Štědrý den i Boží hod přišel a odešel. Ani jeden z chlapců to skoro ani nezaregistroval. Sice slavnostní obědy a večeře přetrpěli ve společnosti několika studentů, kteří zůstali ve škole, a profesorů, ale jinak jim moc pozornosti nevěnovali. Místo toho se naplno ponořili do studia zvěromágství.

Draco udělal od prvního střetnutí se svou dračí podobou několik pokroků. Dokázal si udržet svoje vědomí, i když se mu změnily oči a znovu mu narostly drápy. I vrčení ovládl. Viděl, že jsou Harry i Neville z jeho pokroků nadšení, ale zároveň cítil, že oni sami jsou v koncích se získáním podoby. Toužil jim pomoci, ale on sám nevěděl jak.

 

A tak přišla poslední noc roku. Učitelé uznali, že nemůžou studenty nutit, aby oslavovali s nimi a tak si každý z dětí mohl dělat, co chtěl. Toto se náramně hodilo naší trojici, nemuseli si aspoň vymýšlet výmluvy, proč nejsou na oslavě Nového roku. Místo toho si zalezli do Tajemné komnaty a znovu pokoušeli svoje štěstí.

Harry s povzdechem otevřel svoje oči a nechal je přizpůsobit šeru v místnosti, než se podíval na svoje zápěstí, kde se nacházeli jeho hodinky. Zamžoural a zjistil, že do půlnoci zbývají ještě necelé dvě hodiny. S dalším povzdechem se podíval po Nevillovi s Dracem a samým překvapením zalapal po dechu, když uviděl Draca. Všude, kde mladíka nehalilo oblečení, měl černé šupiny, jako had či drak.

„Páni,“ vydechl, čímž vyrušil ostatní dva mladíky ze soustředění.

Neville si promnul oči a zeptal se: „Co se děje? Pokročil jsi?“

„Ne, ale koukni na Draca,“ mávl rukou blonďákovým směrem.

Longbottom se tím směrem podíval a oči se mu rozšířily překvapením stejně jako předtím Harrymu. Dotyčný mladík nechápal, čemu se tak diví, než mu to Harry řekl. Pak se jen překvapeně díval na svoje ruce, které byly pokryté šupinami. Nedalo mu to, odtáhl si košili od těla a zahleděl se do vytvořené kapsy. Stejně jako na rukou i na hrudi a zbytku těla se objevily šupiny. Jeho proměna dosáhla nové úrovně.

„Doufám, že to dokážu nechat zmizet,“ zauvažoval nahlas, když se prozkoumal.

„Tak v nejhorším budeš chodit takhle,“ rýpl si Harry s úšklebkem, který se mohl zavdat s jedním Dracovým.

„Neboj,“ uklidňoval ho rychle Neville, když viděl, jak blonďák bledne. „Harry si jen dělal legraci. Že jo, Harry.“

Na to se černovlásek jenom znovu ušklíbl, zavřel svoje oči a ponořil se znovu do hlubin své mysli.

„Nic si z něho nedělej,“ pokračoval Nev. „Jen závidí. Což já ostatně taky.“

„Neve,“ povzdychl si Draco. Složil si ruce do klína a pověděl: „Ani nevíš, jak bych vám chtěl pomoc, ale nevím jak.“

„Ale vím, Draco, vím,“ usmál se Nebelvír. Poklepal si na čelo a řekl: „Zapomínáš, že dokážu cítit to co ty.“

Draco se jen tiše usmál a sledoval, jak Neville zavírá oči a jeho tvář se uvolňuje, jak se propadal do hloubek svého podvědomí. I on sám zavřel oči a pokračoval v hledání svého vnitřního tvora.

 

Ani jeden z nich to nevěděl, ale hodiny v Bradavické věži odbyly půlnoc a tím oznámily světu, že nastal další rok. S prvním úderem se v podzemí začalo dít něco podivného. A taky proč ne. Říká se, že noc, při které umírá a rodí se nový rok, dokáže uvolnit velké množství magie. A to se teď dělo ve sklepení.

Při prvním úderu hodin, jejichž zvuk v hlubinách země nebyl slyšet, se kolem všech chlapců zhmotnila jejich zlatá aura. Vířila kolem nich stále divočeji, jak přibývalo úderů na hodinách. S posledním úderem zvonu je aura pohltila.

Osidlo, které se předtím ovíjelo kolem Nevilla, se okamžitě při prvním náznaku magie stáhlo zpátky do svého kouta, aby nepřišlo k úhoně, jelikož množství magie bylo obrovské. Člověk by řekl, že si na ní mohl i sáhnout.

A jak se aura s magií objevila, tak rychle i zmizela. V komnatě se znovu objevili tři chlapci, ale už neseděli ve svých magických kruzích a stáli v nich. Měli zavřené oči a skoro by se zdálo, že nedýchají, jak se jim lehce zvedali hrudníky.

Jako první otevřel oči Neville. Ale místo jeho obvyklých hnědých studánek mu oči zářily zlatou barvou. Ne jenom panenka, ale celé oko i bílé pozadí. A pak to začalo. Jeho proměna. Nejprve se mu začaly prodlužovat vlasy a zároveň s tím i bělat. Prsty na rukou se mu stáhly a proměnily na kopyta. Když klesl na všechny čtyři, tělo se mu začalo prodlužovat a natahovat, až dostalo tvar bílého koně. Kupodivu se spolu s ním měnilo i oblečení. Jako poslední mu narostl impozantní zlatý roh uprostřed čela. Když jeho přeměna dosáhla vrcholu, vzepjal se na zadních, pohodil hlavou a hlasitě zařehtal.

Nedaleko od něho se do své zvěromágské podoby měnil i Draco. Jelikož některé aspekty jako kůži, drápy a oči už se mu proměnily, zbývalo mu jenom kousek do finální podoby. První co ucítil, byla bolest v oblasti lopatek. Ze zad mu vytrhly v košili díry dvě blanitá křídla. Kostrč se mu prodloužila do dlouhého černého ocasu, který byl zakončený třemi kostěnými ostny. Jako Neville i on po chvíli klesl na všechny čtyři a jeho tělo se začalo měnit a dostávat podobu černého draka, jak už napovídaly černé šupiny předtím. Krk se mu natáhl do skoro dvou metrů a za hlavou se mu objevilo několik kostěných výrůstků, tvořící jakýsi límec. A ten, kdo by se mu podíval do očí, by si připadal jako v pasti, takovou měl v očích pohled. Aby to dokázal, zvrátil hlavu a mohutně zařval, až se komnata zachvěla.

V odpověď se mu po jeho pravici dostalo v ptačím zpěvu. Drak tím směrem zvědavě pohlédl a spatřil nádherného rudozlatého fénixe. To byla Harryho podoba. Seděl tam na zemi ve své velikosti a v korálkově černých očí se míhalo pobavení. Nato roztáhl obrovská křídla, několikrát s nimi zkusmo mávl, aby zjistil, jak fungují a pak už se zvedl z podlahy. Několikrát ve vzduchu zakroužil, než se usadil drakovi na zádech. Ten otočil svůj dlouhý krk, aby podíval na to stvoření, které se k němu tak má. Když uviděl škodolibost, která z ptáka přímo zářila, pouze si odfrkl, až se mu u nozder zajiskřilo. Fénix na to odpověděl veselým zatrylkováním.

Najednou se ozvalo podrážděné odfrknutí. Jak drak i fénix se podívali směrem, odkud přišel tento zvuk a uviděli poněkud naštvaného jednorožce. Ten k nim přešel několika ladnými kroky a drcl svým rohem do drakovy hrudi a zafrkal. Černý drak jen protočil očima a sklonil k němu hlavu, aby se o něho následně otřel.

„Nesežer mě,“ ozvalo se Dracovi v hlavě pobaveným Nevillovým hlasem.

„To si musím rozmyslet,“ odpověděl mu blonďák taky vesele. Cítil, jak jeho tělem probíhá magie zároveň s dračí silou. Byl to nádherný pocit.

„Neproběhneme se?“ zeptal se Harry. „Tedy neproletíme.“

„Ty chceš jít ven?“ zajímal se Neville překvapeně. Nato se rozhlédl po komnatě a pokračoval: „Vy možná vyletíte dírou, kterou nás minule vynesl Fawkes, ale já nemám bohužel křídla.“

Drak si jen odfrkl, až se zase zajiskřilo, a než se mohl jednorožec vzpamatovat, držel ho ve svých spárech. Kůň jen stačil vyděšeně zafrkat, jak se mu nelíbil pocit drápů kolem svého břicha. Ale to už drak zkusmo mávl křídly a odlepil se od podlahy. Nutno dodat, že fénix už kroužil ve vzduchu a pozorně sledoval dění pod sebou. Když uviděl, že si Draco poradil, vydal se směrem, kde tušil jeden z možných východů z Tajemné komnaty. Nemusel ani ohlížet, aby si ověřil, že drak letí za ním. Prostě to věděl.

„Jestli mě pustíš,“ vyhrožoval Nev tiše.

„Nepokoušej,“ zavrčel Draco.

Harry ze sebe vydal nádherný výkřik, který ze všeho nejvíc připomínal píseň. S tímto vyletěl do nádherné noci. Všude na nebi jiskřily hvězdy, jakoby je vítaly. Pták vyletěl vysoko na nebe a tam roztáhl svá křídla do největší možné šíře a znovu ze sebe vydal píseň. Nemusel se bát, že ho někdo uvidí. Byli sami.

Draco opatrně položil jednorožce na zem, než se sám vydal za fénixem. I on roztáhl svá křídla a s tímto brouzdal oblohou. Byl to neuvěřitelný pocit, cítit vítr v křídlech. Proháněl se nebem, jak mu to síly dovolovaly.

Neville je mezitím pozoroval ze země, ale nezáviděl. Byla mu bližší země. Cítil ji pod svými kopyty a nemohl být šťastnější. Proto se taky rozběhl po pozemích školy, aby i on poznal blíže svoji podobu.

 

Uběhlo několik hodin, než se všichni tři do sytosti vyřádili a teď bychom je mohli najít u Bradavického jezera odpočívat. Drak ležel trochu bokem s nohama složenýma pod sebe a s křídly těsně u těla. Hlavu s dlouhým krkem měl položenou na zemi a pozoroval jednorožce, který pil z jezera. O jeden bok se mu opíral fénix s ocasem obtočeným kolem nohou jako hnízdo, ve kterém seděl. Všude vládl klid a mír.

Najednou citlivý dračí zvuk uslyšel podezřelý zvuk přicházející ze Zapovězeného lesa. Pomalu zvedl hlavu a zadíval se směrem, odkud ten zvuk slyšel. Když vítr zavlál kolem jeho nozder, ucítil zvláštní pach, který nikdy předtím necítil. Pach magie a lesa.

„Co se děje?“ zajímal se Harry, který vycítil jeho neklid.

„Něco se sem blíží,“ odpověděl Draco.

„Nebezpečí?“ optal se znovu a tentokrát blonďák ucítil, že se ptačí tělo zachvělo.

„Nevím,“ dostalo se Harrymu odpovědi.

„Není to nebezpečí,“ vložil se do jejich debaty Neville.

„Jak to víš?“ podíval se na něho drak zvědavě.

„Cítím to,“ odtušil mladík. „Je to přítel. Prostě to vím.“

A opravdu z lesa se vynořil jednorožec černé barvy. Zastavil se několik kroků za hranicí stromů, pohodil prudce hlavou a zažral. Neville mu odpověděl stejně. Přešel těch několik kroků, které je dělily, a jemně se mu otřel o krk.

„To je Bolt,“ řekl svým druhům.

„Zdravím tě, maličký,“ promluvil jednorožec, k překvapením Harryho i Draca. I když jim Nev řekl, že na něho jednorožec mluvil, přišlo jim to stejně neuvěřitelné.

„Jsem rád, že se odpečetění povedlo,“ odtušil Bolt. „Přišel jsem tě pozdravit a přivítat do našich řad.“

Kdyby to bylo možné, tak by se bílý jednorožec začervenal, takhle jenom nervózně přešlápl na místě. Neville nebyl rád ve světle reflektorů, jak to sám jednou pronesl.

„Běž, Neve,“ ozval se vnitřně Harry.

Kůň otočil hlavu směrem ke drakovi s fénixem a tázavě pohodil hlavou.

„Běž s ním,“ vysvětlil Draco, ale nezapomněl kousavě dodat: „Ale nezapomeň být do svítání doma.“

„Moc vtipné,“ odvětil Neville, ale dál už nic nenamítal a sám se jako první rozběhl do hlouby lesa.  Bolt na nic nečekal a rozběhl se za ním, aby se mu náhodou neztratil. U jezera zůstali jenom Harry s Dracem.

„Vypadá to, že nám Neville trochu vyrostl,“ pronesl Draco skrz jejich spojení.

„Nech toho, Draco,“ žduchnul fénix zobákem do boku draka.

„Zase jsem toho tolik neřekl,“ ohradil se blonďák. Nato se zvedl, protáhl a zamával křídly. Poté stočil hlavu na Harryho a zeptal se: „Neproletíme se?“

„Dobrý nápad,“ odvětil černovlásek. Několikrát mávl křídly a byl vysoko na obloze. Směrem na černého draka na zemi křikl: „Máš babu!“

„Pottere,“ zavrčel drak, než i on se vznesl k noční obloze a začal pronásledovat fénixe.

 

Jednorožci běželi bok po boku lesem, který ozařoval svým jemným světlem bílý měsíc. Dusot jejich kopyt byl slyšet na míle daleko a každý tvor jim šel z cesty, jelikož cítili sílu, která sálala z bílého koně.

„Kam vlastně běžíme?“ zeptal se Neville a ani si neuvědomil, že promluvil nahlas.

„Ke stádu,“ vysvětlil Bolt. „Vůdce tohoto stáda tě chce vidět.“

„Proč?“

„Jsi člověk, maličký,“ odpověděl černý jednorožec mezi nádechy při cválu. „A máš podobu jednorožce. Každý z našeho druhu je na tebe zvědavý.“

„Ale už jsem u vás jednou byl a někteří z vás se mě báli.“

„To je přirozené,“ pokračoval ve vysvětlování. „Ale teď jsi jedním z nás. A jednou budeš i víc.“

„Cože?“ nechápal Neville.

„Časem.“

Neville se dál nevyptával, tušil, že s něho asi nic dalšího nedostane. Místo toho se soustředil na cestu, co kdyby se jednou potřeboval sem vrátit.

Z ničeho nic se vynořili na mýtině, kterou osvětloval měsíc, a na které se popásalo nevelké stádo jednorožců s mláďaty. Jako první si jich všiml vůdce stáda. Zlehka k nim přiklusal a zafrkal: „Zdravím tě Bolte. I tebe, maličký.“

„Proč mi všichni říkáte maličký?“ zeptal se Neville trochu nešťastně. Ve světě kouzelníků bude za chvíli dospělý, tak proč.

„To proto, že jsi mladý podle našich měřítek,“ odpověděl mu bílý jednorožec. Pak kývl směrem ke stádu a řekl: „Pojď, představíme tě.“

Jakmile popošli několik kroků od lesa, hned se k nim nahrnula hříbata všech věkových skupin. Začala se kolem nich motat a chtěla je strhnout ke hře. Vůdce stáda se na ně pouze podíval přísným pohledem, ale ke hře se přemluvit nenechal. Zatím co Neville, když uviděl nadšení a hravost v hříběcích očích, nemohl k němu zůstat slepý. Vyrazil tedy mezi hříbata a zapojil se do hry na honěnou.

„Opravdu je to on Bolte?“ zeptal se hřebec trochu pochybovačně a sledoval mladého jednorožce, jak si hraje s mláďaty.

„Copak to necítíš?“ odpověděl černý jednorožec. „Vše kolem něho přímo září a navíc jeho srdce je čisté. Když vezmeme v úvahu věci, které se mu staly, je to skoro zázrak.“

„To ano,“ souhlasil druhý jednorožec. „A právě proto sis ho vybral, že ano.“

„Spíš on si vybral mě,“ zafrkal Bolt v odpověď.

 

„Kde je?“ přecházel Draco, teď už ve své lidské podobě, u jezera. Nějakým zázrakem se mu podařilo proměnit zpátky. Sám byl překvapen, když se mu to povedlo. Prostě jen zavřel oči, soustředil se na svou lidskou podobu a najednou tam stál jako člověk. Jen tak, jako by nebylo nic jednoduššího.

„Neboj, přijde,“ uklidňoval ho Harry, který seděl na nedalekém pařezu s lokty zapřenými o kolena a s hlavou složenou v dlaních.

„Jen aby,“ zavrčel znovu blonďák a hodil sebou na zem vedle Harryho pařezu. Povzdechl si a pokračoval: „Měl jsem ho radši před odpečetěním. Teď se ukazuje jeho pravá povaha.“

„To neříkej,“ napomenul ho Potter naštvaně.

„Jo, já vím,“ ustoupil ze svého strohého postoje. Poté si znovu povzdechl: „Jen mám obavy.“

Harry se překvapeně podíval na Draca. Věděl, co mladík cítí, vždy byli propojeni, jen nečekal, že to přizná nahlas. Takhle se přece Zmijozel nechová. Ale místo toho řekl: „Máme na tebe špatný vliv.“

„Cože?“

„Já a Neville,“ vysvětloval. „Za chvíli z tebe bude Nebelvír.“

„Tak to tedy ne,“ vyrazil ze sebe zděšeně a zprudka se postavil.

„Co tak to tedy ne?“ ozvalo se za nimi.

Oba mladící se otočili po hlase a uviděli Nevilla, jak se prodírá ze šera lesa ve své lidské podobě. Jako první zareagoval Draco slovy: „Kde jsi, u Morgany, byl?“

Nevillovi se jen rozšířily oči překvapením nad blonďákovým chováním. Nato Draco mávl rukou k nedalekému kopci, nad kterým se už začalo objevovat světlo budoucího dne. Neville se tím směrem taky podíval, aby pochopil, co tím myslí a když uviděl svítání, pochopil. Trochu zčervenal, když řekl: „Trochu jsem se zapomněl.“

„Pch,“ odfrkl si Draco, ale pak se ušklíbl a zeptal se: „Tak jaký to bylo?“

„Úžasný,“ odpověděl hnědovlásek nadšeným hlasem. Cestou do hradu jim vypověděl, vše co zažil mezi jednorožci. Druhý Nebelvír i Malfoy byli rádi, že si to tak užil.

TBC

17.05.2011 11:06:05
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one