Oslava vítězství nad Havraspárem se protáhla až do brzkých ranních hodin. Až nakonec musela zakročit sama profesorka McGonagallová, když vešla do hlučné společenské místnosti v županu a čepcem na spaní, a přikázala všem, aby se odebrali do svých ložnic a postelí. Aby si byla jistá, že všichni uposlechnou jejího příkazu, počkala v místnosti, až ji opustil i poslední student. Ještě chvíli naslouchala, zda je klid, než se vrátila do své vlastní vyhřáté postele.
Neville se oslav účastnil jen na začátku, poté odešel do ložnice šestých ročníku a natáhl se na postel. Založil si ruce za hlavu, zadíval se do stropu a přemýšlel nad událostmi, které se odehrály během famfrpálu. Dracovu i Harryho přítomnost cítil jakoby v v pozadí své mysli, až úplně vzadu.

„Draco?“ zkusil to mladík.
„Neville,“ ozvalo se mu v hlavě tázavým hlasem, který poznával. Patřil blonďatému Zmijozelovi, který seděl ve své společenské místnosti a byl trochu překvapený, že v hlavě slyší hlas, který mu nepatří. „Jsi to ty?“
„Kdo jiný,“ utrousil ironicky Nebelvír.
„Kazím tě,“ ucedil Draco.
„To nechme stranou,“ zasmál se Nev, aby trochu odlehčil situaci. „Spíše mě zajímá, co má znamenat tato komunikace.“
„Nemám tušení,“ odpověděl po chvíli Draco. Chvíli bylo ticho, které využil Zmijozel k přemýšlení. Jenž protrhl slovy: „Možná, ale opravdu jenom možná, to má co dělat s tím rituálem, který jsme podstoupili, abychom tě zbavili těch Řetězů.“
Nev se prudce posadil ve své posteli, jak mu došla Dracova slova. Srdce se mu rozbušilo, jak si dával za vinu celou situaci. Musel ho uklidnit blonďatý mladík svými slovy: „Nev, uklidni se. Nemůžeš za to. Prostě se to stalo. A když k tomu přičteme naše nové síly, musím říct, že jsem rád, že jsem to absolvoval.“

„Opravdu to tak cítí?,“ zeptal se ho, aby se ještě ujistil.
„Chraň mě, Merline,“ zaúpěl Draco. „Vy  Nebelvíři, pořád se musejí ujišťovat, že je všechno v pořádku.“
„Holt, s tím nic nenaděláš,“ zasmál se hnědovlásek.
„A kde věží Potter?“ vzpomněl si Zmijozelský princ, že jim kdosi v konverzaci chybí.
„Slaví výhru,“ odpověděl Longbottom. „Ostatně, jak můžeš cítit v hlavě.“
„Jsem si říkal, proč mě bolí hlava,“ ucedil Draco vztekle. „Co tam pijí? Whisky?“
„Já jsem viděl máslový ležák,“ odpověděl, ale trochu si masíroval spánky.
„To rozhodně máslový ležák není.“
Nebelvír si povzdechl, vlezl si pod přikrývku a Dracovi řekl: „Nejlepší to bude zaspat. Stejně s Harrym nebude řeč. Zítra to bude lepší.“
„Souhlasím,“ rozloučil se blonďák. „Dobrou noc.“
„Dobrou noc.“

 

Harry se ještě v polospánku přetočil na druhý bok, ale tam na něho čekaly sluneční paprsky ranního jitra. Zabručel, tvář se mu zkřivila do mrzutého šklebu, jak si přes hlavu přehodil přikrývku. Ale spánek už ho pomalu opouštěl. Ještě asi patnáct minut jen tak ležel pod dekou a pomalinku se probouzel. Nakonec vystrčil hlavu z úkrytu a nechal přivyknout oči světlu. Hlava ho zabolela ještě víc, když si uvědomil, co všechno včera v radostné náladě vypil. Zasténal a posadil se s hlavou v dlaních, aby s ní moc netřepal.
„Harry,“ ozvalo se po jeho levici. Pomalu tím směrem otočil hlavu a zaostřil na ruku, jež svírala zelenou lahvičku.
„Co je to?“ zeptal se, když poznal majitele té ruky, Nevilla.
„Lektvar proti kocovině,“ odpověděl s mírným úsměvem a dál mu nabízel lektvar. „Posílá ti ho Draco. Tušil, že budeš vypadat takhle.“
„Díky,“ odtušil černovlásek a lahvičku si převzal. Odzátkoval ji a přiložil si ji k ústům. Kdyby mu někdo před prázdninami řekl, že mu Draco Malfoy pošle lektvar proti kocovině, aniž by měl úmysl ho otrávit, asi by ho poslal ke svatému Mungovi.
Neville počkal, až Harry vypije celý obsah, než se ho zeptal: „Je to lepší?“
Jelikož tyto lektvary účinkují skoro okamžitě, mohl Harry s úsměvem odpovědět kladně. Nev toho hned využil a pevným hlasem mu řekl: „Tak vstávej. Draco na nás čeká.“
„Cože?“ byl ještě mladík připitomělí, takže mu moc nerozuměl.
„Chce s námi mluvit o té věci, co se stala při famfrpálu,“ vysvětloval mu šeptem, aby jejich rozhovor nikdo jiný neslyšel. Těžko by se to vysvětlovalo.
„Aha,“ kývl na znamení, že rozumí. Vyhrabal se z postele, natáhl se na sebe nějaké čisté oblečení a se zíváním se vydal za Nevillem, který už vycházel z místnosti. Naštěstí se nikdo z ostatních obyvatel ložnice nevzbudil.

 

Nev se zívajícím černovlasým mladíkem v patách dorazil ke vchodu do komnaty Nejvyšší potřeby, kde se konaly všechny jejich tajné porady.  Otevřel dveře, ustoupil kousek stranou a prvního nechal projít Harryho, než i on vstoupil do komnaty a zavřel dveře.
Harry došel až k jednomu ze dvou křesel, které bylo volné, a rozvalil se do něho s mohutným zívnutím.
Draco jen beze slova pozvedl obočí, ale rozhodl se to nijak nekomentovat, místo toho nahlas zavolal: „Dobby.“
S prásknutím se v komnatě objevil domácí skřítek a s úklonou se zeptal: „Čím může, Dobby, posloužit, páni?“
„Snídani a čaj, prosím,“ udělal Zmijozel objednávku. V tom samém okamžiku místnost nabídla stolek, na kterém se dalo posnídat.
„Dobby ji hned přinese,“ usmál se skřítek. Zmizel, aby se mohl znovu objevit po několika minutách s tácem, na kterém balancovala konvice s čajem a šálky a se snídaní pro tři.
„Děkujeme, Dobby,“ poděkoval mu Harry s úsměvem a hrnul se, aby si nandal něco jídla. Skřítek se znovu usmál a s prásknutím zmizel.
Neville se připojil k druhému Nebelvírovi, aby si taky dal něco k snídani. I poslední z trojice si přisunul křeslo ke stolu, aby se i on přidal ke snídani. Chlapci jedli v tichosti, jen sem tam cinkl příbor o talíř, či šálek o talířek.
Nakonec po asi dvaceti minutách byli všichni nasyceni, a tudíž se mohli začít věnovat problému, které je sem přivedl.
„Tak,“ zahájil Draco debatu, ubrouskem si utřel ústa a odsunul talíř. „Myslím, že se můžeme začít věnovat našemu rozhovoru, když jsme všichni nasyceni.“
„Mluvíš, jak ze sedmnáctého století,“ zabručel Harry, který zrovna upíjel svůj poslední šálek čaje.
„Mám kultivované vystupování,“ usekl Draco dotčeně.
„Jak se vám to povedlo?“ zajímal se černovlásek a díval se přitom střídavě na své dva přátele.
„Co se nám povedlo?“ nepochopil Nev úplně jeho otázku.
„To naše propojení,“ upřesnil Nebelvír.
„Draco má takovou teorii,“ nadhodil hnědovlásek.
„Jakou?“ otočil se zvědavě černovlásek na blonďáka.
„Je to jen takový nápad,“ trochu se Draco kroutil. „Myslím si, že při rituálu na odstranění Řetězů něco vyšlo trochu jinak. Asi jsme nějakým způsobem spoutání.“
„Spoutání?“ vyhrkl Harry z pusy trochu čaje, který zrovna upíjel.
„Ano,“ vysvětloval Draco dál svou teorii. „Spoutání je v kouzelnickém světě běžné. Například v manželství. Je to trochu jiný typ, ale jako příklad to stačí. Když se ti dva opravdu milují, dochází u nich ke splynutí, které má nějaké zvláštní dozvuky. Třeba tušení, co si ten druhý myslí, a tak podobně.“
„Ale my nejsme sezdání, že ne?“ ptal se Potter trochu zděšeně.
„Ne,“ ujišťoval ho Nev se smíchem v hlase.
Draco se jen ušklíbl, nad Potterovým zděšením: „Ne, opravdu nejsme sezdáni. Jen jsem nějak spoutání, ale nevím jakým poutem.“
„To nevadí,“ ušklíbl se Nev. „Takže můžeme spolu komunikovat myslí, máme větší magickou moc a jsem zvědav, co se ještě objeví. Nemyslím, že je to všechno.“ Na chvíli se odmlčel, než pokračoval: „Je mi líto, že tohle všechno podstupujete, jen proto, že jste mi jednou pomohli.“
„Ale kuš,“ okřikl ho druhý Nebelvír. „Na to ani nemysli. Udělali jsme to pro tebe a tohle je jen bonus.“
„Prosím?“ nechápal Nev.
„Bonus, který využijeme k porážce Voldemorta,“ pochopil Harryho myšlenku Draco.
„Och,“ zašklebil se hnědovlásek. „V tom případě není zač.“
„Zkazils ho,“ osočil Harry Draca při pohledu na druhého Nebelvíra.
„Mám takové tušení, že taková by byla jeho povaha, kdyby nebyl spoután,“ povzdychl si blonďák. „Ještě že takový nebyl od začátku, jinak bychom se my tři povraždili.“
„Nepřeháníš to trochu?“ zeptal se Nev.
„Ne, jen si to představ,“ pokračoval Draco ve své teorii. „Jednou bych pronesl něco nepěkného na Harryho adresu, ty bys jako správný kamarád vytáhl hůlku, mrštil po mě nějakou pěknou kletbu a už bychom byli v jednom chumlu, jelikož Harry by reagoval na můj opětovaný útok.“
„To by se McGonagallové a Snapeovi moc nelíbilo,“ zašklebil se Nev.
„A Bradavicím taky ne,“ odtušil Harry. „S naší silou bychom zbourali půl hradu.“
„I to je možnost.“
„Aaach,“ protáhl se černovlasý Nebelvír a vstal ze svého křesla. Přešel několika kroky nevelkou místnosti k oknu, které se z ničeho objevilo ve zdi, jak ho Komnata vytvořila. Podíval se z něho ven na školní pozemky a les. Chvíli se tiše díval a nakonec řekl: „Chvílemi mám pocit, že cítím, jak se mně hromadí nějaká síla. Možná magie, možná něco jiného. Nevím. “
„I já mám občas takový pocit,“ souhlasil Draco. „Ale nejvíc od doby, kdy jsme provedli odpečetění.“ Na to se otočil na Neva a zeptal se: „A co ty?“
„Je to jenom chvíle,“ pokrčil hnědovlásek rameny. „Teprve si zvykám na sílu svojí magie. Bude mi to chvíli trvat, než se přizpůsobím.“
„Nebo si toho nemusíš všimnout nikdy,“ promluvil Harry. „My sice ucítíme nárůst magie, ale tobě to tak nepřijde, jelikož se ti magie vrací už ve zvýšeném množství.“
Zmijozelský student se díval na Harry s pozdvihnutým obočím, než řekl: „No, Pottere, ty občas používáš i mozek. Klobouk dolů.“
„Víš, co mi můžeš,“ odtušil černovlásek a vyplázl na něj jazyk.
„Velmi dospělé,“ napomenul ho Nev s úsměvem. Měl rád tohle jejich pošťuchování, přišel si jako s bratry, které nikdy neměl.
„Měli bychom jít,“ nadhodil Harry, když se znovu posadil do křesla. „I když pochybuju, že si někdo všimne, že chybíme.“
„Nech být,“ přerušil ho Neville s obavami v hlase. „Seasmus s Deanem si už všimli, že často mizíš.“
„To už jsi zmiňoval,“ souhlasil Chlapec, jenž zůstal naživu.
„Tenkrát jsem je odbyl, že necháváš prostor pro Rona a Hermionu, aby mohli být spolu.“
„Pch,“ odfrkl si Draco.
„Ale no tak Draco,“ pokáral ho Longbottom. „Chovej se slušně.“
„Měli bychom jít,“ usoudil nakonec Harry. „Nev má pravdu. Nechceme budit podezření. Odchod!“
„Rozkaz,“ vyprskl se smíchem Malfoy a zvedl se z křesla. Několika kroky přešel místnost ke dveřím, otevřel a přes rameno ještě řekl: „Tak zatím.“ A odešel.
Černovlásek se musel usmát, než i on následovaný Nevillem opustili Komnatu nejvyšší potřeby. Ta se po jejich odchodu změnila v malý kumbálek pro věci na úklid.

 

Ten den bylo v Nebelvírské společenské místnosti podivné ticho. Někteří ze starších žáků zůstali ve svých pokojích a ti mladší, kteří se oslav moc neúčastnili na popud nebelvírských prefektů, si tiše dělali úkoly. Mezi nimi i Harry s Nevem.
„Víš, přijde mi to, jako po hallowenském večírku,“ nadhodil Harry s jemným úsměvem.
„Jsem zvědavý, kdo se ukáže jako první,“ souhlasil Nev. „Ještě že je víkend, jinak nevím, co by jim učitelé řekli.“
„No, McGonagallová se včera večer vyjádřila dost jasně,“ zašklebil se druhý Nebelvír.
„To bych chtěl vidět,“ řekl Neville a jako na povel se mu v hlavě rozvířily obrazce. Viděl nějaké okamžiky z oslavy a nakonec i příchod ředitelky Nebelvírské koleje a její proslov. Když tohle všechno skončilo, vydechl a vytřeštěnýma očima se podíval na Harryho. Ten se na něho díval o nic méně překvapeně.
„To se bude hodit při zkouškách,“ zašklebil se Potter.

„Na to zapomeň,“ ozvalo se oběma v hlavě Dracovým hlasem.
„Kazíš všechnu legraci,“ podotkl Nev stejně.
„Podvádět při zkouškách není správné,“ trval si Zmijozel na svém
„Zníš jako Hermiona,“ zasmál se Neville.
„Merline, chraň,“ zděsil se Draco.
„Pokračujeme v úkolech,“ rozhodl nakonec Harry. „Draco neruš!“
„Trhni si,“ odsekl mladík a už se dál neozval.
Oba Nebelvíři se na sebe usmáli a znovu se zabrali do tvorby esejí do školy.

TBC

26.04.2011 09:15:18
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one