Když dorazili do komnaty Nevyšší potřeby, Draco už tam na ně netrpělivě čekal. Nervózně přecházel po místnosti sem a tam. Jakmile uslyšel klapnutí dveří, prudce se otočil, až za ním jeho dlouhé vlasy zavlály.
„Páni,“ vydechl Harry, když viděl to stříbro, co teď krášlilo jeho kamaráda.
„Takže vy taky,“ řekl při pohledu na ně.
Chvíli se navzájem jen tak měřili, než se vyčerpaně složili do křesel, které se tam duchapřítomně objevily. Komnata se vždycky starala o svoje hosty, ať už chtěli nebo nechtěli.
„Vlasy se dají ostříhat, ale co to ostatní?“ promluvil nakonec Neville. Všem kolem bylo jasné, že to musí uchovat v tajnosti, protože všichni by měli kopec otázek.
„Škoda,“ vydechl Draco a jemně si přejel pramen vlasů, jenž se mu svezl přes rameno na hruď.
„Souhlasím,“ přidal se Harry a díval se přímo uhranuty na Zmijozela. „Mají opravdu zvláštní barvu.“
„Pottre, nech toho!“ zavrčel blonďák, vidno, že je Harry mimo.
„Ech,“ vytrhl se z transu. „Promiň. Já jen, že jsou tak jiné. Asi jsem se nechal unést.“
„Ať se ti to podruhé nestane!“ odsekl a otočil se na Neva, který se šklebil od ucha k uchu.
„Harry má asi slabost pro tvoje vlasy,“ zašklebil se na druhého Nebelvíra.
„To teda nemám!“ ohradil se Harry nervózně. „A pojďme tohle vyřešit. Vyrostl jsem o několik centimetrů a všechno oblečení mi bude malý.“
A aby to dosvědčil, ukazoval na své kalhoty, na kterých bylo jasně poznat, že dřív je nosil někdo mnohem menší.
„Začneme s vlasy,“ rozhodl Neville a stoupl si za Harryho, aby ho mohl pomocí hůlky ostříhat. Několikrát mu prsty projel vlasy, aby si ověřil jejich délku, ale z jeho zadumání ho vyrušil zvuk, který Harry vydal. Mladík totiž vrněl, ale stylem, který lidské hrdlo nemůže vydat.
„Ty vrníš, Harry?“ zeptal se ho Draco zaraženě.
„Ech, ne,“ opáčil a jemně zrudl na tvářích. „Je to příjemný.“
Nev s Dracem si přes jeho hlavu vyměnili zmatené pohledy, než se hnědovlásek dal do stříhání. Postupně mu zkrátil vlasy do délky, kterou měly předtím, než se tohle všechno stalo. Komnata během stříhání poskytla stolek se zrcadlem, takže se Harry mohl zkontrolovat.
„No, Neville,“ obdivoval jeho práci. „Zahradničení přináší ovoce.“
„To že jsi mě právě přirovnal ke stromu, se mi moc nelíbí,“ zavrčel Draco, který si s Harrym vyměnil místa, aby se taky nechal ostříhat, když viděl, jak to druhému Nebelvírovi jde.
Černovlásek na něho vyplázl jazyk a dál se prohlížel v zrcadle. Nakonec si povzdychl: „S těma očima asi nic neudělám.“
„Tak si dej do brýlí jen obyčejná skla,“ navrhl Longbottom, věnující se Dracovi.
„To jsem zrovna na mysli neměl.“
„A co?“ nechápal Draco.
„Se podívej sám,“ přistoupil až k němu a sklonil tvář tak, že byli od sebe jen několik centimetrů. Zmijozel se zadíval do mladíkových očí a připadal si, že hledí do hypnotizujících hlubin. Byl jak bezbranná oběť, která hledí do očí lovce.
Nakonec Harry přerušil jejich očí kontakt, ale i tak Draco chvíli seděl a hleděl tupě před sebe, než potřásl hlavou a trochu se vzpamatoval. Načež se podíval na přítele a řekl: „No, to bylo něco. Měl jsem pocit, že …. to se ani nedá popsat.“
Neville je zmateně pozoroval, než se i on sám zadíval do očí Chlapce, který přežil a sám upadl do mírného transu. Byl tak pohlcený, že s ním musel Draco zatřást, aby se vůbec probral. Bez toho aby se k tomu nějak vyjádřil, vrátil se ke stříhání.
Slova se tedy ujal blonďák: „Snad budou brýle stačit. Nicméně můžeš zkusit ukoukat Snapa, až nám bude zase dávat školní trest.“
„Moc vtipné,“ odsekl Harry. Sedl si do jednoho z volných křesel a pozoroval Nevillovi šikovné ruce, jak se probírají stříbřitými vlasy pramen po pramenu. Po chvíli byl i Draco ostříhaný podle svých přestav a s hnědovláskem si vyměnili místa, jelikož ani jeden z nich nevěřil Harrymu dost na to, aby se nechali od něho ostříhat. Nutno dodat, že sám Harry to přešel se smíchem.
Všichni ostříhaní teď uvažovali, co s oblečením.
„Jediné, co mě napadá,“ navrhl blonďák zamyšleně. „Je dát je skřítkům, aby je upravili.“
„Hmm,“ zvažoval Nev jeho návrh. „Není to špatný nápad.“
„Dobby,“ zavolal Harry hlasitě.
S hlasitým pop se v místnosti objevil domácí skřítek jménem Dobby: „Ano, Harry Pottere?“
„Měl bych na tebe prosbu, Dobby.“
„Dobby udělá všechno, co Harry Potter bude chtít,“ vykřikoval skřítek nadšeně.
„Výborně,“ usmál se mladík. „Vezmi všechny naše šaty a přizpůsob je naším novým rozměrům, ale tak aby to nikdo nezjistil.“
„Dobby rád udělat,“ zajíkl se a pozorně si chlapce prohlédl. Vtiskl si do paměti jejich proporce a s hlasitým prásknutím zmizel.
„Doufám, že nám taky nějaký přinese,“ zazoufal Nev, kterému začínala být v tenké košili zima. Skoro to ani nedořekl a přímo před ním se objevilo nové čisté školní oblečení. Načež se všichni oblékli a opustili komnatu Nejvyšší potřeby. Kupodivu si ani jeden z nich nevzpomněl na Černé řetězy.

 

Zbytek sobotního dne uběhl relativně v klidu. Harry s Nevillem seděli ve společenské místnosti společně s prvními třemi ročníky a dělali domácí úkoly, když se do pokoje začali trousit první vlaštovky z řad starších studentů.
„Nazdar,“ pozdravil je celkem zvesela Seamus, který se posadil vedle nich.
„Ne tak nahlas,“ osoptil se na něho Dean a přitom si držel hlavu v obou rukou.
„Divoká noc?“ zeptal se Harry se smíchem v hlase. Taky kdo by se nesmál při pohledu na ty dva.
„I tak by se to dalo říct,“ ušklíbl se Finnigan. „Nevěřil jsem, že se McGonagallová umí tak bavit. Škoda, že jste tam nebyli. O dost jste přišli.“
„Příště,“ odpověděl Nev jen tak neurčitě s hlavou zabořenou v eseji do Přeměňování.
„Lektvary?“ zeptal se Dean, když viděl nadpis slohové práce, kterou psal černovlasý mladík.
„Jo.“
„Tak to ti nezávidím. Ještě, že já už je nemám.“
„Tak teď závidím já,“ řekl Harry a přehraboval se ve své tašce. „Sakra. Musím do knihovny, asi jsem tam nechal jednu knížku, kterou nutně potřebuju, jinak mi Snape urve hlavu.“
„Lovu zdar,“ křikl za ním Seamus, doprovázen vzteklým zavrčením od Thomase. Díval se na Harryho vzdalující se záda, když se najednou zarazil a zmateně se za ním díval. Otočil se na Nevilla, který dál klidně psal, se slovy: „Zdá se mi to nebo nám Harry přes noc vyrostl?“
„Spíš bych řekl, že máš v sobě ještě dost alkoholu,“ odvětil Nev klidně, ale byla v něm malá dušička. „Měli byste si jít ještě lehnout, když máš takový halucinace.“
„Dobrý nápad,“ souhlasil Dean. Jako první se zvedl a odkráčel zpátky do postele. Seamus ho následoval se zamyšleným výrazem, proto si nevšiml, že se na něho celou dobu upírají čokoládové oči, v kterých se zračily obavy.

 

Harry zrovna mířil do knihovny, když se mu přihodilo něco zvláštního, až trochu zavrávoral.
Neville seděl ve společenské místnosti a překvapením upustil brk, když se mu do hlavy nahnalo plno obrazů.
Draco si dával pozdní oběd, když náhle upustil příbor, jak se mu stáhlo srdce bolestí.
Všichni tři viděli následující vzpomínky, dávno zasunuté v podvědomí:

 

Mladý, asi čtyřletý, Harry běžel, co mu síly stačily, dolů po ulici, za ním se hnali tři daleko větší chlapci a něco na něho pokřikovali.
„Počkej brejloune,“ vykřikl nejtlustší z nich. Obličej měl zborcený potem, jak musel vynaložit námahu, aby se jeho veliké tělo pohybovalo touto rychlostí.
„Ani ve snu, Dudley,“ zamrčel si Harry pro sebe. Moc dobře věděl, co by následovalo, kdyby se jim dostal do rukou. Ještě teď měl modřiny z minula. Hlavou se mu táhlo, že se musí dostat, co nejdál, to půjde. Oběhl roh.
Druhá skupinka oběhla ten samý roh a očima pročesávala okolí, jak ho usilovně hledala, ale mladík jako by se propadl do země.
„Asi se někam schoval,“ řekl jeden z nich zadýchaně.
„Dostaneme ho příště,“ souhlasil další. Na toto prohlášení se otočili a pomalu se loudali pryč. Ale jeden z nich se na rohu zastavil a zamyšleně se otočil zpátky. Přišlo mu to divné.
„Dudley,“ ozvalo se zavolání.
Kluk se točil a křikl: „Už jdu.“
Nikdo z nich si nevšiml malého chlapce, který se za nimi ostražitě díval z druhého konce ulice. Když uviděl, jak odcházejí, úlevně se svezl po stěně domu do sedu. Oddychl si, ale nechápal, jak se najednou vzal až tady. Jasně si pamatoval, že zahýbal za roh, a pak už stál tady. Nakonec pokrčil rameny a čekal, až přijde čas se vrátit domů.

 

„Znova!“ nesl se místností silný ženský hlas, který nepřipouštěl milost. V obývacím pokoji seděl u malého stolku hnědovlasý čtyřletý chlapec a před sebou měl otevřenou knihu. Nad ním stála jeho babička a dožadovala se, aby tu pasáž přečetl znova.
Klučina se nadechl a třesoucím se hlasem četl: „Je..n trrři kap…ky.“
„Hrůza,“ přerušila ho naštvaným hlasem. „Tvůj otec ve tvých letech četl, jako by to uměl odjakživa. A ty neumíš nic jiného než koktat.“
„Omlouvám se,“ pípl nervózně.
„Pch,“ odfrkla si. Vidno, že s chlapcem dnes už nic nepůjde, se zvedla a zamířila si to ke dveřím. Ještě se však na prahu zastavila, pootočila hlavu ke vnukovi a řekla: „Za trest půjdeš spát bez večeře.“
„Ano, babičko,“ odpověděl tiše. Když se za ženou zavřely dveře, tiše se rozplakal.

 

„Dráčku, kde jsi?“ volala mladá žena veselým hlasem a očima propátrávala zahradu u jejich sídla, hledaje svého syna. Zaslechla uchechnutí a uviděla pod jedním keřem malé nožky. Usmála se pro sebe, míříc opačným směrem jen tak do vzduchu řekla: „Ach, jo. To ho asi už nenajdu. A to jsem pro něho měla jeho oblíbené bonbony.“
Když toto uslyšel malý chlapec schovaný za keřem, vyběhl a se smíchem utíkal za svou matkou: „Mami! Tady jsem. Tady.“
Žena se překvapeně otočila a zachytila syna do náruče. Zvedla ho a společně se zatočili.
„Narcisso,“ ozvalo se za nimi.
„Tati,“ vykřikl radostně Draco. Vykroutil se matce z náruče a rozběhl se k muži, který se přikrčil a chytil Draca do náruče. Zahradou se ozval veselý dětský smích, jak Lucius vyhodil svého syna do vzduchu a následně ho chytil.
„Opatrně,“ nabádala ho jeho žena s obavami, když viděla, jak dovádí.
„Neboj se,“ odvětil ji a jemně jí políbil na tvář. „Nikdy bych mu neublížil.“
„Já vím,“ zasmála se.

 

„Neville jsi v pořádku?“ probral Neva ze vzpomínek, až Ginnin hlas. Zmateně se na ni díval, když se tak nad ním nakláněla s obavami v očích.
„Cože?“ zamrkal.
„Celý jsi ztuhl a vypadal jsi, že brzo omdlíš,“ vysvětlovala.
„Ach,“ položil si hlavu do dlaní. „Jen se mi na chvíli udělalo špatně. Už je to v pořádku.“
„Opravdu?“
„Ano,“ uklidňoval ji. „Ale radši si skočím na ošetřovnu.“
„Jak myslíš,“ ustoupila. Ale přesto se dívala za ním, jak odcházel ze společenské místnosti, a najednou se jí hlavou mihla myšlenka, kdy tak vyrostl.

 

Harry se opíral o zeď v chodbě, která vedla do knihovny, a zhluboka vydýchával nápor, který zažil. Prošlo kolem něho několik studentů, někteří se ho zeptali, zda je v pořádku, ale odbyl je jen mávnutím ruky, že se mu zatočila hlava.
Po chvíli se rozešel do knihovny, a až se posadil s knihami, které potřeboval, napadlo ho, že to samé co viděl on, museli vidět i zbylí dva.
„Sakra,“ zavrčel. Nelíbilo se mu, že viděli, co se mu v dětství stalo. A už vůbec se mu nelíbilo, co protrpěl Neville.

 

Draco ve Velké síni opět sevřel v prstech příbor, který před vzpomínkami upustil, až mu skoro zbělaly. Viděl, jak jsou Harry i Neville svým způsobem týráni. Silně stiskl čelisti, až mu vystoupily provazce svalů na krku.
Draco byl hodně naštvaný. Až teď si uvědomil, jak dětství museli mít ti dva a jak je to muselo poznamenat, ať už chtěli nebo nechtěli.

TBC

15.04.2011 09:34:43
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one