Do Vánoc zbývaly dva týdny a všichni už se na ně moc těšili. Taky kdo by se na Vánoce netěšil a hlavně na prázdniny, které je doprovázely. Seznamy pro šesté ročníky, které se učily tajemství zvěromágského, se plnily jmény zájemců o pokračování kurzu. Přihlásili se skoro všichni.
Harry zrovna stál před nástěnkou, na které tento seznam visel, a okusoval špičku brku, jak se zamyslel.
„Děje se něco?“ zeptal se ho Nev, který si všiml jeho nerozhodnosti a přistoupil k němu.
„Jen přemýšlím, nad tím jestli se připojit nebo ne,“ odpověděl mu.
„Copak ty už se nechceš stát zvěromágem?“ podivil se druhý Nebelvír.
„Chci,“ ztišil hlas. „Ale kdybych se náhodou proměnil a byl by to nějaký magický tvor, blbě by se to vysvětlovalo. Navíc k tomu ta zlatá aura.“
„To máš pravdu,“ souhlasil s jeho námitkami. „Ale to by znamenalo, že se z tebe nikdy zvěromág nestane.“
„Mám jiný nápad,“ vysvětloval rychle tiše. „Budeme se učit v Tajemné komnatě. Jen my sami.“
„Oo,“ vyjádřil svůj údiv. Nakonec se usmál a řekl: „Tys už nad tím přemýšlel, že?“
„Jo,“ odpověděl. „Už na začátku, když jsme s tím ve třídě začali.“ Na to v hlavě pronesl: „Draco?“

„Děje se něco?“ ozvala se mu v hlavě odpověď ze Zmijozelské společenské místnosti.
„Už se zapsal na ten list kvůli zvěromágství?“ zeptal se ho Harry rovnou.
„Ještě ne,“ dostalo se mu odpovědi. „Chtěl jsem o tom nejprve mluvit s vámi. Nezdá se mi, že by byl dobrý nápad předvádět se před zbytkem třídy s našimi zlatými aurami. Jelikož si myslím, že alespoň já budu mít magickou podobu.“
„Neříkej?“ zapředl Neville ublíženě. „Že ses nepochlubil.“
„Mám sny,“ začal Draco, ale přerušilo ho Harryho zasténání. Takže řekl: „Ne, tenhle druh Pottere. Jen obyčejné sny, ve kterých vydám černého draka. A musím dodat, že je obrovský a nádherný.“
„Co jiného,“ ušklíbl se Harry. „Ale jinak si myslím, že máš pravdu. I já mám takový pocit, že moje podoba nebude normální.“
„A co ty, Neve?“ zajímal se Draco. „Viděl jsi ve snech něco?“
Mladík se na chvíli stáhl do sebe, než řekl: „Měl jsem jeden sen. O jednorožcích.“

„O jednorožcích?“ zopakoval po něm Harry překvapeně. „Se tě nějak drží.“
Druhý Nebelvír zčervenal. Nelíbilo se mi, jak se do něho Harry naváží. I on sám věděl, že ho jednorožci pronásledují na každém kroku.

„Nic si z toho nedělej, Neve,“ přidal se na jeho stranu blonďatý Zmijozel. „Potter jenom závidí.“
„Hej,“ ohradil se Zlatý chlapec. „Náhodou já budu asi fénix.“
„Och Morgano,“ zazoufal si na oko Draco. „Drak, fénix a jednorožec. To je ale skvadra.“
„Hlavně aby to nikdo nezjistil,“ nabádal je Nev neklidně. Nechtěl, aby někdo věděl, co se mu babička provedla. Nechtěl jejich soucit.
Harry se nadechoval, že mu něco řekne nahlas, ale nedostal se k tomu. Za nimi se objevil Seamus a s úšklebkem se zeptal: „Copak si to tady vy dva šeptáte jak dvě hrdličky?“
„Hrdličky?“ zavrčel Harry v odpověď.
„V klidu, Harry,“ zvedl Seamus ruce v obranném gestu před tělo. „To byl vtip.“

„Co se děje?“ ozval se Draco.
„Nic, jen Seamus prudí a Harry se nechává vytočit,“ vysvětloval Nev rychle, ale nespustil pohled z Harryho, kdyby se náhodou nechal vytočit moc.
„Vy jste se ještě nepodepsali?“ zeptal se Seamus znovu, když viděl, že jejich jména na seznamu nejsou.
„Ne,“ odpověděl jednoduše hnědovlásek a pokrčil rameny. „Já na to nemám.“
„A co ty Harry?“ zajímal se u druhého mladíka.
„Musím si to ještě rozmyslet,“ odpověděl vyhýbavě. „Ale asi to protentokrát oželím.“
„Proč prosím tě?“ nechápal Finnigan. „Jako jediný jsi měl nějaké nejasné záblesky zvířecí podoby.“
„Ale od té doby jsem nic neměl ani neviděl,“ přerušil jeho výčet Harry. „Půjdu od toho, nechci se zbytečně zklamat.“
„Jak myslíš, Harry, jak myslíš,“ zašklebil se Seamus a odpelášil pryč zanechajíc je tam o samotě.
„To bylo o fous,“ pronesl Nev jen tak do vzduchu.
„To jo,“ souhlasil Potter. „A nebude první.“

„Souhlasím,“ přidal se Draco. „Každý se bude ptát, proč nejdeme dál. Možná by bylo dobrý vymyslet si nějakou důvěryhodnou výmluvu.“
„Možná,“ přidal se Nev k jeho návrhu.
„Už abychom s tím začali,“ povzdechl si Harry a zamířil ke stolku, na kterém měl rozložený úkol do Bylinkářství.

 

Neville ležel na trávě ve skleníku číslo čtyři, který si profesorka Prytová udržovala jako tropický deštný prales. Ležel na zádech s rukama založenými pod hlavou a nechal myšlenky jen tak plynout. Ani si nevšiml, že sluneční paprsky, které by už dávno vyrušily jeho rozjímání, jsou stíněny velký listem od palmy, která rostla nedaleko. Vlastně pozorný pozorovatel by si všiml, že se všechny rostliny a květiny chovaly jinak, než jak by měly. Vypadalo to, že se k němu natahují.
Najednou Nevilla něco vyrušilo. Prudce se posadil, s rozšířenýma očima se rozhlížel kolem sebe a hledal příčinu toho vyrušení.

„Neve, děje se něco?“ promluvil mu v hlavě Harry.
„Ne, jsem v pořádku,“ ujišťoval ho rychle a stále se přitom rozhlížel.
„Ok,“ zasmál se černovlásek.
Bez vyrušování z více vjemů se dokázal Nev soustředit na hledání příčiny. Díval se kolem sebe, ale zatím neviděl nic divného. Nakonec to přisoudil své představivosti a znovu si lehl na záda. Chvíli jen tak odpočíval se zavřenýma očima, než se ten zvuk ozval znovu. Prudce se posadil, ale tentokrát uviděl rychlý pohyb v temném vlhkém koutu skleníku. Vyhoupl se na nohy a obezřetně se přiblížil k tomu koutu. Poklekl, obezřetně nahlédl do temného prostoru a snažil se najít původce toho zvláštního zvuku. Myslel si, že to bylo nějaké zvíře, které se zaběhlo do skleníku a nemohlo se dost ven. Ale skutečnost ho dost překvapila. V koutě se kroutilo Ďáblovo osidlo.
„Copak tady děláš?“ zeptal se mladík jen tak do prostoru, než že by čekal odpověď. Chvíli se na něho díval jen tak tiše a sledoval, jak se v tom rohu kroutí a snaží se dostat ze světla. Pak na nějaký vnitřní popud natáhl ruku a chtěl se rostliny dotknout. Očekával, že se rostlina okamžitě stáhne, jak bude reagovat na jeho přítomnost, ale místo toho se jeden z úponků natáhl a sám přejel po mladíkových prstech.
„Och,“ vydechl Neville okamžitě, jak ucítil lehký dotek. Dodal si trochu odvahy, přece jenom před osidlem musíte být ostražití, a lehce přejel prsty po šlahounu, který se ho dotkl jako první. Sledoval, jak se celá rostlina zachvěla, a přesunula se blíže k jeho ruce. Vlastně se k ní přitiskla a ovíjela se kolem ní.
„Hou, v klidu, v klidu,“ řekl jí překvapeně. A překvapeně jí pak sledoval, jak se trochu stahuje, jakoby mu rozuměla.
„Kdepak ses tady vzal, kamaráde?“ zeptal se ho s úsměvem. Rozhlédl se kolem sebe a pokračoval: „Tady se ti asi moc nelíbí, co? Ale jak tě odsud dostaneme?“
Napřímil se, znovu se kolem sebe rozhlédl, než se obrátil zpátky k osidlu a řekl: „Musíš chvíli vydržet, než seženu něco, v čem tě odtud dostanu někam, kde se ti to bude líbit víc.“
Otočil se a rychlým krokem opustil skleník. Vrátil se o několik desítek minut později s velkým hliněným truhlíkem a černou plachtou.
„Tak,“ postavil to všechno na zem před úkrytem Ďáblova osidla. Znovu si před ním klekl a natáhl se pro něho. „Teď tě opatrně vytáhnu a přesuneme tě někam, kde se ti to bude určitě líbit.“
S nadšením sledoval, jak se osidlo ovíjí kolem jeho natáhnuté ruky, ale na tak moc, aby mu ublížilo. Spíš tak nějak něžně.
„Ano, tak je to správně,“ usmál se jemně. Opatrně, aby rostlinu nepostrašil, se natáhl k jejím kořenům a velmi obezřetně ji začal uvolňovat kořeny, aby ji mohl přesunout. Trvalo to dost dlouho dobu, jelikož nechtěl rostlině ublížit víc, než by bylo nutné. Po asi hodině měl kořeny obnažené a byl čas přesunout osidlo do jejího nového domova. Velmi opatrně umístil kroutící se šlahouny do velkého květináče, poté ho přikryl černou plachtou.
„A jdeme,“ pronesl zvesela, zvedl zabalený květináč a vyrazil ze skleníku. Rychlým krokem překonal vzdálenost mezi skleníky a hradem a pak už chodbami zamířil do druhého patra k dívčím umývárnám. Cestou potkal několik studentů, ale ti mu nevěnovali moc pozornosti. Na schodech do druhého patra potkal Harryho, který mířil do kuchyně pro něco k snědku.
„Zdar, Neville, copak to máš?“ zeptal se zvědavě, když spatřil jeho objemný náklad.
„No,“ nevěděl, jak mu to nejlépe vysvětlit.
„Dobře,“ ušklíbl se černovlasý Nebelvír. „Chceš pomoc?“
„Jestli máš čas,“ souhlasil druhý Nebelvír.
„Kam teď?“
„Do Tajemné komnaty,“ zavelel Nev.
Prošli několika chodbami, než se ocitli před umývárnou. Harry opatrně nakoukl dovnitř a Neville hlídal venku.
„Čistý vzduch,“ ozval se Harry zevnitř.
Hnědovlásek vešel dovnitř a uviděl, že jeho kamarád už otevřel vchod do Tajemné komnaty a čekal, až se k němu přidá. Teď se na Neva podíval, změřil si pohledem jeho náklad a zeptal se: „Jak to dostaneme dolů, aniž bychom to rozbili?“
„Ochranná bublina?“ navrhl druhý mladík. Položil květináč na zem, vytáhl hůlku a mávl s ní nad oním předmětem. Ale nečekal, že se udělá tak velká.
„Vau,“ zamumlal Harry překvapeně. Přišel blíž, aby si prohlédl jeho práci a ohodnotil to slovy: „Sílíš, Neve. A to dost rychle.“
„Budu se muset hlídat,“ souhlasil Longbottom a pokusil se bublinu zmenšit. Což se mu nakonec povedlo, nakonec těsně objímala květináč. Znovu ho vzal do náruče, přešel ke vchodu a sklouzl se dolů.
Po úspěšném dopadu se rychlým krokem přesunuli do hlavní části Tajemné komnaty. Když dorazili do velké místnosti, opatrně Nev položil na zem svůj náklad a začal se rozhlížet se zamyšleným výrazem kolem sebe.
Harry mezitím nakoukl pod černou plachtu, v okamžiku, jak uviděl kroutící se úponky, odskočil od květináče se slovy: „Neville, prosím tě, co to má znamenat?“
Druhý Nebelvír se na něho nechápavě otočil a když uviděl, jak se Harry s obavami dívá na nádobu skrytou pod plachtou, usmál se slovy: „Našel jsem ho v tropickém skleníku. Musíš uznat, že pro něho není dobré místo.“
„To ano,“ souhlasil Harry. Sám měl s osidlem několik střetnutí a ani jedno se mu nelíbilo. „Ale proč ho neseš sem? Chceme tady trénovat a budeme si muset akorát dávat pozor.“
„Neboj,“ uklidňoval ho rychle. „Dohlédnu na něho.“
„To jsem si oddychl,“ ucedil černovlásek ironicky a díval se, jak Nev přesunul svoji pozornost zpět na květináč.
Hnědovlasý mladík se sklonil k předmětu, stáhl černou plachtu a s jemným úsměvem se díval, jak osidlo vytahuje svoje šlahouny z květináče. Ohodnotil to slovy: „Líbí se mu tady.“
„Och, tak to jsem rád,“ ozvalo se cynicky.
„Tak kam s tebou, abys nezavazel,“ zamyslel se Nev a znovu se rozhlédl kolem sebe. Jeho pohled se zastavil napravo od sochy tváře Salazara Zmijozele v temném koutě a řekl: „To bude vyhovovat.“
Zvedl nádobu s květinou a přešel k vybranému místu. Harry se celou dobu díval, jak se šlahouny osidla vesele obtáčejí kolem jeho rukou a trochu ho to znervózňovalo. Přece jenom Ďáblovo osidlo není žádná sedmikráska. Ale jak vidno, Nevillovi to nevadilo. Dokonce na rostlinu tiše mluvil.
V temném vlhkém koutě Longbottom opatrně vytáhl rostlinu z květináče a do vyhloubené díry, kterou si udělal pomocí hůlky, ji zasadil. Když uplácal zeminu kolem kořenů a rostlina pevně seděla v zemi, usmál se a zeptal se: „A je to hned lepší, že?“
Osidlo jakoby v odpověď vyslala jeden ze svých delších šlahounů až k Nevillově tváří a tam se o ni jemně otřela v děkovném gestu. V pozadí se ozvalo šokované zasyknutí. To jen Harry projevoval svoje překvapení nad chováním rostliny.
„Ty kytky kolem tebe se opravdu chovají divně,“ řekl Potter, když přišel blíž, aby se podíval na jeho práci. Rostlina se už v koutě zabydlela a prozkoumávala svoje nejbližší okolí.
„Už od malička,“ vysvětloval. „Ve snech jsem viděl, jak jsem měl doma ve skleníku druhé osidlo a chovalo se úplně stejně. Ale pak jsem přišel o magii a už jsem je necítil. Pomalu se mi ten cit zase vrací. Je to hezké cítit pod nohama zem a rostliny kolem sebe.“
Druhý Nebelvír se chvíli zamyšleně na Neva díval, než se zeptal: „Nemáš v rodině trochu elfí krve?“
Mladík se podíval po kamarádovi s překvapením v očích a odpověděl: „Ne, proč?“
„Že máš takový vztah k rostlinám,“ odvětil. „Vsadím se, že tě poslechnou, když po nich budeš něco chtít. Nebo když zasadíš rostlinu a pustíš do ní trochu svojí magie, vyroste.“
„Nepřeháníš trochu?“ zakroutil Nev hlavou.
„Sílíš Neve, zvykni si na to,“ ušklíbl se Harry a znovu se podíval po osidle, které teď obtáčelo šťastně kolem hnědovláskových rukou a otíralo se o něho. Usmál se a pokračoval: „Měli bychom jít, za chvíli bude večeře.“
„Dobrá,“ postavil se, prášil si kolena a naposledy pohladil jeden z úponků. „Zase přijdeme.“
S těmito slovy odešli z komnaty a už neviděli, jak se osidlo v příznivých podmínkách rozprostíralo po podlaze.

 

Horko. Žár. Plameny. Oheň.
Harry se převaloval ve spánku ve své posteli a cítil všechny tyto vjemy. Přímo fyzicky cítil, jak mu plameny olizují pokožku, jak mu žár pálí prsty. A přitom věděl, že to tak má být. Že to po chvíli pomine a on bude zase celý. Kompletní. A pak vzplál.
Neville se na druhé straně pokoje vzbudil, jelikož cítil, že s Harrym se něco děje. Vyskočil z postele a rychlým krokem přešel ke kamarádově posteli.

„Neve, co se děje?“ promluvil Draco ospale.
„Nevím,“ odvětil mladík. „Něco se děje s Harrym.“
„Voldemor?“ padla další otázka.
„Pochybuju,“ přišla odpověď. To už došel k černovláskově posteli, roztáhl závěsy a zadíval se na mladíka zamotaného v přikrývce. A při tomto pohledu zalapal po dechu.
„Co je?“ teď už Draco zněl trochu s obavami.
Nev nebyl schopný odpovědět, tak mu poslal obraz toho, co viděl. Harry ležel ve své posteli, kolem těla obmotanou přikrývku a ta na některých místech mírně doutnala a na některých místech byla trošičku zčernalá.

„On hoří?“ nechápal Draco.
„Spíš tak trochu doutná,“ usoudil Nev a natáhl ruku, aby mladíkem zatřásl. V okamžiku, jak se ho dotkl, ucukl rukou zpět. Mladíkovo tělo bylo žhavé.
„Probuď ho!“ vykřikl blonďák dole ve sklepení. „Hned!“
Nev si to ani neuvědomil, ale zcela instinktivně si přivolal hůlku ze svého nočního stolku a vztyčil kolem sebe a Harryho postele ochranné štíty, aby nikoho nevzbudili, a pak na mladíka v posteli vykouzlil sprchu ze špičky hůlky.
Reakce byla skoro okamžitá. Trochu to zasyčelo, Harry se v posteli prudce posadil a naštvaně se rozhlížel kolem sebe, aby zjistil, kdo ho to budí a proč. Pohled mu padl na vyjeveného Nevilla, který stál vedle něho a napraženou hůlkou.
Vytřel si z očí vodu a zeptal se naštvaně: „Proč mě uprostřed noci sprchuješ?“
„Hořel si,“ odpověděl s úlevou, že voda zafungovala.
„Prosím?“ nechápal Harry.
Nev však beze slova ukázal na přikrývku, na které byly jasné znaky po menším ohni, jako například zčernaná místa. Chlapec, který zůstal naživu, se na to díval s rozšířenýma očima a nic nechápal. Přece není lidská pochodeň, aby jen tak sám od sebe vzplál.
„Co se ti zdálo?“ zeptal se hnědovlasý Nebelvír a sedl si na kraj postele.
Potter se zadíval před sebe a jeho oči dostaly nepřítomný pohled, jak se zamyslel. Nakonec řekl: „Cítil jsem žár, plameny a oheň. Pálil mě a přitom jsem věděl, že to tak má být, že mi neublíží. Když mě obklopili, cítil jsem se celý. Tak nějak správně.“

„Zní to trochu divně, Pottere,“ řekl Draco.
„Ty jsi vzhůru?“ podivil se Harry.
„Těžko můžu spát, když tam nahoře máte mejdan,“ utrousil Malfoy naštvaně, ale v jeho hlase byly cítit i obavy.
„My víme,“ zašklebil se černovlásek. „Potřebuješ svůj spánek pro krásu.“
„Jako bys ty o tom něco věděl,“ odsekl Zmijozel.
„Nechte toho!“ okřikl je Neville. „Spíš nám řekni, jak se cítíš.“
„No,“ zamyslel se Harry. „Nevím, jak to popsat. Cítím se dobře, jako bych se znovu narodil. Takový svěží.“
Dlouho bylo ticho, jak ostatní dva mladíci vstřebávali jeho oznámení. Nakonec promluvil Draco: „Nemá cenu nad tím teď dumat, jestli ti nic není, tak bych to zatím nechal. Ale jestli se to bude opakovat.“

„Spíš bych řekl, že to má co dělat s můj podobou zvěromága,“ navrhl Harry. „Jestli je to opravdu fénix, jak si myslím, třeba to znamená, že jsem prodělal ohňový den a znovu jsem se narodil.“
„A jak často to fénixové dělají?“ zeptal se Nev zvědavě.
„Nevím,“ pokrčil mladík rameny. „Zjistíme zítra. Netoužím se každou noc budit vodní koupelí.“
„Výborně,“ ukončil blonďák tuto debatu. „Jdu spát. Jestli se něco zase bude dít, tak mě nebuďte.“
„Rozkaz,“ zasalutoval Harry v duchu.
„Moc vtipné,“ odsekl Draco a uzavřel svoje propojení.
Nev se postavil, protáhl a zamířil si to ke své posteli, ale z ničeho nic do něčeho narazil. Vydal ze sebe překvapené vyjeknutí a natáhl před sebe ruku, až narazil na neviditelnou bariéru. Překvapeně zamrkal.
„Co je, Neve?“ zajímal se Harry, který si zrovna spravoval přikrývku, a všiml si, že se kamarád zarazil.
„Nic,“ zakroutil hlavou a jemně mávl hůlkou. Ověřil si, že štít zmizel, než se znovu rozešel ke své posteli. Zachumlal se zpátky pod ještě trochu teplou deku a pochvíli usnul s hlavou plnou otázek, na které neměl odpovědí.

TBC
05.05.2011 21:44:17
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one