Druhý den navečer se Draco vydal ze svoji svobodné vůle k pracovně svého kmotra Snapa. Byl za tím jediný důvod, a to vytáhnout z něho nějaké informace o lektvaru na zrušení Černých pout kolem Nevillovy aury. Vytáhl z kapsy onu knížečku, o které chtěl mluvit, a zaklepal na dveře. Nemusel čekat dlouho a ze vnitř se ozvalo: „Vstupte!“ Zmáčkl kliku a vešel.

„Dobrý večer,“ pozdravil slušně, jak se od něho vyžadovalo.

„I tobě Draco,“ odvětil Severus a ukázal ke křeslu. „Čemu vděčím za návštěvu?“

„Dočetl jsem obě knižky o aurách,“ začal vysvětlovat. „a mám několik dotazů. Tedy pokud máš čas.“

„Sice musím opravit několik prací druhých ročníků, ale to počká,“ usmál se na svého kmotřence a vybídl ho, aby začal s otázkami.

„Hmm,“ zalistoval Draco knížkou. „A tady to je. Proč musí být při rituálu odejmutí řetězů přítomni dva další se stejnou aurou?“

„Myslel jsem, že se na to zeptáš,“ pochválil jeho zvědavost profesor. „Je to z toho důvodu, že ti dva ostatní pomáhají chránit duši a mysl spoutaného, aby nedošli k úhoně. Ve chvíli, kdy se řetězy odstraní, je člověk náchylný ke ztrátě svojí osobnosti, a proto tam jsou ti dva, aby tomu zabránili.“

„Takže ta osoba může zešílet,“ zeptal se, zda správně pochopil.

„Ano.“

„Dobře,“ nedal se Draco. „Ale co když má ta osoba stříbrnou nebo zlatou auru? Jelikož jsou tak vzácné, není skoro nemožné se těch pout zbavit?“

„Vskutku,“ souhlasil Snape zamyšleně. „Vím, kam touto otázkou směřuješ. V tomto případě by to bylo vážně nemilé, kdyby dotyčný měl jednu z těchto dvou. Pak by totiž odpoutání bylo skoro nemožné, jelikož najít další dva s například zlatou auru je velice obtížný úkol.“

„Profesorka McGonagallová říkala, že ty řetězy dokážou z kouzelníka udělat motáka či mudlu, ale co když má ten dotyčný zlatou auru. Když se vezme v potaz, že takto nadaní lidé mají neuvěřitelné množství magie, moták z nich asi nevznikne, že?“

„Hmm,“ zamyslel se muž. Opřel se zády pohodlně do opěradla svého křesla, ruce si složil před sebe a s mírnou rozvahou řekl: „Možná máš pravdu. Byla by tu možnost, že takový člověk by měl spíše minimum magie, než že by skončil bez ní. Ale to nikdy nezjistíme, jelikož takový případ nikdy nebyl.“

„Doufejme,“ nadhodil jen tak do vzduchu. Draco znovu chvíli listoval knihou, než položil další otázku, která ho zajímala. „A co to má být s tím datem a osobou, která ho spoutala?“

„Myslíš při odpečeťování,“ ujišťoval se Severus, že správně pochopil.

„Ano.“

„Aby bylo sejmutí řetězů účinné, musí se provést ve stejný den, jako byly uvaleny. Abych pravdu řekl, nevím přesně proč to tak má být, ale asi to bude důležité. Můžu se jenom dohadovat, že to má co dělat s prastarou magii, ale přesně to říct nemůžu. A to jméno dotyčného zapečeťovatele se musí vyřknout při rituálu, aby se jeho vliv na auru zrušil.“

„Pozná to ten dotyčný?“

„Ne.“

„Aha,“ vstřebával Draco každou informaci, která se jim v budoucnu bude hodit. „Co když se ale objeví případ, kdy se to jméno neví. Co se děje pak?“

„V tom případě promluví magie,“ usmál se Snape, jelikož věděl, že vyvolal víc otázek než odpovědí.

„Cože,“ nechápal kmotra mladík.

„Je to jednoduché,“ vysvětloval. „Pokud si kouzelník opravdu přeje zbavit řetězů a neví, kdo je na něho uvrhl, tak pomůže jeho vlastní magie, i když je zapečetěná. Ve snech, ve vidinách uvidí věci, které si nepamatuje. Místa, věci, události, které zapečetění předcházely a i samotné zapečetění.“

„To je neuvěřitelné,“ vydechl blonďák překvapeně. „To opravdu magie dokáže?“

„Ano,“ potvrdil mu to Smrtijed. „Ve skutečnosti ukáže dotyčnému dávné vzpomínky, tak aby pomohli.“

„Páni.“

„Souhlasím, je to vskutku tajemné,“ usmál se Snape. Po chvíli ale jeho obličej zvážněl a on znovu promluvil: „Toto všechno ovšem není nic proti tomu lektvaru, co se musí připravit, aby ho vypil jak zapečetěný, tak jeho pomocníci. Mandragora, dračí krev, kůže z baziliška i to babské ucho se dají i přes velké potíže sehnat, ale ta žíně.“

„Žíně z černého jednorožce,“ upřesnil Draco. „Ti vyhynuli už dávno, jak takovou žíni jde sehnat?“

„Právě že nejde,“ usadil ho muž. „Proto byly Černé řetězy postaveny mimo zákon, jelikož jejich sejmutí je nemožné. Černí jednorožci jsou všichni už staletí pryč a nikdo nemá žádno zásobu těchto jejich částí, proto ten lektvar nelze umíchat.“

Draco mlčel, ponořený do svých myšlenek, které nebyly zrovna přívětivé pro Nevillovův stav. Nakonec se trošičku zoufale zeptal: „A co použít žíni bílého jednorožce?“

„Bohužel to nejde,“ zakroutil hlavou kmotr. „Oba dva druhy jsou rozdílné jako den a noc. Jejich magie je jiná a tím by vznikl i jiný lektvar.“

„To je škoda,“ vydechl Draco. „A co ta krev? Ta může být z kteréhokoliv draka?“

„V podstatě ano,“ ozvala se odpověď. „Ovšem záleží, zda jde o samici či samce.“

„Jak?“

„Pokud se léčí kouzelník, používá se krev z dračího samce. A samičí krev se přidává do lektvaru, pokud jde o čarodějku.“

Pracovnou se rozhostilo ticho, jak Draco horečnatě přemýšlel, jestli na něco nezapomněl. Hlavou se mu táhlo bezpočet teorií a hlavně jedna -  jak se dostat k té žíni.

„Vidím, že jsem spíše vyvodil spoustu dalších otázek, než abych ti odpověděl,“ zasmál se tiše profesor lektvarů.

„Tak to většinou bývá,“ pokusil se i Draco o úsměv, i když byl trochu kostrbatý. Otočil hlavu ke knihovně, vedle které stály překrásné staré hodiny, a s předstíraným překvapením řekl: „To už je tolik hodin? Omlouvám se Severusi, ale musím už jít, mám ještě nějaké úkoly, co musím dodělat.“

„Ale jistě,“ propustil ho vlídně Snape.

Draco se zvedl a s přáním hezké noci opustil kabinet. Nutno dodat, že některé otázky se mu zodpověděly, ale další vyvstaly.

 

„Neville,“ zeptal se Harry kamaráda u večeře. Nemusel mít strach, že by jejich rozhovor někdo slyšel, jelikož Velká síň byla plná hluku od stolujících studentů. „Co víš o domácích skřítcích?“

„Hmm,“ zamyslel se Nev na chvíli. „Abych pravdu řekl, nic moc. Jen že jsou neuvěřitelně loajální ke svým pánům, proč?“

„Jen tak,“ mávl rukou černovlásek.

Nev se na něho chvíli díval, než usoudil, že mu nic dalšího neřekne a tudíž se vrátil ke své večeři. Nestačil sníst ani půlku, když ho Harry znovu vyrušil: „Musím si něco uvěřit, nečekej na mě.“

A s těmito slovy vyběhl ze Síně, s několika překvapenými pohledy na zádech.

„Kam tak utíkal,“ zeptal se Ron s plnou pusou a vidličkou ukazoval na svého kamaráda mizejícího ve dveřích.

„Nevím,“ pokrčil rameny Longbottom. „Říkal, že si musí něco ověřit.“

„Konečně se začal věnovat učení,“ usoudila Hermiona.

„Asi,“ přidal se Neville, ale moc tomu nevěřil. Zamyšleně se podíval na dveře vedoucí do Velké síně, nakonec pokrčil rameny a znovu se vrátil ke své večeři, doufaje, že už ho nikdo nevyruší.

 

Harry Potter běžel chodbami školy a mířil si to rovnou ke vchodu do kuchyně. Sice věděl, že tam zrovna teď bude velký zmatek, skrz večeři, ale chtěl si ověřit svoji teorii, co nejdříve. Nakonec stanul před obrazem s ovocným zátiším. Předklonil se, aby se vydýchal. Když usoudil, že může mluvit a dýchat bez sebemenšího problému, pošimral hrušku na obraze. Ta se zahihňala, zmizela a odhalila vchod do Bradavické kuchyně. Okamžitě se chodba zaplnila hlukem z kuchyně, kde vládl zmatek.

Černovlásek strčil hlavu do dveří velmi opatrně, aby náhodou neschytal něčím po hlavě, ale když spatřil, že takové neštěstí nehrozí, opatrně vstoupil.

Okamžitě ho přivítalo pisklavé: „Pan Harry Potter, jaká čest v naší kuchyni.“

„Ahoj Dobby,“ pozdravil ho mladík vesele. Právě s tímhle skřítkem chtěl mluvit. Rozhlédl se kolem sebe a zeptal se tiše: „Mohl bych s tebou chvíli mluvit?“

„Jistě,“ ukláněl se skřítek jako na gumičce. „Pro Dobbyho to bude čest, mluvit s Harrym Potterem.“

„Můžeme si jít někam sednout, kde je klid?“

Na to domácí skřítek nic neřekl, jenom luskl prsty a oba se ocitli v malé místnůstce, ve které se nacházel malý stoleček se židlí a postýlka.

„Vítejte, Harry Pottere, u Dobbyho,“ ukazoval mu pyšně.

„Hezké,“ usmál se Nebelvír.

„Co může Dobby pro Harryho Pottera udělat,“ zajímal se skřítek zvědavě a zároveň dychtivě.

„Dobby,“ usadil se Harry na postel a spustil: „Jak víš, že tě někdo volá?“

„To je jednoduché,“ vesele zašveholil. „Je to skřítčí magie. Slyšíme a vidíme víc, než si kouzelníci myslí.“

„Hmm,“ zamyslel se mladík. „A dokázal bys zjistit, když by někdo hledal mě?“

„Dobby nechápat.“

„No, jaksi, když by mě hledal například Ron a já byl někde pryč, dokázal bys zjistit, že mě Ron hledá a dát mi vědět?“

Dobby se chvíli mračil, jak usilovně přemýšlel, než se mu čelo rozjasnilo pochopením. Začal zuřivě přikyvovat: „Ano, pane. To Dobby dokázat.“

„Výborně,“ zaradoval se Harry. Na chvíli se zarazil, než pokračoval: „Dobby, chtěl bych tě o něco požádat.“

„Dobby rád pomůže Harry Potterovi.“

„Výborně,“ usmál se. „To co ti teď řeknu, musí zůstat jenom mezi námi dvěma, je to jasné?“

„Ano.“

„Takže,“ urovnal si Harry myšlenky. „Potřeboval bych po tobě, abys mi dal vždy vědět, když mě někdo bude hledat. A nejenom mě, ale i Nevilla Longbottoma a Draca Malfoye.“

„Ale pane,“ zarazil se skřítek. „Co to děláte? Mladý pán Malfoy je zlý. A jeho otec taky. Oni Harry Potterovi ublíží.“

„Neboj se, Dobby,“ uklidňoval ho. „Uzavřeli jsme mír a teď mu pomáhám dostat se z vlivu Temného pána.“

„Harry Potter je tak statečný,“ obdivoval ho skřítek a v jeho velkých očích se zračil neskonalí obdiv. „Dobby rád pomůže.“

„Děkuji ti Dobby,“ měl mladík radost. Šáhl si do kapsy hábitu a vytáhl na světlo čtyři zlaté galeóny. „Tyto mince jsou zakouzleny, abys je mohl použít jen ty.“

Jednu mu předal a dál vysvětloval: „Až zjistíš, že nás někdo hledá, tak ji přiložíš k ústům a řekneš jedno z našich jmen a kdo dotyčného hledá. Rozumíš tomu?“

„Dobby rozumí, pane,“ zahalékal skřítek nadšeně. Aby to dokázal, okamžitě si přiložil galeón k ústům a řekl: „Harry Potter, ředitel Brumbál.“

V tu samou chvíli se jedna z mincí, která ležela na Harryho ruce rozžhavila, mladík se usmál, rád že jeho plán funguje.

„Skvělý,“ zajásal. „Dobby jsi geniální.“

„Dobby rád pomůže,“ řekl skřítek potěšeně.

 

Černovlasý Nebelvír druhý den vstal s úsměvem na rtech, jeden z jeho problémů se mu vyřešil, teď jenom vyřešit toho Nevilla ke spokojenosti všech. Vyhoupl se z postele, vydal se vykonat ranní hygienu a nachystat si věci na hodiny. Byl čtvrtek, což znamenalo, že večer budou mít zase sraz, aby probrali věci, které zjistili.

„Ahoj Harry,“ pozdravila ho Hermiona, když se sešel do Síně na snídani.

„Čau,“ opětoval pozdrav, naložil si několik toustů a zrovna se natahoval pro marmeládu, když si k němu přisedl Neville. Měl trochu kruhy pod očima a vůbec nepůsobil zdravím dojmem.

„Neve, spal jsi vůbec,“ zeptal se ho se zájmem černovlásek.

„Hmm,“ zamrčel a nalil si trochu černé kávy, která se podávala ke snídani pro starší ročníky. „Špatný sny. Ale nepamatuju si, o čem byly.“

Harry se naklonil až k jeho uchu a velmi tiše zašeptal, tak aby ho nikdo neslyšel: „Neboj na něco s Dracem přijdeme.“

„Co si to tam šeptáte,“ zeptal se Seamus s úsměvem od ucha k uchu. „Nějaké pikantnosti?“

„Pitomče,“ odsekl Harry a vrátil se ke svojí snídani. Ale svůj periferní pohled z Nevilla nespustil.

 

Přes celou místnost je sledoval Draco, nemohl si nevšimnout, jak je Longbottom bledý. Povzdechl si, jelikož to co mu sdělil kmotr, nedávalo moc nadějí.

„Dračíku,“ ozvalo se vedle něho přesladkým hláskem, který mu zvedl žaludek.

„Ano, Pansy,“ otázal se ledově.

„Co se to s tebou děje,“ pokračovala s otázkami. „Pořád někam mizíš, jsi zamyšlený a neustále ležíš v knihách.“

„Jen se ti něco zdá,“ snažil se jí uchlácholit.

„Pansy má pravdu, Draco,“ přidal se do rozhovoru Zabini. „V úterý jsem tě hledal a v celém hradě jsem tě nenašel. Kde jsi byl?“

Mladý Malfoy schoval svojí nervozitu za pečlivě naučenou masku, než odpověděl: „Asi jsme se někde minuli. Byl jsem v knihovně, a pak jsem se šel projít okolo jezera, pročistit si hlavu.“

Jeho spolužáci a kamarádi na něho hleděli podezíravě, ale on jim další vysvětlení nedal, takže jim nezbylo nic jiného, než mu věřit.

TBC
25.02.2011 10:35:53
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one