Harry se před Chroptící chýší objevil jako první, což bylo celkem logické, když se přemístil jako první. S trochou nostalgie se rozhlížel kolem sebe, až mu padl pohled na chýši. K jeho nesmírnému překvapení se skoro nezměnila. Sice trochu zchátrala, ale jinak se nezměnila.

„Na co koukáš, Pottere?“ ozvalo se mu za zády. Nijak ho to nepřekvapilo. Draco se dokázal přemísťovat beze zvuku.

„Tak nějak mě uklidňuje, že se Chroptící chýše nijak nezměnila,“ odpověděl mu vesele.

Chvíli bylo ticho, než mu Ice pověděl: „Máš ta trochu pravdu.“

Najednou se Harry rozesmál, což vyvolalo u blonďáka jen zvednuté obočí. Do této scény se objevili zbylí dva mladíci. Neville jen zvědavě přejížděl pohledem z jednoho mladíka na druhého.

„Co je tady tak legračního?“ zeptal se nakonec D.

„Tam, tam,“ ukazoval kamsi do leva Harry mezi záchvaty smíchu.

Draco se tamtím směrem podíval a trochu se mu ztratila barva z obličeje. Bez dalšího slova se otočil na patě a zamířil směrem, kde kdysi stávala škola.

„Co?“ nechápal Neville a díval se za mizejícím Zmijozelem.

„Tam v těch místech,“ uklidnil se Harry dostatečně na to, aby mohl vysvětlit nastalou situaci. „Jsem si trochu vystřelil z Draca.“

„Cos mu prosím tě udělal?“ nechápal D, jelikož ho reakce obou dvou dost překvapila.

„Tenkrát jsem použil Neviditelný plášť,“ vysvětloval rychle, než by se znovu začal smát. „Trochu jsem vyděsil Grabbeho a Goyla a musím říct i trochu Draca. Házel jsem sněhové koule po těch třech ze směru chýše, což vyvolalo kýžený efekt. Poté jsem popadl Draca a odtáhl ho směrem k chýši.“

„Musel být opravdu vyděšený,“ ušklíbl se Nev, když si vzpomněl, jaké děsivé historky se o chýši vyprávěli. Mladý Dursley se po nich trochu nechápavě koukal, než se s nimi spojil a přes jejich spojení si vyhledal potřebné informace. Nakonec řekl: „No, ale to vůbec nebylo hezké.“

„Souhlasím,“ kývl Pyro hlavou. „Ale tenkrát jsme byli mladí a tak trochu jsme nepřemýšleli.“

„Tenkrát byli mladí?“ zopakoval D. „Copak jsme dědci nad hrobem?“

„Myslím,“ přerušil Iris jejich rozhovor. „Že bychom se měli vydat ke hradu. A udělat to, pro co jsme sem přišli.“

„Plně souhlasím,“ ozvalo se zavolání z nevelké dálky.

Ti tři se po sobě podívali, než se ušklíbli a rozběhli se směrem, odkud vycházel Dracův hlas.

 

„Tak tady někde stály,“ řekl Nev a mávl směrem do míst, kde kdysi dávno stávaly Bradavice.

„No, les tady je,“ pokrčil rameny D, který se díval na hustý temný les po jejich levici. „Ale nepůsobí na mě nijak magicky.“

„Nezapomeň, že magie se ztrácí,“ odtušil Harry a zamyšleně si třel bradu. „Třeba o magii nepřichází jenom lidi, ale i tento les.“

Draco popošel o několik kroků kupředu a najednou jeho kroky něco zarazilo. Překvapeně před sebe natáhl ruku, ale ta se zastavila na něčem pevném a neviditelném.

„Je tady bariéra,“ houkl přes rameno.

To už se k němu přidal i zbytek jejich skupinky a všichni začali zkoumat bariéru před nimi.

„Je velmi silná,“ řekl Nev, když přiložil dlaň.

„Divné,“ přidal se D.

„Takže se škola sama od sebe schovala za ochrannou bariérou,“ řekl Harry a o několik kroků poodstoupil, aby se trochu rozhlédl kolem.

„Teď není tak důležité, proč to udělala nebo jak,“ promluvil Draco. „Ale jak se dostaneme dovnitř?“

„Co to zkusit přes les?“ mávl D rukou k porostu.

„Myslím, že tam bude bariéra taky,“ odtušil Harry.

„Tak kudy tedy?“

„Já nevím,“ pokrčil Pyro rameny.

„Já bych něco zkusil,“ ozval se Neville po několika minutách ticha. Když nikdo nic nenamítal, zvedl ruku a dlaň položil na neviditelnou stěnu a nahlas pronesl: „Jmenuji se Neville Longbottom a jsem potomkem samotné Roweny a vznešeného Godrika. A domáhám se vstupu na půdu svých předků.“

„Si myslíš, že to zabere?“ zajímal se D zvědavě.

Jako v odpověď se začal vzduch před nimi mihotat a tetelit, jak za horkých letních snů. Bariéra pomalinku klesala a na sluneční světlo se vynořil majestátný hrad v celé své kráse.

„Dobrá práce, Neve,“ pokývl hlavou Draco a s leskem v očích sledoval odhalení jeho druhého domova.

„A ani jsme se moc nespletli,“ ukázal Harry k velké bráně, která chránila vchod do hradu. Bez dalších řečí se D s Harrym od brány opřeli a ona se bez dalších protestů otevřela.

„Vítejte doma,“ řekl Nev a jako první prošel bránou.

„Vůbec nic se tady nezměnilo,“ zašeptal Harry, když došli až k jezeru a se zvednutými hlavami se zadívali ke hradu.

Najednou D vykřikl: „Co to bylo?“

Všichni se na něho otočili se zvědavými pohledy a on vysvětloval: „Něco mi přejelo zezadu přes stehno.“

Draco jenom pozvedl obočí, ale nijak to nekomentoval. Zato Harry se šklebil od ucha k uchu. Jediný Iris se začal rozhlížet kolem sebe, najednou se i jeho oči rozšířily překvapením.

„To není přece možný,“ vydechl a rychlým krokem přešel několik metrů k jezeru.

„Neve, o čem to mluvíš,“ zajímal se D a chtěl se k němu přidat. Ale Iris ho zarazil zvednutou paží a slovy: „Chvíli počkej. Mohlo by to být nebezpečné.“

D se otočil na zbylé ze skupiny s otázkou v očích, ale dostalo se mu jenom pokrčení rameny. Všichni tři se tedy zadívali do míst, kde klečel Neville a něco na zemi zkoumal.

„Co tam asi má?“ zvědavě pronesl Harry a poškrabal se na temeni hlavy, až jeho vlasy trčely do všech stran. Když to Ice uviděl, jenom se otřepal.

„Kluci,“ přerušil jejich rozjímání Irisův hlas. „Tomu nebudete věřit.“

„Čemu?“ zeptal se D a vydal se k němu.

„Tomuhle,“ odvětil Nev a stoupl si. Než se mohl D znovu zeptat, začal se kolem hnědovláska ovíjet velmi tlustý šlahoun od nějaké rostliny.

Dudley se okamžitě zastavil, jelikož rostlinu poznal a věděl, že je i nebezpečná. Jeho bratranec, který stál kousek za ním, řekl: „To je Ďáblovo osidlo?“

„Moment,“ vydechl Ice. „To Osidlo, které jsi zasadil do Tajemné komnaty?“

„Ano,“ odsouhlasil to Nev. „Nějaká jeho odnož.“

„Je to vůbec možný,“ zajímal se Pyro. „Přece ta kytka nežila tolik let.“ A přitom se díval, jak se kytka mazlí s Nevovův tváří.

„Neuvěřitelný,“ zamumlal Draco.

„Jdeme do hradu?“ zeptal se po chvíli D, když mu přišlo, že se Nev už pozdravil se svým mazlíčkem.

„Jdeme,“ souhlasil černovlásek a jako první se vydal směrem k bráně, která vedla do hradu. Zastavil se až před ní. Zhluboka se nadechl a ze všech sil se opřel do dveří. Brána se se zaskřípěním otevřela. Žádný odpor.

„To šlo jednoduše,“ odtušil Draco a prošel kolem Nebelvíra do hradu. „Kam teď?“

„Do Velké síně,“ řekl Harry a znovu se ujal vedoucí pozice.

„Proč zrovna tam?“ zeptal se Dursley, ale i tak se vydal za svým bratrancem. Odpovědi se nedočkal, jelikož žádná nebyla.

Harry nakráčel do Velké síně, jakoby mu patřila. Ostatní byli v závěsu. Ani nevěděl, co má čekat. Síň byla prázdná, až na jediný velký učitelský stůl, který vévodil celé síni. A na tom stole ležel jediný předmět.

„To je Moudrý klobouk?“ zeptal se Neville a vydal se ke stolu.

„Vypadá to tak,“ souhlasil Ice a hned ho následoval.

Ještě se ani nedostali ke stolu, když klobouk promluvil: „Vítejte doma, chlapci.“

„Ech,“ vydechl Iris, jelikož nečekal, že klobouk hned promluví.

„Chi,“ zasmál se kouzlený předmět. „Za tu dobu, co kráčíte po svět, byste si mohli zvyknout, že magie dokáže všechno. I rozmluvit starý ošoupaný klobouk.“

Mezitím všichni čtyři došli až ke stolu a teď si ho se zájmem prohlíželi.

„Ano, ano,“ pokračoval Moudrý klobouk. „Dva Nebelvíři se smutným osudem a jeden Zmijozel… ale moment, tohoto mladíka já neznám.“

„Ech,“ zakoktal se D. „Jmenuji se Dudley Dursley a jsem Harryho bratranec.“

„A proč jsi nechodil do Bradavic, když máš tolik magie?“ zajímal se klobouk.

„No.. jaksi jsem byl mudla,“ odvětil Dudley a trochu zčervenal.

„Ooo zajímavé,“ odtušil magický předmět. „Takže to zbývá jenom jedna věc, abys mohl navštěvovat tuto školu. Nasaď si mě na hlavu!“

„Prosím?“

„Nasaď si mě na hlavu!“

Dudley se trochu prkenně ohnul pro Moudrý klobouk a opatrně si ho nasadil na hlavu. Bylo to trochu divné. Přece jenom mluvící klobouk nevidíte každý den.

„A co teď?“ zeptal se D, který si s ním na hlavě přidal trochu divně.

„Teď mlč!“ přikázal mu klobouk a zavřel svoje oči, aby se mohl soustředit. D zrudnul ještě víc, když mu padl pohled na jeho bratry v magii. Všichni tři se ušklíbali nebo se přímo otevřeně smáli.

„Moc vtipné,“ zasyčel jejich směrem.

„Ani nevíš jak,“ zašklebil se Pyro od ucha k uchu.

„Řekl jsem, abys byl ticho,“ okřikl ho klobouk. „Ale stejně to není těžké. Je jenom jedna volba, kam patříš a tou je… Zmijozel!“

Síň zaplavil smích od Harryho a Nevilla, jelikož pohled, který se jim naskytl při pohledu na Dudleyho a Draca byl přímo komický. Oběma spadla brada až ke kolenům. Šok byl patrný.

„Už mě můžeš sundat,“ poručil Moudrý klobouk Dudleymu, když se konečně oba Nebelvíři dostatečně uklidnili.

„Proč?“ zanaříkal Draco. „Proč zrovna Zmijozel? Proč ne třeba Havraspár nebo Mrzimor?“

„Protože jsem tak řekl!“ vyštěkl klobouk naštvaně, jelikož mladý muž urazil jeho schopnost rozlišovat magickou moc a vlastnosti kouzelníků.

„Pch,“ odfrkl si blonďák.

 „Tak,“ odkašlal si klobouk, když ho D položil zpátky na stůl, „abychom se vrátili zpátky k věci. Hrad se schoval, aby ochránil jeho obyvatele.“

„Moment obyvatele? Co tím myslíš?“ zarazil ho Nev. „Hrad je přece prázdný. Žádní studenti tady nejsou.“

„Kdo říkal něco o studentech,“ ušklíbl se Moudrý klobouk. „Na hrad se přišli schovat jiní, kteří potřebovali ochranu.“

„Říkáš to jak pohádku,“ zavrčel Draco.

„Tak mě pořád nepřerušujte,“ odsekl. „Na hradě se ukryla všechna magická stvoření, která kráčela po tomto světě.“

Ticho a spadnuté brady a šklebící se klobouk. To následovalo po tomto oznámení.

„To jako vážné?“ zeptal se Harry ještě jednou.

„Ano, naprosto vážně,“ odvětil klobouk.

„Celou dobu byli tady?“ vydechl Draco a okamžitě zavřel oči a soustředil se na svůj rod. K jeho nesmírnému překvapení a radosti téměř hned ucítil spící vědomí stovek draků všech ras a druhů. Byl to ohromný pocit opět cítit svoje druhy.

„Draco,“ zeptal se ho Harry opatrně, když uviděl, jak se jeho bratr v magii, chvěje. „Jsi v pořádku?“

„Jsou tady,“ vydechl blonďák šťastně. „Všichni jsou tady.“

„A kde přesně?“ zajímal se D. Jelikož přece jenom tolik draků. Kam se všichni naskládali?

„V podzemí,“ odpověděl Ice. „Musím za nimi. Musím zjistit, zda jsou všichni v pořádku. A musím to říct Imberovi. Bude taky nadšený.“

Už se otáčel, aby mohl vyběhnout ze síně směrem ke kobkám, ale zarazil ho hlas patřící Moudrému klobouku: „Stůj! Na to bude času dost, ještě jsem s vámi neskončil.“

„Ale,“ chtěl namítnout mladý Zmijozel.

„Žádná ale,“ zarazil ho.

„Vrr,“ zavrčel.

„Vrč si, jak chceš,“ napomenul ho, „stejně ti to nepomůže. Něco pro vás mám. Něco co by vám mohlo pomoci v následujících měsících.“ Když uviděl, že všechny čtyři mladíky zaujal, pokračoval: „Pro vás tři mám něco, co bylo kdysi vaše, ale nespravedlivě jste o to přišli.“

Ani jeden z chlapců se neptal, co by to mohlo být, jen tiše čekali. Věděli, že klobouk je jenom napíná. Nakonec sám promluví.

„Dudley, prosím,“ oslovil hnědovlasého Zmijozela. „Mohl bys mě zvednout?“

„Jistě,“ přistoupil k němu blíže a opatrně ho zvedl. Jeho pohled sklouzl na stůl do míst, kde ležel klobouk. A jen překvapeně zamrkal.

„Kluci, tohle rádi uvidíte,“ oznámil jim s úsměvem, když se k nim otočil i s Moudrým kloboukem v náručí. Ustoupil o několik kroků od stolu, aby se mohli ostatní podívat na předměty na stole.

Když Harry uviděl, co tam leží, jen zalapal po dechu se slovy: „To je… to jsou…“

„Vaše hůlky,“ dokončil Moudrý klobouk.

„Jak se sem dostaly?“ zeptal se Neville a natáhl se pro svou hůlku. Jemně po ní přejel prsty, než jí konečně pevně uchopil a zvedl ze stolu. „Ach, Merline,“ vydechl, když ucítil, jak mu přes prsty proudí do těla velké množství magie. To už i ostatní dva vzali do rukou svoje hůlky a oba ucítili stejný příliv magie. Harry se dokonce musel opřít o stůl, aby to množství ustál.

„Páni,“ vyrazil ze sebe mezi hlubokými nádechy Ice. I jeho přemohla síla magie.

„Je to jako návrat domů,“ řekl Nev, když se na něho tázavě podíval Dudley. „Takto silný, jsem se cítil naposledy před usnutím.“

„Že bychom i my přišli o nějakou tu magii?“ přemýšlel nahlas Harry a přitom se díval na ostatní, jestli jeho názor sdílí.

„Na mě se nedívejte,“ pokrčil D rameny a opatrně položil klobouk zpátky na stůl. „Já měl tu hůlku už od našeho probuzení, nepřišel jsem si nijak slabý. Spíše silnější, jelikož tolik magie jsem před dvě stě lety neměl.“

„Chlapci,“ přerušil jejich rozhovor klobouk. „Magie střádá. I vy jste to museli pocítit, i když s vaší silou nijak silně. Ale ostatní magičtí tvorové to museli pocítit velmi silně, když se přišli ukrýt na toto místo, které je jedním z posledních, kde magie ještě přetrvává ve velké míře.“

„Za což jsme vděčni,“ usmál se Harry vděčně.

„No,“ zívnul Moudrý klobouk. „Myslím, že jsem vyřídil všechno, co jsem měl. Teď už je všechno na vás, a pokud se všechno podaří jak má, uvidíme se brzo. Víte, kde mě hledat, že.“ A s těmito slovy, a s jemný prásknutím zmizel.

„Nevím, jak vy,“ řekl Draco. „Ale já mám práci.“ A skoro vyběhl ze sálu.

Harry se zašklebil a trochu klidnějším krokem se vydal za blonďákem. Iris se otočil na Dudleyho a s jemným úsměvem se zeptal: „Jdeš?“

„Jo,“ odvětil a společně vyšli z Velké síně. Dudley se kousek za dveřmi zastavil a zadíval se doprava. Neville si všiml, že s ním jeho přítel nejde, a tak se po něm otočil se slovy: „Děje se něco?“

„Já.. nevím,“ mrkl po něm, ale jeho zrak se znovu vrátil do chodby napravo.

„Běž,“ řekl mu Iris a sám se rozešel na druhou stranu. Všichni měli na hradě nějaké svoje úkoly. A teď byl čas.

tbc

30.11.2013 14:29:27
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one