„Dobré ráno,“ pozdravila je profesorka Davidsová, když se žáci Zmijozelu a Nebelvíru usadili na svá místa. Několik z nich jí na pozdrav odvětilo.

„Takže rychle, rychle,“ povzbuzovala je. „Máme toho dneska hodně.“

Po tom prohlášení si všichni, pospíšili usednout do lavic, jak je učitelčino oznámení navnadilo.)

„Jsme tu všichni,“ zeptala se. Když ji někdo ze Zmijozelských odvětil kladně, usmála se a pokračovala: „Výborně. Takže celý minulý týden jste se zabývali tím, co to aura je a co to znamená. Následujících pár dnů se dozvíte o typech aur, a co která pro vás znamená.“

Mávla lehce rukou s hůlkou a na katedře se objevily malé bílé knížečky.

„Toto,“ řekla a ukázala ke stolu. „jsou knihy o aurách, než se dozvíte barvu své aury, budou vás informovat všeobecně. Každý z vás dostanete jednu, jako každý kouzelník či čarodějka před vámi. V okamžiku, kdy se jí dotknete, se na obalu objeví celé vaše jméno a kniha bude reagovat jen na vás. Tím myslím, že kdokoliv jiný uvidí jen prázdný deník.“

Toto sdělení profesorky vyvolalo u všech kolem vlnu vzrušení. Třídou se rozlehlo hlasité šeptání, jak všichni probírali onu knihu. Davidsová toto všechno sledovala s jemným vědoucím úsměvem. Vždyť i ona byla mladá.

„Ticho, prosím,“ zvedla jemně hlas. Všichni žáci okamžitě zmlkli.

„Děkuji,“ usmála se. „teď vám dám všem onu tajemnou knihu a pak vám řeknu o barvách aur.“

Znovu mávla hůlkou a knihy se rozletěly po třídě. Každý ze studentů měl v okamžiku v rukou malou bílou knížečku. Harry se s mírným chvěním díval na tu svou, když se na přední straně obalu objevilo zlatým písmem: Harry James Potter.

„To je něco,“ zašeptal vedle něho rozrušeně Neville a natočil mu knihu, aby se podíval. Druhý mladík otočil hlavu a uviděl stejnou knížečku, ale se jménem též zlatým písmem – Neville Frank Longbottom.

Profesorka je ještě nechala chvíli zkoumat dárek, než si znovu vzala slovo: „Takže se vrhneme na dnešní látku. Jak už jste slyšeli, existuje několik typů barev aur. Normálně se objevuje v populaci pět barev. Jsou to – žlutá, oranžová, červená, modrá a zelená. Každá z těchto barev má svoje vlastní možnosti vývinu. Ale samozřejmě existují i barvy, které jsou neobvyklé. Barvy typu přechodu mezi dvěma barvami není nijak neznámý výskyt. Naznačuje to, že nespadáte přesně do jedné kategorie, ale že můžete využívat přednosti obou barev.“

„Paní profesorko,“ zvedla Hermiona ruku. „Jsou i barvy aur, které jsou jiné, než jen ty které jste řekla?“

„Ano, jsou,“ odvětila. „Ale šance, že někdo z vás má tuto barvu, je téměř nulová. Jsou dvě – stříbrná a zlatá. Stříbrná v porovnání s druhou je častější. Obě však naznačují ohromnou sílu magie, avšak neříkají, zda bílou či temnou. Tito lidé jsou neuvěřitelně nadaní a mocní. Já osobně jsem se s nikým takovým nesetkala. Možná i proto, že jsou takto mocní, se bojí reakcí ostatních a tají to. Takže tím chci říct, že se není za co se stydět.“

„A co někdo z historie,“ zeptala se Pansy zvědavě. „Jsou případy objevení těchto aur?“

„Ano. Tvrdí se, že Merlin měl zlatou auru. Dokonce i o zakladatelích Bradavic se vypráví takové legendy. Bohužel i o Vy-víte-kom se říká, že má stříbrnou auru, ale nikdo to zatím nepotvrdil, takže žádné obavy.“

Žádné obavy,“ myslel si Potter a mrkl pohledem po Dracovy. Uviděl, že má stejné pochyby.

„Prý žádné obavy,“ ozvalo se vedle něho ironicky Nevillovým hlasem.

„Ticho,“ vyžádala si Davidsová klid. „Jak jsem řekla, pravděpodobnost, že někdo z vás má jednu z těchto aur, je téměř nulová, takže moc nedoufejte, abyste nebyli zklamaní. Teď k jiné věci. Každá barva má svoje speciální vlastnosti. Například lidé se zelenou aurou jsou dobří léčitelé a tak podobně. Dokonce i zvěromágství podléhá tomuto stavu. Nechci tvrdit nic absolutně, ale i vzájemná náklonnost mezi lidmi ovlivňuje barva aury. Bude vám více příjemné být ve společnosti lidí se stejným typem, než s někým jiným. Ale ne vždy je to pravda. Kupříkladu já a můj manžel máme každý jinou barvu a jsme naprosto spokojení.“

Vzrušený šepot, který naplnil třídu, přerušil až zvuk znovu oznamující konec hodiny.

 

„Už se nemůžu dočkat, až se dozvím, jakou mám barvu aury,“ řekla vzrušeně Hermiona, když opustili třídu. Malou bílou knížečku si tiskla k hrudi.

„Já jsem spíš nervózní,“ odvětil Ron, který tuto knihu nervózně protáčel mezi prsty. Otočil se na Harryho, který se bavil o něčem s Nevillem, a zeptal se: „A co ty Harry?“

„Cože,“ reagoval mladík, když uslyšel svoje jméno.

„Co si ty myslíš o těch barvách?“

„Já,“ zarazil se černovlásek. „ani nevím.“

„Jak nevíš,“ nechápal ho Ron. „Podle barvy se rozhodne, co s tebou. Jak nemůžeš být nervózní?“

Harry na to jen pokrčil rameny. Ron zakroutil hlavou a dál se do hovoru s Minou.

 

Na další hodinu – Přeměňování – dorazili v povznešené a hlavně vzrušené náladě. Vešli do učebny a usadili se na svoje obvyklá místa. Zmijozelská část třídy dorazila chvíli na to.

„Vidím, že jste tady všichni,“ konstatovala profesorka McGonagallová, když vstoupila do třídy. Rozhlédla se po studentech a s úsměvem řekla: „Vypadá to, že profesorka Davidsová načala další část o aurách. Tak tedy dobrá. Právě jste se dozvěděli o typech aur, ale nevíte, že k tomuto patří i Pouta aur.“

„Pouta aur,“ ozvalo se od Zmijozelských.

„Ano, Pouta aur,“ odvětila profesorka. „používají se pro obranu osoby, na kterou jsou uvrhnuty a zároveň na ochranu jejího okolí. Většinou se uplatňují v případech, kdy dotyčný nemůže dostatečně ovládat svou magii.“

Žena se odmlčela, jakoby chtěla dát prostor pro případné otázky. Ale všichni mlčeli, jak chtěli vědět více.

„Tak tedy,“ pokračovala. „Existují tři typy pout. První z nich se používá u dětí, které mají svoji magii silnější, než aby ji sami zvládli. Proto se na ně uvrhnou tzv. Červené nitě. Je to nejslabší forma spoutání. Dítěti v žádném případě neublíží, jen trochu omezí působení aury na magii. Jednoduše řečeno, dodává minimum energie magickému jádru.“

„Paní profesorko,“ zvedla ruku jedna z Patilových dvojčat. „Co znamená magické jádro?“

„Správná otázka,“ pochválila ji. „Ale zatím nikdo nedokázal zjistit podstatu magických jader. Má ho každý člověk nadaný magii a je jedno v jakém rozsahu. To znamená i motáci. Někteří experti tvrdí, že se v něm hromadí magie, aby se dala dál využít ke kouzlům, ale nikdo to zatím nepotvrdil.“

„A ty děti,“ zeptala se Hermiona. „Neublíží jim to nějak?“

„Ne,“ odpověděla McGonagallová. „Vše je pod dohledem léčitelů, aby se nic nestalo. Možná byste se všichni divili, ale někteří z vás podstoupili tato pouta.“

Toto sdělení vyvolalo trochu poprask. Nikomu se totiž nezdálo učitelčino prohlášení.

„Ticho,“ pronesla nahlas a třída okamžitě zmlkla. „Nemusíte mít strach. Červené nitě zmizí v okamžiku, kdy se dostanete úrovně, kdy dovedete svojí magii plně ovládat.“

Na chvíli se odmlčela, než pokračovala: „Dalším typem pout jsou Stříbrná lana. Tento druh už je poněkud silnější, ale funguje obdobně jako nitě. Ale bohužel se nepoužívají na děti, ale na lidi, kteří utrpěli nějaký psychický šok a nejsou schopni plně ovládat únik magie do okolí. Tito lidé jsou umístěni v sanatoriích, kde jsou pod trvalým dohledem. Mohou být totiž nebezpeční jak sobě, tak okolí.“

Harry poslouchal profesorku vykládat o Stříbrných lanech a u srdce mu bylo, čím dál hůř. Cítil totiž, jak se vedle něho jemně chvěje celé Nevillovo tělo. A taky viděl, jak se snaží, aby to nikdo neviděl. Moc dobře věděl, co se v Nevovi odehrává. Myslel na svoje rodiče. Nenápadně pohnul rukou a pevně stiskl tu Nevillovu. Ten sebou poplašeně trhl, než se podíval Harrymu do očí. Setkal se s pohledem plným pochopení, což ho potěšilo, jelikož čekal spíše lítost. Nepatrně kývl a smutně se usmál. Druhý Nebelvír mu úsměv opětoval a svou pozornost vrátil profesorce.

„Třetím typem,“ říkala zrovna. „jsou Černé řetězy. Dokáží z každého kouzelníka či čarodějky učinit osobu s minimálním množství magie, motáka nebo dokonce ho obrat o magii úplně. Toto záleží na druhu aury. Proto jsou tyto pouta uvalena mezi nezákonná kouzla. Naposledy byl, zaznamenám případ o použití v 15. století. Každý kdo tuto kletbu použije na jiného kouzelníka, si vyslouží místo v Azkabanu.“                                            

Profesorka se odmlčela, když uviděla, jakou svou řečí způsobila bouři dotazů.

„Než začnu odpovídat na vaše otázky,“ řekla. „Ještě dodám, že odejmutí černých řetězů je nesmírně náročné. Musí se provést v ten samý den, kdy se uvalily a též se musí připravit vzácný lektvar. Možná i proto byly postaveny mimo zákon, protože jsou téměř nesejmutelné.“

 

Den uběhl rychle a nastal čas večeře. Všechny šesté ročníky mezi sebou vzrušeně debatovaly nad výtečným jídlem.

„Dneska to bylo super,“ rozhazoval Dean rukama. „Sice ty řetězy mě trochu vyděsily, ale jinak úžasný. Nemůžu se dočkat, až se dozvím o barvě svojí aury.“

„Já taky,“ souhlasil Ron s plnou pusou.

Hermiona, která měla hlavu zabořenou v bílé knížce, která nesla její jméno napsané šarlatovou barvou, jen nespokojeně mlaskla nad jeho stravovacími návyky.

Harry se pousmál, ale trochu s obavami se podíval na Nevilla, který byl dost zamlklý.

„Neve,“ zeptal se ho. „Je ti dobře?“

Hnědovlasý mladík zvedl hlavu a trochu smutně řekl: „Vzpomněl jsem si na rodiče. Potom co zažili, musí být určitě pod těmi lan, aby nebyli nebezpeční.“

„Já…,“ zarazil se zlatý chlapec nevědě co říct.

„To je dobrý, Harry,“ odvětil Nev. Koukl se na hodinky a pokračoval: „Měli bychom jít.“

„Nechceš to zrušit,“ zeptal se Potter opatrně.

„Ne, to je v pořádku,“ dušoval se. „Aspoň přijdu na jiný myšlenky.“ Oba chlapci se zvedli.

„Kam jdete,“ zajímala se Ginny.

„Do skleníku,“ pokrčil Harry rameny. „Slíbil jsem Nevillovi s něčím pomoct.“

„Chcete s tím píchnout,“ optala se znovu.

„Ne, ne,“ snažil se jí přesvědčit Longbottom. „Jen potřebuju, aby mi harry pomohl něco přenést a zasadit. Sám to nezvládnu. Dva na to stačí.“

„Ok,“ ustoupila. „Jak myslíte.“

Harry mrkl na Nevilla a rychle zmizeli z Velké síně. Nevšimli si páru oči barvy bouřkových mračen, které je tiše pozorovali.

 

„Už by tady měl být,“ pronesl Harry nervózně při pohledu na hodinky. Seděl v pohodlném křesle v komnatě Nejvyšší potřeby, které stálo u kulatého stolku uprostřed místnosti.

„Klid,“ odvětil Neville, sedící v druhém ze tří křesel. „Udělal jsi ten vchod dobře?“

Harry na něho nechápavě pohlédl.

„Jestli ty dveře uvidí.“

„Výborně,“ usmál se Longbottom a pohodlněji se usadil.

Druhý Nebelvír se nadechoval, že ještě něco řekne, když se otevřely dveře a dovnitř vpadl blonďatý mladík. Urychleně je za sebou zavřel a opřel se o ně zády. Trochu zadýchaně řekl, když zvedl hlavu a viděl nechápavé pohledy: „Pansy. Nemohl jsem ji setřást.“

Nebelvíři se po sobě podívali a ušklíbli se porozuměním. Mezitím přišel Draco k poslednímu volnému místu. S elegancí sobě vlastní se usadil do křesla a podíval se po své společnosti.

„Longbottome,“ začal opatrně. „Abych řekl pravdu, nečekal jsem, že budeš souhlasit. S ohledem na naší minulost.“

Neville si ho chvíli prohlížel, než řekl: „Všichni tři, jak tady sedíme, jsme obětí války, která začala před naším narozením. Války, která by se měla konečně zastavit. Myslím, že bychom měli vzít osud do vlastních rukou a konečně s tím něco udělat. Vy-víte… Voldemort nám toho už vzal hodně.“

„To je pravda,“ řekl Harry smutným hlasem. Zvedl se ze svého křesla a přešel k Malfoyovi. Zastavil se těsně před ním, podal mu ruku a řekl: „Je čas zakopat válečnou sekyru.“

Zmijozel chvíli překvapeně hleděl na nabídnutou ruku, než si stoupl a pravici přijal potřesením.

„Výborný nápad,“ souhlasil Neville. A též napřáhl svou pravici. „Jmenuji se Neville Longbottom.“

„Draco Malfoy,“ odvětil druhý.

„A já se představovat snad nemusím,“ řekl Harry cynicky a ukazoval přitom na svoje tělo s jizvou.

„Ach,“ vzdychl Nev. Popadl Harryho ruku a začal s ní zuřivě třepat. „Och můj bože. Ty jsi Harry Potter. Ten Potter. Och.“

Tímto svým projevem rozesmál oba dva mladíky, až si museli znovu sednout, aby neskončili na zemi.

„To bylo dobrý, Neve,“ utíral si Potter oči od slz smíchu.

„Jsem skrytý talent,“ odvětil se smíchem. „Ale teď k důležitějším věcem.“

„Jo,“ zahuhlal černovlásek. „Takže, chtěl bych se scházet třikrát v týdnu – úterý, čtvrtek a sobota. Nějaké námitky?“

„Hodina,“ zeptal se Draco.

„Hmm,“ zamyslel se dotyčný. „Ve všední dyn kolem sedmé až do večerky a v sobotu někdy odpoledne podle potřeby.“

Po chvíli ticha Neville řekl: „To by šlo.“

„Souhlasím,“ přidal se Malfoy.

„Myslím, že bychom si mohli říkat křestními jmény,“ navrhl Neville. „Aspoň se bude Harrymu líp na nás řvát.“

Draco s úšklebkem odvětil: „Jemu to bude jedno, Neville.“

„Hej,“ ohradil se chlapec, co zůstal naživu.

„Vidíš, a kde se chceš scházet?“

„Prvně jsem uvažoval o téhle místnosti,“ začal Harry vysvětlovat. „Ale to spíš přes týden. Bude to blíž. O víkendu bych chtěl využít Tajemnou komnatu. Nikdo nás tam nebude rušit a je nelokalizovatelná.“

Harry by asi mluvil dál, kdyby si nevšiml náhlého ticha. Podíval se po obou chlapcích a viděl stopy překvapení a děsu.

„Ech, děje se něco?“

„Tajemná komnata,“ koktal Neville.

„Žije tam nějaký netvor,“ pokračoval Draco.

„Moment, jak víš, kde ji najít,“ uvědomil si hnědovlásek.

„No,“ zrudl Harry. „V druhém ročníku jsem ji našel. Může ji otevřít jenom Hadí jazyk. A to monstrum je mrtvé. Zabil jsem ho v sebeobraně.“

„Co to bylo?“

„Bazilišek.“

„Och.“

„Jak to tam vypadá,“ zajímal se Draco.

„Uvidíš o víkendu,“ ušklíbl se Potter.

„Takže jsme domluveni,“ konstatoval Nev. „Ve čtvrtek v sedm tady.“

„Jo,“ souhlasil oba naráz.

Všichni se zvedli a zamířili ke dveřím, když si Harry na něco vzpomněl: „Teď mě tak napadlo, Draco. Začni se chovat jako dřív. Mohlo by to být někomu podezřelé. Prostě syp urážky. Budeme vědět, že to nemyslíš vážně.“

Blonďák chvíli uvažoval, než kývnutím souhlasil.

TBC

21.01.2011 14:53:04
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one