Prosím POZOR!!!!!
Od 1.4. 2011 budou kapitolky příbývat s větší pravidelností a to v ÚTERÝ a PÁTEK.
Doufám, že udělám radost

Uběhlo několik dní, během kterých se Nev snažil dostat ze šoku, který zažil, když zjistil, kdo ho zapečetil Černými řetězy. Harry i Draco mu byli velkou oporou, obzvlášť Nebelvír se mu snažil věnovat každičkou volnou chvíli. A pak přišel ten zajímavý den.

Harry s Ronem, Hermionou a Neville zrovna spěchali ven na školní pozemky kvůli hodině Péče o kouzelné tvory, když se srazili s Dracem a jeho přáteli jdoucími stejným směrem.

„Ale, Potty, kam ten spěch?“ zajímal se hned blonďák. V jeho hlase sice byla slyšet nenávist, ale Harry věděl, že už dlouho ji proti němu nechová.

„Nestarej se, Malfoyi,“ odsekl rychle. „Navíc byste si měli taky pospíšit, hodina za chvíli začne.“

„Pch,“ ušklíbl se Zmijozel a vyšel ze dveří školy na pozemky. Harry ho hned následoval, aby nezůstal po zadu, přece jenom měl pravdu s tím začátkem hodiny. Jejich přátelé a spolužáci po sobě hodili pár nevraživých pohledu, ale beze slova je následovali. Nezúčastněnému pozorovateli by to přišlo, že ti dva mladíci, kteří jsou jako den a noc, vedou svoje dvě skupinky ke stejnému cíli s přátelskou vidinou.

Nevillovi tohle taky proběhlo hlavou a musel se jemně usmát, když si uvědomil, jak by ostatní reagovali, kdyby se Harry s Dracem začali nenuceně bavit třeba o počasí. Asi by dneska byla plná ošetřovna a Hermiona by to okomentovala slovy, že konečně vyrostli.

„Tak šup, děcka, máme toho hodně,“ popoháněl je Hagrid, který je viděl už z dálky.

„Ahoj, Hagride,“ pozdravil ho Harry přátelsky. Z boku uslyšel jen jedovaté ufrknutí, nemusel se ani otáčet, aby věděl, od koho přišlo.

„Jsme všichni?“ zeptal se učitel a přeletěl je všechny pohledem. „Výborně. Dneska budeme mít zajímavé ho hosta.“

„Doufám, že něco nebezpečného,“ přišlo další sarkastické ufrknutí.

Hagrid se rozpačitě podrbal na hlavě, než pokračoval: „Nejsou vyloženě nebezpeční, ale můžou být trochu nepříjemní. Mnoho lidí v nich vidí jenom zvířata a oni jsou přitom inteligentnější než většina kouzelníků, co znám.“

Víc neřekl a jen jim pokynul, aby ho následovali. Obešli jeho hájenku a dostali se tak tím blíže k lesu. Tam už na ně někdo čekal. Statný černohřívý kentaur.

„Bennare,“ pozdravil ho radostně Hagrid. Studenti se jako na povel zastavili, nezažijete totiž často, že kentaur přijde k lidským obydlím dobrovolně.

„Zdravím Hagride,“ opětoval kentaur pozdrav. S vědoucíma očima přeletěl hlouček studentů a musel se pro sebe usmát, když viděl, že z něho mají strach.

„Tak, studenti,“ oslovil svoji třídu. „Představuji vám Bennara, vůdce stáda kentaurů, kteří žijí v Zapovězeném lese.“

Mezi dětmi nastal tichý rozhovor. Někteří fascinovaně hleděli na muže s tělem koně, někteří ustoupili o několik kroků zpět, jakoby v něm viděli hrozbu.

„Dnes totiž budeme probírat kentaury,“ vysvětloval dál učitel obřího vzrůstu. „A tak jsem požádal Bennara, zda by nám nevěnoval trochu času a k mé radosti souhlasil. Můžete se ho ptát, na co chcete, ale nečekejte jasnou odpověď. To nemají kentauři v povaze.“

Kentaur se znovu usmál a vyzývavě se díval na studenty, jakoby je zkoušel, kdo se zeptá první. Ale než se stačil někdo přihlásit a na něco zeptat, stalo se něco, co do té doby nemělo obdoby.

„Svatá Morgano,“ vydechl někdo nevěřícně a ukazoval do temnoty lesa. Ostatní děti reagovaly podobně.

Hagrid se otočil, jelikož stál k lesu zády, a uviděl, jak se ze šera stromů vynořují na světlo tři dospělí hřebci bílého jednorožce.

Bennar taky hleděl s údivem, když je viděl přicházet. Najednou poznal toho největšího z nich, který šel jako první. Okamžitě klesl do úklony a klidným hlasem řekl: „Je mi čest, vůdce jednorožců.“

Toto sdělení vyvolalo ještě více otázek, jak to že se jednorožci vynořili z lesa sami o sobě, když obyčejně se lidí stranili? Ani Hagrid nevěděl odpověď, a přitom už několik jednorožců potkal.

Mezitím se tito krásní hřebci dostali až před studenty, kteří se shlukli v jednu skupinku, rozepře mezi kolejemi na chvíli zapomenuty. Dva menší hřebci se zastavili a ostražitě se rozhlíželi kolem, roh připravený k obraně kdyby bylo potřeba.

„Nikdo ani hnout,“ nařídil profesor tiše a fascinovaně si prohlížel jejich konání.

Vůdce stáda jednorožců začal pomalinku obcházet skupinku dětí a pečlivě si je prohlížel, jakoby něco hledal. Žáci strnule zírali neschopni slova. Najednou se zastavil, pohodil hlavou a zařehtal. V odpověď mu přišlo zařehtání od jeho druhů. Znovu pohodil hlavou a vykročil přímo proti dětem, ty mu začaly okamžitě ustupovat z cesty ze strachu, o co mu jde. Jednorožec si razil cestu středem skupinky, než se zastavil před nevýrazným hnědovlasým mladíkem z Nebelvíru jménem Neville Longbottom. Dlouhou chvíli si ho prohlížel, během této doby se Nev nehnul ani o kousíček. Nakonec hřebec zafrkal, sklonil hlavu a jemně šťouchl mladíka do hrudi v místech, kde se nachází srdce. Všichni kolem zatajili dech.

Kůň několikrát pohodil hlavou směrem ke svému hřbetu a zpátky na Nevilla, než ten pochopil a zeptal se: „Chceš, abych na tebe nasedl?“

Jednorožec souhlasně pohodil hlavou a zafrkal.

„Tak dobrá,“ pronesl hnědovlásek trochu s obavami, jelikož nikdy předtím na koni neseděl a ani košťata mu k srdci nepřirostla. Přistoupil k hřebci, vztáhl ruce k jeho hřbetu pro oporu a s veškerou silou, kterou v sobě našel, se odrazil a vyhoupl nahoru. K jeho úlevě se mu to povedlo napoprvé. Rozhlédl se kolem sebe a jemně zrudl, jelikož mu došlo, co znamená sedět na jednorožci. Jedině nevinný a čistý člověk to mohl. Než ale stačil nad tím uvažovat trochu déle, jednorožec se rozhodl pro projížďku. Chlapec stačil rychle obtočit ruce kolem jeho krku a s jeho panickým výkřikem zmizeli všichni tři hřebci i s ním v lese.

„No,“ prolomil ticho na školních pozemcích Draco Malfoy. „Aspoň víme, že je Longbottom nevinný.“

Nutno dodat, že přitom mrknul očima po Harrym, zda nevím, co to mělo všechno znamenat, ale ten jen pokrčil rameny. Někteří se nad blonďákovou poznámkou rozesmáli.

„Bennare,“ otočil se Hagrid na kentaura. „Nevíš, co to mělo znamenat?“

Kentaur chvíli mlčel, než záhadně pronesl: „To znamená nový začátek. Dnes se začnou psát nové dějiny, jelikož pravoplatní vůdci se navracejí.“

Ticho, které protrhl poloobr: „A pak se na něco ptejte kentaura.“

 

Neville byl nesen tichým lesem, hlavu měl zabořenou do stříbrné hřívy jednorožce a snažil se udržet na jeho hřbetě. Někde za sebou slyšel dusot dalších dvou koní, ale jinak nevnímal, kam ho to nesou. Byl překvapený, když k němu ten jednorožec přišel a donutil ho nasednout. Spíš by čekal, že se něco takového stane Harrymu, ale asi bude muset zvykat, když má tu zlatou auru.

Za nějakou dobu ucítil, že kůň zpomaluje, pozvedl tudíž hlavu, aby se trochu porozhlédl kolem a právě včas. Zrovna totiž vjížděli na obrovskou mýtinu uprostřed lesa a k jeho dalšímu překvapení se na ní nacházelo plno dalších jednorožců, ať už klisen, hřebců či hříbat všeho věku. S rozšířenýma očima hltal všechno kolem sebe.

Hřebec došel až doprostřed paseky, zastavil se a trhnutím hlavy naznačil mladíkovi, aby slezl. Ten tak učinil s trochou rozpačitosti. Když byl bezpečně na zemi, rozběhl se vůdce stáda pryč a ztratil se v šeru lesa na opačné straně mýtiny. Neville se rozhlížel kolem sebe a snažil se působit nenápadným dojmem, ale marně. Oči všech jednorožců byly upřeny na něho. Několik mladších hříbat, asi jednoročních, se k němu odhodlalo přijít blíž ze zvědavosti. Jedno z odvážnějších přišlo tak blízko, že kdyby mladík natáhl ruku, mohl ho bez problémů pohladit. Zlaté hříbě natáhlo krk, nozdrami se dotklo jeho paže a zafrkalo. Než mohl Nev nějak reagovat, objevila se tam jeho matka a rozhodně od něho svého potomka odehnala.

„To je nějaký sen?“ nevěřil Neville. Připadal si jako v nějakém divném snu. Z jeho myšlenek ho vytrhl zvuk frkání a řehtání. Pozvedl tedy mírně skloněnou hlavu a hledal zdroj toho povyku. Když ho našel, musel si protřít oči, jelikož jim nevěřil. Asi deset metrů od něho na kraji lesa přímo naproti němu stál jednorožec, ale černé barvy.

„To..to…to,“ koktal zmateně. Draco mu přece jasně řekl, že Černí jednorožci jsou šest set let vyhynulí. Mezitím se kůň vydal k němu, celou cestu z něho nespustil zrak. Zastavil se až těsně před ním. Byl impozantní. Celý černý jako nejčernější samet, jen jeho roh zářil bělostnou bílou. Jednorožec sklonil hlavu a tím krásným rohem se dotkl Nevillova čela. Na chvíli zavřel oči, a když je zase otevřel, ustoupil o několik kroků.

„Neublížíme ti, maličký,“ promluvil černý hřebec.

Nev překvapeně zamrkal, než ze sebe dostal po notné době: „Ty mluvíš?“

„Mluvíme všichni,“ ozvalo se po jeho pravici. Otočil tím směrem hlavu a uviděl jednorožce, který ho sem donesl. Znovu překvapeně zamrkal.

„Trochu děsivé, že?“ zafrkal černý. Když teď měl Nevillovu pozornost, pokračoval: „Mé jméno je Bolt.“

„Neville Longbottom,“ cítil nutnost se představit.

„Ano, víme,“ pronesl jemným hlasem. Pokynul hlavou a řekl: „Projděme se.“

Nečekal na chlapcův souhlas a vykročil: „Možná se divíš, že mě vidíš. Je pravda, že moje barva srsti je matoucí.“

„Trochu ano,“ souhlasil Nev, když srovnal krok s koněm.

„Černí jednorožci se rodí stejně jako albíni mezi ostatním druhy,“ vysvětloval trpělivě. „Lidé si mysleli, že jsme jiný druh. Mají pravdu, ale jenom částečně. Naše magie je trochu jinačí, ale jinak jsme stejní.“

Chvíli šli v tichosti, než jednorožec znovu pronesl: „Víme, co děláš se svými dvěma přáteli tam na hradě.“

Nev jen tiše přihlížel, nevěděl, co by na toto odpověděl.

„Řetězy, jež tě poutají,“ pokračoval, „jsou velmi pevné. Vlastní rodina tě zradila, ale věř, ti kteří ti teď pomáhají se stanou tvojí rodinou a nikdy tě nezradí. Máte stejný osud bolesti a ztráty, a proto tě chápou ze všech nejvíce. Provedou tě cestami, kterými bys nikdy sám nešel a ty pomůžeš v úzkých zase jim. Jste spojeni svojí magií.“

Nebelvír sice pečlivě poslouchal, co mu jednorožec říká, ale mnoho věcí nechápal.

„Vidím, že mi nerozumíš,“ ufrkl kůň. „Ale brzy porozumíš, ten čas přijde. Jen si pamatuj, že tví bratři jsou tvoje jediná rodina, které můžeš věřit. Ale teď k tomu, proč jsem tě sem nechal přivést. Lektvar, jenž musíte uvařit, aby řetězy zmizely, potřebuje jednu důležitou ingredienci.“

„Žíni z Černého jednorožce,“ řekl Neville za něho.

„Správně,“ souhlasil hřebec. „A já ti ji věnuji.“

„Co?“

„Nikdy byste ji nesehnali a ty bys navěky trpěl bez svojí magie, proto ti nějaké žíně dám. Opatrně je vyjmi z mého ocasu.“

Neville zaraženě hleděl na koně, než ho ten drcl a pohodil hlavou ke svému ocasu. Trochu mátožně přešel k zadní části koně, jemně rukou projel ocas a v dlani mu zůstalo několik žíní.

„Dobře je chraň!“ nařídil mu. „Žádné další nebudou.“

Hnědovlásek šáhl do kapsy pláště, vytáhl od tam malou knihu o Aurách a žíně do ní pečlivě uschoval pod bedlivým pohledem černých očí.

„Pamatuj,“ upoutal znovu jeho pozornost. „Až půjdeš do bitvy, jednorožci půjdou po tvém boku. Stačí nás jenom zavolat a my přijdeme podat pomocnou ruku. Dobře si to zapamatuj, stačí zavolat.“

„Dobře,“ odpověděl nejistě.

„A teď už se musíme rozloučit. Je čas, aby ses vrátil zpátky do školy,“ rozloučil se a kývl hlavou na hřebce, jenž ho sem donesl. Ten na povel přišel a Neville se obtížně vyšplhal na jeho hřbet.

„Pamatuj maličký,“ řekl ještě naposledy. „Máš v sobě velkou sílu, používej jí dobře.“

Než stačil Neville na toto nějak odpovědět, bílý jednorožec ho už nesl pryč z paseky směrem k Bradavicím.

TBC

01.04.2011 12:20:10
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one