ještě neopraveno, přímo z plotny

Celý zbytek dne probírali události, které se stali za ta dvě staletí, co uplynuli od jejich posledního spatření okolního světa.

Dudley se zrovna protahoval ve svém křesle, když koutkem oka něco zahlédl. Otočil se tím směrem, ztuhnul a několikrát zamrkal.

Neville ucítil jeho zaražení a tak se zeptal: „Co se děje, D?“

U ostatních to také vyvolalo zájem, takže se teď všichni dívali na něho. Mladík natáhl ruku a ukázal kamsi do rohu. Iris se tím směrem otočil taky, ale nic neviděl. Proto se ho zeptal: „Co tam vidíš?“

„Vždyť tam nic není,“ namítl Henry, když se podíval do kouta.

„Nic, co by bylo vidět očima, že Dudley?“ usmála se na něho Helga. „Koho vidíš?“

„Já…,“ zarazil se D. Bylo mu z toho úzko.

„Neboj se,“ povzbuzovala ho Helga.

„Já… vidím…mámu,“ řekl D se slzami v očích. Vstal z křesla, udělal několik vratkých kroků směrem k rohu a natáhl před sebe ruku. A znovu řekl: „Mami?“

„Mámu?“ zeptal se Harry překvapeně. Očima těkal z Dudleyho tváře do rohu a zpátky, ale nic neviděl.

Merlin se usmál a řekl: „Vypadá to, že jediný Dudley zdědil schopnosti tvé matky Helgo.“

„Už to tak bude,“ souhlasila jeho dcera.

„Jaké schopnosti?“ zeptal se Draco nechápavě.

„Moje matka,“ začala žena, „měla dar vidět dávno mrtvé a mluvit s nimi.“

„Mrtvé?“ vydechl Nev překvapeně a prudce se otočil zpátky na Dudleyho. Ten už stál dávno v rohu, po tvářích mu tekly slzy, ale na rtech úsměv.

„Mami,“ řekl znovu.

„Dudley,“ odpověděla mu Petunie. Na tváři měla úsměv a po stopách její smrti nebylo nejmenší stopy. Vypadala, jakoby vyšla z domu na nákup. Lehké letní šaty a botky na nízkém podpatku. „Ani nevíš, jak se mi ulevilo, že jsi to všechno přežil.“

„Ale jak to?“ nechápal mladík.

„Chtěl jsi mě vidět,“ odvětila s úsměvem. „Musíš vědět jednu věc. To, že jsem na tebe hrozně pyšná a hrdá. Vyrostl z tebe dobrý člověk, můj malý Dudley.“

D zrudl, než se zeptal: „A kde je táta?“

„Víš,“ zarazila se Petunie. „Tvůj otec je velmi zásadový muž. Bude mu chvíli trvat, než se vyrovná s tím, že se z tebe stal kouzelník.“

„Takže mě nenávidí,“ vyrazil ze sebe prudce a obličej mu protentokrát zrudl vztekem.

„Ale to není pravda,“ hájila Petunie svého manžela. „Miluje tě a chce tě vidět, ale bude mu chvíli trvat, než přijme pravdu.“

„Pch,“ odfrkl si D.

„Dudley!“ tentokrát ho už matka okřikla. Nelíbilo se jí, jak se chová vůči svému otci, i když musela uznat, že Vernon byl stejně tvrdohlavý. Nakonec si jenom povzdechla a pokračovala: „I když nepřišel tvůj otec, přece jsem se sebou někoho přivedla. Lily!“

Najednou se k překvapení hnědovlasého mladíka vedle jeho matky zjevila další žena. Byla zhruba stejně vysoká jako jeho matka, ale vlasy měla ohnivě rudé a smaragdově zelené oči. Nemusel se dvakrát ptát, kdo to je. Okamžitě ji poznal. Byla to Harryho matka. Jeho teta.

„Lily, tento mladý muž je můj syn,“ představila Petunie svého syna sestře.

Lily se jemně usmála a řekla: „Dost vyrostl od doby, kdy jsme ho viděly naposledy.“

„Ech,“ zmohl se na jen na citoslovce.

„Dudley,“ oslovila ho teta. „Chtěla bych mluvit se svým synem. Bylo by to možné?“

„Nevím jak?“ pokrčil rameny. Nato se otočil na Helgu a zeptal se: „Jde nějak, aby i ostatní viděli, to co já?“

Helga se na chvíli zamyslela, než odvětila: „Moje matka to vždycky zkoušela, ale nikdy nebyla úspěšná. Ale vy čtyři jste spoutání jiným druhem magie, možná to půjde. Musíš to jenom zkusit.“

D kývl hlavou v děkovném gestu a přešel několika kroky k Harrymu. Popadl ho za loket a táhl zpátky do rohu. Nutno dodat, že černovlásek k tomu měl několik poznámek, které jeho bratranec nebral vůbec v potaz.

Jakmile stanuli v rohu, otočil se D na Harryho s vážným pohledem v očích, což zastavilo příval slov z černovláskových úst, a řekl: „Soustřeď se a vnímej jenom mojí mysl!“

„Proč?“ padla jednoduchá otázka.

„Neptej se a udělej, jak jsem ti řekl,“ poručil mu D pevným a rozhodným hlasem.

Harry tedy bez dalšího reptání zavřel oči, soustředil se pouze na bratrance, i když v hlavě stále cítil i ostatní dva z jejich skupiny, ale ty teď potlačil a vnímal jenom Dudleyho hlas, který mu říkal, aby se soustředil jen a jen na něho.

„A teď otevři oči, Harry,“ uslyšel jemný ženský hlas, který nikdy neslyšel, ale byl mu povědomý. Mladý muž tedy učinil, jak mu hlas poručil. Jakmile zaostřil, uviděl před sebou dvě ženy a jednu z nich poznal okamžitě. Soustředil tedy svou pozornost na ni: „Teto Petúnie?“

„Zdravím tě, Harry,“ odpověděla jeho teta s jemným úsměvem, který u ní nikdy neviděl. Mávla rukou k druhé ženě a řekla: „Harry, to je tvoje matka. Lily.“

Pyro překvapeně zamrkal očima, než ze sebe vyrazil: „Mami?“

Tou dobou Dudley o několik kroků poodstoupil, až se dostal do roviny se zbytkem skupiny.

„Vidím, že se zadařilo,“ usmála se Helga

Neville pozoroval svého přítele, jak mu z oka sklouzla slza, načež se otočil na Dudleyho a zeptal se: „To vidí svou matku?“

„Ano,“ padla jednoduchá odpověď.

„Přišel i James?“ optal se z obrazu Sirius.

„Ne, jenom moje matka a Lily,“ odvětil D.

„Škoda,“ zamumlal muž znovu.

„Vyrostl jsi, už nejsi můj malý chlapeček,“ zamumlala Lily přes dojetí, které bylo slyšet v jejím hlase nad shledáním se svým synem. „Tolik jsi toho zkusil. A ještě toho na tebe tolik čeká.“

„Co tím myslíš?“ nechápal Harry.

„Nemůžu ti nic říct, vše musí přijít samo,“ usmála se na něho smutně. „Ale můžu ti říct jednu věc. Věř jenom sobě a svým bratrům v magii.“

„Bratrům v magii?“

„Draco, Neville a Dudley, tví bratři,“ vysvětlila žena. A pak omluvně pokračovala: „Už musíme jít. Jsme ráda, že jsem tě mohla konečně poznat, Harry. Já i tvůj otec jsme na tebe hrozně pyšní. Tak to měj na paměti, ať se děje cokoliv.“ S těmito slovy se obě ženy vytratily.

Harry ještě chvíli zíral do míst, kde ještě před chvílí stála jeho matka s tetou, než se prudce otočil a odkráčel zpátky ke skupině. Podíval se na Dudleyho a kývl hlavou.

„Rádo se stalo,“ odvětil mladík.

„Později,“ řekl, když viděl, jak se Draco nadechuje k otázce. „Teď máme jiné starosti. Jako například, jak vyhrát válku.“

„Válku?“ nechápal Nev. „Ty se chceš zaplést do další války, když jsme jednu zrovna vyhráli?“

„Máme snad na výběr,“ procedil skrz zuby Draco. „Mí draci potřebují pomoc.“

„Jenom tví draci?“ zavrčel Neville. „A co ostatní magická stvoření? Ti nemají žádná práva?“

„Víš, moc dobře, že takto jsem to nemyslel,“ ucedil Ice.

Harry se od nich odvrátil a zaměřil svou pozornost na zbytek lidí v místnosti a zeptal se: „Máte svoje velitelství?“

„Samozřejmě,“ odvětil William Weasley.

„Ale nikdo nepovolaný tam nemůže,“ vložil se do rozhovoru John.

„Tak uděláte výjimku,“ zavrčel Draco a v jeho hlase byl jasně znát podrážděný drak.

„To nás může stát hlavu,“ procedil skrz zuby znovu John a vstal ze svého místa, ab tak dodal na pevnosti svého postoje k jejich návštěvě velitelského stanu.

„Však jenom tu tvoji,“ zašklebil se Ice.

„Moc vtipné.“

„Nechte toho!“ přerušil jejich začínající hádku rozhodný hlasem Merlina, největšího z kouzelníků. A samozřejmě to zafungovalo. V místnosti se rozhostilo ticho.

„Jako při hodině lektvarů,“ ozvalo se zamumlání z obrazu. „Škoda jenom, že svou energii nevěnovali více přípravě lektvarů než hádkám.“

„Severusi, teď ne,“ povzdechl si Draco.

To už promluvil Merlin: „Souhlasím se Severusem, že bystě měli svou energii vkládat do důležitějších činností, než do hádek.“

Načež se otočil na skupinu pro něho dětí, ze současné doby a pokračoval: „Vy máte zjevně problémy a teď jste našli jejich řešení, ale nemáte se k tomu, abyste s tím něco udělali. S takovou tu válku nikdy nevyhrajete.“

„Nemůžeme jen tak někoho přivést na velitelství,“ namítl John znovu. „Prvně by stříleli, a pak teprve kladli otázky.“

Draco jen pozvedl obočí a zašeptal směrem k Dudleymu: „Nějaké mudlovské pořekadlo?“

„Tak nějak,“ opáčil šeptem. „Znamená to, že by nás nejspíše prvně zabili a teprve potom by zjišťovali, kdo jsme.“

„Aha.“

„A nemáte u sebe něco, čím byste komunikovali s velitelstvím?“ zeptal se Nev zvědavě. „Přece by vás neposlali na misi a nedali vám nějaký komunikační předmět.“

„Tato mise byla něco takového,“ odpověděl Will. „Jsme něco jako výsadková skupina. Kdybychom se nevrátili, tak to tady zkusí zapečetit, aby se k tomu nedostal nepřítel, a nás by prohlásili za padlé v boji.“

„Což mi připomíná, že bychom se měli vrátit a ohlásit se,“ vpadla mu do toho Nancy. S těmito slovy se postavila a chtěla se vydat ke dveřím, ale cestu ji zastoupil Imber a zavrčel: „Nezapomněla jsi na něco?“

„Ech,“ zamumlala nervózně, jelikož drak před ní nebyla příjemná zkušenost.

„Bez nás se z tohoto hradu nedostanete,“ řekl Harry. „Tento hrad si žije vlastním životem. Pokud si bude myslet, že jste pro něho ohrožením, nepustí vás ven.“

„Hrad přece není živá bytost,“ zavrčel Henry.

„Milý chlapče,“ vzal si slovo Merlin. „Ve vaší době magie umírá, ale za mých časů magie dokázala skoro všechno. A tento hrad je magií přímo nasáklý, co si umane, to dostane. Vaše jediná možnost je poslouchat nás.“

„To je vydírání,“ zavrčel vztekle John, jelikož neviděl jinou možnost než se podvolit. Což se mu ovšem pranic nelíbilo.

„I tak vy se to dalo říct,“ usmál se Merlin záludně, až v něm byla vidět zmijozelská povaha.

„Myslím, že nemáme moc na výběr, že,“ povzdechl si John a složil si hlavu do dlaní, jelikož věděl, co bude následovat.

„Ani moc ne,“ usmál se Harry nevinně. „Kdy vyrazíme?“

 „Klidně okamžitě,“ odvětil Will. „Ať tu popravu máme za sebou.“

„Nevyrazíme dřív, než se vykoupu a převleču do něčeho čistšího,“ přerušil ho Draco a elegantně vstal ze svého křesla. „Byl jsem v těch hadrech přes dvě stě let, prvně se jdu vykoupat. Konec diskuze.“

Harry se díval, jak jeho přítel mizí z místnosti, než se otočil na šestici nezvaných návštěvníků: „Draco má bohužel v tomto pravdu. I já se chci prvně převléci a vykoupat. Vyrazíme za dvě hodiny.“

„Za dvě hodiny?“ podivila se Aya.

„Všichni potřebujeme trochu oddechu,“ pokrčil Nev rameny a už taky zamířil ke dveřím a následně do svého pokoje.

„A co máme dělat my?“ zajímal se Rafael.

„Můžete si povídat s Merlinem,“ usmál se Dudley. „On si strašně rád povídá.“

John se díval za posledním mizejícím mužem, než se otočil na zbytek své bandy, a řekl: „Proč mám pocit, že nás nějak doběhli?“

„Takže, moji milý,“ ozval se Merlin z obrazu. „Mám pár otázek.“

„A sakra,“ ozvalo se z vedlejšího obrazu, na kterém byl Godrik. „Tak já mizím, u tohoto být nemusím.“

„Já taky ne,“ přidal se na jeho stranu Zmijozel a následoval svého bratra.

Johnovi se jenom rozšířily oči zděšením, když uslyšel příval otázek z úst samotného Merlina.


TBC
22.11.2012 20:13:00
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one