Hnědovlasý mladík sebou nepatrně trhl, a pak opatrně otevřel jedno oko, aby moc nepodráždil hlavu, která ho tak moc bolela. Další bolest se mu šířila z míst, kde měl srdce. Velmi pomalu se posadil, rozhlédl se kolem sebe a zjistil, že se probral z bezvědomí jako první. Jak mu to bolavé tělo nejvíce dovolovalo, vstal a pomalým krokem přešel k Dracovi, který k němu byl nejblíže, aby se podíval, jak na tom je a jestli není zraněný.
„Draco?“ oslovil ho, když si vedle něho klekl. Jemně se dotkl mladíkova ramene a zatřásl s ním.
Blonďák sebou trochu trhl, když s ním Neville zatřásl, ale jinak se velmi rychle vrátil mezi živé. Prudce se posadil a s bolestným výkřikem se chytil za hlavu.
„U Merlina, co se stalo?“ zeptal se Zmijozel, když bolest trochu polevila, ale neustále o sobě dávala vědět.
„Nevím,“ přiznal se Neville, který se mezitím vyčerpaně opřel o stěnu vedle přítele. „Běž se prosím tě podívat na Harryho. Já už to nezvládnu.“
Draco se bez dalších řečí zvedl a přešel těch několik kroků k černovlasému z trojice. Stejně jako Nev, u něho poklekl a zkontroloval, zda není vážněji zraněn. Naštěstí se zdálo, že je v pořádku, jen v bezvědomí.
„Harry, prober se!“ v podstatě mu nařídil a zatřásl s ním.
Mladému Potterovi se samozřejmě tato péče nelíbila a taky to dal vědět: „Trochu jemněji by to nešlo?“
„Ne,“ odsekl Draco, který byl čím dál nerudnější, jelikož bolest hlavy nepolevovala.
„Tak dík,“ přidal se Harry stejným tónem. Rozhlédl se kolem sebe, až mu pohled padl na Nevilla, který mu unaveně zamával, aby viděl, že je při vědomí. Nakonec se pokusil vstát, aby se mohl jít podívat na druhého Nebelvíra osobně, ale ztěžka padl zpět na zem. Směrem od jeho srdce mu do celého těla vystřelovala neuvěřitelná bolest. Zhluboka dýchal a vytřeštěnýma očima zíral před sebe.
„Harry, je ti něco?“ zeptal se ho blonďák, když viděl, jak si svírá hruď v místech srdce.
„Bolí to,“ vydechl trhaně.
„Jo, moje hlava se může rozskočit,“ přidal se k němu Draco.
Mezitím se Neville zvedl a s vypětím všech sil se dobelhal až k sedící dvojici. Vyčerpaně se vedle nich svezl na zem a zhluboka oddechoval. Bylo vidět, že má bolesti.
„Neve,“ optal se ho Harry. „Jak jsi na tom?“ 
„Mohlo by to být lepší,“ vyrazil ze sebe trhaně.
Nastalé ticho, přerušil až Draco prostým konstatováním: „Měli bychom se vrátit na koleje, než se po nás někdo bude shánět.“
„To máš pravdu, ale nevím, jestli tam dojdu,“ pronesl Harry ztěžka a s pomocí stěny se vysoukal do stoje. Několikrát zkusil plnou váhu těla přenést na nohy, než usoudil, že se může pustit stěny. Cítil, že ho nohy unesou a vydal se ke kupkám s oblečením. Opatrně, aby se bolest nevrátila zpět v plné síle, si oblékl kalhoty, bez spodního prádla, a košili. Vzal ze země svršky ostatních, donesl jim je a díval se, jak se stejně opatrně oblékají.
Draco se už oblečený rozhlédl kolem sebe a řekl: „Uklidíme to příště, teď na to nemám sílu. Jsem jako bych se popral s hipogryfem.“
 „O tom něco víš, co,“ neodpustil si Harry s úšklebkem a přitom si dával do kapsy hůlku.
„Ha ha.“
„Kluci,“ ozval se Neville. Seděl na zemi, košili měl špatně zapnutou a kalhoty jak taž na sobě. „Já ty schody nevyjdu. Bolí mě celé tělo a stěží mluvím.“
Harry se s Dracem po sobě podívali a přemýšleli, co s tím. Oni dva se na nohou drželi vyloženě silou vůle, ale na jejich příteli bylo vidět, že je absolutně vyčerpaný. Ani jeden z nich nevěděl, jak z této šlamastiky ven.
„Škoda, že tady nemáme Fawkese,“ povzdechl si Harry.
„Koho?“ nechápal blonďák.
„Brumbálův fénix,“ vysvětloval. „Ten by nás odtud dostal, jako nic.“
„Musíme přijít na něco jiného,“ řekl Zmijozel. Tajemná komnata se ponořila do tíživého ticha.
Najednou sebou Harry trhl, prudce se otočil směrem kamsi k východu, a po chvíli řekl: „Slyšíte to?“
„Co?“ nevěděli ostatní, co myslí.
„Poslouchejte!“ nabádal je. Na jeho výzvu tak učinili, ale ani jeden nic neslyšel.
„Co slyšíš?“ zeptal se Nev unaveným hlasem. Potřeboval hned do postele, aby si mohl odpočinout. Jako v odpověď do Tajemné komnaty vletěl krásný rudozlatý fénix.
„Fawkesi,“ vyhrkl Harry radostně, když mu pták přistál na rameni a jemně zatrylkoval.
„To není možný,“ nevěřil Draco svým očím. „Tys o něm mluvil a on se tady jen tak zjeví? Myslíš, že ho poslal Brumbál?“
„Doufám, že ne,“ řekl Harry pevně. „Nechci, aby o tom věděl.“
Fénix jemně zacvrlikal, znovu se vznesl a přistal až před Nevillem. Sklonil k němu hlavu a z jeho černých očí vyteklo několik slz, které skončily na mladíkově tváři.
„Och,“ vydechl s úlevou. „Díky.“
Pták opět zazpíval.
„Fawkesi,“ sklonil se k němu černovlásek. „Odneseš nás odtud?“
Odpovědí mu bylo veselé zatrylkování. Mladík se usmál a naznačil ostatním, aby se chytili jeho ocasu. Jakmile tak učinili, fénix se vznesl a vynesl je z komnaty tunely až k východu na školní pozemky. Tam je vysadil a odletěl pryč.
„Díky, Fawkesi,“ zamával mu Harry na rozloučenou.
Draco, který podepíral Nevilla, který i přes fénixovy slzy stěží stál, promluvil: „Neuvěřitelné.“
„Taky jsem měl ten pocit, když mě nesl poprvé,“ souhlasil Harry.
„Zvládneš to?“ zeptal se ho Zmijozel. Když viděl Harryho nechápavý pohled, pohodil hlavou k hnědovláskovy.
„Snad jo,“ pokrčil rameny a opatrně si dal jeho ruce kolem rameny, aby se o něho mohl opírat.
Společně se vydali ke vchodu do hradu. Draco opatrně nakoukl dveřmi dovnitř, ale nikoho neviděl, jen slyšel vzdálený hluk z Velké síně.
„Je to v pohodě,“ řekl a otevřel dveře více, aby mohli vejít i ti dva.
Zmijozel dával pozor na cestu, zda se jejich směrem někdo neblíží a Nebelvíři pomalu postupovali směrem ke schodišti. U jeho paty se všichni zastavili.
„Opravdu nechceš pomoct?“ zeptal se Draco znovu.
Tentokrát, ale odpověděl Neville: „Neboj.“
„Dobře, uvidíme se zítra,“ rozloučil se a vydal se po schodech dolů směrem ke své společenské místnosti.

 

Harry s Nevillem pomalu postupovali po schodech do Nebelvírské věže. Černovlasý z dvojice si celou dobu říkal, proč jen nemůžou bydlet v přízemí. Několikrát si museli odpočinout, ale nakonec se doplazili až do ložnice. Neville se nezdržoval svlékáním a tak jak byl, padl do postele. Usnul skoro dřív, než se jeho hlava dotkla polštáře. Harry se unaveně usmál, zatáhl mu kolem postele závěsy, aby ho nerušilo slabé světlo, které vládlo v místnosti. Pak se i on doplazil do své postele a stejně unavený usnul.
Několik pater pod nimi, ve Zmijozelské ložnici usnul vyčerpaným spánkem i Draco. Ani jeden z nich se nevzbudil, když se vraceli jejich spolužáci zpět na pokoj po večírkové noci.

 

Harry se následující den probudil dost pozdě, jak zjistil z budíku na nočním stolku, ale když vykoukl zpoza závěsů kolem postele, o kterých ani nevěděl, že je zatahoval, zjistil, že není sám, kdo ještě spí. S mírným zaúpěním se vyhrabal z postele, protáhl se, až mu zalupalo v zádech. Posbíral si několik věcí nutných k ranní hygieně, tiše přicupital k Nevově posteli, a když zjistil, že klidně spí, odebral se do společné koupelny. Šel ztichlou věží, jakoby v ní nikdo nebydlel, takové tam bylo ticho.
Došel do koupelny, odložil si věci na lavičku a přešel k umyvadlům se zrcadly. Zahleděl se na svůj odraz a ztuhl. Až teď si uvědomil, že celou dobu nemá nasazené brýle a že vidí úplně normálně. Teď se díval na sebe v zrcadle a nevěřil vlastním očím.
Jeho normálně krátké rozčepýřené vlasy mu najednou padaly až k ramenům. Oči dostaly snad ještě zelenější barvu a přímo zářily smaragdovou září. Stáhl si bílou košili, která byla od včerejška značně použita, když v ní i spal. A kdyby mohly, jeho oči by vypadly z důlků. Normálně byl kost a kůže, přímo zralí na kurzy pro lidi s poruchou přijmu potravy, nyní jeho tělo bylo samý sval, ale ne moc, tak akorát. Jako ve snách přejel rukou po svojí hrudi až na ploché břicho, jakoby se musel přesvědčovat, že tohle všechno patří jemu. Dokonce mu přišlo, že vyrostl o několik centimetrů, ale nebyl si tím jist.
„To přece není možný,“ nechápal, co se to děje. Najednou jeho periferní pohled něco zachytil na paží, jak se natáčel před zrcadlem, aby se pořádně prohlédl. Natočil se bokem na zrcadlo a podíval se na svoji paži. A znovu mu spadla brada. Tam, kde přechází paže do ramene, měl vytetovaného rudého fénixe. Když po něm přejel lehce prsty, pták se zatřepal, otevřel svoje korálkově černé oči a vydal tichý výkřik. Načež zatřepetal křídly a znovu ztuhl.
„U Merlinovy brady,“ zamumlal a zděšeně se na sebe díval do zrcadla.

 

O několik pater níže prožíval Zmijozelský mladík něco podobného. Stál před zrcadlem ve své soukromé koupelně a též se nevěřícně díval na svůj odraz.
„Co se to sakra děje?“ projel si prsty vlasy. Sice je pravda, že je předtím měl dlouhé do půli krku, ale teď mu sahaly do půli zad a jejich barva nejvíce připomínala bílé zlato. Ze zrcadla na něho hleděly oči ledové bouře. Teď šedé a překvapené.
Cestou do koupelny si svlékl košili a kalhoty, jelikož si plánoval dát sprchu, ale když procházel kolem dvou metrů velkého zrcadla, zarazil se. Nyní se díval na svoje tělo se zvláštním překvapením. Vždycky byl mírně vyšší než ostatní, ale teď mu přišlo, že vyrostl o dalších několik centimetrů. Navíc jeho postava zmužněla a zešlachovitěla. Byl vysoký a štíhlý, ale něco říkalo, že už není tak křehký, jak býval.
„No, ne že by se mi to nelíbilo,“ mumlal si pro sebe a otáčel se, aby se náležitě prohlédl. I jeho pozornost upoutalo něco na rameni. Přitáhl si paži k zrcadlu a na jeho rameni seděl vytetovaný černý drak. Hlavu měl natočenou k Dracovu krku s očima zavřenýma, tělo se nacházelo přesně na rameni a vypadalo to, že mu drápy zatíná do masa a nakonec ocas volně visel po paži dolů. Vypadal, jako by jen spal. Skoro omámeně po něm přejel prsty a jako na povel otevřel drak oči, trochu zvedl hlavu a otevřel tlamu, z níž vyšel ohnivý dech. Za chvíli zase spal.
„Svatá Morgano, co jsme to udělali?“ zeptal se při pohledu na draka.

 

Poslední z jejich trojice, která dělala předchozí noc pokusy v Tajemné komnatě, otevřel oči a nepřítomným pohledem se díval na strop svojí postele.
„Ach, Merline,“ zanaříkal a chytil si hlavu do dlaní. Sice to nebyla tak obrovská bolest jako včera, ale i tak to bylo hodně nepříjemné.
Pootočil hlavou, aby se podíval na budík na stolku a zjistil, že je celkem pozdě. Podivil se, že ho už někdo nevzbudil, ale dostal odpověď ve stylu hlasitého zachrápání, které se rozlehlo celou místností. S úšklebkem se posadil a spustil nohy z postele na zem. Nazul si boty a trochu mátožně vstal. Chvíli jen tak v klidu stál a vstřebával. Tělo ho sice už nebolelo, ale byl celý ztuhlý. Nakonec se rozešel ke své skříni, otevřel ji a jal se hledat nějaké čisté oblečení. Nepřítomně si začal rozepínat špatně zapnuté knoflíky na košili, když jeho pohled padl na menší zrcadlo, které bylo připevněné z vnitřní strany dveří skříně.
První, co upoutalo jeho pozornost, byly vlasy. Sahaly mu až k lopatkám, když si do nich vjel prsty, zjistil, že jsou neuvěřitelně jemné na dotek. Následně sjel prsty na svoje tváře, z nichž se ztratila veškerá dětská jemnost, jeho obličej dostal o dost ostřejší rysy. Čokoládově zbarvené duhovky očí vstřebávaly tyto změny, když si všiml dalších. V napůl rozepnuté košili zahlédl něco, co tam předtím nebylo. Rychle si ji strhl, aby se mohl pořádně podívat. Košile mu zůstala vyset u boků, ale toho si nevšímal, nezajímalo ho nic jiného než změna, která proběhla s jeho tělem. Nikdy se nehonosil svalnatým tělem. Přišlo mu, že předtím byl úplně normálně rostlí, ale teď to bylo něco jiného. Ploché břicho, na němž se rýsovaly jemně břišní svaly. Nějaké pletence svalů se objevily i na jeho pažích, ale na nich ho zaujalo i něco jiného.  Na pravé paži se mu nacházel obrázek bílého jednorožce, který byl vzepjat na zadních nohou a předními divoce kopal do vzduchu.
„Jednorožec,“ zašeptal překvapeně. A stejně jako u jeho přátel, i jeho tvor se rozhýbal. Zvíře kleslo na všechny čtyři, pohodilo divoce hlavou, znovu se vzepjalo a znehybnělo.
Určitě by se své prohlídce věnoval ještě značnou chvíli, kdyby se do společné ložnice šestého ročníku nevřítil Harry s ručníkem na hlavě a zahalený od hlavy k patě do školního pláště.
„Neve,“ vydechl tiše, když viděl, že všichni kolem spí. Přišel několika kroky blíž a uviděl, to co uviděl. Prudce se nadechl, než řekl: „Ty taky?“
„Taky?“ nechápal hnědovlásek. Pak už jen sledoval, jak si druhý Nebelvír stahuje ručník z hlavy a odhaluje délku svých vlasů. Navíc si rozhrnul i plášť, pod kterým kromě kalhot neměl nic jiného. Nevillovi se naskytl pohled na mladíkův svalnatý hrudník a pochopil, že on není jediný, který je překvapený svým zjevem.
Než se kterýkoliv z nich dostal znovu ke slovu, vyrušilo je tiché zaklepání na okno. Oba se tím směrem prudce otočili, jelikož jim přišlo, že je to strašně hlasité. Ve skutečnosti bylo klepání velmi tiché, ale oni už byli tak vystresovaní, že by je vyděsilo i spadnutí jehly.
„Ta je Dracova,“ řekl Harry a několika rychlými kroky přešel k oknu. Tiše ho otevřel a převzal si od sovy vzkaz. Pták na nic nečekal a odletěl.
Černovlásek rozbalil stočený pergamen a všiml si, že byl psaný v rychlosti a rozčílení. Očima přeletěl jedinou řádku na pergamu a podal ho Nevillovi. Ten si ho vzal a četl:

Sraz v komnatě!! Hned!!  Děje se něco divného.    D.

„Takže on taky,“ usoudil Longbottom.

TBC

12.04.2011 10:43:46
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one