Dvě hodiny utekly jako voda a všichni čtyři zrovna odpouštěli svoje pokoje, aby se opět připojili k poradě v síni s portréty.

„Konečně se zase cítím jako člověk,“ slastně si povzdechl Draco a protáhl se, když se připojil k Harrymu, který zrovna opouštěl svůj pokoj oblečený v jednoduchých džínech, tmavě zeleném triku a kožené bundě a bílých teniskách.

Černovlásek se při jeho slovech na něho pozorně zadíval a pozvedl obočí nad výběrem jeho oblečení. Draco měl na sobě černé džíny, černé triko bez rukávů s bílou vestou a černou koženou bundou. Samozřejmě si jeho zvídavého pohledu všiml a zeptal se: „Něco se ti nelíbí?“

„My jdeme do boje?“ odpověděl mu otázkou Pyro.

„Vždycky jdeme do boje,“ opáčil tentokrát Neville, který se společně s Dudleym objevili na chodbě. Iris na sobě měl pohodlné tmavě modré džíny, tmavě hnědé triko bez potisku a hnědou koženou bundu.

„Jak jinak,“ odtušil D a upravil si volně uvázanou černou kravatu na bílé košili, kterou neměl zastrčenou v modrých džínech. Přes ramena měl přehozenou černou koženou bundu.

„Připraveni?“ zeptal se Harry a upravil si bundu, aby mu lépe seděla v ramenou.

„Víc už to ani nejde,“ zašklebil se Ice. „Jdeme!“

Jak se blížili k sálu, uslyšeli, jak na ně někdo volá: „Kluci!“

Všichni čtyři se otočili jak jeden muž a uviděli, jak na ně z jednoho obrazu mává Godrik, vedle kterého stál Salazar. Harry pozvedl obočí a zeptal se: „Co tam děláte? Nemáte být v sále a zpovídat těch šest mladých lidí?“

„To jsme přenechali Merlinovi,“ odtušil Sal podle. „Strašně rád se ptá.“

Iris se usmál a řekl: „Asi bychom je měli jít zachránit.“

„To byste měli,“ zasmál se Godrik. „A hodně štěstí.“

„Budeme ho potřebovat?“ zajímal se D.

„Doufám, že ne,“ odvětil Nebelvír a společně se Zmijozelem zmizeli z obrazu.

„Tak jdeme,“ zavelel Pyro a sám se jako první rozešel ke dveřím sálu. Šáhl po klice a otevřel dveře vedoucí do sálu, aby jimi mohl projít. Když vešel dovnitř, naskytl se mu zvláštní pohled. Všech šest mladých lidí sedělo stále ve svých křeslech, ale výraz jejich tváří mluvil za vše. U některých byl zděšený, u některých přímo hrůzou bez sebe.

„A, chlapci, to už jste tady,“ všiml si jich jako první Merlin a v jeho hlase bylo slyšet zklamání.

„Sláva,“ ozvalo se místností přidušeně.

Aya, která se zvedla jako první, řekla celkem chvatným hlasem: „Můžeme tedy už vyrazit?“

„Jistě,“ kývl Iris hlavou ve znamení souhlasu. Nato se otočil na Bolta, přejel mu dlaní po krku a řekl: „Budeš tady muset zůstat. Nechci, aby se ti něco stalo.“

„Chápu,“ zafrkal jednorožec. „Ale víš, že kdykoliv budeš potřebovat, tak stačí zavolat.“

„Já vím, Bolte, já vím,“ odvětil Nev klidně a zabořil obličej do hřívy na krku. Chvíli se ještě loučil, než se otočil, aby byl svědkem rozluky ostatních s jejich zvířecími partnery.

Draco něco tiše mumlal Imberovi do ucha a draka to zřejmě uklidnilo, jelikož přestal vrčet. Harry se mezitím loučil s Avisem, který mu seděl na rameni a jemně cvrlikoval. Mladík mu jemně pročesával ocasní pera a klidně k němu mluvil.

„Můžeme?“ zeptal se D a v jeho hlase byla slyšet touha po vlastním partnerovi. Neville si toho všiml a jemně ho poplácal po rameni, aby mu trochu dodal odvahy.

„Však se dočkáš, D,“ přidal se Harry a nechal Avise, aby se usadil pohodlně na opěradle křesla, než se postavil před oba týmy a řekl: „Jdeme!“

„Konečně,“ zavrčel John a sám se jako první vydal ke dveřím. Jen aby se rychle zbavil otázkami sršícího Merlina. Ostatní ho urychleně následovali.

Harry si s ostatními třemi svými přáteli vyměnil úšklebek, rozloučil se s portréty a vyrazil za skupinkou, která urychleně opouštěla hrad. Podařilo se mu je dohnat až před hradem, kde na ně zůstali čekat.

„Co teď?“ zeptal se D, který byl trochu nervózní. Nerad nevěděl, do čeho jde.

John vytáhl z kapsy zlatý galeón a ukázal jim ho. Ani si nevšiml, jak se všichni čtyři zarazili při pohledu na ten kus zlata.

„Přenašedlo?“ zeptal se Draco, i když dopředu věděl odpověď, jelikož viděl auru, která se kolem předmětu vznášela.

„Samozřejmě,“ odpověděla Aya. „A teď se ho všichni dotkněte, ať můžeme mít tu popravu za sebou.“

„Rozkaz,“ zasalutoval Harry a sledoval, jak všichni ostatní tisknou jeden prst na zlatou hroudu. Rázem bylo prostranství před hradem prázdné a hrad zmizel z očí obyčejných smrtelníků za ochrannými bariérami.

 

„To jako myslíte vážné?“ zeptal se Draco, když všichni stanuli na travnatém kopci u domku. „Takové obrany dokážeme strhnout lusknutím prstu.“

„To jsou nejsilnější bariéry, které lze postavit,“ namítl Rafael dotčeně. Byl totiž jedním z kouzelníků, kteří je pomáhali utvořit.

„Magie musí být hodně slabá,“ utrousil Nev a zkusně položil dlaň na tetelivou bariéru. Ta se zachvěla, ale vydržela. Mladý muž sjel rukou až k zemi, kde přiložil dlaň na travnatou plochu, a zavřel oči.

„Co to dělá?“ nechápala Aya.

„Mluví se zemí,“ vysvětloval D. „Neville má takovou zvláštní moc, která mu dovoluje povolat k životu rostliny i samotnou zem.“

„Mluvit se zemí?“ zopakovala dívka nevěřícně.

Než jí stačil Dudley znovu odpovědět, ozval se Iris: „Země kolem je stará a v hluboko v ní spící velmi silná magie. Bariéra z ní čerpá svou sílu. Dobře vybrané místo pro tajný úkryt.“

„Výborně,“ zašklebil se Harry. „Tak můžeme pokračovat?“

„Jistě,“ ucedil John, kterému se stále nelíbilo, že mají přivést cizince, k tomu všemu dost nebezpečné cizince, na jejich základnu. Přesto všechno přistoupil k bariéře a přiložil svou dlaň na ni. Poté řekl zřetelně své jméno. Chvíli se nic nedělo, než se bariéra zachvěla a stáhla se natolik, aby mohli všichni projít. Opět se zavřela, když prošel Henry, jako poslední.

John vedl jejich malou skupinku přímo do domu, ve kterém prošel prázdnou chodbou přímo k zrcadlu.

Draco si samozřejmě neodpustil další poznámku: „Velmi nápadité.“

„Co se ti zase nelíbí?“ vyštěkl tentokrát William.

„Máte tady barák, který je prakticky prázdný a umístíte tam jenom zrcadlo,“ řekl Ice. „Samozřejmě, že vchod je za zrcadlem.“

„Draco, chovej se slušně,“ napomenul ho Harry. Ale v duchu s ním musel souhlasit. Bylo to očividné, že vchod je za zrcadlem. „Jsme tady jako hosti.“

Na to se Ice jenom ušklíbl a kývl hlavou na Johna, aby pokračoval, že už bude zticha. Černovlasý muž tedy přiložil svou dlaň na zrcadlo a znovu se představil zřetelným hlasem. Zrcadlo se odklopilo a odhalilo tím vchod do podzemí. John bez zaváhání prošel do chodby a jal se sejít schody.  Došel až dolů, kde schody rozšiřovaly, a objevila se nevelká místnost.

„Něco shnilého je ve státě Dánském,“ ozvalo se místností.

„Hamlet, Shakespeare,“ odpověděl Draco, jakoby věděl, jaké je heslo.

Will po něm šlehnul pohledem, ale jinak to nekomentoval, jelikož se ozval jiný hlas, který žádal vysvětlení: „Kdo jste a co tady chcete?“

„Tamisi,“ zavolal John. „Vylez, jsou tady s námi.“

„A jak znají heslo?“ zeptal se Tamis znovu ze stínu místnosti. „Vy jste jim ho prozradili?“

„Logická odpověď na logickou otázku,“ zkusil to Draco pevným hlasem. „A teď už vylez!“

Ze stínu vystoupil vysoký muž a podle výrazu na tváři byl silně rozezlen. Přejel pohledem přes celou skupinku, než se zastavil na Williamovi a Johnovi, kteří stáli vedle sebe, a spustil: „Co jste si mysleli dovést sem vetřelce? Víte, co vám dvojčata udělají, až se jim dostanete do rukou. Už teď vědí, co jste vyvedli.“

„Dokážu si to celkem dobře představit,“ utrousil John temně a naprázdno polkl. Slyšel sice jenom historky, co se takovým stalo, ale i tak se nechtěl dostat na konec toho příběhu.

„Když už jsme u toho, kdo jsou dvojčata?“ zeptal se Harry zvesela. „Kdysi jsem jedny dvojčata znal, a byla s nimi dost sranda.“

„S těma našima moc srandy není,“ utrousila Aya jen tak do vzduchu.

„Co jsou zač?“ zeptal se Tamis znovu a ukázal na čtyřku kouzelníků, která stála kousek stranou, a všechno bedlivě sledovala. „Proč jste je sem přivedli?“

„To vysvětlíme až dvojčatům,“ odsekl Will, který toho začínal mít právě dost.

„To taky vysvětlíte,“ zahřmělo místností mužským hlasem, který nevěštil nic dobrého.

„A sakra,“ zakňoural Rafael. „To je Mathew. To jsme v pěkném průseru.“

„To tedy jste,“ řekl souhlasně vysoký muž s hnědými vlasy, který se vynořil ze stínu na levé straně místnosti. „Co jste si k čertu mysleli, když jste je sem zavedli. Váš trest bude pro mě potěšením. Zklamal jsi mě, Johne. Myslel jsem si, že v náš boj věříš víc.“

„Věřím,“ vydechl Hemings. „A oni nám můžou pomoc.“

Mathew si je změřil pohledem, než pokračoval: „Na ně by mi stačil malíček. Ale tohle rozhodnutí není moje. Loide!“

Jako na povel se ze všech stínů vynořili lidé, kouzelníci i mudlové, se zbraněmi i hůlkami v rukou a všichni mířili na čtyři mladé muže, kteří k nim nepatřili.

„Palné zbraně,“ utrousil Draco ledově. „Nesnáším mudli.“

„Draco, chovej se slušně,“ poručil mu Harry, který se moc necítil v obklopení všech těch zbraní.

„Celkem slušný arzenál,“ ohodnotil jejich situaci Dudley, když se rozhlédl kolem sebe.

„To je tvoje reakce,“ nevěřil Iris vlastním uším. „Celkem slušný arzenál?“

„No, co je to pravda,“ bránil se D se zvednutýma rukama.

Ice se nahnul blíže k Harrymu uchu, než zašeptal: „Všechny je zmrazit nedokážu. Ne v jednu chvíli. Co budeme dělat?“

„Necháme situaci, ať se rozmotá sama,“ pokrčil rameny černovlasý mladík.

„Jak myslíš,“ podřídil se blonďatý Zmijozel.

John se mezitím dohadoval s Mathewem o tom, co udělal a neudělal. William něco podobného řešil s Loidem, ale ani jeden z kouzelníků a mudlů kolem svoje zbraně nesklopili.

„Tak dost!“ rozezněl se místností znovu rozhodný mužský hlas. Místnost, která se do té doby topila v šeru, se rozjasnila náhlým světlem. U dveří, které vedly z místnosti, stáli dva identičtí muži.

„Dvojčata, předpokládám,“ zamumlal D směrem k Irisovi.

„Už to tak bude,“ souhlasil Harry, který ho zaslechl.

Oba muži mezitím přešli blíže ke skupince. James se podíval na svou část lidí a rozezleným hlasem řekl: „Zklamal jsi mě, Johne.“

„Já..,“ chtěl něco namítnout, ale nakonec svůj proslov spolknul.

James se na něho ještě naposledy podíval, než stočil svůj pohled zpátky na čtveřici nevítaných hostů. Než stačil něco říct, ozvalo se jeho dvojče: „Zaveďte je do předpokoje! Všechny!“ Jako jeden muž se otočili a prošli dveřmi ven.

„Tak jdeme!“ pokynul jim hůlkou Loid směrem ke dveřím.

„S radostí,“ zašklebil se Harry a celkem lehkým krokem se vydal naznačeným směrem.

„Doufám, že to tam bude pohodlnější než tady,“ neodpustil si Draco, když míjel Mathewa

Všichni prošli několika chodbami, než se ocitli v takzvaném předpokoji. Všichni čtyři mladící se se zájmem rozhlíželi kolem sebe a vstřebávali všechny vjemy. Ale co jim přišlo divné, bylo to, že celou dobu nepotkali jediného člověka. Nakonec dorazili před dveře, které Loid mávnutím hůlky otevřel.

„Dovnitř!“ poručil jim.

„Děkuji,“ pronesl Draco, když procházel kolem trenéra pro kouzelníky. Ostatní tři ho následovali.

Místnost byla jednoduše vybavená, několik židlí, křesel a jedna velká pohovka. V krbu, který vévodil místnosti, hořel oheň a příjemně ohříval pokoj. Ale jinak na zdech nevisely obrazy, nikde žádné ozdoby ani nic jiného.

„Velmi vkusně zařízené,“ ucedil Ice a elegantně se usadil do jednoho z křesel. Celé místnost se nepatrně zachvěla, jak byly použity ochranné bariéry. Ani jeden z mladých mužů z nich nebyl znepokojen.

„Draco,“ povzdechl si Harry, než se sám posadil do křesla. „Co jsme si říkali?“

„Že se mám chovat slušně,“ odvětil ironicky blonďák a mávl nonšalantně rukou, aby tak dodal, jak mu je to ukradený.

„Nehádejte se,“ ozval se Neville odevzdaně. Už byl na jejich hádky a škorpení zvyklí, ale i tak ho to občas unavovalo. „Jsme tady kvůli něčemu jinému. Na to nezapomínejte.“

„Ty k tomu nic neřekneš, D?“ zajímal se Harry, když si všiml, že jeho bratranec se ještě k ničemu nevyjádřil.

„Nemám k čemu,“ odpověděl mu jednoduše a pokrčil rameny. „Musíme jen počkat, co z toho vyvstane.“

„Tak tedy budeme čekat,“ rozhodl Pyro.

 

„Vás šest dovnitř!“ přikázal jim Mathew, když se zbytek skupinky dostal k dalším dveřím, které pro změnu vedly do hlavního sálu, kde se konaly porady.

John i William se narovnali a s hlavou vztyčenou vešli dovnitř. Věděli, že mají čekat to nejhorší. Ale to co uviděli, nečekali. V sále bylo celé vedení. Takže nejenom dvojčata Ludowigovi, ale i doktoři, léčitelé, vedoucí jednotlivých týmu, ostatní trenéři. A k radě se přidali i oba vedoucí trenérů a zasedli na svá místa.

„To bude poprava,“ ozvalo se od někoho ze skupinky šesti za Johnovimý zády. Mladý muž nemohl než souhlasit.

„Ticho!“ pronesl James Ludowig. „Váš prohřešek je velmi těžký. Neměli byste si přidávat nemístnými poznámkami.“

„Ano, pane,“ sklonil John hlavu a čekal na další příval hrůzy.

„Takže,“ vzal si slovo Michael. „I když znáte veškerá pravidla bezpečnosti, která jsou v této době nezbytná, a i přesto jste je porušili. Přivedli jste sem, na tajnou základnu, vetřelce, o kterých nic nevíme. Klidně to můžou být agenti Temné čtyřky a vy jste jim teď prozradili naše umístění i hesla ke vstupu. Zbláznili jste se?“

„S veškerou úctou pane, nejsou to agenti,“ vzal si slovo William.

„A jak to tak můžete vědět?“ zajímala se Amanda Marshallová, léčitelka převážně pro kouzelníky. „Copak vám řekli, že jim tak věříte. Nebo jste pod nějakou omamnou látkou či kouzlem?“

„Rozhodně ne, madam,“ přidal se John. „Ale pokud nám dovolíte říct, jak se to stalo, pochopíte naše jednání.“

Chvíli bylo ticho, jak se mezi sebou dvojčata tiše radila, než jedno z nich řeklo: „Budiž. Začni!“

John se zhluboka nadechl a spustil: „Když jsme dorazili k tomu hradu, všude byl klid, nic nenasvědčovalo, že by se Čtyřka dostala k hradu dřív než my. Brána hradu byla otevřená, tak jsme vešli dovnitř. Bylo vidět, že v něm už dlouhá léta nikdo nebyl. Všude pavučiny, prach a špína. Ale něco nás sledovalo nebo spíše vedlo do sklepení.“

„A tam nás čekalo malé překvapení,“ vložil se Weasley do popisu jejich příběhu. „Za ledovou stěnou, kterou jsme objevili ve sklepení, jsme našli v hlubokém spánku tři z těch čtyř, které jsme se sebou přivedli.“

„Moment,“ přerušila ho Joan. „Řekl jsi, spali za ledovou stěnou? To je nějaká blbost, ne?“

„A vy jste je probudili bez bližšího prozkoumání?“ zeptal se James nevěřícně.

„Stěna se začala rozpouštět sama od sebe, neměli jsme na to žádný vliv,“ odpověděla Aya.

„A co jsou zač?“ ušklíbl s Loid. „To víte?“

„Co víme jistě, je to, že jsou velmi silní,“ řekl John. „A myslím tím magicky.“

„A to není všechno,“ přidal se Will. „Nebyli totiž sami, jak tam tak spali.“

„Copak?“ ozval se posměšně Patrick Reillys, odborník na lektvary. „Měli tam i svoje ženušky? Nemůžeme si dovolit živit další čtyři krky navíc, už teď jsme dost na hranici svých možností.“

„Ne, ženy tam nebyly,“ odporovala mu Nancy vztekle. Jelikož to vzala jako urážku svého pohlaví.

„U každého z nich byl magický tvor,“ odpálil William bombu.

„Prosím?“ zeptal se Patrick, s tím že špatně slyší.

„Černý jednorožec,“ začal vyjmenovávat John.

„Ti vyhynuli před skoro tisíci lety,“ namítl Patrick, ale v jeho obličeji bylo vidět vzrušení.

„Ledový drak,“ pokračoval John. „A zlatý fénix.“

„Nemožné,“ vykřikl lektvarista a už i vstal ze židle. „A kde je máte? Chytili jste je?“

„No,“ ošil se Will. „To nebylo tak úplně možné.“

„Jak to,“ rozohňoval se pomalinku Patrick. „To je tak těžký chytit ptáka a koně?“

Než se k tomu mohl některý z nich vyjádřit, rozletěly se dveře a do sálu vešla skupinka čtyř mladých mužů, kteří měli čekat o několik místností dál na verdikt, co se s nimi bude dít.

„Omlouváme se, že jsme se jen tak vtrhli,“ usmál se Harry nevině.

„Jak jste se dostali přes ochrany?“ vykřikl Loid, který sám vztyčil ty nejsilnější ochranné bariéry, které znali.

„To nebylo těžké,“ odvětil Harry s pokrčením ramen. „Svého času jsme strhli i silnější. Azkaban by o tom mohl vykládat.

„Azkaban?“ chytil se Michael. „Ten byl zničen během Druhé války. Co jste zač?“

„Mé jméno je Harry Potter,“ představil se černovlasý mladík. Poté mávl rukou k ostatním a pokračoval: „Draco Malfoy, Neville Longbottom a Dudley Dursley.“

„Ta jména jsou mi povědomá,“ promluvil poprvé Devon Jane, doktor pro mudly.

„Je mi jedno, co jsou zač,“ vykřikl Patrick. „Kde jsou ti tvorové. Musí být chyceni a…“

„O tom dost pochybuju,“ zavrčel Ice vztekle. „Imber by vás dřív spálil, než by se nechal zajmout. A Bolt s Avisem na tom nejsou jinak. Dřív by radši zemřeli, než se nechat pitvat.“

„Mrtvý nebo živý,“ pokračoval lektvarista. „To mi je úplně jedno, hlavně když se k nim dostanu.“

Draco si ho změřil ledovým pohledem, než se zeptal: „Lektvarista, předpokládám, že?“

„Správně,“ kývl hlavou.

„Tak aby bylo jasno,“ zavrčel Ice, až se mu v hlase projevil drak. Což některé z rady dost překvapilo. „K našim průvodcům se nedostanete, jedině snad přes mou mrtvolu.“

„Budiž,“ vyštěkl Reillys a šáhl pro hůlku, ale než se vůbec k něčemu dostal, ocitl se připoutaný ke křeslu úponky nějaké rostliny. „Co to, u Merlina, je?“

„Neber se jméno našeho předka nadarmo,“ vyštěkl Draco.

Ticho, které se rozhostilo místností, bylo velmi tíživé, přerušovalo jenom mrmlání a nadávky, které se linuly od Patricka, který zběsile zápasil s rostlinou.

„Předka?“ ozvalo se z úst Amandy. „Kdo k čertu jste?“

„Během Druhé války se tato jména objevila,“ začal Michael trochu nejistě. „Ale nevím v jaké souvislosti.“

„Sláva, aspoň někdo chodil do Bradavic,“ ušklíbl se Nev, kterému se taky moc nelíbilo, že se Bolt stal pokusným králíkem. Takže jeho nedůvěra v něm nebyla zrovna malá.

„Bradavice?“ zeptala se Joan. „Nebyla to před staletími škola?“

„Přesně tak,“ dosvědčil Harry. „Nejlepší škola pro kouzelníky v Anglii. My všichni jsme tam chodili.“

„Ne tak všichni,“ utrousil D s úšklebkem.

„Ach, promiň,“ zašklebil se v odpověď. „Já zapomněl, že tou dobou jsi byl ještě mudla.“

„Mudla?“ zeptala se Joan se zájmem. „A teď jsi kouzelník?“

„Přesně tak,“ odpověděl místo Dudleyho Iris. „Stejně jako my i on má v žilách krev samotného Merlina. Aspoň toho byste mohli znát.“

„Samozřejmě, že toho známe,“ odsekla Joan. „Ale vás neznáme a nevíme, co jste zač.“

„No,“ pokrčil D rameny. „Špióni nejsme, jak jste předpokládali.“

„Potter, Malfoy, Longbottom,“ zopakoval James zamyšleně a zadíval se na svoje dvojče. To kývlo hlavou a pokračovalo: „Jména, která se vyskytla na výsluní Druhé války. Historie je ztracena už dlouho stejně jako skoro všechna magie, ale i tak jsou mi povědomá. Co jste učinili před téměř 250-ti lety?“

„Zničili Voldemorta,“ odpověděl Harry klidně.

„Tak jsou to oni,“ zašeptal hlasitě James a jeho oči se rozšířily překvapením a ohromením, když mu došlo, kdo před ním stojí.

„Co? Kdo?“ míhaly se otázky místností.

Dvojčata jako jeden muž vstala a Michael řekl: „Následujte nás, prosím.“

A jako první vykročil k jedněm dveřím, které vedly z místnosti, ale nikdo nevěděl kam. Harry se podíval po ostatních, ale když viděl jejich vlastní nedůvěru, pokrčil rameny a sám se za dvojčat vydal jako první.

„Ostatní tady zůstaňte,“ přikázal James a sám za sebou zavřel dveře.

Všech šest se ocitlo v nevelké místnosti, které vévodil velký stůl, kolem kterého bylo rozestaveno na deset židlí. Starší z dvojčat mávlo rukou a vyzvalo je: „Prosím, sedněte si. Máme toho hodně k projednání.“


TBC
16.12.2012 13:54:25
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one