Druhý den přinesl další sněhovou nadílku. Jako první se z Nebelvíru probudil Neville, neochotně otevřel oči a slastně se v posteli protáhl. Po nějaké chvíli se posadil a rozhlédl se kolem sebe. Pohled mu padl na okno a to ho donutilo zalapat po dechu. Venku za oknem byla přímo sněhová bouře, nebylo vidět ani na metr.
„Páni,“ vydechl omámeně. Vylezl ze své vyhřáté postele, obul si trepky a přeťapkal k oknu. Přitiskl ruce na sklo a zadíval se přes sklo ven. Hned mu došlo, že muselo sněžit celou noc, jelikož na venkovním okenním parapetu byl velký nános sněhu. Nakonec se otočil zpátky do místnosti, vrátil se k posteli a zakouzlil hůlkou čas. Zjistil, že do snídaně mají ještě chvíli čas. Obrátil se tedy k posteli, ve které spokojeně spinkal zachránce kouzelnického světa. Povzdechl si, pevněji sevřel hůlku a obezřetně přistoupil k mladíkově posteli. Tiše rozevřel závěsy, které byly kolem postele, a pozorně si prohlédl chlapce, který v ní spal.
Jedním dlouhým pohledem zkontroloval, že tentokrát plamenem nic nechytlo ani nedoutnalo. Tím si trochu oddechl. Ale věděl, že ho čeká něco daleko horší. Buzení. Zhluboka se nadechl a namířil hůlkou na spícího mladíka. Věděl, že jinak to nejde. Harry prostě nedokázal vstát bez drastických možností.
„Aguamenti,“ zašeptal. Nečekal na Harryho reakci a urychleně se klidil z dosahu hněvu.
„Kterej?“ ozval se věží vzteklý řev probuzeného Nebelvíra.
Než se stačil Potter pořádně vzpamatovat ze šoku, kterému byl vystaven, stačil si Nev posbírat několik věcí, které potřeboval k ranní hygieně a zmizel ve dveřích. Ještě strčil hlavu zpátky do dveří a řekl: „Za chvíli začne snídaně, tak si trochu pohni.“
A zmizel z pokoje. Musel se pro sebe usmát, když slyšel: „Počkej, až tě dostanu do rukou, Neville.“
Prostě normální ráno v Nebelvírské věži v chlapecké ložnici šestých ročníků.

 

„Taky bys to mohl zkusit příště šetrněji,“ ohradil se Harry, když si sedl vedle Nevilla u stolu. Ve Velké síni byl uprostřed umístěn pouze jeden dlouhý stůl, jelikož ve škole kromě učitelů zůstalo jenom deset studentů, takže nemělo smysl dělit se na koleje.
„Nevím, jestli by to vůbec zabralo,“ zašklebil se hnědovlasý Nebelvír.
„Co řešíte?“ zeptal se jich Draco, který přišel ze Zmijozelského podzemí na snídani. Když uviděl, že jsou v síni sami, sedl si naproti nim a posloužil si několika tousty.
„Harryho buzení,“ odpověděl Nev a dál se věnoval své ovesné kaši.
„Zase mě koupal,“ přišel se svou troškou do mlýna i Harry.
„Ber to pozitivně, Pottere,“ ušklíbl se Zmijozel. „Aspoň se nemusíš ráno sprchovat.“
„Moc vtipné,“ zavrčel jeho směrem dotyčný. Chtěl ještě něco dodat, ale vyrušil ho příchod několika učitelů, takže se svého komentáře zdržel. Stačilo, že sedí při sobě. Nechtěl budit ještě větší pozornost. Místo toho zašeptal, tak aby ho slyšeli jenom ti dva: „Sejdeme se dole v komnatě.“
S těmito slovy se zvedl od stolu, vzal si jeden suchý toust a odešel ze síně. Ani Nev, ani Draco tomu nevěnovali žádnou pozornost a místo toho dál snídali.

 

Harry obezřetně vstoupil do Tajemné komnaty a neustále se kolem sebe rozhlížel, jak hledal šlahouny od osidla, které se zabydlelo v podzemí. S tímto došel až doprostřed komnaty, ale po osidlu ani vidu, ani slechu. Tudíž si dodal odvahy a vydal se do rohu, kde bylo osidlo zasazené. Když k tomuto rohu došel, dostalo se mu zajímavého překvapení. Ďáblovo osidlo bylo smotané v jednom velkém klubku a nijak se neprojevovalo. Vypadlo, že spí.
Harry nad tím jen potřásl hlavou a místo dalšího zkoumání se přemístil do míst, kde před nějakou dobou provedli Nevillovo odpečetění. Sice stolek a všechny další předměty uklidili, ale obrazce na zemi zůstaly. Chvíli na ně zamyšleně hleděl, než se usadil v jednom z nich do tureckého sedu. V podzemí bylo trochu chladno, takže si nechal na sobě svůj školní plášť, aby mu nebyla zima. Zhluboka se několikrát nadechl, aby si pročistil mysl, jak je to učila profesorka McGonagallová. Zavřel oči a soustředil se na nalezení své zvěromágské podoby. Takto soustředěného pak našli zbývající dva z jejich skupinky.
Nev společně s Dracem vešli do komnaty a hnědovlasého mladíka okamžitě přivítalo osidlo, které se probudilo ze svého spánku. Šlahouny se jemně ovíjely kolem celé jeho postavy a vyjadřovaly mu tím svoji radost ze shledání. Draco nad tím jenom zakroutil hlavou. Nechal ho ať se přivítají a místo toho přešel k Harrymu. Velmi dobře si všiml, kde sedí. Sice ho to trochu překvapilo, ale nakonec pokrčil rameny. Stejně jako černovlasý Nebelvír si sedl doprostřed jedno z kruhů a ponořil se do své mysli.
Za nějakou chvíli se k nim přidal i Neville, kterého následovala rostlina. Nechala ho usadit v posledním kruhu a obtočila některé své šlahouny kolem něho, asi aby ho ochránila v případném nebezpečí. Ale co nikdo neviděl, bylo to, že některé ze šlahounů se přemístily blíže k Harrymu s Dracem a jemně se kolem jejich kruhů pohybovaly. Skoro to vypadalo, že osidlo hlídalo jejich soustředění jako hlídací pes svého pána.

 

Oheň, to bylo vše, co se Harrymu podařilo vydolovat z hlubin své mysli. Nic víc. Vztekle otevřel oči a nechal je chvíli přivyknout šeru, které nastalo v Tajemné komnatě. Jen mu myslí prolétlo, že je tam tma a všechny louče, které se nacházely v místnosti, se rozhořely. Překvapeně zamrkal, ale nestěžoval si. Už se mu několikrát povedla kouzla bez hůlky. Teď v zamyšlení vytáhl na světlo svou hůlku ze záhybů svého pláště a přejel přes ni prsty. Cítil, jak v ní proudí magie, jeho magie. Nikdy dřív mu to nepřišlo. Přišlo mu, že mu vibruje pod rukama, jakoby v ní byl život.
Najednou ho z jeho zamyšlení vyrušilo děsivé zavrčení. Prudce zvedl hlavu a rozhlédl se kolem sebe, jak hledal zdroj toho podivného zvuku. Naneštěstí nic nenašel. Zavrtěl hlavou s tím, že se mu něco zdálo a chtěl se vrátit do transu, když se ten zvuk ozval znovu. Tentokrát ale dokázal určit, odkud přichází.
K jeho velkému překvapení se vrčení linulo z Dracova hrdla. Mladík byl pořád ponořen ve své mysli a soustředěn na nalezení své zvěromágské podoby, ale jeho tělo se choval jinak. Temné vrčení, které by normálně lidské hrdlo nebylo schopno vydat, vycházelo z blonďákových pootevřených úst. Harry si povšiml, že Dracovy oči se za zavřenými víčky rychle pohybují, jakoby mladík spal a něco se mu zdálo.
Potter se zvedl, i když jeho tělo proti tomuto dost protestovalo, a napadlo ho, jak dlouho už tady dole jsou, když je tak ztuhlý. Velmi tiše se přesunul k Nevillovi a s pohledem upřeným na Draca s druhým Nebelvírem zatřásl. Nějak mu nedošlo, že mu osidlo uhnulo z cesty.
Nev se okamžitě vrátil do reálného světa a nechápavě se podíval po Harrym. Chtěl se na to zeptat, ale ten ho zarazil velmi výmluvným gestem a k tomu se přidalo další zavrčení. Nevillovi se rozšířily oči překvapením, když to zaslechl a okamžitě se podíval po Dracovi. Ten, k jejich dalšímu překvapení, začal zrychleně dýchat, vrčení se začalo ozývat se stále se zvyšující frekvencí, až jim připadalo, že je zvuk nepřerušovaný.

„Myslíš, že se mění?“ zeptal se Neville v jejich společné mysli.
„Nevím,“ odvětil Harry stejně. „Ale necítím ho.“
Nev okamžitě pochopil, co tím chtěl Harry říct, jelikož i on necítil Draca ve své mysli. Přišlo mu, jakoby Draco spal a zablokoval se. Ani nevěděl, že to jde.
Harry si dodal trochu odvahy, přešel blíže k Dracovi a jemně mu položil ruku na rameno. Blonďákovo tělo při doteku ztuhlo a jako blesk se pohnulo směrem k Harrymu. Dřív než se černovlásek nadál, jeho ruku v bolestivém sevření třímala Dracova pravá ruka, jejíž nehty se prodloužily do ostrých drápů. Mladík naprázdno polkl a podíval se do Zmijozelových očích. To co uviděl, nečekal. Místo normálních šedých zorniček se na něho dívaly oči draka. Hrozivé a divoké. Navíc se mu z úst vydralo varovné zavrčení.
„Draco?“ zkusil to Neville, když viděl, že Harry ztuhl.
Blonďákova pozornost se přesunula na něho, a i Neville musel zalapat po dechu, když mu pohlédl do očí. Připadal si tak malý. Přesto všechno to zkusil znovu, přistoupil blíže a řekl: „Draco. To jsme my, Neville a Harry. Přece nás znáš.“
Nato Draco reagoval dalším varovným zavrčením, ale trochu uvolnil stisk na Harryho ruce. Sice ho úplně nepustil, ale aspoň už mu nedrtil ruku.
„Draco, musíš si vzpomenout!“ přidal se Harry tichým konejšivým hlasem. „Toto nejsi ty. Chceme zpátky toho arogantního floutka, kterého známe.“
Jak na něho na střídačku nepřestávali mluvit, začalo se do Dracových očích vracet lidské podvědomí i vrčení přestávalo. Nakonec tam na zemi v Tajemné komnatě opět seděl Draco Malfoy, Zmijozelský princ.
Jeho oči, které se vrátily do své původní barvy a tvaru, si překvapeně prohlížely drápy na rukou, které se ztratit nechtěly. Nato zvedl hlavu a podíval se po svých přátelích a zeptal se: „Co se stalo?“
„No,“ zašklebil se Harry a masíroval si poraněnou ruku. „Trošičku ses nám ztratil.“
„Ztratil?“
„Měls pravdu,“ přidal se Longbottom. Přisedl si vedle Draca a pokračoval: „Tvoje podoba je opravdu drak. Na vlastní oči jsme se o tom přesvědčili.“ V rychlosti mu popsali, co se stalo. Dracovi to připadalo neuvěřitelné.
„Ale aspoň jsi nějak pokročil,“ přisedl si i Harry. S povzdechem pokračoval: „Já vidím jen oheň. Nic víc. Občas zpěv, ale vždycky oheň. Nevím, co dál.“
„S tím ti neporadím,“ ušklíbl se Draco. „Může se stát, že vás příště sežeru.“
„Moc vtipný,“ zašklebil se v odpověď Harry.
Jejich škádlení přerušil Nev slovy: „Měli bychom jít. Za pár hodin bude večeře. Měli bychom si odpočinout.“
„Cože?“
„Už?“
„Taky jsem se divil,“ usmál se Neville jemně. „Člověku nepřipadne, že tady byl tak dlouho.“
Postavil se, oprášil si kalhoty od špíny ze země a chtěl podat ruku Harrymu, aby mu pomohl vstát, ale jeho ruku obtočil jeden ze šlahounů osidla. Mladík se zasmál. Rostlina si vyžadovala pozornost jako zvíře. Jemně ji pohladil a sledoval, jak se proplétá kolem jeho prstů. Nakonec mu něco nechala na otevřené nastavené dlani. Překvapeně zamrkal, když zjistil, co to je. Zůstal jen němně zírat.
„Co je, Neve?“ zeptal se Draco, když viděl jeho reakci. Hnědovlásek jen zvedl ten předmět a ukázal ho ostatním.
„Co to je?“ nevěděl Harry a zvědavě si prohlížel zelenou tobolku.
„Semínka,“ odpověděl tiše. „Je to lusk se semeny.“
Harry se podíval po Dracovi, ale když viděl i jeho překvapení, nechal si to vysvětlit od Nevilla: „Ďáblovo osidlo se strašně špatně množí pomocí semen, proto radši využívá řízkování, zvlášť když má tolik šlahounů. A tudíž získat semena od osidla je velmi vzácné. Proto jsem překvapený.“
„Měl bys mít radost, Neville,“ řekl Harry jemně s úsměvem.
„To mám,“ souhlasil taky s úsměvem. Velmi opatrně schoval lusk do kapsy pláště a řekl: „Zkusím je zasázet a uvidíme.“
„Spíš bys sis ho měl nechat u sebe,“ navrhl Draco zamyšleně. Nato překvapeně vyjekl, jelikož jeden ze šlahounů se mu jemně otřel o tvář. Vyjeveně se díval na kytku.
„Myslím, že Draco má pravdu,“ pozoroval Harry zvláštní chování osidla. Takto se spíše tulilo k Nevillovi, než k nim dvěma.
„Ale proč?“
„Možná,“ začal znovu Draco. „Že chce být u tebe pořád a ty dokážeš ovládat rostliny. Ne.“ Zarazil ho zvednutou rukou, když viděl, jak se Neville nadechuje k protestům. „Ty dokážeš ovládat rostliny. Běž jednou do skleníku a vyzkoušej to, udělej mi to radost. Ale zpět k tématu. Kdybys zkusil soustředit trochu svojí magie do těch semínek, možná by vyrostly jen tak samy od sebe. Aspoň bys měl kousek země vždycky u sebe. Ale je to jenom teorie.“
„Celkem dobrá teorie,“ souhlasil Harry. Když viděl, že tomu Nev moc nevěří, pronesl: „Neville, přestaň se pořád podceňovat. Máš zlatou auru, tak si konečně zvykni na to, že budeš mít zvláštní moc. Sám si mi jednou řekl, že rostliny cítíš. Tak to zkus.“
„Za zkoušku nic nedáš,“ přidal se Draco.
„Dobrá,“ ustoupil Nev nakonec, když viděl, že si svou neprosadí. „Ale až později, teď mám celkem hlad, vždyť jsme neměli oběd.“
„Tak tady nemůžu nic jiného než souhlasit,“ zasmál se nahlas druhý Nebelvír. Společně pak opustili Tajemnou komnatu.

TBC
12.05.2011 21:34:24
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one