Týden uběhl velmi rychle a naši tři spiklenci se opět dvakrát sešli v komnatě Nejvyšší potřeby a jednou v Tajemné. Tentokráte už ale Draco donesl slibovanou krabičku s lektvary, takže si mohli po cvičných duelech, vyléčit případné rány. Harry dokonce nastínil Zmijozelovi svoje starosti, ohledně případu, že by je někdo hledal. Ale ani on nebyl schopný přijít s nějakým vhodným řešením. I tak ale slíbil, že nad tím bude přemýšlet.

A nastalo znovu pondělí. A s ním nové odhalení.

„Milý studenti,“ vešla do třídy pro přeměňování jejich profesorka McGonagallová. „V dnešní hodině se konečně dozvíte barvu svojí aury.“

Třídou se roznesl radostný a vzrušený řev. Všichni se na tuto chvíli těšili od začátku roku a konečně byla tady.

„Ticho,“ sjednávala si žena klid. Ale plně chtivé studenty chápala, i ona kdysi byla neuvěřitelně zvědavá a natěšená. „Každý z vás si připraví pergamen a svojí hůlku.“

Žáci okamžitě začali plnit její příkaz. Nutno podotknout, že všechno bylo splněno v rekordním čase, jak byli děti netrpělivé.

„Výborně,“ pochválila je, když uviděla u každého požadované předměty. „Nyní vám popíši postup. Takže na můj pokyn, každý z vás pronese formuli - Revelo anima -  a jemně přiklepnete hůlkou na pergamen. Upozorňuji, že kouzlo odhalí barvu aury jenom dotyčnému, kdo jej vyslovil. Ostatní uvidí jen čistý papír. Je jen na vás, zda se pochlubíte svým spolužákům nebo si to necháte pro sebe. Kdyby měl někdo nějaký problém, tak mě zavolá a já se mu pokusím pomoci. Všem jasné?“

Všichni studenti souhlasně přikyvovali a už už chtěli kouzlit. Profesorka se usmála a řekla: „Tak tedy dejte se do toho!“

Třídou se okamžitě rozlehlo několika hlasové: „Revelo anima.“

Harry, sedící mezi Ronem a Nevillem, se přidal ke skupinovému kouzlo a s očekáváním se zadíval na pergamen. Notnou dobu se nic nedělo, už chtěl volat profesorku, když se jeho papír rozzářil zlatou barvou. Překvapeně na to vyvalil oči. Nečekal zrovna tuto barvu, podle toho co si přečetl v knize, očekával spíše modrou či červenou, ale určitě ne zlatou.

Z jeho myšlenek ho vytrhl, až Ronův zvědavý hlas: „Harry, tak co jakou máš?“

„Modrou,“ nevěděl, proč kamarádovi neřekl pravdu. Nějak mu nechtěl říct, že jeho barva aury je zlatá. Měl pocit, že by to Ron neocenil. „A ty?“

„Žlutou,“ pochlubil se hrdě. „A Miona má červenou.“

„Skvělý,“ snažil se znít radostně. Ale nejradši by si někam zalezl a v klidu přemýšlel nad vývojem situace. Znovu se ponořil do svých myšlenek, že si skoro nevšiml další Ronovi otázky směřované na Nevilla.

„A jak jsi dopadl ty, Neve,“ zajímal se.

Dotyčný Nebelvír do té doby vyjeveně koukal na pergamen. V jeho rozšířených očích bylo vidět překvapení smíšené s hrůzou, ale toho si Ron nevšiml, jak byl vzrušený ze své aury. Na zavolání svého jména zvedl hlavu a tak nějak pochopil na, co se ho Ron ptá, než by ho slyšel: „Zelená.“

„Tak to se dalo čekat,“ ušklíbl se zrzek. „Má blízko k rostlinám, jako ty.“

„Hmm,“ zamrčel a dál se vrátil ke sledování pergamenu.

Harry se na něho díval dál, i když Ron se už dávno věnoval někomu jinému, a uviděl, jak se v Longbottomových očích objevuje vztek a smutek. Proto k němu natáhl ruku, a když se dotkl jeho paže, zeptal se: „Co se stalo? Je něco špatně?“

„Já,“ zarazil se Nev. „Já… teď ne….večer v komnatě.“

„Mám napsat Dracovi,“ šeptl Harry.

Druhý Nebelvír chvíli zvažoval, než kývl na souhlas. Harry si hned odtrhl kousek pergamenu a spěšně na něho načmáral vzkaz. Složil ho do malinkatého čtverečku a ukryl v dlani, aby ho mohl předat Dracovi, až budou odcházet.

Netrvalo to dlouho a McGonagallová třídu rozpustila, bylo jí totiž jasné, že dnes už by je ničemu nenaučila, jak byli rozjívení.

Mladý Potter si rychle sbalil věci a zvedl se ze svého místa. S omluvou Ronovi a Hermioně, že musí na toaletu, vyběhl ke dveřím, kterými zrovna procházeli Zmijozelští. Protáhl se mezi nimi a nenápadně strčil lísteček Dracovi do dlaně. Ten jen sevřel ruku a jinak nedal znát, že je něco v nepořádku. Černovlásek kolem něho proběhl směrem k toaletám. Nebyl ve vnitř ani minutu, když se dveře s bouchnutím zavřely podruhé.

„Co se děje,“ poukazoval Draco na lístek v dlani.

„Přijď večer v sedm do komnaty,“ vysvětloval Harry. „S Nevillem se něco děje. Nic mi neřekl, ale asi to má, co dělat s jeho aurou.“

Blonďák se na nic dalšího neptal a opustil toalety, aby to nebylo podezřelé. Harry odešel chvíli po něm, ale v hlavě měl pořád Nevillův smutný výraz při pohledu na pergamen, kde měla být barva jeho aury.

 

Večer přišel rychle a sedmá hodina ještě rychleji. Dracovi celý den vrtalo hlavou, co se mohlo stát, že se chce Nev sejít už o den dřív. A navíc byl i Harry obavami bez sebe. Viděl přítelův obličej, když zjistil barvu svojí aury. Ke komnatě Nejvyšší potřeby dorazili oba zároveň. Kývli si na pozdrav a podívali se na dveře, které už na ně čekaly.

„Nevíš, co se děje,“ zajímal se Draco s pohledem upřeným na oněch dveřích.

„Něco ohledně aury,“ odvětil Harry a v rychlosti mu vylíčil, co se stalo na hodině. Zároveň s těmito slovy se opřel do dveří a zlehka je otevřel. Oba chlapci rychle vstoupili dovnitř, jelikož uslyšeli za sebou v chodbě kroky několika lidí.

„Neville,“ oslovil kamaráda Draco, když ho spatřil, jak sklíčeně sedí v jednom ze tří křesel v kulaté místnosti s jediným velkým oknem a stolkem před křesly.

Hnědovlásek pozvedl hlavu a jemně s ní kývl na pozdrav. Jeho rty zvlnil jemný úsměv, ale do očí se nedostal, v těch byl pouze smutek.

Harry ani Draco nečekali na žádné vyzvání a usedli do připravených křesel, aby si vyslechli, co jim Neville chce říct. Chvíli bylo v místnosti ticho, jak nesmělý Nebelvír sbíral odvahu.

„Neve,“ ozval se Harry. Předklonil se ve svém křesle, opřel si lokty o kolena a pokračoval: „Nebudeme vyzvídat, co se stalo, jestli o tom nechceš mluvit.“

„Chci,“ zašeptal tiše. „Chci to někomu říct a vy dva jste jediní, kterým můžu věřit.“

„Tak to tě lituju,“ snažil se Draco odlehčit situaci vtipem. „Typický Zmijozel a kluk co slyší hady, to jsi to ale dopracoval.“

„Lepší než nic,“ usoudil Longbottom a trochu se usmál. „Myslím, že než abych vám všechno vysvětloval, bude lepší, když vám to ukážu.“

Mladík si stoupl, přešel několika kroky ke stolku, šáhl si do kapsy pláště a vytáhl kus pergamenu, který položil na stůl.

„Pojďte blíž,“ řekl a vytasil svojí hůlku. Počkal, až se k němu připojí i zbytek jejich tříčlenné skupinky, než pronesl slova: „Revelo anima cetemi!“

Na pergamenu se po chvíli začala vlnit masa zlaté barvy. Harry překvapeně zamrkal, když zjistil, že jeho kamarád má stejnou barvu aury jako on a ještě tak vzácnou.

„To není všechno,“ podotkl, když viděl, jak se ho Harry chce na něco zeptat. A opravdu. Na pergamenu se začaly objevovat další věci. Věci, které tam být neměly.

„To… to jsou…Černé řetězy,“ vydechl Draco překvapeně, když poznal, co značí černé čáry přes Nevillovu auru. Plazily se a pevně svíraly zlatavou barvu aury, která se jim všemožně snažila uniknout.

„Ale to přece není možné,“ nechápal Potter a dál uhranut zíral na pergamen.

„Taky jsem tomu nechtěl věřit,“ souhlasil hnědovlásek. Mávnutím ruky ukončil kouzlo a s tichostí se znovu posadil. Ani jednomu z mladíků se nepodíval do očí, a ani nevěděl proč.

Draco ztěžka dosedl do křesla, hlavou se mu honilo množství věcí, jak se snažil pochopit, co se děje. Jeden z jeho kamarádů je svázaný kletbou, která je zakázaná a v podstatě neodstranitelná.

„Už jsi to někomu řekl,“ zajímal se Harry. „Učitelům? Někomu?“

„Ne,“ odpověděl Nev tiše. „Nechci.“

„Proč,“ nechápal druhý Nebelvír. „Nemáš se za co stydět. Někdo tě proklel. Musíme ti nějak pomoct. Musí být způsob.“

Jak Neville, tak Draco sledovali, jak rozčílený Chlapec, který zůstal naživu, přechází po místnosti tam a zpět a přitom divoce gestikuluje rukama.

„Harry, uklidni se,“ zarazil ho nakonec Draco, když ho přestalo bavit se na to dívat.

Potter chtěl ještě něco říct, ale při pohledu na zdrceného hnědovláska to spolkl. Přistrčil si svoje křeslo blíže k jeho, posadil se a vzal si jeho ruce do svých.

„Na něco přijdeme, Neville,“ sliboval. „Uvidíš.“

„Díky,“ ukápla Longbottomovi slza. Celý den se dusil poznáním, že ho někdo tak nenávidí, že ho zaklel těmi řetězy, ale Harryho i Dracova tichá podpora byla balzámem na jeho duši.

„Hned zítra se dáme do hledání,“ přidal se Draco, který zvažoval, co všechno budou muset zjistit. „Jestli se dobře pamatuju, tak McGonagallová o jejich zrušení něco říkala. Začnem u ní.“

„Dobře, tu si vezmu na starost já,“ hlásil se hned Harry.

„Výborně,“ souhlasil Malfoy. „jakmile něco zjistíš, promyslíme další postup.“

Neville se tiše díval, jak se ti dva rychle domlouvají a rozdělují plány. Přišlo mu to, jakoby se znali celý život a vůbec mu nepřišlo, že ti dva se kdysi nesnášeli. Popotáhl a řekl: „Kluci… já…děkuju.“

„Není za co, Neve,“ ujišťoval ho blonďák. „I vy jste mi pomohli. Jak jsi jednou řekl, musíme držet spolu.“

Ještě chvíli se Harry s Dracem domlouvali, co se všechno musí zařídit, a pak už se rozešli každý svým směrem. Ale ještě před tím Zmijozel zašeptal: „Dej na něho pozor, Harry. Kdyby náhodou.“

„Neboj,“ uklidňoval ho. „Jako oko v hlavě.“

 

„Dracoušku,“ přivítalo mladého Malfoye hned ve dveřích do společenské místnosti Zmijozelské koleje. Chlapec si povzdechl, nasadil znuděný výraz a řekl: „Pansy, drahá, přestaň mi tak říkat!“

„Ale notak,“ protáhla a poklepala na místo vedle sebe na pohovce.

Draco, který měl plnou hlavu jiných starostí, si bez přemýšlení sedl a hned toho litoval, když se mu pověsila na rameno a začala se lísat.

„Kde jsi celý večer byl,“ zajímala se.

„To je pravda,“ přidal se Goyle, který hrál s Grabbem tchoříčky. „Každou chvíli někam mizíš. Kam?“

„Co je ti potom,“ vyštěkl blonďák. „Starej se o sebe.“

„Á, někdo je špatně naložený,“ ušklíbl se Blaise zpoza knihy o kouzelných tvorech. Draco po něm hodil naštvaný pohled, ale nijak to nekomentoval.

„Navíc tě sháněl Snape,“ informoval ho Nott, který si zrovna přisedl. „Máš přijít do jeho kabinetu, hned jak ti to vyřídím. A jelikož jsem tě hledal skoro po celém hradě a nenašel, tak bys měl asi běžet, než bude naštvaný ještě víc.“

Draco slyšel pobavené pousmání, ale hlavou mu běželo, že Harry měl pravdu. Opravdu potřebují vědět, kdy je někdo hledá, aby nepoutali moc pozornosti. Ještě by si mohl někdo všimnout, že mizí všichni tři ve stejný čas. Pak by bylo všemu tajnůstkaření konec. Navíc teď, když Neville potřebuje jejich pomoc, se to bude hodit ještě víc. Se slovy, že jde za Snapem, se zvedl a opustil komnatu. Nohy ho nesly známou chodbou k cíli, zatím co hlava probírala jeden způsob upozornění za druhým.

Než se nadál, stanul před dveřmi do pracovny profesora Snapa a zároveň jeho kmotra. Věděl, o čem bude chtít mluvit. O matce. Na začátku školního roku by možná jeho pomoc potřeboval. Byl zdrcený její ztrátou. Ale teď už ne. Teď měl Harryho a Nevilla. Aniž by to jeden z nich tušil, tak mu oba pomohli víc, než si myslel. Těšil se na jejich schůzky, naplnil tak tím prázdné místo, které měl v srdci.

Povzdechl si, zvedl ruku a zaklepal. A hlasité vyzvání lehce stiskl kliku a vešel dovnitř. Přivítala ho místnost jemně zahalená v šeru, tak jak to měl Severus rád. Všude kolem stěn byly police s knihami o lektvarech a mnoha dalších věcech. Mladého Zmijozela jen tak napadlo, jestli mezi těmi knihami není někde nějaká, která by mohla pomoc hnědovlasému Nebelvírovi.

Jeho myšlenku přerušil mužských hlas: „Kde jsi byl? Poslal jsem pro tebe nejmíň před hodinou.“

„Omlouvám se,“ obrátil svou pozornost na kmotra.

Profesor lektvarů, Severus Snape, seděl za svým velkým pracovním stolem, upíjel ze šálku čaj hnědé barvy a měřil si svého kmotřence zkoumavým pohledem.

„Chtěl jsem být chvíli sám, Pansy je strašně otravná,“ vysvětloval Draco a doufal, že to kmotr vezme jako dostatečnou omluvu.

„Chápu,“ odvětil Snape a odložil šálek na talířek. Několikrát byl svědkem dívčina chování, takže tohle neměl mladíkovi za zlé. Ukázal rukou k židli a řekl: „Posaď se.“

Draco se bez dalšího mluvení usadil a přijal nabízený čaj. Způsobně se ze šálku napil a čekal, s čím jeho kmotr přijde.

„Draco,“ začal profesor. „Vím, jak to musí být pro tebe těžké, ztratit matku a ještě takovým to způsobem. A proto věř, že ať už se rozhodneš jakýmkoliv způsobem, podpořím tě.“

Blonďák se díval na muže rozpačitě. Jestli to dobře pochopil, tak muž před ním, který nosil Znamení, mu naznačuje, že by se neměl stát Smrtijedem.

„Já,“ chtěl něco říct, ale muž ho přerušil: „O otce se nemusíš bát. V Azkabanu je zatím v bezpečí.“

„V bezpečí,“ skoro vykřikl mladík rozčíleně.

„Svým způsobem ano,“ povzdechl si Snape. „Hlídají ho ve dne i v noci a Temný pán se tam jen tak nedostane. Teď už ne.“

„Teď už ne,“ nechápal Draco v duchu, ale nahlas pronesl: „Budu o tom přemýšlet.“

„Výborně,“ usmál se Severus, což moc často nedělal, ale chtěl kmotřence ušetřit všeho trápení a bolesti, kterou by jako Smrtijed zažil. „A teď jak se daří v hodinách?“

Draco si povzdechl a začal vyprávět svoje dojmy z prvních několika týdnu školního roku. Rozhovor se protáhl a brzy už měl zaznít zvonek, oznamující večerku.

„To rád slyším,“ řekl profesor, když zjistil, že Dracovi se ve škole vede dobře. „Mám ještě jednu otázku.“

„Jakou?“

„Nemusíš mi odpovídat, jestli nechceš,“ vysvětloval svoje dilema. „je to věc každého kouzelníka. Ale i tak se zeptám. Jakou barvu má tvoje aura?“

Draco se na chvíli viditelně zarazil, ale po chvíli nakonec řekl trochu s rozpaky: „Modrou.“

„Zajímavé,“ zamumlal Snape. „Čekal jsem spíše červenou, ale i modrá má svoje výhody.“

„Bezesporu,“ uhnul Draco očima. Náhle ho něco napadlo: „Severusi, nemáš tady nějaké knihy o aurách a jejich poutech?“

„Poutech,“ nechápal, proč chce zrovna tohle.

„Profesorka McGonagallová nám o nich říkala,“ vysvětloval rychle. „A celkem mě to zaujalo, tak bych se chtěl dozvědět něco víc.“

„Hmm,“ zamyslel se Severus a přitom očima skenoval knihovnu. „Možná by tu něco bylo. Chtěl bys jen nitě a lana nebo všechny tři?“

„No,“ dělal blonďák, že přemýšlí. „Asi všechny tři. Když už v tom budu, tak všechno.“

„Dobrá,“ souhlasil učitel po nějaké chvíli. „Přijď zítra, něco ti připravím. A pokud ti to bude málo, můžeš zajít za madam Pomfreyovou, tak by měla mít o poutech více knih než já.“

„Myslím, že to nebude potřeba,“ lichotil mladík. „Není nic, co bys ty v knihovně neměl.“

Severus se usmál nad podlézavostí mladého Zmijozela: „A teď už s tebou hajdy na kutě.“

Draco se zvedl, popřál dobrou noc a vyšel z pracovny. Na rtech mu přitom hrál jemný spokojený úsměv.

Snape se ještě notou chvíli díval na zavřené dveře, kterými odešel jeho kmotřenec, než si povzdechl a zvedl se ze svého křesla. Několika kroky přešel místnosti k policím s knihami a začal hledat slíbené svazky. Nebylo jich mnoho, jen dvě. Aury byli dost neprobádaný směrem magie, takže moc svazků o nich nebylo.

TBC
11.02.2011 08:59:00
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one