Neville seděl opět na zemi ve skleníku s hromadou hlíny před sebou a několika květináči po boku. Zrovna se kolem sebe rozhlížel a něco hledal. Mohlo být mu tak kolem čtyř roků.

„Kde je ta lopatka,“ ptal se sám sebe a neustále se rozhlížel kolem sebe.

Najednou se za ním ozvalo jemné zašustění, z nejzazšího koutku skleníku se něco přibližovalo směrem k sedícímu chlapci. Ten se po zvuku otočil, usmál se a řekl: „Ty víš kde je, Ďáblíku?“

Jako na odpověď se ze stínu vynořil úponek, který svíral lopatku, kterou Nev hledal. Šlahoun doputoval pomalu až k chlapci a ten si od něho převzal nabídnuté nářadí.

„Díky,“ usmál se Neville na šlahoun od Ďáblova osidla. Jemně přes něho přejel prsty, jakoby mu tím chtěl vyjádřit svojí vděčnost. Nakonec vrátil svojí pozornost k hlíně a květináčům.

„Tak a teď vy,“ zažvatlal směrem k malinkatým mandragorám, které se tísnily v jednom květináči. Ty spokojeně zatřepetaly hlavičkami, až roztřásly lístky na nich.

Chlapec si přitáhl nový větší květináč, nasypal do něho trochu hlíny, a pak opatrně vyjmul malou mandragoru z jejího starého domova. Velmi něžně ji usadil do nové hlíny a díval se s úsměvem na rtech, jak se malá rostlinka nadšeně uvelebuje ve svém novém květináči.

„Libí,“ zeptal se zvědavě. Vzal do rukou trochu hlíny a začal ji pomalinku zasypávat. Sazenička mu pomáhala tím, že si hlínu kolem sebe upravovala podle svých potřeb. Celou tu dobu se kolem nich ovíjelo a odvíjelo chapadlo od osidla.

Nikdo si nevšiml, že je celou dobu pozoruje skrz okénko Nevillova babička.

V tu chvíli se Neville skoro posadil v posteli, jak se probudil ze snu. Zmateně se rozhlížel kolem sebe, než si uvědomil, že se nachází v ložnici šestých ročníků v Bradavicích. Sen na něho měl opět šokující vliv. Snažil se rozpomenout, zda někdy seděl ve skleníku u nich doma a povídal si s mandragorami či osidlem. Všechno to působilo neuvěřitelným dojmem. Nikdy neslyšel o případu, kdy by se Ďáblovo osidlo chovalo tímto způsobem. Tak přátelsky.

Ale co ho překvapilo nejvíce, byl výraz jeho babičky, která nakukovala do skleníku. Byl trochu děsivý. Tentokrát se v posteli posadil ze šoku. Napadlo ho totiž, že se mu magie snaží naznačit, že v tom měla jeho babička prsty.

„Ne,“ zavrtěl zamítavě hlavou. Babička v něm možná viděla zklamání pro rodinu, ale přesto všechno byl jejím vnukem a ona by ho tak neohrozila. Aspoň v to doufal. S nepříjemným pocitem si znovu lehl a po chvíli už znovu dřímal. Tuto noc se mu už další sen nezdál.

 

„No tak, Harry, vstávej,“ snažil se Ron vytáhnout svého kamaráda z postele. „Nestihneš snídani a já kvůli tobě taky ne.“

„No jo, vždyť už vstávám,“ obrátil se mladík na druhý bok a vesele kamaráda ignoroval.

„U Merlinovy brady,“ zanadával zrzek. Vytáhl z rukávu hůlku, otočil se na zbytek pokoje a řekl: „Všichni, kdo nechcete být prokleti, ven!“

Seamus s Deanem na nic nečekali a vyletěli z pokoje jako blesky. Neville, který se zrovna vracel z koupelny, jen pokrčil rameny, popadl svoje věci a vydal se na snídani. Už nejednou zažil Harryho násilné buzení a nechtěl to zažít znovu.

„Tak fajn,“ povytáhl si Ron rukávy. Přešel blíže ke dveřím, aby měl lepší únikovou cestu, a zašeptal: „Aquamenti.“

Okamžitě z jeho hůlky vyletěl proud studené vody směrem na Harryho spokojeně rozvaleného v posteli. Ten se ve chvíli, kdy se ho dotkli první kapky vody, prudce posadil s hůlkou v ruce a vyřkl první kletbu, která mu přišla na jazyk. Naštěstí na nic takového Ron nečekal, takže v pokoji už nikdo nebyl. Celou Nebelvírskou věží se ozval výbuch, jak Harry vypustil kouzlo.

Hermiona, která seděla dole ve společenské místnosti a četla si knihu, jen vzhlédla, a když uviděla sbíhat po schodech Rona s kouřem za zády, zakroutila hlavou.

„Už zase se mu nechtělo vstávat,“ zeptala se a odložila si knihu s pečlivě zaznačenou stránkou do tašky.

„Jako vždy v sobotu,“ ušklíbl se zrzek a věnoval své přítelkyni polibek na tvář. „Jdeme na snídani.“

„Ty a ten tvůj žaludek,“ usmála se, když uslyšela hladové zvuky, které vydával Ronův žaludek. Chlapec jemně zrudl.

Mezitím nahoře v ložnici se Harry už probral ze spánku a teď se zmateně rozhlížel kolem sebe na zničenou postel.

„Bože,“ zasténal, když to všechno viděl a došlo mu, kdo za to může. Jeho magie začínala být silnější a on si toho skoro ani nevšiml, musí si dávat větší pozor. Sevřel pevněji hůlku, jemně s ní mávl a pokoj byl jako dřív. Vstal, našel si několik kousků oblečení a vyrazil do koupelny. Cestou hodil pohledem po hodinách a zjistil, že má ještě spoustu času, aby stihl snídani.

Do Velké snídaně dorazil o dvacet minut později, pozdravil svoje přátele a usadil se vedle Nevilla. Nabral si trochu míchaných vajec a k tomu si přidal dva suché tousty. Nestačil se ani pořádně zabrat do jídla, když před ním přistála neznámá šedá sova. Zahoukala na něho a přitom mu nastavila svoji levou nožku, ke které měla připevněný malý balíček.

Harry, kterému došlo, že to bude asi od Charlieho, okamžitě přestal věnovat svou pozornost snídani a odvázal balíček od zvířete. To se vzneslo a odplachtilo pryč. Mladík opatrně rozlepil balíček a nakoukl dovnitř. Uviděl malou dřevěnou krabičku, tu otevřel a na černém sametu tam ležela malinká flaštička s rudočerným obsahem. Dračí krev.

Neville se zvědavě nahnul přes Harryho rameno a zeptal se při pohledu na tu skleničku: „Je to ono?“

„Jo,“ zamumlal v odpověď Nebelvír. Krabičku opět zavřel, jelikož začali přitahovat nechtěnou pozornost okolo sedících spolužáků. Až teď si všiml, že se v balíčku nachází i lístek se vzkazem. Vzal ho do rukou a četl:

 

Zdravím Harry,

Doufám, že tě balíček zastihl u snídaně, takže ti přeji dobrou chuť. Posílám ti, to na čem jsme se dohodli. Nebudu nijak šířit, co to je, kdyby se to dostalo do nepovolaných rukou. Jinak je od druha dámy, kterou jsi měl tu čest poznat ve čtvrtém ročníku.

S pozdravem

Charlie.

 

Harry chvíli hleděl na dopis, jelikož mu přišlo, že Charlie to trochu přehání při zachování tajemství. Přečetl si ještě jednou poslední větu a musel se v duchu usmát, když pochopil, co se mu snažil muž naznačit. Krev pocházela od samce Maďarského trnoocasého draka. Zákeřné to potvory.

Vedle něho sedící Neville do něho trochu šťouchl, a když mu Harry věnoval svou pozornost, kývl hlavou někam ke Zmijozelskému stolu. Černovlásek se tím směrem taky zadíval a střetl se s pohledem šedých mračen s otazníkem v nich. Jemně se usmál a kývl v odpovědi na otázku, kterou jasně četl v Dracových očích.

„Už jen ta žíně,“ pomyslel si a znovu se chopil příboru, aby se mohl konečně najíst.

 

„Ukaž,“ domáhal se Draco odpoledne, když se sešli v Tajemné komnatě.

„Neznáš kouzelné slovíčko,“ trápil ho Harry, jelikož moc dobře věděl, co po něm chce. Chtěl vidět tu dračí krev, co dostal u snídaně.

„Pottere, neštvi,“ zavrčel.

„Hlavně v klidu,“ uklidňoval ho černovlasý Nebelvír. Šáhl do kapsy těžkého školního pláště, vytáhl na světlo malá flakonek s doručenou krví a nenuceně ji podal Dracovi. Ten si ji dychtivě přivlastnil a zkoumal na tlumeném světle, které se nacházelo v Tajemné komnatě. Zvědavě ji zkoumal proti světlu.

„Nevypadá nic moc, co,“ zazubil se Harry, který několik kroků poodešel.

„Tak už jenom ta žíně,“ pronesl Neville veselým hlasem. Byl k oběma chlapcům otočen zády, takže si nevšiml, jak si vyměnili trochu znepokojené pohledy. V Nebelvírových očích byla jasná otázka, zda už druhý mladík našel nějakou náhradu za tu zpropadenou žíni, ale odpovědí mu bylo jenom nepatrné zakroucení hlavy v záporném smyslu.

„Dáme se do tréninku,“ zeptal se Nev, když se k nim konečně otočil. Sundal si plášť a svetr a teď před nimi stál jen v riflích a bílé košili z nich vytáhlé. „Jo mimochodem, Harry, co to mělo být dneska ráno? Skoro jsi zbořil věž.“

„No,“ zrudl mladík jemně. Trochu uhnul pohledem, než odvětil: „Je pravda, že jsem to trochu přehnal. Nějak jsem zesílil a ani si toho nevšiml.“

„Jak zesílil,“ zajímal se Draco a taky odkládal některé svršky.

„Některá moje kouzla jsou silnější, než bývaly,“ vysvětloval. „Nevím, co jsem to dneska ráno poslala na Rona, ale zničilo to skoro celý pokoj.“

„Ještě, že tam nikdo nebyl,“ ušklíbl se Nev. „Otřes byl cítit až ve společenské místnosti.“

„Zajímavé,“ usoudil nakonec Draco, než se vrhli na trénink. „Doufám, že někoho z nás teď neupečeš.“

„Moc vtipný.“

 

„Au, au, au,“ vykřikl náhle Draco. Upustil hůlku, kterou mířil na Nevilla, a začal si šacovat kapsy černých kalhot.

„Co se děje,“ zajímal se Harry, stojící kousek od nich, a který hodnotil jejich pokusy.

„Pálí to,“ vysvětloval trochu nerozumně. „Tady je.“ A z kapsy vytáhl rozžhavený galeón. Rychle ho v prstech protočil, aby se podíval, co se děje.

„Kdo tě hledá,“ optal se hnědovlásek a přišel blíže, aby se taky podíval. Mohl totiž vidět Harryho nápad poprvé v akci a vypadalo to, že funguje.

„Pansy a Blaise,“ informoval je. „Budeme to muset pro dnešek zabalit. Kdybychom byli v komnatě Nejvyšší potřeby, bylo by to jednodušší, ale odsud se bez tebe Harry nedostanu.“

„Ok, balit,“ rozhodl se Potter a začal si sbírat svoje věci. Bez dalších dlouhých řečí se vydali k východu, cestou si léčili menší oděrky.

 

„Draco,“ vykřikla Pansy potěšeně, když vešel do společenské místnosti Zmijozelu. Seděla v jenom křesla, před sebou rozložené knihy a pergameny. Bylo zjevné, že studuje a potřebuje pomoc.

„Co,“ zeptal se a unaveně klesl vedle Blaise na pohovku. Poslední dobou býval unavený víc než kdy jindy. Přičítal to tréninku a stresu z hledání náhrady za žíni z černého jednorožce.

„Potřebujeme s Blaisem píchnout s úkolem do Přeměňování,“ vysvětlovala rychle s jemným úsměvem.

Draco si jen povzdychl, přitáhl si její úkol a dal se do čtení.

 

V nevelké místnosti na velkém černém stole z obsidiánu ležel připoutaný malý asi čtyřletý chlapec s hnědými vlasy a spal, tedy aspoň to tak vypadalo. Pozornému pozorovateli by neušlo, že jeho oči se za zavřenými víčky prudce pohybují a i jeho dýchání bylo rychlejší než u klidného spánku. A tomu pozorovateli by jistě došlo, že spánek je magicky navozen.

Do místnosti vešla starší žena oblečená celá v černém, v rukou držela malou truhličku. Přešla pomalým krokem až ke stolu s chlapcem. Truhličku odložila na roh stolu, otevřela ji a vyndala z ní kroužek vyrobený z černého železa.

Chlapec se ve spánku zavrtěl, jakoby tušil, že se děje něco zlého. Žena ho jemně pohladila po vlasech, než šáhla pro hůlku a zašeptala formuli na uvolnění spánku.

„Babičko,“ zašeptal nechápavě, když se natolik probral, aby mohl vnímat přítomnost a dění kolem sebe. „Co se to děje? Udělal jsem něco zlého?“

„Nebyl jsi hodný, Neville,“ odvětila Augusta klidně. „A proto musíš být potrestán.“

„Babičko, prosím,“ začal mladý Longbottom plakat a prosit. „Já už budu hodný, jen mě prosím netrestej.“

„Je mi líto, Neville,“ zdála se žena neoblomná. „Kdybych tě nepotrestala, nikdy by ses z toho nepoučil.“

„Ne, babičko, prosím,“ plakal chlapeček. Jeho malé tělíčko se třáslo silný vzlyky, ruce a nohy se snažil vymámit z pout, ale stále byl omámený lektvarem, který mu babička vpravila do jídla, takže jeho magie nefungovala, tak jak by měla.

Augusta Longbottomová bez dalších řečí uchopila do rukou onen kroužek, položila ho na Nevillovo čelo a něco velmi tiše zašeptala. V tu samou chvíli se chlapcovo tělo prohnulo do oblouku, z jeho úst vycházel nelidský křik, jak se jeho tělo najednou ocitlo v jednom ohni. Škubal sebou, snažil se uvolnit a shodit ten kroužek, ale řetězy držely pevně. Všechno tohle trvalo asi deset minut, poté Neville upadl do milosrdného bezvědomí.

Babička se nad ním naklonila, odejmula kruh a řekla, odhrnujíc mu vlasy ze zpoceného čela: „Je to pro tvoje vlastní bezpečí. On se může kdykoliv vrátit. Halloweenská noc se perfektně hodí, magie je dnes nejsilnější.“

Znovu si vzala svojí hůlku, kterou předtím odložila na stůl, namířila ji na chlapce a jasným hlasem řekla: „Obliviante!“¨

Neville zbudil s křikem na rtech, vytřeštěnýma očima se díval do prostoru před sebou, ale nevnímal ho. Stále byl ponořený ve svém snu, nebo spíše ve své noční můře.

„Neville,“ snažil se ho přivést k sobě Harry, který i když měl postel na druhé straně pokoje, byl u něho jako první. Jemně s ním třepal a pokoušel se ho probudit.

„Co se děje,“ ptal se nechápavě Dean, když uviděl vylekaného Neva. „Většinou nás takhle budíš ty, Harry.“

„Asi se mu muselo zdát něco hrozného,“ usoudil Ron, který se nakláněl přes Harryho rameno.

„Neve, Neville,“ volal ho černovlasý Nebelvír tiše, ale dotyčný nereagoval. Byl v těžkém šoku. Nakonec to vzdal a řekl: „Vezmu ho ošetřovnu. Snad mu Pomfreyová pomůže.“

„Mám jít s tebou,“ otázal se Ron a snažil se skrýt zívnutí rukou.

„Ne, jen běž spát,“ odvětil Potter. Opatrně pomohl nepřítomnému Nevillovi vstát z postele, oblékl mu župan a papuče a jemně ho odvedl za loket z ložnice.

Cestou na ošetřovnu ani jeden z nich nepromluvil. Když dorazili ke dveřím, Harry na ně dost důrazně zaklepal, aby zbudil ošetřovatelku. Ta po nějaké chvíli skutečně vyšla na chodbu, přes noční úbor narychlo přehozený župan.

„Co se děje,“ zeptala se rozespale.

„Neville je v šoku,“ ukázal na spolužáka.

Ženě stačil jediný pohled a hned jí bylo všechno jasné: „Vezměte ho dovnitř, pane Pottere.“ A odspěchala do své kanceláře pro potřebné lektvary a hůlku.

Mladík udělal, to co se po něm chtělo. Dovedl Nevilla až k jedné z volných postelí a pomalu ho do ní uložil.

„Co se stalo, že se dostal do takového šoku,“ zajímala se madam Pomfreyova, když se vrátila s plnou náručí skleniček.

„Něco se mu zdálo,“ vysvětloval rychle Harry. „Probudil se uprostřed noci s křikem a okamžitě upadl do tohoto stavu. Pokoušeli jsme se ho vzbudit, ale na nic nereagoval, tak jsem ho sem dovedl.“

„Udělal jste dobře, pane Pottere,“ pochválila ho žena. Přitom jednou rukou lila chlapci do krku lektvar na uklidnění a druhou mu masírovala hrdlo, aby ho polkl. „Tady pan Longbottom prožil silný emoční otřes, proto upadl do šoku.“

„Emoční otřes,“ nechápal Harry. „Vždyť spal.“

„Nějaká zastrčená vzpomínka nebo něco podobného mohlo tohle vyvolat,“ pokračovala ošetřovatelka. „Jeho podvědomí mu to jen připomnělo a nutno dodat, že ne pěkným způsobem.“

„A bude v pořádku,“ zeptal se trochu s obavami.

„Doufám, že ano,“ povzdychla si. „Uvidíme ráno. A teď honem do postele, vy už dneska taky nikam nepůjdete. Ráno mi s ním můžete pomoci.“

Než stačil nějak zaprotestovat, už ho žena nahnala do postele a zhasla všechny světla. Harry se ještě dlouho díval na Nevillovu postel a v duchu se modlil ke všem bohů, které znal, aby byl jeho kamarád v pořádku.

TBC
17.03.2011 21:54:43
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one