Den uběhl rychle a nastala večeře, kde se sešli všichni spolužáci, aby si probrali dnešní novinky.
Neville pomalu jedl svojí večeři, myšlenkami byl úplně jinde, takže si ani nevšiml, že si vedle něho sedlo Zlaté trio.
„Neve, Neve, no tak Neve,“ snažil se Harry upoutat jeho pozornost.
Hnědovlasý Nebelvír sebou trhl, když se vrátil do přítomnosti. Zmateně se rozhlédl kolem sebe a s trochu přihlouplým výrazem se zeptal: „Děje se něco?“
„Ne, nic. Jenom se tě už deset minut snažím přivést zpět na Zem,“ ušklíbl se černovlásek.
„Jo, byl jsi úplně mimo,“ souhlasil Ron s kuřecím stehýnkem v ruce.
Neville jemně zrudl: „Omlouvám se.“
„Ale,“ mávl rukou Harry. Poté se naklonil trochu blíže: „Dnes máme sraz. Nezapomeň.“
Mladík jen kývl hlavou, že rozumí, ale nijak to nekomentoval a vrátil se zpátky k jídlu. Znovu se ponořil do svých myšlenek, které se točily kolem řetězů.
Harry vidno, že je Nev zase mimo, si povzdechl a taky se pustil do jídla. I když uvnitř byl sklíčený a zároveň naštvaný na toho, kdo to jeho kamarádovi provedl.
Seděli tam ještě asi půl hodiny, než hnědovlasý Nebelvír odložil příbor a vyzval Harryho, aby už šli. Čímž si vysloužili pohledy a otázky Rona a Hermiony.
„Kam jdete,“ zeptala se Hermiona, když zvedla knížku od malé bílé knížečky o aurách.
„Do knihovny,“ odvětil Harry nenuceně. „Potřebuju, aby mi Nev pomohl s úkolem do Bylinkářství.“
Proč jsi neřekl mě,“ zajímala se trochu dotčeně, když Harry požádal o pomoc někoho jiného.
„Máš svých úkolů a povinností víc než dost,“ pokračoval černovlásek s výmluvami. „nechci tě od nich odvádět.“
„Ty jsi tak milý,“ usmála se na něho a zamávala mu, když odcházeli.
„To bylo o fous,“ ušklíbl se Harry, když vyšli z Velké síně.
„To jo,“ souhlasil Nev, který se trochu probral ze svého zamyšleného stavu.
V tichosti došli až do sedmého patra před zeď, kde se po chvíli objevily dveře do známé místnosti se třemi křesly.
„Hmm, Draco tady ještě není,“ začal Potter a usedl do pohodlného křesla. Okamžitě se mu u nohou křesla objevila podnožka, aby mohl ulevit bolavým nohou. Se slastným povzdechem si je na ní položil. Podíval se po spolužákovi a uviděl, že i on se posadil, v rukou měl svou knihu o aurách a tiše si v ní četl. Harry nechtěl rušit klidné ticho, tak zavřel oči a mlčel.
Ticho přerušil až příchod blonďatého Zmijozela, který vešel do místnosti.
„Ahoj,“ pozdravil je s lehkým úsměvem, přešel až k nim a též se usadil do křesla. Vytáhl z hábitů knihu od kmotra o Černých řetězech, položil ji doprostřed stolku a pohodlně se opřel.
„Tak co jsi zjistil od Snapa,“ přešel Harry okamžitě k věci.
„No,“ ošil se trochu Draco. „Zjistil jsem několik věcí, které nám pomůžou, ale i několik které nás trochu potrápí.“
„Pokračuj.“
Blonďák si utřídil myšlenky, než spustil: „Výtah z mandragory zajistím, dračí krev musí být ze samce a žíně snad seženeme.“
„A co ten rituál,“ zeptal se Nev.
„Tak dva se stejnou aurou máme,“ vysvětloval. „jsou potřební k udržení duše a mysli v těle. Lektvar musíme vypít všichni, aby se docílilo spojení.“
„Dobře,“ zamyslel se Harry. „Ale jak najdeme toho, kdo tu kletbu uvalil? A k tomu i ten den?“
„To je na tom to zvláštní,“ odpověděl Draco. „Severus říkal, že pokud to oběť neví, tak prý promluví magie.“
„Cože,“ nechápal Neville.
„Asi takhle. Údajně se kouzelníkovi, který se chce těchto řetězů opravdu zbavit, objeví zapomenuté vzpomínky ve snech. Magie i přesto, že je zapečetěná, promluví, aby pomohla.“
„To je neuvěřitelné,“ vydechl Potter nevěřícně.
„To je,“ souhlasil druhý Nebelvír.
„Takže,“ otočil se Draco na svého hnědovlasého kamaráda. „jestli se chceš těch pout zbavit, tak si to hodně přej a připrav se na zajímavé sny.“
„Tak to půjdu honem rychle spát,“ zasmál se Nev a zvedl se z křesla. „Dneska už vás opustím, musím ještě dopsat úkol do Bylinkářství. Zatím ahoj.“
„Měj se, Neville,“ rozloučil se Draco. Počkal, až se za mladíkem zavřely dveře, než znovu promluvil: „Máme menší problém.“
„Jaký?“
„Tu žíni z jednorožce asi neseženeme,“ pokračoval. „Ptal jsem se, jestli by se dal použít bílý jednorožec.“
„A?“
„Nedal,“ zakroutil smutně hlavou.
„Sakra,“ zanadával Harry. Vyskočil z křesla a začal rozčíleně přecházet po malé místnosti. „Nemůžeme v tom Nevilla nechat, už teď je na tom dost špatně. Jen se na něho podívej.“
„Já vím,“ souhlasil Zmijozel. „Ale opravdu nevím, co dál. Severus říkal, že nikdo nemá zásobu těchto žíní, jelikož už je to přes šest set let, co byli viděni naposled. A pokud se někde nějaká objeví, bude stát celé jmění.“
„A co takhle nahradit jí něčím se stejnou magickou podstatou,“ navrhl Nebelvír trochu zoufale.
„Neznám nic, co by se dalo použít.“
„Sakra,“ ozvalo se znovu. „Tak to jsme v háji.“

 

Druhý den u snídaně zastihl Draca školní výr, který mu předával malí balíček se vzkazem. Před rozbalením vyzkoušel, zda není nějak prokletý, ale nebyl. Otevřel ho a četl:

 

Včera jsem na to zapomněl, ale v balíčku najdeš galeón, který nás bude upozorňovat, jestli nás někdo hledá. Vysvětlím ti to, až se znovu sejdeme.

Harry

 

Když dočetl, se zvědavostí otevřel přiložený balíček. Na dlaň mu vypadl zlatý galeón. Začal ho obracet v rukou, všiml si, že je na něm drobným písmem něco napsané. Pozvedl ho blíže k očím a četl: Hledá.
„Hledá,“ nechápal Draco. „Musím se zeptat Harryho, co tím myslí.“
Podíval se přes celou Síň a viděl, že Harry s Nevillem jsou nad něčím skloněni a živě diskutují. Musel se pousmát. Nev působil trochu veselejším dojmem.

 

Uběhlo pár dní, než se znovu mohli sejít, jelikož na sobotní večer měl Harry naplánovaný famfrpálový trénink a ten bohužel nemohl odložit. Takže se ostatní dva mladíci věnovali svým věcem. Draco stále hledal nějakou náhradu za žíni z černého jednorožce a Neville strávil veškerou volnou chvíli ve skleníku, kde se cítil dobře a hlavně ho tady nic netrápilo. Seděl na zemi mezi záhony a na nic nemyslel. Květiny ho uklidňovaly. Dokonce se stalo, že usnul. A zdál se mu podivný sen.

Byli mu tak tři roky, na svůj věk byl hodně maličký a drobný, spíše působil holčičím dojmem než jako chlapec. Zrovna se nacházel ve skleníku, který měla při domě jeho babička. Seděl na zemi ve špíně, ale to ho nijak netrápilo. Před ním byl kopeček z hlíny a lopatka s květináčkem. Vesele si dětským hláskem pro sebe něco žvatlal. Znělo to jako nevinné dětské tlachání, ale pozorný pozorovatel by si všiml, že rostliny kolem něho se začaly podivně naklánět. Snad jakoby se snažily lépe slyšet.
Malý Neville si vzal do levé ručky lopatku, která byla na jeho ruce moc velká, ale i tak s ní obratně zacházel. Volnou rukou si šáhl do kapsy a vytáhl na světlo zvláštní semínko. Chvíli se na něho díval s jemným úsměvem, než ho vhodil do květináče a zasypal hlínou.
„Bude ti tady dobře,“ zašišlal vesele, když hlínu trochu zalil vodou. „A budeme kamarádi.“
Nato vstal, vzal květináček opatrně do rukou a přešel do nejzazšího koutu skleníku. A tam do stínu ho postavil.
„Neville, Neville,“ ozvalo se z venku babiččiným hlasem. „Tak kam jsi ses zase schoval, uličníku jeden.“
Mladičký Nebelvír se otočil po hlase, povzdechl si, než se očima vrátil zpět k semínku v květináči: „Musím jít. Babička mě hledá. Zase přijdu.“
Rychle, jak mu to malinké nohy dovolily, vyběhl ze skleníku, ale nevšiml si, že mandragory, které tady měla zasázené babička, ho pozorně sledovaly ze svých květináčů.

Teď už šestnáctiletý Neville se s trhnutím probudil a zmateně se díval kolem sebe. Na chvíli mu to přišlo, že jsou mu zase tři a on je u babičky ve skleníku, ale nakonec si uvědomil, že usnul ve školním skleníku. Rukou si protřel oči, hlavu si opřel o sklo za sebou a zamyšleně se podíval do stropu. Až teď si všiml, že cestu slunečním paprskům brzdí velký list stromovité rostliny, která rostla opodál. Skoro to vypadalo, že ho rostlina chránila před sluncem. A to ho vrátilo zpátky do snu.
Vůbec si ten den nemohl vybavit, jakoby všechno bylo v mlze, ale přesto si dobře pamatoval každý detail snu, který měl. Přemýšlel, co ten den zasadil za květinu, ale nevzpomínal si. Nejvíc ho asi zarazil pohled, který mu věnovaly mandragory. Ve druhém ročníku je měl čest poznat z blízka a z jejich křiku omdlel, nic příjemného. Ale ty doma mlčely a jen ho tiše pozorovaly, jakoby ho hlídaly.
Z myšlenek ho vytrhl, až příchod profesorky Prýtové: „Pane Longbottome, co tady děláte?“
„Já,“ zrudl trochu. „Potřeboval jsem být sám a tady je vždycky takové krásné ticho. Mám to tady rád.“
Žena se jenom usmála: „Ano, je tady mírumilovný klid. I když při přesazování mandragor tu moc klidu nezažiješ.“
„To je pravda,“ zasmál se mladík od srdce. Přešel k jednomu z menších stolu, na kterém stálo asi dvacet velkých květináčů, ze kterých vyčnívaly jenom zelené listy, trochu se třepající sami od sebe. Ano, byly to mandragory. Pomalu k nim natáhl ruku a nejbližších pár pohladil jemně po listech. Listy okamžitě zareagovaly tím, že se naklonily blíže, jakoby poznaly, že jim chlapec neublíží. Nev se usmál a znovu se jemně pohladil.
Profesorka to sledovala se zájmem. Sice si tím nemohla být jistá, ale myslela si, že chlapec má zelenou auru, jelikož měl takový vztah ke květinám. Ale byla to jenom její domněnka.
„Neville,“ oslovila ho křestním jménem.
Dotyčný chlapec překvapeně zvedl hlavu, když uslyšel z učitelčiných úst svoje jméno: „Ano?“
„Pomůžeš mi s přesazováním,“
Mladý Nebelvír se usmál od ucha k uchu a souhlasně přikyvoval. Ani jeden z nich si nevšiml mandragory, která vykukovala z květináče. Držela se pařátky za kraj keramiky a dívala se smutně za odcházejícím Nevillem.

TBC

04.03.2011 08:23:55
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one