Bylo půl deváté večer a Harry se nenápadně vytratil z Nebelvírské společenské místnosti. Vešel do své ložnice, a když zjistil, že v ní nikdo není, urychleně vytáhl ze svého kufru otcův neviditelný plášť. Chvíli si ho nechal probíhat mezi prsty, než si ho přehodil přes ramena. Opustil ložnici a opatrně sešel schody ke společenské místnosti. Prokličkoval přes pokoj a k jeho štěstí zrovna někdo otevřel z druhé strany vchodový portrét. Než se zavřel, stačil se protáhnout ven.

Kouknul na hodinky a zjistil, že se dvacet minut má být ve věži. Proto se tedy urychleně vydal ke svému cíli. Celou dobu se tiše modlil, aby nepotkal školníka či hůř Snapea.

Naštěstí nikoho z nich nepotkal a ve zdraví dostal až do astronomické věže. Vyběhl několik posledních schodů a celý zadýchaný se zadíval na dveře před sebou. Za nimi na něho měl čekat Malfoy.

„Doufám, že to není past,“ zamumlal si mladík pro sebe. Ještě jednou mrkl na hodinky, zjistil, že je za deset minut desátá večer. Zhluboka se nadechl a opatrně se opřel do dveří. Železné panty byly zřejmě dobře promazané, jelikož se neozvalo ani zaskřípnutí.

Harry potichu vklouzl do místnosti a stejně tiše za sebou i zavřel. Ocitl se v místnosti, která byla na půl krytá střechou a napůl vystavěná nebi, aby se dali pozorovat hvězdy.

Mladý Nebelvír se rozhlédl kolem sebe, až jeho pohled skončil na blonďákovi, který seděl na hradbách a díval se dolů. Harryho tento pohled překvapil. Vypadalo to, že si ho mladík nevšiml, jak byl ponořený ve svých myšlenkách. Potter nevěděl najednou, co dělat, zůstal schovaný pod pláštěm a čekal, co provede Draco.

Netušil, jak dlouho tam stál a pozoroval mladého Zmijozela. Připadal mu jiný, jakoby přes léto o dost zestárl. Z jeho zamyšlení ho vytrhl Dracův pohyb. Posvítil si hůlkou na hodinky a povzdychl si. Vstal z kamenů a smutně řekl: „Cos čekal? Že na zavolání přiběhne? Jsi idiot!“

„Jen jsem se ujišťoval, jestli to není past,“ promluvil Harry a sundal si plášť. Draco překvapením oněměl.

„Je tedy pravda,“ pokračoval Harry a usadil se na hradby. „Že jsem nemohl být víc překvapený, než tenkrát v knihovně. Takže mě napadá jen jedna otázka: Co mi chceš?“

Draco mlčel se skloněnou hlavou. Druhý mladík ho nechal, tušil, že si potřebuje utřídit myšlenky. Takže ho jenom tiše sledoval.

„Já,“ zarazil se mladý Zmijozel. „Potřebuju tvojí pomoc. Chci, abys mi pomohl ubránit se Ty-víš-komu.“

„Nebyl by lepší Brumbál,“ přerušil ho Harry.

„Ne,“ téměř vykřikl Draco a ve tváři mírné zděšení. „Ne, Brumbála, ne. Nevěřím mu. Je to starý intrikánský dědek.“

Harry měl, co dělat, aby se nad touto větou nerozesmál. Místo toho se zeptal: „Proč?“

„Proč je Brumbál intrikán,“ zamrkal Draco zmateně.

„Ne,“ zakroutil Nebelvír hlavou. „Proč to chceš po mně?“

Mladý Malfoy na chvíli sklonil hlavu, než tiše promluvil: „On… on zabil moji matku. Jako trest za otcovo selhání. Jen tak přímo přede mnou. Prý za trest. Ona…ona za nic nemohla, a i tak ji chladnokrevně zabil.“

„Draco,“ snažil se ho Harry přerušit, ale marně.

Blonďák ze sebe dál hrnul slova vzteklým hlasem: „Chtěl jsem ho zabít. Vlastníma rukama. Pomstít ji. Chci se podílet na jeho konci, i kdybych měl u toho položit život. Chci vidět, jak padne k zemi i s těmi svými Smrtijedy.“

Odmlčel se, jak zhluboka oddechoval. Za chvíli opět pokračoval: „A to si představuje, že dobrovolně vstoupím do jeho řad. To si opravdu myslí, že potom co mi zabil matku, se ochotně poženu být Smrtijedem? V žádném případě. I kdybych mě měl otec vydědit, tak jemu se klanět nebudu.“

„Draco,“ položil Harry mladíkovi ruku na rameno. „Uklidni se.“ Mladý Malfoy zhluboka oddechoval a tváře mu jemně zčervenaly.

„Je mi líto tvojí matky,“ řekl zlatý chlapec tiše.

„Díky,“ pípl mladý Zmijozel.

„Teď mi řekni, co chceš po mně.“

„Já,“ nadechl se. „Chci, abys mě učil. Obranu, útok, tak abych se ubránil. Uč mě stejně jako loni, v tom tvém klubu. Stal jsi proti Ty-víš-komu pokaždé jsi vyšel jako vítěz.“

„Měl jsem spíš štěstí, než že bych ho porazil,“ hájil se Harry.

„Jako jednoletý,“ odvětil Mafloy a druhý mladík jemně zrudl. Nechtěl Dracovi říkat některá svá tajemství, takže tuto narážku nevyvracel. Místo toho odvětil: „Chápu tvoje pohnutky, ale myslíš, že to co navrhuješ, je dobrý nápad.“

„Chci bojovat,“ byla jeho jedná odpověď.

„Dobrá,“ řekl Harry a poodešel k hradbám. Zadíval se na nebe poseté hvězdami, jako by v nich hledal odpověď. Nakonec ze sebe vypravil: „Musím si to promyslet. Přijď zítra sem ve stejný čas.“

S těmito slovy přešel ke svému plášti, zvedl ho, zahalil se do něho a jen otevření a zavření dveří ukázalo, že Harry opustil věž.

Dracovo zašeptání: „Děkuji.“ Už neslyšel.

 

Druhý den Harry vstal hodně pozdě, ale mohl si to dovolit, když byla neděle.

„Kam jsi to včera zmizel,“zajímal se Ron, když mu dával schované tousty od snídaně.

„Měl jsem chuť se jít projít,“ odvětil černovlásek vyhýbavě. Nechtěl Ronovi vykládat, že se včera sešel s blonďatým Zmijozelem. Věděl, že by spustil o tom, že to byla určitě past, jak ho předat Voldemortovi.

Celý dlouhý den pak prožil jakoby ve snách. Musel pořád myslet na Zmijozela a jeho prosbu. Cítil z Draca tolik vzteku a touhy po pomstě, ale nemohl mu to zazlívat. Sám měl podobný osud. Akorát druhému chlapci zůstal aspoň otec, i když ve vězení. Už kolem oběda věděl, co mu odvětí. Dokonce několikrát během dne ucítil na sobě něčí pohled. Moc dobře věděl, komu patří, ale nikdo ho neoplatil. Nechtěl vidět bloudkovi oči naplněné nadějí, aby to neovlivnilo jeho rozhodnutí.

Padla devátá hodina večerní a Harry začal být mírně nervózní. Seděl ve společenské místnosti bokem od ostatních a přemýšlel, co všechno Malfoyovi řekne. Bylo toho dost.

„Harry,“ vyrušil ho ze zamyšlení Nevillův hlas.

Nebelvír zvedl hlavu a spatřil nad sebou Nevillův ustaraný obličej. Jemně se usmál a zeptal se: „Děje se něco?“

„To bych se spíš měl ptát já,“ usmál se Longbottom taky.

„Neboj, nic se neděje,“ ujišťoval ho Harry.

„Působíš trochu mimo,“ pokračoval druhý mladík ve výslechu.

„Jen mě něco plně zaměstnalo, ale už je to pryč,“ mávl rukou a přitom sklouzl pohledem na ciferník hodinek. „Dostal jsem trochu hlad. Dojdu si ještě před večerkou do kuchyně za Dobbym.“

A s těmi to slovy zamířil ke dveřím.

„Počkej,“ zastavil ho rukou na rameni hnědovlásek. Naklonil se k Harrymu uchu a zašeptal: „Vezmi si plášť, jak znám Dobbyho, tak že hned tak nepustí.“

„Pravda,“ usmál se Potter. „Dík.“

„Není zač,“ opětoval Neville úsměv a díval se za mizejícím Harrym, jak spěchal do ložnice pro plášť.

 

Do věže dorazil za pět minut deset, ale tušil, že Malfoy už tam bude. Pro jistotu si plášť nechal a otevřel dveře. Vešel dovnitř, rozhlédl se a zjistil, že měl pravdu.

Draco při zvuku otevíraných dveří stočil pohledem oním směrem a teď těkaje pohledem sem a tam, hledajíc zdroj ono zvuku.

„Tady jsem,“ řekl Harry a shodil svůj plášť, aby se mu ukázal. Zmijozelský princ se nadechoval, že něco řekne, ale Harryho zvednutá ruka ho zarazila.

„Zatím budu mluvit já,“ řekl. „Řeknu ti svůj návrh, a pak můžeš pronést svoje námitky.“

Draco tiše přikývl.

„Takže,“ odmlčel se Harry nechvíli, aby si utřídil myšlenky. „Rozhodl jsem se, že tě naučím, vše co budu moct. Ale nemůžu to dělat sám, potřebuju pomoc. Jde o to, že se líp hodnotí chyby z pohledu třetí osoby. Nejlepší by byli Ron a Hermiona. Znají už můj styl.“

Draco vidno, že Nebelvír skončil se svou řečí, promluvil: „Děkuju. Jsem rád, že ses takto rozhodl, i po těch všech letech nenávisti.“

„Nenávist je trochu silné slovo,“ namítl Harry.

„I tak,“ pokračoval blonďák. „Po pravdě jsem čekal, že mě odmítneš. Ale zpátky k věci. Nechci, aby o tom věděli Weasley s Grangerovou.“

„Proč?“

„Nevěřím jim. Ani jednomu z nich. Viděli by v tom něco, co v tom není. A navíc Weasley je schopný zradit v jednom okamžiku. Stejně jako ve čtvrtém ročníku v poháru. Grangerová půjde tentokrát s ním, když vidím, jak na sobě pořád visí.“

Harry nemohl k tomuto obvinění nic říct, jelikož Draco měl pravdu. Ron s ním tenkrát nechtěl mít nic společného, než pochopil po několika měsících, že s tím nemá nic společného. A Hermiona by asi souhlasila se svým přítelem.

„Dobře,“ kývl Harry. Musel uznat, že na Zmijozelových slovech něco je. „Ale i tak potřebuju někoho ke spolupráci. Koho, když Ron a Hermiona nepřichází v úvahu?“

Malfoy se odmlčel, než pronesl: „Nevím. Někoho komu můžeš věřit. Někdo, kdo tě ještě nikdy nezradil. Někdo, kdo ti stál po boku i ve čtvrtém ročníku.“

Harrymu se při těchto slovech v mysli vybavila jedna tvář. Osoba, která stála po jeho boku v každé situaci, i když to někdy nebylo vidět.

„Někdo mě napadl,“ řekl Potter. „Ale nevím, jestli budeš souhlasit, ale je to dobrá volba. Navíc mi umožní stvořit výmluvu pro ostatní, až budu mizet.“

„Kdo,“ zněla jednoduchá otázka.

„Neville.“

„Longbottom,“ vykřikl téměř Draco nevěřícně.

„Můžu tě ujistit, že se hodně zlepšil,“ vysvětloval druhý mladík. „Teď když mu na krk nedýchá Snape, je hned klidnější.“

Malfoy dlouho mlčel a zvažoval Harryho nabídku. Chtěl, aby mu pomohl. Povzdechl si a řekl: „Dobrá. Zasvěť ho, ale jestli bude souhlasit, bude to zázrak.“

„Neville je Nebelvír,“ pronesl Harry, jakoby to vše vysvětlovalo.

 

Pondělní ráno přišlo rychle. Černovlasému mladíkovi se zdálo, že sotva položil hlavu na polštář a už ho Ron tahal z postele.

„No tak Harry, vstávej,“ strhl z něho zrzek deku, což vyvolalo smích u dalších obyvatelé ložnice.

„Už jdu, už jdu,“ mumlal vztekle.

„Nic,“ odhodil toto Ron. „Je vzhůru, mizím.“

Neville se překvapeně díval za odcházejícím Ronem, a pak stočil oči na Chlapce, který zrovna vstával. Vypadalo to, že si odchodu svého nejlepšího přítele ani nevšiml. Mladík si sbíral dohromady věci na následující školní den. Neville tedy jenom pokrčil rameny, sedl si na postel a čekal na Harryho, až se připraví k odchodu. Nebelvír se otočil, aby si ze stolu vzal knihu, když koutkem oka zahlédl druhého mladíka: „Neve, nemusíš na mě čekat.“

„Máme dost času,“ pokrčil dotyčný rameny. „Snídaně teprve začala a já nijak nespěchám.“

Harry se usmál a dál to neřešil.

Když kráčeli ze schodů vedoucích z jejich věží směrem k Velké síni, začal Harry rozhovor: „Neve, chtěl bych tě o něco poprosit. Našel by sis dneska večer na mě chvilku čas.“

Longbottom se chvíli tiše díval na Harryho, než odvětil: „Určitě.“

„Díky, Neve,“ usmál se vděčně.

 

Den utekl rychle, ale šesté ročníky se dozvěděli nové věci o Aurách. I když tentokrát dostali i menší domácí úkoly.

Harry Potter seděl ve společenské místnosti a zamyšleně hleděl do prázdna. Vedle něho seděli Ron s Hermionou, ale byli tak zahleděni do sebe, že si jejich kamaráda vůbec nevšímali. Ze zamyšlení ho vytáhl, až příchod Nevilla. Přišel až naší trojici. Znechuceně se podíval na dvojici okupující sedačku, než se, se smutným pohledem otočil na Harryho.

„Tak jsem tady.“

„Výborně,“ přivítal ho druhý Nebelvír. Zvedl se z křesla a pokynul: „Půjdeme někam, kde budeme mít klid.“

Oba chlapci opustili společenskou místnost a vydali se do nitra hradu. Černovlasý z dvojice otevřel dveře od jedné nepoužívané učebny a nahlédl dovnitř, zda je opravdu prázdná. Pokynul Nevillovi, aby vešel dovnitř, a sám pak kouzlem zamkl dveře a nakonec přidal i nějaká ochranná a tišící kouzla.

„To to bude asi hodně vážný,“ ušklíbl se Longbottom.

„Radši si sedni,“ řekl mu Harry. S pokračováním příběhu počkal, až si Neville usadí. „To, co ti teď řeknu, musí zůstat mezi námi. Není to totiž jenom moje tajemství.“

„Harry, “ přerušil ho. „Můžeš mi věřit. Nikomu nic neřeknu.“

„Díky,“ vzal si znovu slovo. „Před dvěma dny jsem dostal vzkaz s datem schůzky a následně jsem obdržel žádost o pomoc, kterou chci dát.“

„Komu?“

Harry se nadechl: „Prvně si, ale vyslechni důvody, než ho odsoudíš.“

„Dobře.“

„Je to Draco Malfoy.“

Neville se překvapeně zadíval na Harryho, než řekl: „Pokračuj.“

„Přišel za mnou a žádal o pomoc,“ vysvětloval Potter. „Chce se pomstít Voldemortovi za smrt svojí matky, kterou zabili jako trest za selhání jeho otce.“

„To vysvětluje ty testrály,“ zamumlal Nev.

„Ano, zabil ji přímo před ním,“ potvrdil mu domněnku. „Chce, abych mu pomohl postavit se mu. Trénovat kouzla.“

„A co potřebuješ po mě,“ zajímal se hnědovlasý mladík. „Určitě mi to neříkáš jen tak.“

„No,“ nevědě, jak pořádně pokračovat. „Potřebuju, abys mi s tím tréninkem pomohl.“

„Proč já,“ nechápal Neville. „Nebyla by Hermiona s Ronem lepší?“

„Malfoy jim nevěří,“ vysvětloval. „poukázal na čtvrtý ročník, kdy se Ronovi nezdálo, jak jsem se dostal do Turnaje.“

„Promiň, ale má pravdu,“ souhlasil druhý Nebelvír s Dracem. „Jakmile se Ronovi něco nelíbí, dává to ne moc hezky najevo.“

Harry mlčel, i když byl Weasley jeho přítel, měli oba ostatní chlapci pravdu.

„Takže, abych to shrnul,“ vzal si Longbottom slovo. „Chceš, abych ti pomohl s Malfoyem.“

„Jo,“ kývl Harry. „Poskytne mi to i omluvu pro ostatní. Můžeme říct, že pomáhám s obranou tobě.“

„Hmm.“

„Nechci po tobě odpověď hned,“ uklidňoval ho Potter rychle.

„Není si toho moc, co rozmýšlet,“ přerušil ho. Vstal a přešel k Harrymu. „Pomůžu ti.“

„Díky, Neville,“ usmál se Potter zářivě. V duchu si hodně oddychl. Doufal, že bude Neville souhlasit, ale přece jen taky byla ta možnost, že odmítne.

„Tak mu pojďme poslat sovu s odpovědí,“ usmál se Longbottom.

 

Draco druhý den scházel po schodech do Velké síně na snídani, ale svoje okolí moc nevnímal. V hlavě si pořád přehrával Harryho slova z předchozí moci, kdy slíbil, že se zeptá Longbottoma. Doufal, že bude souhlasit, ale moc tomu nevěřil. Nikdy mladíkovi neudělal nic dobrého.

Ani nepostřehl, že vešel do jídelny. Jeho mysl automaticky zamířila tělo k jeho obvyklému místu. Usadil se, neodolal a podíval se směrem k Nebelvírskému stolu. Rychle ho proskenoval, ale ani jednoho z chlapců nenašel. Sklonil opět hlavu ke svému talíři a s tichým povzdechem si začal mazat toust marmeládou. Nestihl se do něho ani zakousnout, když před ním usedla jedna ze školních sov. Jemně zahoukala a natáhla nožku se vzkazem. Zmijozel překvapeně zamrkala a převzal si dopis. Sova nečekajíc na odpověď roztáhla křídla a s tichostí sobě vlastní odletěla nejbližším oknem.

Draco nervózně otáčel dopisem v rukou. Tušil, od koho bude, ale také měl obavy z odmítnutí.

„Sakra, jsi Malfoy,“ okřikl se v duchu. „Vzmuž se.“

Roztrhl obálku, vydělal pergamen a se zadrženým dechem si přečetl:

 

Dnes večer v 19 hod. Komnata Nejvyšší potřeby.

H&N

 

Draco prudce vydechl, ruce s mu roztřásly úlevou.

„Souhlasil, souhlasil,“ honilo se mu hlavou. Nemohl tomu uvěřit.

Zrovna v tu chvíli vešli otevřenými dveřmi do Velké síně Harry s Nevillem. Vesele nad něčím debatovali cestou ke svému stolu. Kdokoliv kdo by je sledoval, by si nevšiml rychlého pohledu s Malfoyem. Bylo to nepostřehnutelné gesto na obou stranách, které potvrzovalo sraz v komnatě.

Mladý Zmijozel si nemohl pomoci, ala na rtech mu zahrál jemný úsměv, než se znovu začal věnovat snídani, tentokráte s větší chutí.

to be continue

14.01.2011 15:24:46
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one