„Zítra konečně začnou prázdniny,“ padl Ron na záda do své postele v ložnici šestých ročníků v Nebelvírské věži. Založil si ruce za hlavu a jen tak mu na rtech pohrával jemný úsměv. Vždyť stačí se jenom jednou vyspat a už přicházejí vánoční prázdniny, nejkrásnější dny v roce. Po chvíli koukání do stropu se otočil na Harryho, který něco hledal ve své truhlici v nohou postele a zeptal se: „Nerozmyslel sis to, Harry? Mamka tě ráda uvidí, i když bys přijel na poslední chvíli.“
Černovlasý Nebelvír jen zakroutil hlavou a dál se věnoval hledání: „Ne, Rone. Zůstanu v Bradavicích. Navíc budu mít celou školu jen pro sebe, co víc si přát.“
„Slyšel jsem, že vás zůstává jen několik,“ pokračoval zrzek v jejich rozhovoru.
„Jo,“ odtušil mladík. „Navíc Nev zůstává taky, takže se nudit nebudu. Slíbil jsem mu, že se podíváme na OPČM, trochu v tom lítá.“
„No, jo náš Neville,“ pokrčil Ron rameny.
Harry se musel pro sebe ušklíbnout, kdyby jen tak Ron tušil, že Nev už není tak slabý, jak si všichni myslí. Přes jejich spojení cítil, jak druhý Nebelvír sílí každým dnem a to nemluvil o Dracovi. I on sílil, i když u něho to nebylo tak zřejmé na pohled. Ale při jejich trénincích to bylo znát dost. Chudák komnata Nejvyšší potřeby.
„A co to vůbec hledáš?“ zeptal se Ron.
Dotazovaný vzhlédl od truhly a podíval se po svém nejlepším příteli. Ten ležel na boku a díval se na černovláska, jak klečí u nohou postele. Harry se znovu zadíval na obsah svojí truhlice a odpověděl: „Jednu knihu, ale asi jsem ji musel někde nechat. Podívám se v knihovně.“
„A byla z knihovny?“ optal se Weasley.
„Jo,“ povzdechl si Harry. „Pinceová mě zabije.“
„To jo,“ ušklíbl se Ron. „Už aby ses připravil. A o čem vůbec byla?“
„Zvěromágové,“ dostala se mu odpověď.
„Sem myslel, žes to vzdal?“
„Chtěl jsem to ještě přes prázdniny zkusit,“ vysvětloval Harry trochu neochotně. „Kromě Lektvarů žádnou esej nemám, tak jsem si myslel, že když tu bude ten klid, že se mi třeba něco podaří.“
Ron si měřil Pottera, který dostal trochu zarudlý nádech, ale nijak to nekomentoval, jen řekl: „Hlavně najdi tu knížku, jinak tě knihovnice stáhne z kůže, ale zaživa.“
„A přizve si k tomu Filche,“ zasmál se černovlásek.
„No, když by šlo o tebe, tak by se přidal i Snape.“
Ložnicí se roznesl chlapecký smích, který byl plný veselí. Takto je našel Seamus, který se vracel ze školního trestu, který dostal za vyrušování během hodiny Formulí.
„Co vás tak rozveselilo?“ zeptal se, když viděl jejich rozesmáté obličeje.
„Ale,“ mávl Ron rukou. „Jen stahujeme Harryho z kůže.“
„Ech?“
„Nemůžu najít knížku do knihovny,“ vysvětloval mezi smíchem Harry.
„Aha, teď už jsem doma,“ zasmál se Seamus. Sedl si na svoji postel a zeptal se: „A můžu být u toho?“
„U čeho?“
„U stahování,“ zašklebil se mladík. „Přece nepropásnu mučení Chlapce, který zůstal naživu.“
„Moc vtipný,“ ušklíbl se Harry. „Ale pochybuju, že mi ten titul teď k něčemu bude.“
„No, snad to nebude tak zlý,“ zašklebil se naoplátku Finnigan. „Když by ti nechtěla odpustit tak stačí, když řekneš, že prvně musíš zbavit svět Vy-víte-koho.“
Než se k tomuto mohl Harry nějak vyjádřit, tak do ložnice vešel další její obyvatel - Neville Longbottom s hlavou zabořenou do knihy. Když slyšel to ticho, které vyvolal, zvedl hlavu od knihy a zeptal se: „Děje se něco?“
Ron se už nadechoval, že mu vysvětlí, o čem se tady baví, když ho přerušila Harryho věta: „Co to máš za knihu, Neve?“
„Zvěromágové, proč,“ odpověděl nechápavě.
Harry se na něho chvíli beze slova díval, než se plácl do čela a začal si nadávat: „Jsem to ale truhla. Jsem ji půjčil Nevovi a zapomněl jsem na to.“
„Škoda,“ zašklebil se Seamus. „Přijdeme o zábavu.“
„Finnigane,“ zavrčel Potter a začal si v záhybech pláště hledat hůlku, aby druhého Nebelvíra trochu usměrnil. Chudák Neville nechápal, co se děje a jen sledoval, jak na sebe začali házet kouzlo za kouzlem. Proto se rychle stáhl z pokoje do společenské místnosti, aby měl klid na čtení.

 

„Harry,“ začala Hermiona druhý den ráno u vlaku, kde sloučili s třetím z jejich zlatého tria a Nevillem.
„Nech toho, Miono,“ zarazil ji ještě předtím, než mohla nasadit k proslovu. „Nebude mi tady smutno, nebudu sám. Vždyť Nev tady zůstává taky.“
„A Malfoy taky,“ ucedil Ron vztekle.
Zbytek jejich skupinky se na něho překvapeně otočili, a když viděli, že se dívá někam dopředu k lokomotivě, otočil se tím směrem taky. A uviděli, jak se tam loučí Draco se svými přáteli ze Zmijozelu.
„Má co mu patří,“ zavrčel zrzek a otočil se k Malfoyovi zády, když si blonďatý mladík všiml, že se na něho dívají. „Dobře mu tak.“
„Rone,“ povzdechla si Hermiona. Ale věděla, že mluvit s Ronem o Malfoyovi je předem ztracené. Měla tušení, že z té dětské rivality nevyroste. Občas měla pocit, že se s Harrym kamarádí jen proto, aby ukázal Zmijozelskému princi, že je lepší než on.
„Tak nastupujeme,“ pronesl Ron zvesela, aby zabránil Hermioně proslovu o tisíci slovech. A už ji strkal do vagónu. Naposledy se ještě otočil a řekl: „Mějte se tady pěkně a ne že zboříte hrad, než se vrátíme.“
„Nestarej se,“ ušklíbl se Neville.
Ron chtěl ještě něco dodat, ale to už se ozval hvizd od lokomotivy, který naznačoval, že se za chvíli odjíždí. Stačil naskočit na schůdky, naposledy říct ahoj, a už se vlak rozjížděl. Harry s Nevillem mu taky zamávali a ustoupili o několik kroků vzad, aby je vlak nestrhl pod kola a dívali se, jak odjíždějí.
„A jsou pryč,“ oddechl si Harry.
„Hrad je náš,“ ozvalo se za nimi známým hlasem.
„To ano,“ zašklebil se Nev a otočil se na Draca. Ten tam stál v černém kabátě se šálou ve Zmijozelských barvách a jemně se na ně usmíval.
„Kdy se sejdeme?“ zeptal se Harry, když se rozešli zpátky do školy. Nemuseli se bát, že je někdo uvidí, jelikož byli jediní, kteří se vydali rozloučit se k vlaku. A tak se teď brouzdali sněhem zpátky do tepla hradu.
„Po obědě,“ navrhl Nev.
„A nechcete to nechat až na zítra po snídani?“ optal se blonďák.
„Copak máš tak důležitého, že se nechceš sejít už dneska?“ zajímal se Harry zvědavě.
„Musím dodělat eseje a úkoly,“ vysvětloval s povzdechem. „Abych měl čas zbytek prázdnin.“
„Hmm,“ zamyslel se Nev. „Taky musím dodělat nějaký úkoly. Možná má Draco pravdu. Budeme potřebovat každou volnou chvíli, abychom zvládli stát se zvěromágy.“
„S vámi není žádná sranda,“ zasténal Harry teatrálně. „Navíc Lektvary jsou jediný předmět, do kterého mám napsat esej.“
„To se máš,“ ušklíbl se Draco. „Mám pár dalších úkolů, které musím dodělat.“
„Tak se sejdeme v knihovně,“ navrhl Neville, „a navzájem si pomůžeme. Stejně si mi Harry slíbil, že mi pomůžeš s OPČM.“
„Tak teda po obědě v knihovně,“ souhlasil Potter. „Aspoň se nemusíme bát, že způsobíme někomu infarkt, když skoro nikdo nezůstal ve škole. Navíc je venku pěkně, všichni budou venku, užívat si sněhu.“
„Hmm,“ zamračil se hnědovlasý z trojice.
„Copak?“
„Půjdu na chvíli do Tajemné komnaty,“ oznámil, jakoby se nechumelilo.
„Proč?“ nechápal Draco. V Tajemné komnatě Salazara Zmijozela nebyli už skoro měsíc, jak neměli čas mizet tak daleko. Scházeli se jenom v komnatě Nejvyšší potřeby.
„Musím jít zkontrolovat osidlo,“ odpověděl zamyšleně.
„Cože?“ zastavil se Draco samým překvapením.
„A jo vlastně,“ plácl se Harry do čela. „Ty to nevíš.“
„Tak mi to osvětli, Pottere.“
„Neville,“ zašklebil se Harry a ukazoval přitom prstem na dotyčného mladíka. „Si do Tajemné komnaty zasadil Ďáblovo osidlo.“
„Prosím?“ doufal Malfoy, že špatně slyšel, a otočil se na Nevilla.
Ten měl v sobě dost studu, aby trochu zčervenal, než odpověděl: „Nemohl jsem ho nechat v tropickém skleníku. Umřel by tam.“
„Přijde to jenom mě nebo o té kytce mluví jako o osobě?“ zeptal se Draco nevěřícně.
„No,“ pokrčil Nev rameny. „Sice je to jenom kytka, ale má v sobě něco víc.“
„Neville,“ přidal se do jejich diskuze Harry. „Kolikrát jsi za tou kytkou byl?“
„Ech.“
„Pravdu,“ zašklebil se černovlásek.
„Každý den,“ přiznal Nev nakonec pravdu.
„Tak to tu kytku musím vidět,“ řekl Draco a znovu se rozešel směrem k hradu. Zbytek jejich skupinky se rozběhla v jeho patách, i když to sníh dost ztěžoval. Společně vešli vstupními dveřmi do hradu a vydali se směrem k dívčím umývárnám, kde se skrýval vchod do Tajemné komnaty. Nemuseli mít starost, že tam na někoho narazí, tedy až na ufňukaného ducha, když škola byla prázdná. Beze strachu vešli a Harry okamžitě otevřel tajný vchod. Postupně sklouzli až na samé dno a prošli několika chodbami, než stanuli před hlavním vchodem do Tajemné komnaty.
Tam je zarazil Nev slovy: „Měl bych jít první.“
„Proč?“ nechápali Harry s Dracem.
„Harry,“ začal hnědovlasý Nebelvír vysvětlovat. „když si viděl osidlo naposledy, bylo dost malé, ale věř mi, že o dost vyrostlo. Je v ideálním prostředí, takže se mu dost daří.“
„Ok,“ ustoupil Harry, jelikož si vybavil první svoje střetnutí s Ďáblovým osidlem. „Běž první.“
Tak Neville vešel jako první a jakmile překročil práh, už u něho bylo jeden dlouhý úponek a jemně se kolem něho obtočil, jak ho vítal. Mladík se zasmál a něžně po něm přejel rukama.
Harry s Dracem stáli za ním se spodní čelistí někde u podlahy. Ani jeden z nich nevěřil tomu, co vidí.
„Vidím to jenom já nebo ty taky?“ zeptal se Draco vyjeveně. Nebelvír se zmohl jenom na kývnutí. Nestane se každý den, aby se takto nebezpečná rostlina chovala jako pes, který vítá svého pána po dlouhé nepřítomnosti.
„Kluci, už můžete,“ zavolal Neville, který už vešel dál do vnitra komnaty.
Oba chlapci se obezřetně rozhlíželi kolem sebe a hledali případné nebezpečí, když následovali Nevilla dovnitř.
„Nemusíte se bát,“ promluvil hnědovlásek znovu. „Vysvětlil jsem mu, že sem chodíte taky.“
„Vidíš,“ strčil Draco loktem Harrymu do žeber, „už zase o něm mluví jako o člověku.“
To už došli až k místu, kde Nev zasadil sazeničku osidla. Harrymu stačil jediný pohled do rohu, aby naprázdno polkl. Za tu dobu, co uběhla od zasazení, rostlina enormně vyrostla. Zabírala už cely roh a její šlahouny se plazily všude kolem.
„Nechápu, proč lidé říkají, že jsou nebezpečná,“ zamrčel Nev a sledoval, jak se kolem něho osidlo ovíjí, ale nikdy ho nesevře. „Vždyť to vůbec není pravda.“
„Neville,“ upoutal Harry jeho pozornost. „Osidlo je nebezpečné, sám ti to můžu dokázat.“
„Ta kytka se chová divně,“ souhlasil Draco, který si dodal trochu odvahy a přistoupil blíže. „Mám takový pocit, že je to spíš tvou přítomností, že se chová takto.“
„Cože?“
„Myslím, že za to může tvoje magie,“ vysvětloval svoji teorii. „Já mám věštecké sny a ty dokážeš ovládat rostliny. Občas se podívej kolem sebe, když jsi ve skleníku. Rostliny kolem tebe se nechovají normálně.“
„Ty sis toho taky všiml?“ řekl Harry. „Myslel jsem, že se mi jen něco zdá.“
„O čem to u svaté Morgany mluvíte?“ nechápal Neville.
„Neville,“ pokračoval Draco jemně. „Viděli jsme tvé vzpomínky, tvoje zážitky z dětství, dokonce jsme prošli tvým zapečetěním samozřejmě ve tvých vzpomínkách, všimli jsme si věcí, který ty ne. Rostliny kolem tebe se chovají divně. Jen se podívej na to osidlo.“
Nev cítil, jak se mu o tvář otřel jeden štíhlý šlahoun, jakoby ho chtěl uklidnit, když vycítil jeho neklid. Zavzpomínal. V tichosti si procházel každou vzpomínku, kterou měl a která se nějakým způsobem týkala rostlin. Čím víc jich viděl, tím víc mu bylo jasné, co tím chtěl Draco říct. Rostliny ho milovaly a on miloval je. Bylo to jednoduché.
„Už jsi pochopil?“ zeptal se Draco s úsměvem.
„Ano, už ano,“ usmál se Nev.
„Je to tvá síla, Neville,“ promluvil Harry. „Patřila ti kdysi a patří ti i dnes.“
„Ale ne že budeš podvádět v Bylinkářství,“ zašklebil se Draco.
„Myslím, že to ani jinak nepůjde,“ přidal se Harry. „Vždyť v podstatě minule mu ta rostlina ten lusk dala sama. Stačilo jen natáhnout ruku.“
Neville se na ně zašklebil, vyprostil se z objetí šlahounu, prošel kolem nich směrem k východu a řekl: „Jdu na oběd.“
Harry s Dracem se po sobě podívali, pak koukli po osidlu a rychlým krokem se vydali za vzdalujícím se mladíkem.

TBC
10.05.2011 08:43:55
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one