John se také rozhlédl kolem sebe, a až teď si všiml, že se hrad trochu změnil. Pavučiny i prach, který byl všude kolem, zmizely. Vše bylo uklizeno, dokonce i naleštěno. Hrad působil dojmem, že v něm někdo bydlí. Z jeho rozhlížení ho vytrhlo až prudké: „Sakra!“

Harry ukazoval roztřeseným prstem kamsi do rohu místnosti, kde viselo několik obrazů v životních velikostech. Draco se tím směrem taky otočil a zbledl. Lepší reakce nebyla ani u Nevilla s Dudleym.

John se tedy podíval stejným směrem a uviděl několik obrazů. Na jednom byl starý muž s bílým plnovousem, pak několik obrazů se třemi muži a dvěma ženami, a nakonec veliký obraz, na kterém bylo šest lidí – pět můžu stojících kolem ženy, která seděla v křesle. A všichni spali. Na to se znovu vrátil pohledem na ty čtyři a viděl, jak krok po kroku ustupují dál od obrazů.

„Měli bychom zmizet,“ nadhodil Harry.

„Dřív než se proberou,“ souhlasil Ice a sám jako první zahájil ústup z pokoje, ale moc daleko se nedostal.

Místností se rozezněl rozzlobený ženský hlas: „NEVILLE FRANKU LONGBOTTOME!“

Neville se jenom přikrčil, když uslyšel rozzlobený hlas své matky, která už na obraze neseděla, ale stála s rukama v bok. Muži, kteří s ní byli na obraze, stáli v uctivé vzdálenosti.

Na to se žena rozpovídala dál: „HARRY JAMESI POTTERE, DRACO LUCIUSI MALFOY!“

Dudley, který stál trochu opodál, se jenom ušklíbl, když slyšel, jak na ně Nevova matky řve, ale to se trochu přepočítal, jelikož v zápětí uslyšel: „DUDLEY VERNONE DURSLEYI! JSI VE STEJNÉM MALÉRU JAKO OSTATNÍ.“

John jen nevěřícně hleděl na čtyři muže, kteří byli velmi magicky nadaní, jak se krčí před obrazem nějaké ženské. Skoro se tomu nedalo ani věřit.

William po jeho boku jen poznamenal: „Vidíš, to co já? Kdo je ta ženská?“

Ale než mu mohl John odpovědět, přidal se do řvoucího monologu Alice mužský hlas: „Krucinál, ženská, už zavři tu svou jedovatou pusu!“

Alice se v ráži otočila po hlase a vytřeštila oči, jelikož na dalším obraze seděl v křesle černovlasý muž kolem třicítky. Ale svůj efekt to mělo, jelikož žena zmlkla, jak zkoumala muže na obraze.

„Kdo to je?“ zeptal se John Willa, ale ten jen pokrčil rameny.

Na jeho otázku odpověděl Harry, který přistoupil blíže k muži na obraze. Celou dobu se mračil a čelo se mu krabatilo ze zamyšlení. Nakonec z něho vypadlo: „Tome?“

Muž obrátil svou pozornost na mladého muže před sebou a zašklebil se: „Zdravím, Harry. Dlouho jsme se neviděli, i když tě musí moje přítomnost překvapovat.“

„Ani ne,“ namítl Pyro. „Jsi přece jeden z potomků Merlina. Máš právo tady být stejně jako my ostatní.“

„Harry, kdo to je?“ zeptal se D, který muže nepoznával.

Černovlásek se otočil na svého bratrance a skoro slavnostně řekl: „D, představuji ti Thomase Rojvola Raddla.“

„Cože?“ vykřikl Dudleyi zděšeně.

„Uklidni se,“ vyzval ho Nev, který muže poznal taky. „Jen mrtvý, jinak by nebyl na obraze.“

„Ale i tak je to trochu šok,“ souhlasil Draco.

„Vidím, že jste se seznámili s nejnovějšími přírůstky v síni,“ promluvil tentokrát muž na prostředním obraze, který znázorňoval starého muže se stříbrnými vousy i vlasy.

Neville přistoupil blíže k obrazu, na kterém byla vyobrazena jeho matka i s otcem, a řekl: „Promiň mi to mami, ale nebyla to moje chyba, že jsme zmizeli.“

„Ach, Neville, drahoušku,“ usmála se na něho žena. „Jsem ráda, že jsi v pořádku. Strašně jsi nás vyděsil, když ses nevrátil domů. Mysleli jsme, že vás dostali nějaké zbytky Smrtijedů.“

„Musíš svou matku omluvit, synu,“ přidal se k nim otec. „Ale už podruhé přišla o svého syna, je jenom logické, že bude vyděšená.“

„Já to chápu,“ usmál se Neville. Nato se skoro Zmijozelsky ušklíbl, než řekl: „Mami, tati, Siriusi, Severusi, Remusi a Luciusi, dovolte mi představit vám Merlina, našeho prapředka.“

„Těší mě,“ usmál se Merlin.

„Opravdu je to on?“ zeptal se Severus skepticky.

Merlin se jen ušklíbl, než pronesl: „Ano, jsem to já.“ Poté mávl rukou ke zbytku obrazů a řekl: „A toto jsou moje děti. Rowena, Helga, Godrik a Salazar. Vy je znáte jako zakladatele Školy čar a kouzel v Bradavicích.“

„Koukám, že jsme ve vytříbené společnosti,“ zamumlal Sirius, když se trochu vzpamatoval. I když při pohledu na obraz, ve kterém se rozvaloval Tom, nasadil zhnusený obličej.

„Takže vy jste rodiny naši čtyř chlapců?“ optala se Helga a okamžitě se přesunula k nim na obraz. „Konečně vás taky můžeme poznat. I vy jste naši potomci.“

„Salazare, buď hodný,“ řekl Godrik, když viděl pohled, kterým se jeho přítel díval na Toma. Ten se trochu ve svém křesle narovnal, přece jenom se s legendárním Salazarem Zmijozelem nesetkáte každý den.

„Myslím, že my dva si musíme promluvit,“ řekl Sal směrem k Tomovi.

Dočkal se odpovědi: „Souhlasím, ale až si poslechneme, co nám řeknou za příběh.“

„To je pravda,“ vložil se Lucius a podíval se na svého syna. „Nemáte nám co říct?“

„Jistě otče,“ odpověděl Draco, jako dobře vychovaný syn. Mávl rukou a čtyři křesla, která stála v místnosti, se naaranžovala před obrazy na jedné straně. Na to zavolal: „Zalu!“

S prásknutím se v místnosti objevil domácí skřítek, s úklonou se zeptal: „Ano, pane?“

„Dones, prosím, šest židlí pro naše hosty,“ řekl mu Ice. Skřítek luskl prsty a naproti křeslům se objevilo šest židlí. „Děkuji.“

Skřítek se uklonil a zmizel.

„Co to bylo?“ zeptal se Henry zvědavě.

Ice se na něho otočil a odpověděl: „Domácí skřítek. Na hradě jsou tři. Dvě ženského pohlaví a Zalu.“

„Posaďte se,“ vyzval je Harry. „Je čas si trochu povykládat. Začneme my. Neve?“

„Ach jo,“ povzdechl si hnědovlásek, když si sedl do svého křesla a uvelebil se. „Když jsme ukládali Imbera ke spánku, tak jsme byli chyceni za ledovou bariéru, kterou nemohl ani Ice odstranit. Na to jsme se uložili ke spánku a probudili před několika hodinami. A k tomu jsme zjistili, že jsme spali 235 let.“

„Kolikže?“ zeptal se Remus šokovaně.

„235,“ odpověděl D.

„Naprosto úžasné,“ ozval se Lucius, ale i ostatní na jejich obraze měli několik poznámek.

Ticho si sjednal až Merlin slovy: „Uklidněte se, jistě to není všechno.“

„To ne,“ souhlasil Draco. „Ale to už je tady na našich přátelích.“

„A kde máme začít?“ zeptala se Aya, která sebrala odvahu a zeptala se. I když byla zlá doba, Merlina znali úplně všichni, ale potkat ho alespoň na mluvícím obraze byl zážitek na celý život. A podle rozhovoru, který slyšela, byli ostatní buď jeho děti, nebo potomci. Uvědomila si, že vlastně i ti čtyři, které probudili, jsou Merlinovy potomci.

„Usnuli jsme roku 2002,“ řekl Dudley. „Začněte odtam.“

„No,“ pokrčil Henry rameny. „V podstatě se do roku 2122, kdy mudlové zjistili, že obývají svět ještě s druhou rasou lidí, nic zvláštního nedělo. Občas podivné shody okolností, ale nic závažného, co by kouzelníci nevyřešili. První rozpory začaly o několik let později, kdy mudlové a kouzelníci začali proti sobě trochu zbrojit, ale ani to nevedlo k válce. Ta přišla až mnohem později.“

„Kdy?“ zeptal se Merlin. Na rozdíl od ostatních v místnosti on zažil už několik válek mezi lidmi s magií a bez ní.

„Myslím, že první oficiální střet přišel roku 2157,“ zamyslel se Zabini.

„Kdo ho vyvolal? Kouzelníci nebo lidé?“ padla další otázka.

„Ne, tak to nebylo,“ namítl William. „Špatně jste nás pochopili. Objevila se třetí strana, o které do té doby nikdo nevěděl. Skrývali se ve stínech, až toho roku o sobě dali poprvé pořádně vědět. Ti vyvolali válku, ale ne mezi kouzelníky a mudly, nýbrž mezi Čtyřkou a zbytkem světa.“

„Čtyřkou?“ nechápal Sirius.

„Zbytkem světa?“ přidal se k jeho otázce Remus.

John si povzdechl: „Mudlové i kouzelníci se spojili, aby bojovali proti společnému nepříteli, který chtěl ovládnout svět.“

„Tome,“ zeptal se Harry sladce. „Nepřipomíná ti to někoho?“

„Ani ne,“ ušklíbl se Voldemort. „Já jsem chtěl vyhladit mudly a motáky.“

„Drobnost,“ mávl černovlásek rukou.

„Čtyřce je jedno jakého jste rodu,“ vysvětloval dál John. „Buď jste s nimi, nebo proti nim.“

„Aha,“ zamumlal Draco zamyšleně. „Takže se dá předpokládat, že nepřítel je v počtu čtyř. Proč jste je ještě nezlikvidovali? Jsou jenom čtyři.“

„Jsou totiž všichni neobyčejně nadaní magií,“ odvětila Nancy. „I když na světě magie ubývá, což dokazuje vymizení magických tvorů, oni jsou tím silnější, jakoby čerpali z neštěstí druhých.“

„Zajímavé,“ pohladil si Merlin zamyšleně plnovous. „Mají nějaké rádce?“

„Radce?“ nechápal John.

Merlin ukázal na magické tvory v místnosti a řekl: „Toto jsou rádci. Jsou to vybraní tvorové, kteří kráčí po boku lidí, kteří mají zlatou auru, tudíž obrovskou moc a sílu.“

„Ne, nikdy jsem žádného po jejich boku neviděl,“ zakroutil John hlavou. „Ale viděl jsem na vlastní oči jenom jednoho z nich.“

„Jméno?“ zajímal se Neville. Přece jenom je dobré poznat svého nepřítele.

„Jmenuje se Gabriel,“ odpověděl jednoduše. „Pokud víme, narodil se u mudlů, ale magie se u něho projevila dost brzo. Má takovou určitou schopnost, která je dost výhodná v boji.“

„Jakou?“ zeptal se Harry a narovnal se ve svém křesle, jelikož zachytil zajímavou část rozhovoru.

„Dokáže každého ovládnout hlasem,“ přišla odpověď od Rafaela. „Dostal tak už několik našich jednotek.“

„I my známe pár triků,“ zašklebil se Harry ďábelsky.

„Ale zpátky k tématu,“ vložil se do hovoru Salazar. „Takže vy tvrdíte, že už 80 let válčíte s touto Čtyřkou a oni jsou pořád naživu?“

„Nejen to,“ souhlasila Aya. „Dokonce nezestárli ani o den, co prvně vystrčili ty svoje obličeje na světlo.“

Harry hodil pohledem po Tomovi, ale ten řekl: „Tak to nefunguje. Stárneš, ale nic tě nezabije.“

„Bude v tom něco jiného,“ souhlasil Merlin. A na jeho tváři bylo vidět, že se mu situace zamlouvá čím dál tím míň. Nakonec si povzdechl a pravil: „Z jedné války jsme se dostali a hned jsme vtáhnutí do jiné.“

„Hej!“ ohradil se Rojvol.

„Ty mlč!“ okřikl svého potomka Salazar.

„Takže to shrnu,“ vzal si Dudley slovo. „Usnuli jsme před 235 lety, probudili jsme se do války, která už trvá 80 let, proti Čtyřce. Magie pomalu mizí ze světa a vy vůbec netušíte, kdo jsme. Je to všechno?“

„Moment,“ přerušil ho Severus. „Co Bradavice?“

„To jméno jsme slyšeli už před tím,“ řekl John. „Co nebo kdo jsou to Bradavice?“

Merlin, Tom, zakladatelé i rodiče probuzených mladíků se po sobě podívali, než si slovo vzal Godrik: „Bradavice je škola čar a kouzel. Stojí na vysočině.“

„Na vysočině nejsou žádné takové budovy,“ namítl William. „Všechno o kouzlech se učíme od instruktorů.“

„Že by se škola schovala?“ navrhla Helga.

„Ale proč?“ nechápal Sal. „Jedině snad, že by něco chránila. To by všechno vysvětlovalo.“

„Chrání sama sebe,“ řekl Godrik. „Válka zabíjí magii a škola magii ke své existenci potřebuje.“

Jako poslední promluvila Rowena: „Je za silnými bariérami, které mají zabránit odčerpávání magie.“

„Takže tam pořád stojí?“ zeptal se Harry s nadějí v hlase, když poslouchal jejich rozhovor.

„Samozřejmě,“ podíval se Salazar na něho. „Hrad přece sám od sebe odpochoduje.“

„Viděl jsem už divnější věci,“ procedil skrz zuby Ice.

„Musíme je najít,“ přidal se do rozhovoru Neville. „A obnovit.“

„A přilákat tak nepřítele?“ namítl blonďatý Zmijozel.

„To můžeme probrat později,“ zabránil Harry hádce. „Mám takový pocit, že se tomu stejně nevyhneme.“

„Hej, věštecké sny tady mívám já,“ odsekl Draco. Najednou se zarazil, jelikož si vzpomněl na jeden sen, který měl před dvěma stovkami let: „Můj sen!“

„Který?“ zeptal se Iris.

„Ten, který jsem měl před tím, než jsme usnuli.“

„Ten s tou smrtí okolo?“ přidal se otázkou Dudley. „Doufám, že nemyslíš, že to má být teď.“

„Klidně by mohlo,“ pokrčil Ice rameny.

„Jaký sen?“ zeptal se Merlin.

„Ty máš věštecké sny?“ optala se Nancy.

„Ano mám,“ odpověděl Ice prvně dámě. Nato se otočil na Merlina a řekl: „Noc před usnutím se mi zdál sen, ve kterém Harry, Nev a i všechna magická stvoření leželi na pláni před hořícím Londýnem a umírali. Nebyl to nijak příjemný sen.“

„Hmm,“ zamyslel se stařec, ale dál to nerozváděl.

TBC

01.06.2012 20:36:59
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one