Chlapci se ani nenadáli a zbytek jejich spolužáků se vrátil do školy po vánočních prázdninách. První školní den nového roku zastihl Nevilla v jeho ložnici. Probudil se velmi často, než aby už vstál, osprchoval se a šel na snídani. Tak jenom tak ležel a díval se do stropu. V hlavě si přehrával jejich noční výpravy v jejich zvěromágskéch podobách a musel se šťastně usmát, tak dobře už se dlouho nebavil.

Nato si na něco vzpomněl. Převalil se na bok a otevřel vrchní zásuvku ve svém nočním stolku. Natáhl se rukou dovnitř, chvíli šátral, než vytáhl lusk se semeny. Posadil se a zamyšleně si prohlížel lusk na své dlani. Nakonec přikryl jednu dlaň druhou a zavřel oči. Pokusil se soustředit svou mysl a magii pouze a jenom na lusk ve své dlani. Chtěl si potvrdit teorii, kterou mu předhodili Harry s Dracem, tu ve které dovede ovládat magií rostliny. Už to chtěl vdát, když ucítil v dlani mírné šimrání.

Trochu zaraženě rozevřel dlaně od sebe a odhalil tak, co se skrývalo v jeho dlani. K jeho velkému překvapení se mu v dlani kroutilo jako klubko hadů výhonky Ďáblova osidla. Jakmile jeho první překvapení pominulo, musel se jemně usmát. Díval se na svou dlaň a přitoměle se usmíval. Natáhl druhou ruku a jemně po několika šlahounech přejel prsty. Ty se mu okamžitě začaly obmotávat kolem prstů a dožadovaly se tak pozornosti.

„V klidu,“ snažil se je trochu usměrnit, když se mu snažily vyšplhat po ruce k rameni. K jeho překvapení se stáhly zpátky do dlaně a tam vyčkávaly dalších příkazů. Chvíli na ně koukal, než tiše řekl: „Tak to bychom měli.“

Rozhlédl se kolem sebe a pokračoval: „Ale co s vámi. Nemůžu vás tady jen tak nechat, někdo by vás mohl najít a zničit. A dolů vás můžu vzít později. Myslím, že se vám tam bude líbit.“

Už chtěl vstát z postele, aby se opatrně porozhlédl po nějakém úkrytu, ale tak nějak to nestihl. Výhonky osidla se totiž tak nějak sami stáhly zpátky do semínek, což Nevilla vedlo k dalšímu překvapenému zalapání po dechu. S ironií v hlavě si pomyslel, že by se už ničemu neměl divit, ale přesto se divil.

„Tak aspoň nemusím hledat žádnou schovávačku,“ ušklíbl se. Chtěl už lusk schovat zpátky do zásuvky, měl strach, aby se někdo neprobudil a neviděl ho, ale rozmyslel si to. Místo toho si ho vložil do své tašky s učebnicemi. Poté si posbíral několik věcí, a i když bylo dost brzo, rozhodl se jít osprchovat, než bude muset jít na snídani nebo hůř budit Harryho.

 

Oheň, pořád jen oheň. Spalující, oživující a tak správný. S těmito pocity se Harry probudil a okamžitě kolem sebe začal plácat rukama, jelikož jeho deka místy doutnala.

„Sakra, sakra,“ mrmlal si pod vousy a rozhlížel se kolem sebe, zda uhasil všechny doutnající místa. Když se ujistil, že nic jiného nedoutná, uklidnil se a konečně se mohl protáhnout se slovy: „To bude zase den.“

Najednou se kolem něho roztáhly závěsy a v mezeře mezi nimi se objevila Ronova hlava. Podíval se na Harryho a překvapeně řekl: „Ty už jsi vzhůru? Nejsi nemocný?“

„Tobě taky ahoj, Rone,“ zamrčel černovlasý Nebelvír a soukal se z postele. „Prostě jsem se jenom probudil sám od sebe. Snad se proto země nerozpadne.“

„Tak na to bych moc nesázel,“ zašklebil se zrzek a musel rychle uhýbat, když jeho směrem letěl polštář. Naneštěstí se Harry netrefil a mohl jenom slyšet smích, který se ozýval za odcházejícím chlapcem.

I přesto, že ho přítel škádlil, musel se usmát. Možná přece jenom ten den nebude tak špatný. Vstal, vzal si několik věcí potřebných k ranní hygieně a odebral se do koupelny.

 

„Dneska bude hezký den, když pomineme Lektvary,“ poznamenal Harry u snídaně. Měl pořádný hlad, takže si dal od všeho trochu, prostě velká anglická snídaně. Neville, který si seděl vedle něho, na tom nebyl o nic hůř. I na jeho talíři se vršila hromada jídla, ze které s chutí ujídal.

„Vy dva máte dneska ráno ale pořádný apetit,“ ohodnotila jejich výkon Hermiona, ale neodpustila si zkoumavý pohled.

„Prostě máme jenom hlad,“ odvětil Harry, když polkl. Nechtěl být jako Ron, který odpovídal s plnou pusou, až kusy jídla odlétávaly všemi směry.

„A koukám, že nejste sami,“ konstatoval Seamus. Když se na něho všichni jeho kamarádi podívali tázavým pohledem, ukázal vidličkou ke Zmijozelskému stolu.

Tam seděl Draco s talířem podobně plným jako Harry s Nevillem.  Za což si vysloužil pohledy od všech svých zmijozelských spolužáků. Nikdo ho nikdo neviděl takhle se cpát.

„Asi má jen hlad,“ pokrčil Neville rameny a vrátil se zpátky ke své snídani. Harry jeho příkladu následoval, za což si vysloužil několik zvláštních pohledů. Většinou měl Harry nějakou jizlivou poznámku na téma Draco Malfoy, ale dneska měl nějakou zvláštní náladu. Nakonec jen pokrčili rameny a pustili se znovu do rozhovorů a snídaně.

 

„Taky bych se proletěl na svých vlastních křídlech,“ zamumlal si Neville jen tak pro sebe, když seděl na hodině Přeměňování. Profesorka McGonagallová sice byla jedna z učitelů, který si dokázal udržet ve svých hodinách pozornost všech studentů, ale dneska byla její hodina trochu volnější. Žáci dostali za úkol opakovat si probranou látku za minulého půl roku. Sama profesorka si sedla za katedru a věnovala se sepisování otázek ke zkouškám OVCE, které se rychle blížili pro sedmé ročníky. Občas zvedla hlavu, aby si zkontrolovala, jestli všichni dělají, co mají a neflákají se. Už stačila rozdat dva tresty, takže se zbytek třídy dost zklidnil a vrátil se zpátky k opakování.

„Cos to říkal?“ zeptal se Harry šeptem, tak aby ho nikdo jiný neslyšel.

„Že bych rád létal,“ odpověděl stejně tiše a tak nějak zasněně. „Chtěl bych vědět, jaké to je cítit vítr na křídlech.“

„Je to úžasné,“ souhlasil druhý Nebelvír stejně zasněným hlasem. Nato se trochu vzpamatoval, chvíli zamyšleně hleděl do daleka, než se mu oči rozšířily porozuměním a začal něco hledat ve své tašce s učebnicemi.

„Co hledáš?“ zajímal se Neville zvědavě a nahlížel mu přes rameno.

„Knížku o aurách,“ vysvětloval rychle a tiše a přitom se stále přehraboval v tašce, než konečně na světlo vytáhl knížečku se svým jménem. Sice byla knížečka bílá, ale za to dobu co byla u Harryho v tašce, se vůbec neušpinila. Bila pořád zářivě bílá a na jejím obalu se stále zářivě zlatou barvou vyjímalo jeho jméno.

„A na co?“

„Jen mě tak něco napadlo,“ odvětil Harry a rychle listoval knížkou. „Víš, jak McGonagallová mluvila o zvěromágách se zlatou aurou.“

„Že si mohou vybrat svoje podoby?“ přerušil ho Nev rychle, jelikož mu došlo, kam tím kamarád míří.

„Přesně,“ řekl černovlásek a dál listoval knížkou., než konečně narazil na oddíl o zvěromágství. Chvíli rychle četl, až došel k části, která ho zajímala nejvíc. Prstem jezdil po řádcích, které mohl vidět jenom on. Nakonec radostně vyhrkl: „Tady to je.“

Rozhlédl se kolem sebe, než ztišil hlas do velmi tichého šepotu: „Tady se píše, že jakmile zvěromág získá podobu magického tvora a ovládne tuto podobu, může si vybrat několik dalších podob obyčejných zvířat a jednoduše se mezi nimi vybírat. Ale jeho hlavní podstatou bude navždy magický tvor.“

„Páni, myslíš, že je to pravda, že to bude fungovat?“ ptal se hnědovlasý Nebelvír nadšeně.

„Hej, brzdi, Neve,“ zašklebil se Harry v odpověď. „Probereme to s naším drakem a uvidíme.“

Ani jeden z nich si nevšiml, že profesorka se vydala na krátkou obchůzku, aby se přesvědčila, zda všichni dělají, co mají. A tak se pomalinku dostala až za ty dva. Když viděla, že baví o něčem úplně jiném, řekla: „Pane Pottere, pane Longbottome vidím, že máte jinou zábavu, než si opakovat látku, jak máte nakázáno.“

Už při oslovení oba mladící ztuhnuli a pomalinku se otočili na starší ženu. Harry přitom schovával knížečku do lavice, aby ji neviděla, i když si byl celkem jistý, že ji viděla. Oba tak nějak tušili, že dostanou školní trest za neplnění svých úkolů.

Žena si jen povzdechla, zakroutila hlavou a pověděla: „Věnujte se práci a nedostanete školní trest. Rozumíme si?“

„Ano, madam,“ vyhrkli oba naráz. Oba začali zběsile listovat v učebnici přeměňování a začali se věnovat učení. Profesorka se jen usmála nad jejich horlivostí nedostat trest. S tímto úsměvem se vydala dál v prohlídce.

 

„Tohle bude zajímavé,“ zašklebil se Harry, když večer seděl společně se svými dvěma kamarády v komnatě Nejvyšší potřeby.

„Spíš doufej, že to bude fungovat, Pottere,“ zamrčel Draco s hlavou zabořenou v knížce o aurách, ve které studoval Harryho teorii o dalších zvěromágských podobách kouzelníků se zlatou aurou. „Jinak budeme po škole chodit napůl přeměnění, když se něco nepovede.“

„Hůř jak Hermiona snad nedopadneme,“ odvětil černovlásek vesele.

„A jak dopadla ona?“ zajímal se Neville zvědavě.

„No, vypila Mnoholičný lektvar, ale místo vlasu člověka omylem použila chlup kočky.“

„Tak proto byla tak dlouho na ošetřovně,“ pronesl zamyšleně Draco. „Teď už to dává smysl.“

„Och,“ pozvedl na Dracovým komentářem Harry obočí. Dost ho překvapilo, že si Zmijozel vůbec všiml, že Hermiona byla na ošetřovně.

„Bez nejapných poznámek, Pottere!“ zavrčel jeho směrem blonďák.

„Nic jsem neřekl,“ zvedl Harry ruce před sebe v obraném gestu. Malfoy se to rozhodl dál nerozvíjet a vrátil se ke své knížce.

„Tak začneme,“ zeptal se Neville nadějně a doufal, že tak přeruší jejich další štěkání.

„Dobrý nápad,“ přidal se Draco. Vstal ze svého křesla, sundal si školní plášť a posadil se na zem. Harryho sice svědil jazyk s nějakou připomínkou o sezení Zmijozelského prince na zemi, ale když viděl pohled, který mu věnoval, tak si to rozmyslel. Místo toho si jen sedl na zem a snažil se vyčistit si mysl. Pochvíli se k nim přidal i poslední z jejich trojice.

„S čím začneme?“ zajímal se Harry.

„Nějaký pták,“ navrhl Nev rychle. Chtěl vědět, jaké to je létat vlastní silou.

„Ok,“ souhlasil blonďák a znovu zavřel oči.

Všichni tři se teď pustili do čištěni své mysli, aby mohli zkusit ovládnout další zvěromágskou podobu. Jelikož už měli nějaké zkušenosti s přeměnou, nemuseli se už tolik snažit, stačilo jen představit si v mysli zvíře, které chtěli, a zbytek už šel sám od sebe.

Ne, že by si Neville přímo představil nějakého konkrétního ptáka, prostě nechal svoje podvědomí pracovat. Pak už jen cítil, jak se jeho tělo mění a nakonec místo něho seděl na zemi majestátný nádherný hnědý orel.

Několikrát mávl křídly, zaklonil hlavu a vydal ze sebe vyzývavý výkřik. Po jeho pravici se ozval ptačí výkřik v odpovědi. Hnědý pták otočil svou hlavu tím směrem a uviděl na zemi sedět tu největší sněžnou sovu, jakou kdy viděl. Jediné, co na té sově bylo divné, byly oči. Místo žlutých očí na něho hleděly stříbrné. Nádherně stříbrné oči.

Nato se oba otočili na druhou stranu, kde seděl Harry, ale místo něho tam popocházel černý krkavec. Neville se vzduchu podivil jeho výběru, ale nijak to nekomentoval. Místo toho znovu zamával křídly a vznesl se k nejbližšímu oknu, které se tam najednou objevilo. Holt komnata Nejvyšší potřeby se stará o své obyvatele.

Jako první oknem proletěl orel, okamžitě se vznesl ke stmívající se obloze. Kdyby se v této podobě mohl smát, tak by se smál. Místo toho jen vydal krátké zavřeštění. Udělal několik rychlých obratů ve vzduchu, než se otočil a vyhledal zrakem své dva společníky. Vznášeli se jenom o několik metrů od něho a v jejich očích bylo pobavení. Místo toho, aby jim vysvětloval, že je to úžasný pocit být ve vzduchu, rozhodl se to vzít trochu jinak. Než stačil některý z nich zareagovat na jeho myšlenky, už se řítil jejich směrem. Oba ptáci stačili zareagovat právě v čas, aby se mu stačili alespoň vyhnout. Orel se stačil ve vzduchu otočit, ale tentokrát si musel vybrat jenom jeden cíl, jelikož zbylí dva ptáci byli moc daleko od sebe, aby je mohl zasáhnout oba naráz. Vybral si tudíž sovu. Vyzývavě vykřikl a letěl jeho směrem. Draco se mu vyhnul a zareagoval tak, že se vydal po něm. Přijal výzvu ke hře. Neville se potřeboval sžít se svou novou podobou, a tak se je snažil strhnout ke hře. Když to uviděl Harry, hned se k nim přidal.

Kdyby se teď někdo podíval z jakéhokoliv okna, které mělo výhled na školní jezero, asi by nevěřil vlastním očím. Na obloze se tam honili tři ptáci, každý jiného druhu, jako by to nebylo nic nenormálního.

 

„Páni,“ vydechl Neville, když padl na postel unavený z večerního dobrodružství. „To bylo něco naprosto… ani nevím, jak to popsat.“

„Jo. Vím, co myslíš,“ zasmál se Harry ze své postele. Ležel na ni s rukama za hlavou, překříženýma nohama v kotnících a díval se na strop ložnice. Byl sice unavený, ale šťastný jako už dlouho ne.

„Hej,“ zvedl se druhý Nebelvír do sedu. „Příště bychom mohli zkusit nějakou podobu, ve které se budeme moci prohánět lesem. Je to tam nádherný.“

„Možná pro tebe,“ zachvěl se Harry, když si vzpomněl na své první, vlastně druhé, setkání s Voldemortem.

Neville tuto myšlenku zastihl a trochu zesmutněl. Nechtěl Harrymu připomínat to zlé, co za svůj krátký život zažil.

„Ale možná to není špatný nápad,“ přerušil jeho výčitky mladíkův hlas. „Uvidíme svět tvýma očima, jako jsi ho dneska viděl ty našima. Je to fér. Jen to navrhneme Dracovi.“

„Už to vidím,“ zašklebil se hnědovlásek. „Cituji: Já mám běhat po lese? Kde jste nechali rozum. Konec citace.“

„Nemysli si, že jsem tě neslyšel,“ ozval se Draco vztekle v jejich podvědomí.

„Ups.“

„Náhodou si myslím, že to není špatný nápad,“ pokračoval.

„Co není špatný nápad,“ nechápal Harry. Napůl už spal, takže se není čemu divit.

„Jít se proběhnout do lesa,“ vysvětloval Draco trpělivě. „Mohla by to být zábava. Prohánět se lesem.“

„Nechat se sežrat,“ zažertoval Nev.

„Tak tohle v plánu zrovna není, ale když jinak nedáš,“ řekl Draco vesele.

„Takže rozhodnuto,“ uzavřel Harry debatu na toto téma. Přetočil se na bok, a jak byl, tak okamžitě usnul.

„On už spí,“ nechápal Draco, když ucítil, že mladík usnul.

„Taky se divým,“ zakroutil Nev hlavou. „Asi je unavený.“

„Asi,“ souhlasil blonďák nakonec. „Dobrou noc, Neville.“

„I tobě, Draco,“ odpověděl a na noc se rozloučili.

tbc

20.05.2011 09:27:53
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one