Chlapci se po opuštění Velké síně, vydali směrem ke skleníkům na hodinu Bylinkářství. Nebyli ještě ani v půli cesty, když jim parta ze Zmijozelu zkřížila cestu.

Harry jen protočil očima, než se zeptal: „Co chcete?“


Nott vystoupil více kupředu, jak si byl sám sebou jistý, když mu za zády stál skoro celý šestý ročník ze Zmijozelské koleje. Založil si ruce na hrudi a řekl: „Copak tak sám, Potty?“


„Jsi slepý, Notte?“ zavrčel Neville. „Není sám.“

„Ale copak, Longbottome, chceš si hrát?“ zajímala se Millicent s úsměvem a výhružně mávla hůlkou.

„Si nějak věříte,“ ušklíbl se Potter a do dlaně si spustil čarovný proutek.

„Je nás víc, Pottere,“ podotkl Zabini a přešel blíže k Nebelvírským. Podíval se za ně a pokračoval: „Zato vy jste nějak v menšině. Kdepak máte svoje mudlomily?“

„Na snídani,“ odvětil Harry s pokrčením ramen.

„Tak to byste se měli začít bát,“ zamrčel Theodor.

„Nechápu proč?“ tvářil se černovlasý Nebelvír nechápavě.

„Třeba proto,“ vyslal Zabini první kletbu.

Harry i Neville stačili vykouzlit obrané štíty, takže kletba se po nich neškodně svezla. Ani jeden z nich nečekal na pozvání a vypustili svoje kouzla. Než se kdo nadál, tak na chodbě vypukla pravá bitva. Oba Nebelvíři si navzájem kryli záda a odolávali útoku studentů Zmijozelu.

Ale Harry toho začínal mít dost. Viděl, že Draco mezi nimi není, takže se nemusel držet zpátky. Cítil, jak ho vztek zaplavuje. Přímo hmatatelně mohl cítit čirý vztek, který v něm bublal, jak se míchal s jeho magií. Tušil, že za chvíli si najde cestu ven.

„Neve, kryj se,“ stačil křiknout na kamaráda, než bylo pozdě. Hnědovlasý Nebelvír stačil vykouzlit velmi silnou ochranou barieru, za kterou se stačil schovat, než Harry vybouchl. A že to byl ale výbuch.

Zdi v okolních chodbách se zachvěly, když Harry vypustil všechnu svou nahromaděnou magii. Všichni Zmijozelští byli znehybněni na místech, kde stáli, a mohli se jen vytřeštěnýma očima dívat, jak magie mění věci kolem nich. Na všech loučích zaplál oheň. Všichni obyvatelé portrétu kolem rychle zmizeli, někteří z nich se vydali rychle pro některého z profesorů, aby zarazil toto běsnění. A Harry stál uprostřed všeho zmatku teď už klidný, jen oči mu planuly skrytým ohněm. Plály stejně jako ohně všude kolem.

„Harry?“ zkusil to Neville velmi opatrně, když stáhl svoje ochrany a teď se vydal k Harrymu.

„Ano?“

„Jsi v pořádku?“ zeptal se znovu a přešel konečně až k němu. Když se na něho Harry konečně otočil, zůstal překvapeně hledět do jeho očí. Nemohl být víc překvapený než teď, jelikož v mladíkových očích planul oheň. Ale ne nějaký metaforický, ale opravdový. Místo Harryho obvyklých smaragdů viděl barvu plamene.

„Nikdy mi nebylo líp,“ usmál se Harry nadšeně.

„Rozhlédni se kolem sebe,“ ponoukal ho. „Měli bychom zmizet dřív, než se tady objeví nějaký učitel a bude průser.“

Jak se černovlásek díval kolem sebe, oheň z jeho očí pomalinku mizel a jak mizel, začal se mu v očích objevovat děs. S překvapením se zeptal Nevilla: „To jsem udělal já?“

„Vidíš tady někoho jiného,“ zajímal se hnědovlásek a rozhodil kolem sebe rukama. „Oheň z tebe sálal na všechny strany a byl ještě posílený o sílu tvojí magie. Myslel jsem, že vidím samotné inferno. Měl jsem štěstí, že moje štíty vydržely. Jinak jsem mohl skončit jako opečený buřt.“

„Já… nevím, co říct,“ řekl Harry se studem.

„Měli bychom zmizet,“ radil Nev. „Nebo s tím něco udělat.“

„A co?“ nechápal černovlásek. „Se podívej kolem sebe. Všechno je zničený.“

„Tvoje magie to zničila, tvoje magie by to mohla napravit.“

„Pokud vím, tak léčit tady dokážeš ty,“ zavrčel k němu tiše. Nevěděl, zda jsou Zmijozelští v bezvědomí nebo zda vnímají. Nechtěl prozradit jejich tajemství.

Neville mezitím přešel ke spolužákům a zkontroloval jejich stav. Pak se otočil zpátky na Harryho a řekl: „Jsou mimo. Tak dělej!“

„Nevím jak,“ odsekl, ale i přesto zavřel oči a soustředil se. Nev mezitím hlídal, zda se někdo neblíží. To by byl totiž velký problém.

Harry se nadechl a velmi pomalu vydechl. Cítil svojí magii všude kolem, a tak se na ní soustředil. K jeho velkému překvapení magie zareagovala a začala se stahovat. Všechny ohně pohasly, díry ve stěnách mizely, až nakonec nezbyl na chodbě jediný důkaz jeho výbuchu vzteku.

„No vidíš, jak to jde,“ pochválil ho Nev, když se rozhlížel kolem sebe a prohlížel si Harryho práci.

„Ani nevím jak,“ vydechl trochu vyčerpaně.

„Fajn,“ uzavřel celou věc. „Mizíme odtud!“

„Souhlasím.“

Než se kdo nadál, na chodbě zbyli jenom Zmijozelští v bezvědomí. Takto je našel profesor Snape, když dochvátal na místo po obdržení vzkazu od portrétu. Nechápavě se kolem sebe rozhlédl. Jeden z Obrtelů obrazů mu rozčíleně sdělil, že celá chodba podlehla velké destrukci, ale on tu žádnou neviděl. Popravdě jediné co viděl, byli jeho studenti. Rázným krokem k nim přešel a jednoho po druhém zkontroloval, zda jsou v pořádku. Když uznal, že jsou všichni v pořádku, jen jsou v bezvědomí, uklidnil se. Mávl hůlkou a probudil je.

Chvíli počkal, než se vzpamatují, a pak vyštěkl první otázku: „Co se tady stalo?“

„Já… nevím,“ držel si Nott hlavu v dlaních.

„Donesly se mi zprávy o bitce na chodbě, co mi k tomu řeknete?“ padla další otázka.

Ani jeden z jeho studentů mu nebyl schopen povědět, co se vlastně stalo. Vztekle na ně vyštěkl: „Běžte do hodiny!“

Děti se předháněly, kdo dřív zmizí z naštvaného pohledu profesora Snapa. Muž se naposledy podíval kolem sebe, než s pokrčením ramen opustil chodbu.

 

Draco ten večer přišel do komnaty Nejvyšší potřeby jako první. Celý den mu v hlavě nepříjemně bzučelo. Nechápal, co to mělo znamenat, ale měl v plánu se zeptat Harryho s Nevillem, jestli taky něco necítili.

Sedl si do jednoho ze tří křesel v místnosti a pohodlně se uvelebil. Tušil, že na kamarády bude chvíli čekat. Komnata mu proto nabídla celou knihovnu pro zabavení. Znovu tedy vstal, několika kroky přešel vzdálenost mezi křeslem a knihovnou a začal si prohlížet nabídnuté tituly.

„Hmm,“ zvedl překvapeně obočí nad některými tituly. Nakonec si vybral knihu, jež nesla název Živly v magii. Usedl a otevřel knihu na první stránce. Za chvíli byl zcela ponořený v knize.

Z jeho četby ho vytrhl až zvuk zavíraných dveří. Zvedl tudíž hlavu od knihy a podíval se, kdo to přišel.

„Ahoj Draco,“ pozdravil ho Nev vesele. Přešel ke svému křeslu a unaveně do něho dosedl.

„Ahoj,“ opětoval pozdrav a zaklapl knihu. Přitom zvědavě pozoroval Harryho, jak se zamyšleným výrazem došel ke křeslu a posadil se. To už to Draco nevydržel a zeptal se: „Co se děje?“

„Harry měl takovou malou epizodku,“ vysvětloval Nev nadšeně. Vidno, že Harry se k tomu nechce nijak vyjadřovat, tak to Dracovi vysvětlil sám.

„Opravdu?“

„Jo,“ odpověděl hnědovlásek. „Měls to tam vidět. Celá chodba byla jak po těžké bitvě. Ale nejdivnější byly ty plameny v Harryho očích.“

„To mi taky přijde divné,“ souhlasil Harry, který se konečně přidal do rozhovoru.

 

Když se Draco vrátil ze schůzky s Nebelvíry do společenské místnosti, čekali na něho už s hromadou otázek Pansy a Blaise.

„Kde jsi byl celý večer?“ zeptala se dívka, když k ní blonďák došel. Seděla na pohovce u krbu.

„V knihovně,“ zkusil to a posadil se vedle ní.

„Tak tam jsi nebyl, jelikož jsme tam byli my,“ zavrčel Blaise.

V Dracovi trochu hrklo, ale na tváři to nedal znát. Jeho Malfoyovský výcvik se mu hodil. Místo toho vztekle odpověděl: „To mě sledujete?“

„Ne,“ snažila se ho Pansy uklidnit. „Jen o tebe máme strach?“

„Tak si ho schovejte pro sebe,“ přikázal.

„Draco,“ zkusil to Zabini znovu, ale vysloužil si jen ledový pohled od Draca. Proto už dál mlčel. Věděl, že narazil a víc nezmůže.

„Jdu do svého pokoje,“ vstal blonďatý mladík z pohovky a rozešel se do svého pokoje. „Nechci, aby mě někdo rušil. Je to jasné?“

„Hmm,“ zamrčela Pansy, ale vůbec se jí to nelíbilo. Jen se tiše dívala na vzdalující se mladíkova záda, jakmile se za ním zavřely dveře, otočila se na černovlasého kamaráda a řekla: „Musíme zjistit, o co jde!“

„Ale jak to chceš zařídit,“ zeptal se Zabini dost zaskočeně. Tušil, že s něčím takovým přijde, ale stejně ho to překvapilo. Věděl, že je Pansy velmi majetnická, co se Draca týkalo.

„Na něco přijdu,“ zatvrzele si založila ruce na hrudi a zadívala se do ohně.

„To jsem zvědavý,“ zabručel si Blaise pod vousy.

Ani jeden z nich netušil, že Draco celý jejich rozhovor vyslechl s uchem přitisknutým na dveře vedoucí k ložnicím jednotlivých ročníků.

„Sakra,“ zanadával si pro sebe. „Musím si dát větší pozor.“

Když usoudil, že nic dalšího neuslyší, rozešel se do svého pokoje. Otevřel dveře a zamyšleně vešel dovnitř. Posadil se na postel a s unaveným výdechem padl zády na přikrývku. Zadumaně hleděl do stropu, než se znovu zvedl a sundal si plášť. Odložil ho na opěradlo židle, ale z jeho kapsy něco vypadlo. Zvědavě se k tomu sklonil a zjistil, že to byla kniha.

Živly v magii?“ přečetl překvapeně. Byla to ta knihy, kterou četl v komnatě Nejvyšší potřeby. „Nepamatuju se, že bych si tě dal do kapsy. Jakpak ses tam dostala?“

Samozřejmě, že mu kniha neodpověděla, jen tiše ležela v jeho rukou. Nakonec Draco pokrčil rameny a hodil ji na postel, chtěl si ji přečíst, jelikož neměl nic jiného na čtení. Vzal si pyžamo a nějaké další věci a odešel do jeho soukromé koupelny, kterou měl díky titulu Zmijozelského prefekta. Rychle se vysvlékl a stoupl si pod proud vlažné vody. Spokojeně zavzdychal při dopadu prvních kapek.

Po sprše se vrátil do pokoje. Ručník, kterým si vytíral vodu z vlasů, rozprostřel před opěradlo druhé židle u stolu a vydal se k posteli. Bylo ještě brzo, aby si šel lehnout, tak si místo toho zalezl pod přikrývku a šáhl po knize, kterou si přinesl z večerní schůzky. Nalistoval první stránku a začetl se.

Asi po dvou hodinách čtení vzhlédl a zamyšleně se zadíval do stropu. Pak se znovu zadíval do knihy a polohlasně si četl, aby si ověřil, zda tomu dobře rozuměl: „Přírodní živly se v magii objevují vzácně, i když nejsou neznámé. Většinou doprovázejí velmi silnou magii, kupříkladu majitele nejvzácnějších aur. Ti, kteří je ovládají, často mají podobné povahy. Například uživatelé ohně mají velmi výbušnou povahu a jsou to vášnivý lidé na rozdíl od vodních elementů, u nichž je kouzelník spíše klidný.“

Draco prudce zaklapl knihu a zašklebil se. Došlo mu, co se stalo dneska ráno na chodbě s Harrym. Jeho přítel si osvojil oheň. Proto se často budil s doutnající přikrývkou a taky by to vysvětlovalo, proč je jeho zvěromágská podoba fénix. I ten je často spojován s ohněm.

Znovu se zamyslel, až se mu obočí nakrčilo, uvažoval totiž nad Nevillem. Měl podezření, že i on ovládnul jeden ze živlů. Přece jenom rostliny se chovaly v jeho blízkosti více než divně. Důkazem toho bylo osidlo v Tajemné komnatě. Znovu otevřel knihu a začal hledat informace, které potřeboval na potvrzení své teorie. Ale nenašel ji, jelikož usnul.

 

„Dneska máš lepší náladu?“ zajímal se Blasie, když se Draco vynořil ráno ze svého pokoje.

„Záleží na tom, jestli budete mít všetečné otázky,“ opáčil s úšklebkem.

„Pansy už šla, takže můžeš být klidný,“ ujišťoval ho rychle, když viděl, jak se rozhlíží kolem sebe. „Je trochu uražená po tom včerejšku.“

„Blaisi,“ začal Draco učitelským tónem. „Naše drahá Pansy se naštve kvůli každé blbosti.“

„To máš pravdu,“ zasmál se Zabiní a společně odešli na snídani.

Když se Draco usadil u Zmijozelského stolu na snídani, podíval se po svých dvou přátelích z Nebelvíru. K jeho štěstí už tam byli.

„Kluci,“ oslovil je v duchu. „Asi jsem našel odpovědi na včerejší otázky.“

„Cože?“

„Jaké otázky?“

Draco protočil očima, než pokračoval: „O tom včerejším Harryho výbuchu magie.“

„Aha.“

„A co jsi zjistil?“

„Jsou to živly,“ vysvětloval. Rychle jim sdělil, co se dozvěděl z knihy. Jasně pak cítil, jak jsou ti dva překvapení.

„Takže, abych si to ujasnil,“ začal Harry. „To proč mi hoří skoro každou noc deka a proč jsem skoro zničil kus školy, má co dočinění s tím, že moje magie přivolala oheň?“

„Skoro,“ ušklíbl se Draco. „Tvoje magie jenom pomohla podstatě v tobě. Oheň je tvojí součástí stejně jako zlatá aura.“

„A co Neville?“ zeptal se znovu. „Ty rostliny? To má stejný původ?“

„Ano.“

„A co ty, Draco?“ přidal se, se svou otázkou Neville. „Ty nemáš žádné zkušenosti s neobvyklým chováním některého živlu?“

„Zatím jsem na nic nenarazil,“ odpověděl.

„Třeba později,“ uklidňoval ho Harry, jelikož cítil z blonďáka smutek. „A co sny? Nějaké předtuchy?“

„Ne, pěkně děkuji,“ ucedil Draco, jelikož byl rád, že žádné nepřicházely. Nechtěl se vyrovnávat s nějakou budoucí destrukcí bůhví čeho.

 

„Weasley, neštvi mě,“ zavrčel blonďák, když na něho zrzek z Nebelvíru na chodbě vyštěkl nadávku, jelikož do něho Draco drcnul, když kolem sebe procházeli.

„A co mi uděláš, co fretko?“ ucedil Ron. „Nemáš za sebou svoje dvě gorily, tak nejsi tak statečný, že ano.“

„Na tebe stačím sám,“ udělal krok vpřed. Periferně zahlédl Harryho, jak přišel blíže k budoucí bitce. Taky si všiml, že černovlásek není vývojem situace moc nadšený. Draco si v duchu hluboce povzdechl, jelikož věděl, že mu Harry vynadá, když té lasičce ublíží. Přece jenom to byl jeho přítel.

„Rone,“ zasáhl do sporu Harry klidným hlasem. „Přece se nenecháš vyprovokovat. Nakonec to svede na tebe. A jestli se k tomu nachomýtne Snape, věř mi, že dostaneš školní trest ty.“

„Přesně tak, Weasley,“ přisvědčil Draco vděčný za Nebelvírův zásah. „Měl bys poslechnout Pottyho. Má pravdu. Trest vždycky dostane jenom ten nízko postavený.“

„Ty,“ zavrčel Ron a už vytahoval z kapsy hůlku. „Bude to stát za to, jestli tě dostanu na ošetřovnu.“

„Pottere,“ otočil se na Harry. Nejistotu v jeho hlase cítil jenom Harry. „Zkroť si svého poskoka!“

„A mám toho dost,“ křikl Weasley a vyslal kletbu směrem na Draca. Ten zareagoval velmi rychle a vykouzlil si štít, který odrazil kouzlo zpátky na zrzka. Bohužel ten nestačil zareagovat tak rychle, jelikož nečekal odražení a vrácení kletby. Takže ta ho zasáhla plnou silou do hrudi. Stačil jenom bolestně vydechnout, než ucítil první účinky kletby. Celé jeho tělo se zachvělo a začalo se proměňovat do podoby slimáka.

Harry jenom překvapeně sledoval, jak se jeho kamarád mění ve slimáka. Přišel k němu blíže, podíval se na něho a řekl: „Co máš s těmi slimáky?“

„Pottere,“ ozvalo se za ním.

Dotyčný Nebelvír se otočil na blonďáka a odsekl: „Co?“

„Odveď ho na ošetřovnu,“ odtušil nahlas a se zavířením pláště odešel. Harrymu se ozvalo v hlavě: „Snažil jsem se tomu zabránit.“

„Já vím,“ odpověděl Harry stejným způsobem. „Ale Ron je horká hlava.“

„Vezmi ho na ošetřovnu,“ řekl mu znovu. „Madam Pomfreyová bude vědět co s ním. Myslím, že už léčila horší.“

„Souhlasím,“ zasmál se černovlásek a odlevitoval svého kamaráda na ošetřovnu, kde doufal, že mu léčitelka pomůže.

TBC

07.06.2011 14:03:54
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one