„Třído, pozor!“ sjednala si ticho profesorka McGonagallová. Rozhlédla se, a když uviděla, že jí všichni věnují svoji pozornost, promluvila: „Jak už jsem nadnesla ke konci minulé hodiny, ode dneška se budeme učit umění zvěromágského. Hned ze začátku vám musím sdělit, že ne všichni z vás dokážou ke konci našeho kurzu aspoň částečně proměnit. Je nutné velké soustředění a sebekázeň. Tu bohužel nemají všichni.“ S těmito slovy se letmo podívala po Dracovi a Harrym. Oba chlapci se ušklíbli, ale nic neřekli. Tušili, že by to bylo k ničemu.
„Tak začneme,“ řekla a mávla hůlkou. Najednou se všichni žáci ocitli na velkých polštářích na zemi. Lavice i stoly zmizely. Po zkontrolování, že každý student má svůj polštář, řekla: „Dnes se budeme věnovat meditaci. Meditace je velmi důležitá, abychom dosáhli kýženého soustředění. Pohodlně se usaďte, zavřete oči a zhluboka dýchejte.“
Během výkladu procházela lehkým krokem mezi studenty a sledovala, zda následují její pokyny: „Výborně. Zhluboka dýchejte a nemyslete vůbec na nic. Vyčistěte si mysl a naprosto se uklidněte.“
Všichni studenti vykonávali její pokyny bez reptání, což bylo hodně zvláštní. Většinou byla hodina plná mumlání a rozruchu, jak se všichni snažili splnit zadání úkolu z přeměňování. Nyní všichni seděli na polštářích a snažili se vyčistit svoji mysl od všelijakých toků myšlenek, které mohli ohrozit jejich snažení.
Celá hodina probíhala stejně, všichni se snažili pod bedlivým pohledem profesorky.

 

„To bylo ale strašný,“ nadával Dean, když opustili učebnu. Mnul si krk a zíval: „Skoro jsem usnul.“
„To nejsi sám,“ zazíval i Ron.
„Jste naprosto nemožní,“ usadila jejich rozhovor Hermiona. „Dneska jsme se měli naučit, jak vyčistit mysl, abychom v ní mohli vytvořit podobu svého zvířete, do kterého se následně přeměníme.“
„To jako vážné?“ zeptal se překvapeně Seamus.
„A to sis myslel, že to děláme pro srandu králíků?“ nevěřícně kroutila dívka hlavou.
„Pro srandu králíků?“ nechápal Ron. „Proč králíků, copak ti se umějí smát?“
„To je mudlovské pořekadlo,“ vložil se Harry do debaty.
„Aha,“ zamumlal zrzek. „Jsou divní. Králici.“
„Každý jsme nějaký,“ ušklíbl se Neville, který šel po Harryho pravé straně.
Ron se nadechoval, že k tomuto tématu ještě něco řekne, ale výraz na Hermionině tváří mluvil za vše, takže radši mlčel. Což vyvolalo pobavený úšklebek u všech okolo.
„Doufám, že příště budeme dělat něco více zábavného,“ řekla Levandule. „Ne, že by ty polštáře nebyly pohodlné, ale nechce se mi nehybně sedět celou další hodinu. Je to dost únavné, taky jsem skoro usnula.“
„Vidíš, Miono,“ poukázal Ron na další názor, že hodina naprostá ztráta času. Dívka na to zareagovala tak, že otočila svoji pozornost před sebe a nevěnovala jejich dalšímu rozhovoru pražádnou pozornost.
„A co ty Harry?“ zeptal se svého kamaráda Ron. „Co ty si o tom myslíš?“
„No,“ zarazil se na chvíli. „určitě to budou zajímavé hodiny, i když tato byla dost jednostranná.“
Dean se nadechoval, že k tomu taky něco řekne, ale přerušil ho Neville: „Nevím, jak vy, ale já už mám hlad. Jdeme na ten oběd nebo nejdeme?“
„Samozřejmě, že jdeme,“ zavýskl Ron a rychlejším krokem zamířil k Velké síni na oběd.
Harry s Nevem ho s jemným úsměvem následovali, stejně jako zbytek jejich Nebelvírské skupinky. Najednou Harry skoro upadl na zem, když do něho někdo ze zadu drcl. Tak tak, že se zachytil Nevillovy paže.
„Pottere, koukej, kam šlapeš!“ ozvalo se zavrčení za jeho zády. Černovlasý mladík se otočil a spatřil Draca, kterému za zády stál celý Zmijozelský šestý ročník. Blonďák si založil ruce na hrudi a sledoval Nebelvírovu reakci.
Celá Nebelvírská skupina se zastavila a přesunula se za záda Harryho, aby ho podpořili, kdyby došlo k boji. Přece jenom jeden proti celému ročníku je trochu velká přesila. A nechtěli, aby jejich Zlatý chlapec skončil v nemocničním křídle.
„Odprejskni!“ zavrčel Ron, který úplně zapomněl na jídlo, jak se hnal příteli na pomoc.
„Och, Weasley,“ ušklíbl se Malfoy. „Potter tě má výborně vycvičeného. Přispěchal jsi při prvním náznaku potíží jako dobře vycvičený lovecký pes. Tleskám ti, Pottere.“
Harry měl, co dělat, aby nevyprskl smíchy. A Longbottom stojící vedle se taky držel zuby nehty, aby neprozradil jejich spojenectví, jelikož Ronův výraz byl velmi směšný.
„Skvělý proslov, Malfoyi,“ uklonil se jeho hereckému umění. „Ten sis musel nacvičovat velmi dlouho, že ano. Protože pochybuji, že bys to všechno vymyslel teď.“
„Můj milý, Pottere,“ přistoupil mladík blíže ke svému protikladu. „Nejsme všichni obdařeni takovým mozkem jako ty. Tudíž ne všichni jsme úplně tupý.“
„Tím myslíš sebe, Malfoyi?“ vložil se Ron.
Blonďatý Zmijozel se zvláštním pohledem podíval na Weasleyho, ale nijak to dál nekomentoval, jelikož věděl, že by to ani Harry, ani Neville neocenili.
„Tato debata je naprosto scestná,“ pronesl nakonec a jako vítěz opustil arénu. Nakonec ještě přes rameno řekl: „Někdy příště, Pottere, až nebudeš obklopen svými fanoušky.“
„Už se těším, Malfoyi,“ odpověděl na jeho výzvu. Chvíli hleděl za odcházejícím mladíkem, než řekl zbytku třídy: „Jdeme na ten oběd. Malfoy mi tak pohnul žlučí, že mám hlad jako vlk.“
„Neměl bys spíš přijít o apetit?“ zašklebil se Dean.
„Ne, mám ještě větší hlad,“ zasmál se Harry a vydal se rázným krokem do jídelny.

 

Den uběhl rychle a večer zastihl Nevilla, jak sedí se zkříženýma nohama na posteli a dělá úkol do bylinkářství. Kolem sebe měl rozloženou hromadu knih a psaných poznámek. Byl asi v půlce eseje, když do ložnice vešel Harry a nesl si pět knih.
„Copak to máš?“ zajímal se Nev a odložil pergamen s brkem na noční stolek.
„Jen několik knih o zvěromágství,“ odpověděl a shodil svůj náklad na postel. Hnědovlasý Nebelvír se natáhl a sebral jednu z knih. Podíval se na název, zdvihl jedno obočí a řekl: „Zvěromág pro začátečníky? Budeš za chvíli horší než Hermiona.“
„Chraň Merlin,“ zasténal Chlapec, který zůstal naživu. Nev se jen zasmál a odložil knihu zpět na hromadu k ostatním.
„Ty se chceš opravdu stát zvěromágem, že Harry?“ zeptal se ho vážným hlasem a usadil se na jeho postel.
„Otec jím byl,“ začal černovlasý Nebelvír. „Chtěl bych vědět, jestli budu mít stejnou formu, jako on.“
„Co to bylo?“
„Dvanácterák,“ odpověděl. „Stejně jako můj patron.“
„Na rozdíl od mého,“ povzdechl si hnědovlásek. „Já mám obyčejného psa.“
„Zajímalo by mě, jakou formu má Dracův patron,“ zadumal Harry.
„Fretku,“ zasmál se Nev. Druhý mladík se k němu bez okolků přidal. Když se dosmáli, Harry pokračoval: „Ne, spíš bych ho typoval na nějakou kočku. Nejspíše Siamku.“
„Jo,“ souhlasil Longbottom. „Ta by se k němu hodila.“
„Tak se do toho dáme,“ zašklebil se Harry. Usadil se v čele postele, udělal tak místo i pro Neva, aby se pohodlně usadil, a dal se do čtení první z pěti knížek o zvěromágách. Druhý mladík se k němu přidal a oba se začetli, ale ne na moc dlouho. O hodinu později je našel Ron, jak oba spí. Harry zapřený o čelo postele s knížkou na jemně se zvedající hrudi a Neville natažený vedle něho s knihou zavřenou vedle sebe. Zrzek se jen ušklíbl a vzal přehoz ze své postele a Nevillovy a přehodil je přes ně, aby nenastydli. Knihy a Harryho brýle odložil na stolek vedle postele.

 

Ráno se Harry probudil jako první a první věc co uviděl, byly hnědé vlasy. Překvapeně zamrkal a lépe zaostřil. Hnědé vlasy se zavrtěly a do Harryho zorného pole se dostala tvář, jak se mladík přetočil.
„Neve,“ zašeptal, aby nevzbudil ostatní spolužáky. Jenom při představě, že je včera viděli v jedné posteli, mu moc nepřidalo. Ale byl tak utahaný, že asi ani neuvědomil, že usnul.
Hnědovlásek se znovu zavrtěl, ale neprobudil se. Tak to Harry zkusil znovu, tentokráte do něho i drcl. To už vyvolalo požadovanou reakci a mladík otevřel oči. První co uviděl, byly smaragdově zelené oči. Oči se mu rozšířily překvapením, než se prudce posadil. Tím ze sebe shodil přehoz, pod kterým celou noc spal. Roztěkaně se kolem sebe podíval, než se zmateně zeptal: „Jak jsem se sem dostal?“
Asi jsme včera usnuli a někdo nás nechal spát,“ usoudil Harry a vstal. Posbíral nějaké svoje oblečení a hygienické potřeby, než se otočil na druhého Nebelvíra se slovy: „Jdu se osprchovat. Jdeš taky?“
„Jo,“ zívl Neville. „Za chvíli jsem tam.“
Zatím co se hrabal z postele, zaklaply se za Harrym dveře od ložnice.

 

„Harry, víš, že zítra hrajeme s Havraspárem?“ otočil se při snídani Ron na svého přítele a dost hlasitě přežvykoval. Za což si vysloužil znechucené pohledy od půlky stolu, ale mladík si z nich nic nedělal.
„Cože?“ vyprskl Harry ze sebe vajíčka, až skoro nahodil Deana. Ten naštěstí stačil uhnout, jelikož něco takového očekával.
„Kde jsi byl posledních čtrnáct dní?“ zajímal se Seamus, kterého překvapilo, že Harry netuší, že se bude hrát zápas ve famfrpálu.
„Myšlenkami mimo,“ zkusil to Nebelvír s nevinným výrazem.
„Dneska večer na hřišti!“ zavelel Ron, když viděl Harryho rozpaky. „Poslední trénink před zápasem. Být tebou tak přijdu.“
„Neboj,“ uklidňoval ho mladík. „V šest jsem na hřišti.“
„To doufám,“ uzavřel tuto debatu zrzek a vrátil se zpět k jídlu.
Neville drcl do černovláska, aby upoutal jeho pozornost, než se na něho zašklebil. Moc dobře tušil, kde se Harryho myšlenky toulaly posledních několik týdnů od začátku školy.

 

Den uběhl Harrymu rychle a trénink ještě rychleji. Do ložnice šestých ročníků se vrátil úplně vyčerpaný. Shodil ze sebe oblečení, natáhl si budík na brzkou hodinu, aby se stačil vysprchovat, i když věděl, že po zápase se bude sprchovat znovu, a zalezl do postele.
Druhý den ho probudil nepříjemný zvuk budíku. Se zasténáním natáhl ruku a tu hroznou věc zarazil v jejím řevu. Se zívnutím se posadil v posteli a napůl zavřenýma očima se rozhlédl kolem sebe, aby se podíval, koho vzbudil. Ale k jeho překvapení nikdo neremcal, že je budí. Za chvíli si uvědomil proč. Měl kolem postele vztyčenou bariéru, aby hluk nešel do místnosti a nikoho nevzbudil.
Znovu si zívl, vymotal se z postele a posbíral si několik kousků oblečení a ručník a zamířil ven z pokoje do koupelny. Absolvoval rychlou sprchu a za chvíli se už vracel zpět do pokoje. Když se do něho vrátil, našel už veškeré osazenstvo pokoje vzhůru. Všichni se připravovali k snídani a k následnému zápasu ve famfrpálu.
I Harry se rychle oblékl do dresu na famfrpál, než se společně s ostatními mladíky vydali na snídani do Velké síně. Tam si sedl vedle Nevilla a naložil si trochu vajec a toustu na talíř, i když neměl moc hlad.
„Jsi nervózní?“ zeptal se ho Dean, když viděl, jak se přehrabuje ve snídani.
„Jo,“ zamrčel v odpověď. „Ale nechápu proč. Nehraju poprvé.“
„S tím asi nic neuděláš,“ usoudil Nev. „Prostě už to máš v povaze.“
„To je radosti,“ ušklíbl se a dál se nimral v jídle, než mu Ron řekl, že je čas dostavit se na hřiště k úvodnímu proslovu kapitána.
Než se nadál už madam Hoochová odpískala úvodní vhod a celá hra začala. Okamžitě se vznesl vysoko nad ostatní spoluhráče i protihráče a začal hledat tu malou věc, jež se jmenuje Zlatonka.
Plně se ponořil do hledání, že si ani nevšiml, že jeden z Havraspárských odrážečů vyslal jeho směrem Potlouk. Na poslední chvíli si periferním viděním všiml, že se jeho směrem něco žene, a rychle se tím směrem podíval, zároveň klesl o několik stop dolů. Potlouk mu prosvištěl jen několik centimetrů od pravého ucha.
„To bylo těsné,“ oddechl si. Už se chtěl dál věnovat hře, když dostal ránu do zad. Netušil, že se Potlouk v letu obrátil a mířil si to na něho znovu, akorát z druhé strany. Ztěžka vydechl, přepadl přes koště a jen jednou rukou se držel násady. Zbytek těla mu visel ve vzduchu, což vyvolalo bouřlivou reakci mezi studenty v hledišti.

„Harry!“ ozvalo se mu v hlavě dvojhlasně. Ty hlasy poznal, ale nechápal, jak je to možné.

 

Neville i Draco pozorně sledovali průběh zápasu, na Harryho bylo při létání radost se dívat. Vždy působil, jakoby se na koštěti narodil. I tentokrát předváděl neuvěřitelné kousky, než se potkal s Potloukem.
Neville byl okamžitě na nohou a celou hlavou mu znělo jediné jméno: „Harry!“
I Draco na druhé straně tribun ztuhl, když viděl Nebelvíra skoro spadnout z koštěte. Nemohl vykřiknout nahlas, tak aspoň vykřikl ve své mysli, aby si nějak ulehčil: „Harry!“
To byli ty hlasy, co mladý Potter, visící nad hřištěm, uslyšel ve své hlavě.

 

Černovlasý člen Nebelvírského famfrpálového mužstva se z několika posledních síl vyšvihl zpátky na koště a celkem úlevně si oddechl. Utřel si pot z čela, než vyzkoušel svoji teorii a ve své mysli se soustředil na své dva přátele: „Neve? Draco?“
Chvíli bylo ticho, takže si myslel, že si všechno jen vybájil, skrz příval adrenalinu z nebezpečí. Nakonec uslyšel tiché nesmělé pípnutí: „Harry? Jsi to ty?“

„Neve?“ odpověděl stejným stylem. „Myslím, že tohle nebude úplně normální.“
„To tedy rozhodně ne,“ přidal se další člen jejich trojúhelníku.
„Probereme to, až dohrajeme!“ rozhodl Harry a soustředil se zpět na hru.
Famfrpálový zápas trval ještě asi hodinu a dvacet dva minut, než se Harrymu, jako jednomu ze dvou chytačů, podařilo chytit tu malou zlatou mršku. Pevně v dlani svíral kroutící se zlatou kuličku s křídly a zdvihl ji vysoko nad hlavu, aby ji všem ukázal. Zbytek týmu se k němu přihnal a on skončil v obrovském objetí všech hráčů.
Na podivné spojení mezi ním a dvěma dalšími mladíky zapomněl, jak ho úplně pohltila radost z vítězství. Ale jak Nev, tak Draco na to nezapomněli. Jen nechali Harryho užít si svého zaslouženého vítězství. Důležité věci se mohou řešit později.

TBC
22.04.2011 09:55:11
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one