Uběhlo několik týdnů, ale nikdo ze studentů neudělal žádné větší pokroky, aby se stal zvěromágem. Což vyvolávalo u některých dětí nelibost a mezi ně se počítal i Harry. Od oné hodiny během, které něco uviděl a uslyšel, se mu nic zvláštního nepřihodilo. Žádné další hlasy či obrazy.
„Proč mi to nejde?“ ptal se sám sebe rozčíleně, když večer po hodině Přeměňování seděl na své posteli v ložnici šestých ročníků.
„Harry, klid,“ snažil se ho uklidnit Ron. „Místo toho mi řekni, jestli pojedeš letos k nám na Vánoce?“
„No,“ zarazil se Harry. „Draco, Neve, jedete domů na vánoce?“

„Nakráčet přímo do náruče strýčka Voldemorta?“ zeptal se nevěřícně Draco. „Strašně se těším, ty idiote.“
„Takže ne,“ ujasnil si to Nebelvír.
„Samozřejmě, že ne!“ odsekl blonďák a už se neozval.
„To si tomu dal,“ zasmál se Nev. „Já už jsem napsal babičce, že tady zůstanu. Dostal jsem nepříliš hezkou odpověď, o níž se nechci bavit.“
„Výborně,“ řekl Harry. „Ne, Rone zůstanu tady. Vyřiď ode mě pozdravy.“
„Opravdu chceš trávit prázdniny a Vánoce ve škole,“ ujišťoval se zrzek, že správně rozuměl.
„Nevadí mi to,“ uklidňoval ho Potter. „Navíc budete mít na sebe s Hermionou víc času.“
„Ale kvůli tomu přece nemusíš zůstávat ve škole,“ namítl Ron.
„Rone,“ přerušil jeho tirádu. „Vůbec mi to nevadí. Navíc prý Neville letos zůstává taky, takže tady nebudu sám.“
„Takže tě asi nepřesvědčím, co?“ ušklíbl se Weasley.
„Ne, to opravdu ne,“ zašklebil se Harry v odpověď.
„Jak myslíš, Harry, jak myslíš.“
„Seš jako kvočna, Rone.“
„Moc vtipné,“ ucedil vyšší z chlapců, jak odcházel z místnosti směrem do koupelny. Pronásledoval ho jenom Harryho veselý smích.

 

Tu noc se zdál Nevillovi zvláštní sen. Proháněl se lesem, cítil na kůži vítr a větve, jenž rozrážel, když se prodíral porostem. Cítil zem pod nohama, jak se mu do ní zabořovaly. Doběhl na mýtinu, na které se popásalo stádo krásných bílých jednorožců. Popošel pomalu a ostražitě ke stádu. Ani jedno ze zvířat nedalo najevo, že by mu přítomnost člověka vadila. Došel až k nim, procházel se mezi nimi. Někteří jednorožci se o něho dokonce otírali, jakoby ho vítali. Nato se ten největší z nich vydal k Nevillovi a strčil do něho. Takto ho dostrkal až k malému jezírku na okraji lesa, které sloužilo jako napajedlo pro celé stádo. Mladík nechápal, proč ho jednorožec strká až sem, ale rychle pochopil, když se podíval na svůj odraz ve vodě. Z vody na něho koukal odraz krásného bílého jednorožce. I v koňských očích bylo vidět překvapení nad tímto odhalením. Nechápavě několik kroků poodstoupil, až narazil do jednorožce za sebou. S trhnutím se otočil a zjistil, že na něho hledí celé stádo. Nevěděl, co má dělat. Jestli se rozběhnout pryč nebo zůstat?
Nakonec to za něho vyřešil jeden ze starších ve stádě, když k němu přišel a jemně se ho dotkl čumákem. Poté pohodil hlavou směrem ke stádu. Gesto bylo výmluvné. Přidej se k nám. A tak se Neville přidal. Celou noc běhal se stádem v lese a s úsvitem se vynořili z lesa u Bradavických pozemků. Podíval se směrem ke škole, ale nechtělo se mu do ní, ale ten starší hřebec, který ho pozval do stáda, do něho znovu jemně drcl a pohodil hlavou ke škole. Toto gesto zopakoval několikrát, než se mladý jednorožec konečně odhodlal a vydal se ke škole. Naposledy se ještě otočil, ale už je viděl, jak mizí ve stínech lesa, jakoby nikdy nebyli. Loudavým krokem se rozešel ke vstupní bráně do hradu. S prvními slunečními paprsky před ní stanul, ale ne jako jednorožec, ale jako člověk.
S překvapením se díval na svoje ruce, na to se podíval k lesu, ale nikde nic zvláštního nebylo. Nezbylo mu nic jiného, než otevřít vrata a vyklouznout dovnitř.
S otevřením dveří se Neville probudil ve vlastní posteli. Ležel na zádech a díval se do stropu, jak se snažil vybavit si svůj sen. Protřel si rukama obličej, než se zvedl do sedu. Rozhlédl se kolem sebe a zjistil, že všichni spí. Tedy až na Harryho, který se převaloval ve své posteli, a něco si mumlal. Řekl si, že dokud nekřičí, budit ho nebude. Co kdyby to byl nějaký hezký sen, že ano.
Podíval se na budík, zjistil, že stejně by za třicet minut vstal, takže se zvedl a posbíral si několik věcí do koupelny. Potichu se vytratil z pokoje a zamířil si to ke společným sprchám pro chlapce. Měl štěstí, nikdo tam nebyl. Odložil si věci na poličku, shodil ze sebe pyžamo a vklouzl pod vodu, kterou si pustil hned při příchodu, aby byla pěkně teplá. Šťastně si povzdechl, když na jeho tělo dopadly první kapky vlažné vody. Příjemně mu uvolňovaly ztuhlé svaly. Ve sprše zůstal, dokud se neobjevili první spolužáci, kteří se taky chtěli vykoupat před prvními hodinami. Nato se vrátil do ložnice, kde už byli všichni vzhůru.

„Neve, děje se něco?“ zeptal se ho Harry, ale jen v jejich mysli.
„Jen se mi zdál divný sen,“ vysvětloval, když si sbíral věci na dnešní hodiny.
„Sen?“ zopakoval jeho slova druhý Nebelvír. „Doufám, že ne takového typu jako Dracovi?“
„Ne,“ uklidňoval ho Nev. „Prostě jen sen.“
„Určitě?“ ujišťoval se Harry, když ležel pod postelí a hledal zatoulaný brk.
„Neboj, Harry,“ odpověděl mu. „Myslím, že jasnovidectví nechám na Dracovi.“
„Hej, já to slyšel,“ ohradil se až ze zmijozelského podzemí blonďatý mladík.
„Nemáš šmírovat!“ odsekl mu Harry.
„Šmírovat,“
řekl Draco nevěřícně. „Mám vás v hlavě v okamžiku, jak se probudím a já vás nemám šmírovat. To půjde těžko.“
„No to máš pravdu,“ přidal se k němu Nev.
„Pch,“ odfrkl si Potter. „Jdu na snídani. Jde někdo se mnou?“
„Nevím, jak vy dva, ale už jsem u stolu v Síni,“ pronesl Draco vznešeně.
Harry se jenom jemně zasmál, tak aby neupoutal něčí pozornost. Těžko by pak vysvětloval, že měl rozhovor s mladíkem, který seděl ve Velké síni u snídaně.
„Tak jdeme,“ zavelel Neville v ložnici a jako první vyšel z pokoje. Následovaný zbytkem osazenstva. Ve družné náladě došli až ke stolu a ke snídani.

 

Draco seděl v učebně Dějin čas a kouzel a snažil se neusnout při monotoniím výkladu ducha profesora Binnse. Hlavu měl zapřenou o ruce, které měl opřené lokty o lavici, a nepřítomným pohledem se díval kamsi do neznáma.
„Draco,“ žduchl do něho Blaise. „Jestli nemůžu spát já, tak ani ty.“
„Tss,“ zasyčel na něho Draco jako had.
Černovlasý Zmijozel se na něho díval zvláštním pohledem, než se zeptal: „To znělo jako hadí jazyk.“
„Nemluv blbosti,“ odsekl mu druhý mladík. „Jediný Hadí jazyk ve škole sedí o několik pater pod námi a o tom druhém nechci mluvit.“
„Ses zase špatně vyspal,“ zakroutil hlavou Zabini a vrátil se ke kreslení kroužků na pergamen.
„Dej mi pokoj!“ odsekl a složil si hlavu na ruce na lavici. Za několik málo minut se jeho dýchání prohloubilo a on upadl do klidného spánku. A spal až do zvonku, jenž ohlašoval konec hodiny.
Nato se zvedl, posbíral si věci a chystal se i se zbytkem třídy odejít z učebny. Ale moc daleko se nedostal, jelikož se mu zamotala hlava. Rychle se zachytil hrany lavice a vstřebával obrazy, které se mu míhaly v mysli.
Temné vlhké místo. Zlatavé odlesky od pokladu, který ležel uprostřed místnosti. Pohyb v koutě. Mohutné tělo, které se mihlo osvětleným místem. Černá lesklá kůže. Šupiny. Najednou se do světla vkradla velká černá dračí hlava. Drak se mu podíval přímo do očí a z plna hrdla zařval.
V tu samou chvíli Draco v učebně zanaříkal a popadl se za hlavu, čímž ale ztratil podporu pro tělo a skácel se na zem.
„Draco,“ vykřikla zděšeně Pansy a už se rozběhla k němu. Byla zrovna mezi dveřmi, když zaslechla jeho nářek. Když k němu doběhla, zeptala se: „Co se stalo? Bolí tě někde?“
„Ne,“ odpověděl, ale oči měl pevně zavřené. „Jen mě začala hrozně bolet hlava, skoro se to nedalo vydržet.“
„A to už ta bolest přešla?“ zajímala se s obavami v hlase.
„Jo,“ odpověděl. „Už je pryč.“
„Měl bys jít na ošetřovnu,“ nabádala ho, když mu pomáhala na nohy.
„To nic není,“ mávl rukou. „Pokud se ovšem vrátí, tak se tam vypravím, slibuju.“
„Jen aby,“ zamumlala si pro sebe, než aby to řekla přímo Dracovi. Nakonec bok po boku odešli z učebny a zamířili na další hodinu.

 

U večeře se Neville zeptal Draca přes celou Síň vnitřním hlasem: „Co se ti stalo dneska odpoledne? Já i Harry jsme cítili, že se ti něco přihodilo, ale nevěděli jsme co.“
„Já..,“ zarazil se blonďák nad rozjedenou nebo spíše rozvrtanou večeří.
„Draco,“ ozvalo se mu hlavě tázavě Harryho hlas.
„Já nevím, co se mi stalo,“ odpověděl nakonec nervózním hlasem.
„Cože?“ nechápal hnědovlasý Nebelvír.
„Počkejte, něco zkusím,“ řekl Draco. Soustředil se na vzpomínky dnešního odpoledne a promítl jim svoje myšlenky.
„Páni,“ okomentoval to Harry.
„Bylo to věštecký?“ zajímal se Longbottom.
„Pochybuju,“ odvětil Zmijozel. A trochu se znovu zavrtal v jídle. Dneska mu moc nechutnalo, a ani neměl hlad.

 

„Blíží se nám Vánoce,“ začala profesorka McGonagallová druhý den hodinu Přeměňování. „Po vašem návratu z Vánočních prázdnin už se zvěromágstvím zabývat nebudeme a vrátíme se zpátky k obyčejné látce.“
Toto sdělení vyvolalo vlnu nevole u studentů a vyvolalo úsměv na rtech profesorky: „Já vím, že někteří z vás učinili jisté pokroky, ale bohužel více času na tuto látku nemáme. Ovšem po poradě s ředitelem jsme se dohodli, že po Vánocích otevřeme studijní kroužek, do kterého můžete chodit, pokud byste měli zájem se stát zvěromágem.“
Začaly padat otázky jedna přes druhou, jak se vzrušené studentstvo domáhalo odpovědí. Nakonec tohle hlučení přerušila zvednutím ruky, což vyvolalo okamžitý klid.
„Jak jsem řekla,“ pokračovala. „Případní zájemci se mohou napsat na seznam, který se objeví na nástěnkách ve společenských místnostech. Podle počtu napsaných se stanoví hodina, kdy se budou konat sezení, tak aby to nekolidovalo s ostatními kroužky.“
Chvíli počkala, zda nebude mít někdo dotaz, než znovu pokračovala v látce: „Nyní budeme pokračovat ve studiu.“
Mávla hůlkou a všichni se opět ocitli už na známých polštářích: „Už jste se naučili vyčistit si mysli od nepotřebných myšlenek. Možná už se některým, jako zde panu Potterovi, povedlo zahlédnout či zaslechnout nějaký náznak vašich zvěromágských podob.“
Neville poslouchal profesorku McGonagallovou jen tak na půl ucha, jelikož si vzpomněl na sen, který se mu zdál před několika dny. Sen o noci s jednorožci. O tom jak s nimi běhal Zapovězeným lesem, i o tom jak se mu nechtělo vracet zpět do hradu. Chvíli nad tím uvažoval, než zvedl ruku, aby se zeptal: „Paní profesorko, může zvěromág nabýt i podoby magického zvířete?“
„Bohužel ne, pane Longbottome,“ odpověděla žena se zavrtěním hlavy. „Je to z důvodu, aby se nemíchaly magické aury. Jako lidé máme jiný typ, na rozdíl od magických tvorů, kteří mají svou vlastní magii. Pokud by někdo mohl mít podobu například draka, mohlo by se stát, že po delší době v této podobě by ho mohly ovládnout zvířecí instinkty a mohl by přijít o lidské vědomí.“
„A objevil se někdo takový?“ zvedla ruku pro změnu Hermiona.
Profesorka se důkladně zamyslela, než jí odpověděla: „Vypráví se, že Merlin měl zlatou auru a díky ní se mohl měnit do podoby magického tvora, ale nikdy se nenašly žádné důkazy, že by to byla pravda. Takže si nemůžeme být jisti.“
„A jakou měl podobu?“ ozvalo se z davu studentů.
„I o tom se tradují jenom legendy,“ odvětila Minerva. „Říká se, že se mohl měnit do podoby baziliška.“
„Had,“ vyhrkl někdo ze Zmijozelu. „A uměl i Hadí jazyk?“
„Možné to je,“ pokrčila žena rameny.
Harry se musel ušklíbnout, prý Hadí jazyk patří jen temný čarodějům, ale to o Merlinovi mohl málokdo tvrdit. I když za ta staletí od jeho doby se mohlo mnoho věcí změnit. Temné mohlo být světlé a naopak. Dobro mohlo být zlem i naopak. Mnoho staletí minulo.
Draco seděl na svém polštáři, ale diskuzi ve třídě moc nesledoval, zabýval se vzpomínkami ze třídy Dějin čar a kouzel. Vzpomínal, co viděl. Temné místo, odrazy od zlatého lože, černá dračí hlava a ten uši rvoucí křik. Přemýšlel, co by to mohlo znamenat. Nebyl si jistý, ale po sdělení profesorky, že zlatá aura ochraňovala Merlina od zdivočení, dumal nad tím, jestli vidina draka znamenala, že jeho zvěromág je drak. Těžko by se tomu věřilo. Vlastně byl rád, že to není fretka.
O kousek dál nad něčím podobným uvažoval Harry – chlapec, který přežil. Občas se mu v noci zdálo, že slyší ptačí zpěv, který mu byl povědomý. Až teď ho napadlo, že ten ptačí zpěv patří fénixovi, což by vysvětlovalo i červenou barvu peří, kterou jednou zahlédl koutkem oka v hodině Přeměňování. Ale opravdu to tak bylo?
Z jeho myšlenek ho vytrhl až hlas profesorky McGonagallové: „O vlastnících magických podob zvěromágů se traduje ještě jedna historka. Upozorňuji dopředu, že jak jednou získáte svou zvířecí podobu, už nejde nijak změnit. Ale tito lidé si dokážou vybrat několik podob nemagických zvířat a libovolně je střídat.“
„To by bylo úžasné,“ zasnil se Ron nahlas.
„Nebuď moc nadšený, Weasley,“ vložil se mu do snění Blaise ze Zmijozelu. „Ty budeš rád, že budeš mít podobu křečka.“
„Trhni si, Zabini,“ odsekl mu Weasley a nadechoval se k další větě, ale tu přerušila slova McGonagallové: „Tak dost. Ve své hodině nestrpím mezikolejní nevraživost. V jiných hodinách či na chodbách si dělejte, co chcete, ale tady se budete chovat slušně. Rozuměli jsme si?“
„Ano, paní profesorko,“ odpověděli unismo oba dva výtečnicí a sklonili hlavy.
„Výborně,“ otočila se od nich ke zbytku třídy. „Nyní se zkuste zaměřit na svoje vnitřní já a pokuste se alespoň zaslechnout hlas vašeho vnitřního druha.“
Třída se ponořila znovu do ticha, jak se všichni snažili najít svou podobu zvěromága.

TBC
03.05.2011 09:27:27
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one