali do hradu?“

„Obranné bariéry padly,“ odvětil Raf.

„K čertu,“ zavrčel Nev.

Najednou vpadl do rozhovoru William, který ho už štval vývoj situace, jelikož ti tři neznámí z nich tahali informace, ale sami žádnou odpověď nedali: „Mohli byste nám sakra už říct, kdo vůbec jste? Nemáte ani trochu slušnosti.“

„Naše jména vám zřejmě vůbec nic neřeknou,“ pokrčil Draco rameny. „Ale budiž. Já jsem Draco Malfoy.“

„Neville Longbottom,“ představil se Iris s jemným omluvným úsměvem.

Harry jenom zavrtěl hlavou, když říkal: „Harry Potter.“

„Hmm, nevím, proč bychom vás měli znát,“ zavrčel William.

„Tvé jméno?“ zavrčel stejně Draco, ale tentokrát v jeho hlase zazněl drak.

„William Weasley,“ vypnul svou hruď. „Velitel kouzelnického týmu tři britského odboje.“ Pak ukázal na jednotlivé členy svého týmu a řekl: „Nancy Higginsová a Rafael Zabini.“

„Weasley?“ podivil se Harry. „Říkal jsem si, že mi někoho připomínáš. Ale jak to, že nemáš zrzavé vlasy?“

„Jsem vzdálený příbuzný,“ pokrčil rameny. „Hlavní větev rodiny je mrtvá.“

Draco se zvědavě díval na Rafa, než se zeptal: „Znáš Blaise Zabiniho?“

„To je můj pra pra pra dědeček. Proč?“ odpověděl mladík.

„To je dlouhý příběh. Možná později,“ zavřel Ice unaveně oči. Začínala ho z toho bolet hlava.

„A vy?“ zeptal se Iris druhé skupiny.

Jako první si vzal slovo John: „My jsme třetí tým mudlovské sekce. Mé jméno je John Hemings. Toto je Aya Sumika a Henry Ford.“

„Takže co teď?“ zeptal se Iris.

Draco si povzdechl, než odvětil: „Obnovíme obranné bariéry. Nelíbí se mi, že se po našem hradě potulují neznámí lidé. Vsadím se, že Merlin by ještě víc zešedivěl, kdyby to zjistil.“

„Souhlasím,“ přidal se Harry a znovu se pátravě zadíval na šest mladých lidí, stojící neklidně před ním. „Tyhle vezmeme sebou. Chci je mít na očích.“

S těmito slovy se protlačil mezi Williamem a Nancy a rozešel se směrem k východu z podzemí. Avis ho okamžitě následoval. I ostatní z jejich triády se vydali směrem do nitra hradu.

„Jdeme,“ popoháněl vetřelce Imber, který měl trochu problémy se vlézt do průměru chodby. Nakonec to vyřešil tím, že se zmenšil do velikosti většího plemene psa.

Henry jen zakroutil hlavou, v žádné knížce, kterou kdy četl o dracích, se o tomto nepsalo. Drak přece nemohl měnit svou velikost. Ale nakonec uznal, že všichni tři muži a jejich zvířecí partneři jsou zvláštní. Když sledoval, jak se jednorožec jemně otírá bokem o hnědovlasého mladíka a ten ho na oplátku poplácává po boku, i když mu řekl, že nemá rád lidskou ruku, uznal, že knihy asi nebyly zcela pravdivé. Nebo tihle tři jsou něčím hodně zvláštním.

Když stanuli u východu z podzemí, Harry se na chvíli zastavil, zhluboka se nadechl, než prošel průčelím.

„Děje se něco, Pyro?“ zeptal se Neville přes jejich spojení.

„Jen mám obavy v jakém stavu je hrad,“ odvětil tiše. „Myslím, že těch překvapení pro jeden den bylo dost.“

„Souhlasím,“ přidal se do jejich rozhovoru i Ice. „Jen jak obnovíme ochrany, chci slyšet celý příběh, co se tady k čertu děje.“

„Ale, ale Draco, ty nám kleješ,“ zasmál se Harry. „Co by na to řekl tvůj otec?“

„Přidal by se,“ odsekl blonďák.

„Pravděpodobně,“ souhlasil Nev se smíchem v hlase.

Will se na ně podezřele díval, když si všiml kradmých pohybů, které nevědomky dělali. Jemné naklonění hlavy či její pootočení, k některému z nich. Měl určité podezření, které s každým dalším krokem sílilo.

Najednou se po jeho boku objevila Nancy se slovy: „Všiml sis?“

„Jo,“ odpověděl. „Co si o tom myslíš?“

„Jsou nějak propojeni,“ usoudila po chvíli, když Harry naklonil jemně hlavu směrem k Nevovi, jakoby chtěl lépe zaslechnout, co říká. „Musejí být velmi silní, když je mezi nimi takové pouto.“

„Možná právě toto nám pomůže ve válce,“ zašeptal jejím směrem. „Čtyřka je velmi silná a tihle tři by se jí mohli rovnat.“

„Ale jsou jenom tři,“ namítla dívka.

Will chtěl ještě něco poznamenat, ale nedostal se k tomu, jelikož ho vyrušil tichý výkřik, který ze sebe vydal černovlasý muž: „Neville!“

Jakmile se Weasley dost zorientoval, zjistil, že hnědovlasý muž z jejich trojice klečí na zemi a svírá si košili v místech, kde měl srdce. Po jeho boku klečel Harry Potter a jemně ho držel za ramena, aby ho mohl o sebe opřít. Přitom se díval na posledního z jejich trojice, který se k nim taky přidal.

„Co se děje?“ zeptal se Will Johna, který celou situaci viděl.

„Nevím,“ pokrčil rameny. „Najednou prostě padl k zemi a držel se za srdce.“

Williamovu další otázku přerušilo namáhavé: „Dudley! Je to Dudley!“

„Dudley je dávno mrtvý, Neve,“ snažil se ho Harry uchlácholit. „Není tady s námi.“

„Byl přece na hradě, když jsme usnuli,“ namítl Nev a chytil Harryho za přední díl košile. „Mohl tady někde zůstat, když hrad zmizel za ochrannými bariérami.“

„Ale i tak by byl dávno mrtvý, Irisi,“ přidal se Draco. On i Harry věděli, že se z těch dvou stali blízcí přátelé a tušili, že ho jeho ztráta musí bolet.

„Ne,“ zakroutil hlavou. Prudce se postavil, čímž povalil Pyra na zem, a rozběhl se pryč do nitra hradu a opačným směrem než chtěli jít.

„Neville!“ vykřikli zbylí dva společně a jako jeden muž se i oni rozběhli za ním.

„A co teď?“ zeptal se John a díval se za mizející trojicí.

„Jdeme!“ rozhodla za ně Aya a sama se rozběhla.

TBC
20.05.2012 09:41:46
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one