Pozdním večerem se vracel na svou kolej Harry Potter z famfrpálového tréninku s koštětem přes rameno. Ostatní spoluhráči už byli dávno na koleji, ale on se rozhodl zůstat déle, aby si zalétal. Přitom si krásně vyčistil hlavu a mohl se tak dál věnovat Nevillovu problému.
„Musím napsat Charliemu,“ pronesl spíše pro sebe než pro někoho jiného. Jelikož byl na chodbě sám. „Draco říkal, že je jedno z jakého draka bude ta krev, hlavně aby to byl samec.“
Přidal trochu do kroku, jelikož se rozhodl, že se Ronovu bratrovi napíše okamžitě, aby na to nezapomněl. Přece jenom to bude chvíli trvat, než se Hedvika dopraví až do Rumunska a než Charlie sežene požadovanou krev.
Svůj rychlý krok zastavil až před portrétem Buclaté dámy. Zamumlal heslo a vešel do společenské místnosti. Okamžitě se vydal po schodech do své ložnice. Vešel dovnitř, rozhlédl se, ale nikdo jiný tam nebyl. Ron byl nejspíš s Hermionou v knihovně a Seamus s Deanem někde vymýšleli nějakou neplechu.
„Výborně,“ zaradoval se mladík. Postavil si koště k hlavě postele, popadl jeany a triko a upaloval do koupelny, aby ze sebe smyl pot z tréninku.
Když se vrátil ze sprchy, s ještě mokrými vlasy, posadil se na svou postel. Vytáhl z nočního stolku pergamen s brkem, inkoust měl naštěstí položený nahoře, takže ho nemusel dlouho hledat. Namočil špičku do modré vody, skousl konec brku mezi zuby a přemýšlel, jak zformulovat dopis, aby nevypadal moc podezřele.
„Měl jsem požádat Draca,“ povzdechl si, ale nakonec se přece jen dal do psaní.
Po několika pokusech vypadal dopis takto:

Ahoj Charlie,

Jak se máš? Doufám, že dobře. Začátek letošního roku je opravdu zajímavý, jak už ti jistě psal Ron. Probíráme totiž Aury, i když ty ses o nich musel učit taky, když tak nad tím přemýšlím. Je to opravdu fascinující se dovídat tolik zajímavých a divných věcí.

Ale teď k tomu proč ty píšu. Mám na tebe totiž velikou prosbu, tedy jestli to bude v mezích tvých možností. Jak jistě víš, chci se stát bystrozorem, a proto jsem si musel napsat povinně Lektvary pro pokročilé a nemusím ti snad říkat, kdo je učí. Ano, správně Snape. Pořád stejně okouzlující, jako vždy.  Zrovna teď po nás chce nějaký lektvar, jehož název neumím pořádně vyslovit, natož ho napsat. Nevím, třeba už ti o tom psal Ron, jelikož jsem mu o tom říkal, ale pochybuju. Tráví teď veškerý čas s Hermionou, tudíž je zalezlí v knihovně, což by se mělo někam zaznačit. Když tam šel sám a dobrovolně. A teď co od tebe potřebuju. Do toho lektvaru je potřeba dračí krev. Jo, přesně, kde ji má obyčejný student sehnat, ale Snape prostě chce, abychom si ji sehnali sami. Kdo ji prý nedonese, tak nebude oznámkován a to si nemůžu dovolit.

Takže tě na kolenou prosím, nedal by se sehnat flakonek samčí dračí krve? Pěkně prosím. Jsem ochoten za ní i zaplatit. A abych pravdu řekl, nevím koho jiného o to požádat. Budu ti moc zavázaný.

Harry Potter

 Chvíli se na ten pergamen ještě díval, ale nakonec usoudil, že nic lepšího nevymyslí, i když dopis působil dost zmateným dojmem. Pokrčil rameny, nazul si tenisky a vyběhl z ložnice. Na schodech se skoro srazil s Nevillem, který se vracel ze skleníku, s hábitem špinavým od hlíny.
„Ahoj Harry, kam tak rychle,“ zeptal se zvědavě.
„Psal jsem Charliemu,“ vysvětloval černovlásek polohlasně. „Kvůli tý krvi. A teď to jdu poslat po Hedvice.“
„Tak to nebudu zdržovat,“ ustoupil druhý Nebelvír z cesty.
„Zatím,“ mávl Harry rukou a už sbíhal schody. Nev za ním jen kroutil hlavou.
Za nějakých deset minut Harry vybíhal schody k sovinci, prudce otevřel dveře a skoro se znovu s někým srazil, ale tentokrát to nebyl nikdo z Nebelvíru.
„Sakra, Potter, koukej, kam čumíš,“ vyjel na něho zostra Nott ze Zmijozelu.
V Harryho očích bylo vidět překvapení nad shledáním. Ještě stále trochu rozšířenýma očima si prohlédl skupinu Zmijozelských – Zabini, Parkinsonová, Nott a Draco.
„Odpal, Notte,“ odsekl Harry a protáhl se kolem nich dovnitř. A jakoby nic se vydal hledat Hedviku, která když ho uviděla, okamžitě k němu slétla ze svého místa vysoko v sovinci. Za sebou uslyšel přitlumené hlasy, ale nerozuměl ani slovu. Nenápadně si z rukávu spustil do ruky hůlku a s otočenými zády čekal na jejich první krok.
„Nech toho, Theo,“ uslyšel zřetelně Dracův hlas. „Nestojí za to. Máme lepší věci na práci, než tohle.“
„Ale,“ namítl Theo.
„Má pravdu,“ přidal se na princovu stranu Zabini, otočil se na podpatku a odešel ze sovince. Theodor ho se vzteklým pohledem následoval s Pansy v závěsu.
Draco si povzdechl a potichu řekl: „Nezkoušej svoje štěstí, Harry. Příště to tak nemusí dopadnout. Co tady děláš?“
„Dopis o krev,“ řekl Harry krátce. Připevnil dopis Hedvice k noze, přistoupil s ní k oknu a řekl jí: „K Charliemu a počkej na odpověď.“
Překrásná bílá sova zahoukala a ladně vyletěla z okna. Mladík se za ní ještě chvíli díval, než se otočil zpátky do místnosti. Myslel si, že tam najde Draca, ale ten už byl pryč, zůstal sám.


„Jak chceš dostat ze Snapa ten výluh z mandragory,“ zajímal se Harry, když se v pondělí potkali na lektvarech. Jelikož měl profesor výbornou náladu, namíchal dvojice z opačných kolejí. A samozřejmě dal Harryho s Dracem dohromady, doufaje, že dá Potterovi nějaký školní trest.
„To ještě nevím,“ šeptl, až když jim Snape zkontroloval postup lektvaru. Naklonil se nad jejich kotlíkem, chvíli tak zůstal, než beze slova odešel. Nemohl jim nic vytknout. „Musíme zjistit, kde ho skladuje.“
Co támhle,“ ukázal Harry ke dveřím, které vedly do malé místnosti, kde se skladovaly přísady do lektvarů a odkud si je studenti volně brali.
Draco se chvíli díval na dveře a bylo vidět, že usilovně přemýšlí. Nakonec se zeptal: „Myslíš, že ho má tam? Přece jenom ho není tak jednoduché získat.“
„Právě proto by ho tam nikdo nehledal,“ usoudil sebevědomě Harry a zamíchal lektvarem třikrát proti směru hodinových ručiček.
„Příští hodinu se po něm podívám.“
„Ok.“
„Pottere,“ ozvalo se za ním trochu vztekle. „Věnujte se svému lektvaru, než zkazíte veškerou práci, kterou mu pán Malfoy věnoval.“
„Ano, pane,“ procedil Harry mezi zuby.

 

Ten samý den večer se Hedvika objevila v okně společenské místnosti. Na její vytrvalé ťukání na okno, někteří ze studentů zvedli hlavu a uviděli, jak si sedí na parapetu.
„Harry, máš tady sovu,“ zavolala přes celou místnost Levandule, ukazujíc na okno.
„Hedviko,“ přivítal ji Harry radostně. Nedoufal, že by od Charlieho mohl dostat odpověď tak brzy. Něžně pohladil sovu po hlavě a převzal si od ní dopis. Hedvika se vznesla dřív, než by jí mohl znovu zaúkolovat a odletěla směr sovinec, aby si odpočinula od dlouhé cesty.
Černovlasý Nebelvír nedočkavě roztrhl obálku, vytáhl z ní dopis a začetl se:

Zdravím Harry,

Abych začal popořadě, tak se mám dobře, i když práce je moc. Ron se mi samozřejmě od začátku školní roku neozval a jak jsi správně poznamenal, může za to asi jedna hnědovlasá čarodějka. Ale tím jsme si prošli všichni, tak to ber s rezervou.

Popravdě mně tvoje žádost o flakonek dračí krve dost překvapila, i když u lektvarů se Snape se může stát všechno. Vím jak drahá a těžko sehnatelná je, jelikož musí pocházet ze živého draka a ten se k tomuto moc ochotně nemá. Ale neboj se. Zrovna se nám jeden dračí samec zranil, takže ten flakonek seženu, ale nepočítej, že ho bude hodně. Zraněný drak je ještě nebezpečnější než zdraví a při síle. A nic mi za to platit nemusíš, jen dohlédni na Rona, ať neudělá nějakou hloupost. Však ho znáš.

Krev ti pošlu koncem týdne, doufám, že to bude stačit.

S pozdravem

Charlie Weasley

 
Když mladík dopis dočetl, div neskákal radostí do stropu místnosti. Jeho plán na získání dračí krve proběhl bezchybně. Aspoň něco se mu povedlo.
„Co, že jsi tak nadšený,“ zeptal se ho Seamus, který ho celou dobu pozoroval. „Někdo tě pozval na rande?“
Mladík se smaragdovýma očima jemně zrudl, než odvětil: „Ne, jen dobré zprávy.“
„Jen aby,“ šklebil se dál kamarád.
Zachránil ho příchod Nevilla, který zrovna prošel portrétem. Harry nanic načekal, popadl ho za loket a táhl ho ven ze společenské místnosti.
„Ech, co,“ koktal Nev celý zmatený a nechal se odtáhnout.
Prošli několika chodbami, než se Harry zastavil před jednou z nepoužívaných učeben. Otevřel a vtáhl přítele dovnitř. Než se Longbottom mohl zeptat, co se děje, spustil sám Harry: „Koukni, Neve. Máme dračí krev.“
Hnědovlasý Nebelvír si od druhého převzal pergamen a začetl se do něho. Už pochopil nadšení, které opanovalo Harryho, i on sám cítil, že se mu trochu zvedá nálada po přečtení těch několika řádcích.
„Skvělý, ne,“ jásal Harry. „Máme první ingredienci do lektvaru. Draco říkal, že sežene výluh z mandragory. Takže nám zbývá kůže z baziliška, babské ucho a ta žíně.“
Babské ucho mám,“ přerušil ho Nev a vrátil mu dopis. „Sice sušené, ale to by mělo stačit.“
„Zeptáme se Draca,“ řekl druhý mladík. „Aspoň budeme mít jistotu. A co ty? Nějaké sny či vidiny? Musíš nám trochu pomoci, aby všechno klaplo.“
„No,“ zarazil se trochu nervózně hnědovlásek. „Jeden jsem měl.“
„Povídej,“ vyzval ho Harry vzrušeně.
„Byl jsem ve skleníku,“ začal. „To ticho a klid mě uspalo, zdál se mi sen. Byl tak jasný a do detailů přesný. Byli mi tak tři, seděl jsem na zemi v babiččině skleníku a zrovna jsem zasadil nějakou rostlinu. Nepoznal jsem, o jakou se jednalo, jelikož jsem pořádně neviděl na semínko. V podstatě se ani o nic nejednalo, jen jsem zasadil kytku, postavil květináč do nejvzdálenějšího koutku skleníku, a pak už mě zavolala babička, která zněla mírně naštvaně.“
„To je všechno,“ optal se Harry, když Neville skončil. „Nic o poutech a ani nic jiného, co by s tím mohlo souviset?“
„Ne, nic,“ zakroutil hlavou záporně.
„Škoda,“ pokrčil rameny černovlásek. „Třeba příště. Možná, že to začíná pomalu, nějaké vzpomínky z dětství, než se propracuješ k důležitým věcem. Jak dlouho máš tak slabou magii?“
„Co si pamatuju.“
„Hmm,“ zamyslel se druhý Nebelvír. „Asi se to stalo během tvého dětství, třeba ti magie naznačuje, kam se dívat.“
„Asi,“ souhlasil Neville.
Po chvíli, kdy byli ponořeni ve vlastních myšlenkách, se sebrali a vrátili do Nebelvírské společenské místnosti, aby se mohli vrhnout na domácí úkoly.

 

„Myslím, že dneska se můžeme věnovat tréninku,“ pronesl Harry, když se dostavil i Neville a jejich tajný sraz. „Zatím nemáme nic, čeho bychom se mohli chytnout. Nebo se pletu?“
„Já mám dotaz,“ přerušil ho Nev. Otočil se na Draca a zeptal se: „To babské ucho bude stačit sušené nebo budeme muset jít nasbírat čerstvé?“
„No,“ zamyslel se Zmijozelský princ. „Ucho neztrácí svoje schopnosti ani, když je sušené, takže by to mělo stačit.“
„Výborně,“ zaradoval se hnědovlásek. „Harrymu se podařilo získat od Charlieho dračí krev, takže už máme tři přísady do lektvaru – babské ucho, baziliščí kůži a dračí krev.“
„Opravdu ti ji jen tak pošle,“ zajímal se Draco zvědavě.
„Jo,“ utrousil Potter trochu neochotně. Moc se mu totiž nelíbilo, že musel Charliemu lhát, měl ho totiž z Ronových bratrů nejradši.
„Takže už chybí jenom výluh a žíně,“ uzavřel debatu na toto téma Nev. Nevšiml si, že si přes jeho hlavu vyměnili Harry s Dracem pohled, který říkal, že mají mírné obavy o získání žíně.
Všichni tři vstali ze svých křesel, která okamžitě zmizela, aby udělala prostor pro nadcházející trénink. Mladý Malfoy si zrovna sundával plášť, když si na něco vzpomněl: „Málem jsem na to zapomněl. K čemu je tohle?“
A vytáhl z kapsy pláště zlatý galeón.
„Vidíš,“ plácl se černovlásek do čela. „Jsem to ale hlava děravá.“ Šáhl si do kapsy svého pláště a vytáhl od tam dva další galeóny. Jeden podal Nevillovi a řekl: „Přišel jsem na způsob, jak nás varovat, kdyby nás někdo hledal a my zrovna trénovali.“
„Fakt,“ otázal se Nev a zkoumal svůj kousek zlata. „Nejsou to ty galeóny, které vyrobila Hermiona pro BA?“
„Trošku jsem okopíroval její nápad,“ přiznal se trochu neochotně a na tvář mu naskočila nachová barva. „Byl by to jedině průser, kdyby nás někdo hledal a nenašel. Tak jsem poprosil jednoho domácího skřítka, jestli by nám nemohl dávat vědět.“
„Dobbyho,“ zeptal se Neville s úsměvem.
„Jo.“
„Moment,“ zarazil je Draco. „Říkal jsi Dobbyho? Jako toho Dobbyho, který byl dřív osobním skřítkem mého otce, a který se záhadně ztratil?“
„Přesně toho,“ ušklíbl se Harry. „Tak nějak jsem mu pomohl na svobodu.“
„Tak teď už mi je jasné, proč o tom otec nemluvil, ba přímo zuřil, když se ho na to někdo zeptal,“ smál se Draco. „Ale teď nám vysvětli, jak to funguje?“
„Jednoduše,“ vysvětloval. „Dal jsem Dobbymu jeden taky, a když zjistí, že nás někdo hledá, vyšle zprávu ze svého. Náš se rozžhaví a u nápisu Hledá se objeví jméno hledajícího.“
„Jednoduché,“ souhlasil Draco. „Jen je nesmíme někde zapomenout a mít je pořád u sebe.“
„Jo,“ přidal se Nev. „Jediná drobnost.“
„Tak, konec řečí,“ vyzval je Harry. „Jdeme trénovat.“

 

Nastal pátek, kdy měli Nebelvírští a Zmijozelští společnou hodinu Lektvarů pro pokročilé a zároveň chtěli Draco s Harrym zkusit získat výluh z mandragory ze soukromých zásob profesora Snapea.
Když se všichni studenti shromáždili před dveřmi do učebny, objevil se za rohem černovlasý muž s ledovým pohledem. Beze slova jim otevřel dveře a vpustil je dovnitř. Počkal, až vejde i poslední žák, a pak dveře zapečetil kouzlem, aby jim hodinu nikdo nerušil. Přešel k tabuli, mávl hůlkou a na černém podkladě se bílou barvou objevil postup a potřebné ingredience na dnešní lektvar.
„Dnes budete pracovat ve dvojicích stejných jako v pondělí,“ řekl ještě, když viděl, jak se studenti rozdělují. Škodolibě se usmál, když uslyšel otrávené sténaní a tiché protesty.
Harry chvíli brblal, aby dodal hře na věrohodnosti, ale přesto se přesunul do lavice k Dracovi, který mu uvolnil místo.
„Jdu pro suroviny,“ řekl blonďák ledově a ani se přitom nepodíval po Nebelvírovi. „Ty zatím zapal pod kotlíkem oheň, ať jsi aspoň trochu užitečný.“
Kolem černovlasého mladíka se rozezněl tichý škodolibý smích, převážně od okolních Zmijozelských studentů. Harry je ignoroval s dlouholetou praxí a věnoval se zapalování ohýnku, přitom po očku sledoval dveře do místnosti, kde se skladovaly suroviny pro přípravu lektvarů.
Za nějakou chvíli se z ní vynořil Draco s náručí plnou potřebných ingrediencí na lektvar. Došel až k jejich lavici, opatrně je všechny položil a přesunul se na svoje pracovní místo, aby začal krájet přísady.
Harry se trochu nenápadně k němu naklonil a tiše se zeptal: „Máš?“
„Jo,“ odpověděl stejně tiše. Vnořil ruku do kapsy pláště a vytáhl od tam malinkou lahvičku s trochou výluhu z mandragory.
„Super,“ sykl a rychle se začal věnovat přípravě lektvaru, jelikož k jejich lavici se nebezpečně rychle přibližoval Snape. A Harry nechtěl dostat školní trest.

 

„Tak co? Povedlo se,“ ptal se Neville dychtivě při obědě svého kamaráda.
„Jo, máme,“ odpověděl mu Harry. „Vzal toho dost na jeden lektvar a hlavně tak, aby to nikdo brzy nepoznal.“
„Výborně,“ zaradoval se hnědovlásek jako malé dítě. „Už jenom tu žíni a krev.“
„Ta by měla přijít zítra,“ informoval ho druhý Nebelvír a začal si nandávat jídlo na talíř.

to be continue

10.03.2011 19:16:38
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one