11. kapitola - Přípravy

 

„Bradavice se mohly skrýt, aby se ochránily samy nebo aby ochránily něco," řekl Merlin zamyšleně a přitom si hladil dlouhé stříbrné vousy.

Když se chlapci vrátili z velitelství odboje, okamžitě se vydali do síně, kde visely obrazy jejich předků a rodiny. Zachovali se tak, jelikož by neslyšeli konce výčitek, které by se na jejich hlavy snesly, kdyby se nepodělili o novinky, které zjistili. Takže v tuhle chvíli seděli všichni čtyři v křeslech a odpovídali na otázky.

„Je to jedna z možných verzí," souhlasil Salazar zamyšleně.

„Nebo za to může úbytek magie," nadhodila Helga. „Ale to by spíše mohlo mít opačný vliv. Ochranná kouzla kolem hradu by zmizela a odhalila hrad všem, ne jenom kouzelníkům."

„Musím uznat, že je to zapeklitá situace," souhlasil Godrik.

„A co Zapovězený les?" zeptal se Severus.

„Co s tím lesem?" nechápal Harry.

„V lese žilo mnoho magických druhů," pokračoval. „Kam ti se poděli?"

„Kouzla zahrnovala i les?" zeptal se Draco směrem k Zakladatelům.

„Ne celý," odvětila Rowena. „Položili jsme kouzla jenom na několik stovek metrů, do kterých se mohli zatoulat studenti, ale jinak byl les lesem. Možná ministerstvo dodalo nějaké ochrany. Přece by nenechali běhat kentaury nebo jiné podobné tvory na území, kde žili mudlové."

„U ministerstva člověk nikdy neví," povzdechl si Lucius.

„Takže, když to shrneme," pronesl Tom ze svého obrazu. „Vlastně nic nevíme."

„Obávám se, že tady můj potomek má pravdu," řekl s nechutí v hlase Salazar Zmijozel.

„Mám taky nějaké jméno, dědečku," ucedil Tom jeho směrem.

Všichni se zatajeným dechem sledovali vývoj tohoto rozhovoru. Ale skoro nic se nestalo. Starší Zmijozel je pevně stiskl ústa a mlčel. Na celé jeho postavě bylo znát velké rozhořčení, ale jinak ho nedal najevo.

„Takže chlapci," vzal si Merlin slovo. „Ráno moudřejší večera. Myslím, že byste si měli jít odpočinout a nechat vývoj situace na zítra."

„Souhlasím," zvedl se Iris ze svého křesla. Otočil se na svoje rodiče na obraze a řekl: „Mami, tati dobrou noc."

„Dobrou hochu," odvětil Frank Longbottom. Alice se jenom usmála a kývla hlavou.

I ostatní se rozloučili se svými rodiči či opatrovníky a zamířili do svých pokojů, aby si odpočinuli před namáhavým zítřkem.

Když za chlapci zapadly dveře, otočil se Merlin na svého syna a jeho potomka se slovy: „Vy dva se začněte chovat jako dospělí lidé nebo se do toho vložím já a pak už to nebude hezký pohled."

Tom to nijak nekomentoval, ale všiml si, že jeho pradědeček viditelně ztuhnul. To znamenalo jediné. Merlin dokázal být i děsivý, když chtěl. Nevěděl, jestli je to užitečná informace, ale nechtěl ji dál zkoumat.

 

Druhý den přišel rychle a úsvit zastihl všechny čtyři mladé muže v postelích, ale ne všichni spali. Iris ležel ve své posteli a oknem se díval na vycházející slunce. Probudil se časně a nemohl spát, ale nechtělo se mu ani vstávat. Takže zůstal ležet a jen tak nechal mysl bloumat. Nemyslel na nic konkrétního. Jen doufal, že tím svým přemítáním nikoho nevzbudí. Nejednou se tak už stalo.

Myslí se mu mihla jeho bývalá škola. Stála u jezera mohutná a majestátná. Tělem se mu rozlil příjemný hřejivý pocit. Bradavice pro něho byly vždycky domovem a nebude to nikdy jinak.

„Neve, moc myslíš," ozvalo se mu v hlavě ospalým hlasem, který patřil Dudleymu.

„Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit," omlouval se Neville.

„To nic," odvětil se zívnutím Dudley. „Jdu k tobě. Nechce se mi komunikovat takto. Mám radši osobní kontakt."

Než stačil Iris něco namítnout, uslyšel tiché zaklepání na dveře. Povzdychl si a zavolal: „Dále!"

K jeho nepřekvapení prošel dveřmi rozespalí Dudley v županu nakřivo zavázaným. S mohutným zívnutím se vydal k posteli, ve které seděl opřený o rám Neville.

„Ech," vyrazil ze sebe Iris, když uviděl, jak se D zavrtává pod přikrývku.

„Uklidni se," ucedil D. „Mám župan. Nikdo si to nebude vykládat špatně."

„Tím bych si nebyl moc jistý," zamumlal hnědovlásek a sledoval s jemným úsměvem, jak se Dudley uvelebuje a vzápětí hned usíná.

„Toliko k rozhovoru," zašklebil se Iris, opřel si hlavu o pelest a usnul.

Ráno je takto našel až Harry, který šel vzbudit Nevilla, jelikož se pomalu měli chystat k odchodu. Mladík vešel do jeho pokoje, přešel až k posteli a musel se zašklebit, když uviděl, co uviděl.

Draco," spojil se s blonďatým Zmijozelem. „Mohl bys přijít do Nevova pokoje?"

„Děje se něco?" zeptal se s obavami.

„Ne, nic se neděje," uklidňoval ho rychle. „Ale tohle budeš chtít vidět, aby sis z nich mohl dělat legraci ještě dalších několik let."

„Už běžím," zahalékal Draco, jelikož tušil zábavu.

Než se Harry nadál, byl Zmijozel u něho v pokoji. Vešel do Nevillova pokoje a došel až k posteli, kde stále stál Harry a ukázoval na ní. Ice zvědavě nakoukl přes Harryho rameno a oči se mu rozšířily překvapením, ale hned se mu zúžily radostným pobavením.

Oba mladíci se dívali, jak v posteli před nimi spí další dva mladíci, tak trochu v intimním rozpoložení. Dudley ležel na zádech, hlasitě oddechoval, župan se mu svezl z obou ramen. Neville ležel na levém boku, zády k Dudleymu, ale přitisknutý k jeho boku. Musel se v noci posunout, jak tělo hledalo zdroj tepla a automaticky se přitisknul.

„Vzbudíme je?" zajímal se Pyro.

„Musíme," odvětil tiše Draco. „Máme něco na práci. A oni se musí najíst a dát trochu do pořádku."

„Máš pravdu," souhlasil Harry, ale trochu smutně. Naklonil se nad svým bratrancem, chytil ho za rameno a jemně s ním zatřásl. Mladík ze sebe vydal zamručení, ale nejevil známky probouzení.

„Budeš muset trochu přidat," zašklebil se Draco a usadil se do křesla poblíž, ale aby měl dobrý výhled na postel. Hodlal si tuhle situaci užít do nejmenšího detailu.

„Hmm," zamručel černovlásek. Natáhl se tedy znovu a zatřásl bratrancem znovu, ale tentokrát důrazněji. Mladík tentokrát otevřel na kousíček oči a zastřeným pohledem se zadíval na příbuzného nad sebou.

„Se děje?" zamumlal a chystal se znovu usnout.

„Opovaž se znovu usnout," zahřímal Harry a znovu s ním zatřásl.

„No jo, vždyť už vstávám," zamrčel a pomalu se posadil v posteli. Cestou zavadil o něco teplého. Zadíval se tím směrem a oči se mu rozšířily, když uviděl, že není v posteli sám. S jistou nervozitou se podíval na Harryho, který se na něho vesele šklebil, ufrknutí mu napovědělo, že v místnosti je ještě někdo. Stočil pohled tím směrem a uviděl pohodlně usazeného Draca v křesle.

Se zasténáním složil hlavu do dlaní a řekl: „Není to tak, jak to vypadá."

„A jak to vypadá?" zajímal se Draco vesele.

„Nev mě vzbudil, když svítalo," vysvětloval mladík. „Šel jsem za ním, povídat si, ale asi jsme oba usnuli."

„Když už jsme u toho spaní," ozvalo se rozespale vedle Dudleyho. „Rád bych v tom pokračoval."

„Na to už není čas, Irisi," ozval se Ice. „Musíme se vydat hledat Bradavice."

„Hmm," zamručel rozespale a sedl si. „Úžasné. Když svítalo, spát se mi nechtělo, ale teď bych nejradši zalezl pod peřinu a znovu usnul."

„Nervy?" nadhodil Harry.

„Nevím z čeho," odtušil Nev a protáhl se. „Do boje nejdeme. I když jsme stáli proti Voldemortovi, nervózní jsem nebyl."

„To jsme nepřítele znali," navrhl Pyro dál. „Teď jenom tápeme ve tmě."

„Výborně," zvedl se Iris z postele. „Teď se půjdu vysprchovat. Sejdeme se v jídelně."

„Dobrá," zašklebil se Ice a vstal elegantně z křesla. Bez dalších zbytečných řečí odešel z pokoje a směřoval do jídelny. Harry se na oba dva mladíky naposledy usmál a zamířil stejným směrem.

„Příště spíš ve své posteli," utrousil Nev, když se šoural do koupelny.

„Souhlasím," odvětil D a opustil místnost. „Draco si z nás bude dělat legraci ještě příští rok."

„To si piš," ozvalo se mu v hlavě Dracovým hlasem.

Dudley jen zasténal.

 

K jídelnímu stolu zasedli Nev s Dudleym společně. Harry s Dracem už dávno seděli u stolu a teď si pochutnávali na snídani. Ze šálků s čajem jim stoupl kouř.

„Tak, co máme k snídani?" zajímal se D hladově, když usedal ke stolu.

„Vajíčka, slanina, tousty," odvětil Harry a mazal si ten svůj toast máslem.

„Víte, co je zvláštní?" pronesl z ničeho nic Nev, když si nandával na talíř trochu vajíček a slaniny. Když měl pozornost všech kolem stolu, pokračoval: „Že i když jsme spali 235 let, nepřijdu si nijak hladový. Jako bych včera usnul a dneska ráno se probudil."

„Magie," pokrčil rameny Draco a usrkl ze svého šálku.

„Je to jediná možná teorie," souhlasil Harry po chvíli přemýšlení. „Ale trochu mě to znervózňuje."

„Proč?" nechápal D.

„No," ošil se Pyro. „Jenom ta představa, že mě krmí magie, mi je proti srsti."

„Ech," otřásl se jeho bratranec, když si to představil.

„Myslím, že další průběh snídaně, bych rád prožil v tichu," ušklíbl se Nev a zakousl se do toustu. Jeho dobře míněnou radu si vzali k srdci a dál jedli tiše.

 

„Tak máte všechno?" zajímala se Alice, když po snídani mladíci přišli do sálu s portréty.

Všichni čtyři souhlasně kývli, ale najednou D záporně vykřikl a vyběhl z místnosti.

„Kam běžel?" zeptal se Merlin a skoro se vyklonil z obrazu, aby viděl na dveře. Nutno dodat, že se mu to moc nepovedlo.

„Nevím," pokrčili zbylí tři chlapci rameny.

„Hernajs," zavrčel Tom ze svého rámu. „Jste propojení, tak to zjistěte!"

„Nebo můžeme počkat, až se Dudley vrátí," založil si Harry vyzývavě ruce na hrudi a díval se na Toma. Proběhl mezi nimi souboj pohledů, který přerušil až návrat Dudleyho.

„Málem jsem ji tady zapomněl," vyhrkl zadýchaně, když doběhl před portréty.

„Co jsi málem zapomněl?" zajímal se zvědavě Nev a díval se na přítele.

„Svoji hůlku," odvětil s úsměvem a vytasil ji ze zadní kapsy kalhot.

„Hmm," zamumlal Tom uvážlivě a díval se na hůlku v mladíkově držení. „Mohl bys přijít blíž, chtěl bych si ji prohlédnout."

D bez nějakého většího přemýšlení přešel před bývalého lorda Voldemorta a ukázal mu hůlku, aby si ji mohl lépe prohlédnout.

„Velmi dobrá hůlka," řekl nakonec Tom. „Můžu vědět, co je v jejím jádru?"

„Gryfí péro," odvětil hnědovlasý mladík.

Muž na obraze jenom kývl hlavou a řekl: „Děkuji."

Draco hodil pohled po Harrym v tázavém gestu, ale černovlásek jenom pokrčil rameny. Sice znal Toma nejlépe ze všech lidí v místnosti, ale tentokrát nevěděl, co se děje v jeho hlavě. Možná, až přijde čas, tak se o svou myšlenku podělí sám.

„Takže, chlapci," vzal si Merlin slovo. „Hodně štěstí."

„Asi ho budeme potřebovat," souhlasil Nev vesele a mávl na svoje rodiče, když zamířil ke dveřím.

„Souhlasím," přidal se k němu D vesele a zastrčil hůlku zpátky do kalhot. Nevěděl, jestli ji bude potřebovat, ale jistota je jistota.

Harry se usmál na všechny portréty, chytil Draca za rukáv a táhl ho z místnosti. Viděl na něm, jak přímo touží položit Tomovi několik otázek. A to by se asi ke hledání Bradavic vůbec nedostali.

„Hej," ohradil se blonďák a vytrhl se mu ze sevření. Druhý mladík jen pokrčil rameny a dál rychlým krokem mířil k východu z hradu. Dracovi nezbývalo nic jiného než ho následovat.

Když se všichni čtyři konečně sešli před hradem, navzájem se po sobě podívali, než se ušklíbli.

„Sraz u Chroptící chýše," zavelel Harry a sám se jako první přemístil.

Draco si jen ufrkl, než i on sám zmizel.

Na mýtině před hradem zůstali stát jenom Neville s Dudleym. Vyšší z chlapců jemně v obličeji zrudl, než se otočil na Irise se slovy: „Nevím, kde to je."

„Ach," vydechl Nev trochu rozpačitě. Nakonec natáhl ruku, jemně chytil Dursleyho za rukáv bundy a řekl: „Vezmu tě s sebou."

A oba zmizeli.


TBC
09.11.2013 13:11:03
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one