„Mám toho dost,“ vrčel Harry, když druhý den ráno opětně hasil oheň ve vlastní posteli. Tentokráte ale ovšem vzbudil dalšího obyvatele Nebelvírské ložnice.

„Harry, co se děje?“ přišel k němu rozespalý Neville. Ještě si vytíral spánek z očí a se zájmem se podíval na přítelovu postel, která trochu doutnala. „Koukám, že tě to ještě nepřešlo, i když ti Draco vysvětlil, v čem to vězí.“

„Já za to nemůžu,“ pokrčil rameny černovlásek. Zmoženě se složil na postel, shrnul očernalou pokrývku stranou a nabídl místo Nevillovi.

Ten se pohodlně uvelebil na nabídnutém místě, tiše se díval, jak si Harry spravuje svoji přikrývku, aby měl pod čím spát, a pak řekl: „Měl bys to zkusit nějak ventilovat.“

„A jak?“

„Nevím,“ pokrčil rameny. Místo dalších řečí zvedl levou ruku a řekl: „Třeba tahle?“

Harry se díval, jak Nev vyvolal ze svého náramku úponky rostlin a trochu si s nimi hrál. Usmál se, když viděl, jak k němu rostlina má. Trochu si povzdechl: „Pochybuju, že se bude oheň chovat stejně jako tvoje kytky, Neville.“

„A proč ne?“ odvětil klidně. „Jen to musíš zkusit.“

„Spíš si spálím postel,“ odfrkl si Harry.

„Taky to nesmíš zkoušet tady,“ poučoval ho. „Spíš někde dole.“

„Dole?“ nechápal tak úplně černovlasý Nebelvír.

„V Tajemné komnatě, truhlo,“ zavrčel Draco, kterého dole ve Zmijozelských sklepeních vzbudili svým rozhovorem.

„Neříkej, že jsme tě vzbudili,“ zasmál se Nev.

„Vůbec,“ odvětil se zívnutím. „Ale příště to zkuste v trochu pozdějších hodinách. Je neděle a sobota a já jsem se chtěl vyspat.“

„Taky jsem se chtěl vyspat,“ zavrčel Harry. „Ale jaksi mi to nevyšlo. Místo toho jsem se probudil v plamenech.“

„Chudáčku,“ odfrkl si mladý Malfoy. „Tak s tím něco udělej a nefňukej!“

„Tajemná komnata hned teď!“ přikázal Harry velmi velitelským hlasem, který nesnesl ne jako odpověď. Sám se vyšvihl z postele a začal po pokoji shánět svoje oblečení. Nev se za ním díval s jemným úsměvem na rtech.

„A co snídaně?“ zajímal se, když si oblékal košili.

„Vezmeme si něco cestou u Dobbyho,“ odsekl Harry. „Na snídani ve Velké síní je ještě moc brzo.“

„Ok,“ zvedl Nev ruce před sebe v obraném gestu, jelikož přímo cítil, jak je Harry vytočený.

„Jdeme!“ zavelel černovlásek po chvíli a už tlačil Nevilla z ložnice. Chudák Longbottom si ještě skoro ani nestačil zavázat tkaničky u bot a už byl tlačený z pokoje. Stačil je vyjeknout: „Hej.“

 

Do Tajemné komnaty se dostali skoro v rekordním čase i se zastávkou v kuchyni, kde vyděsili celou skupinu skřítků svým požadavkem na snídani, jelikož oni sotva stačili zatopit pod kotlem nemluvě o snídani. Ale nakonec to dobře dopadlo a Harry s Nevillem odcházeli s desítkou toustů a skleničkou marmelády.

„Málem jsi způsobil Dobbymu smrt, víš to?“ obvinil Harryho Nev, když na přeměnný stolek položil jejich snídani.

„Proč?“ zajímal se Draco a mazal si toust marmeládou.

„Skřítci ještě neměli nic uvařeno,“ vysvětloval hnědovlasý Nebelvír a ukousl si ze svého toustu. „A Harry chtěl něco k jídlu. Dobby se mohl skoro strhat, jak se snažil něco sehnat, aby ho potěšil.“

„No, Pottere,“ pozvedl blonďák obočí nad Harryho chováním.

„Co?“ odsekl vztekle. Rázoval po komnatě, vesele ignoroval úponky osidla a žvýkal suchý toust.

„Musíš se uklidnit,“ radil mu Nev a nechal se obejmout od Ďáblova osidla, které se dovolávalo pozornosti. „Jestli chceš, aby tě ten oheň poslouchal, tak se musíš hlavě uklidnit.“

„To se ti řekne,“ povzdychl si, když si sedl vedle něho. „Ty jsi s rostlinami přímo kamarád. Dokonce i s těmi nebezpečnými. Nevím, jak chceš, aby ovládnul oheň.“

Draco se podíval po Nevillovi a řekl si, že to tentokrát nechá na něm. A proto jen sledoval, jak se Nebelvír postavil a vzal si slovo: „Takže. Nejprve začneme s tím, že mu zkusíš poručit, aby zhasl.“

„Ech,“ nechápal Harry. Připadal si dneska trochu zpomalený, všechno mu docházelo pomalu.

„Pojď,“ vyzval ho Nev. Oba Nebelvíři se rozešli ke svým kruhům. Tam mu Nev řekl, aby se posadil dovnitř. Pak vytáhl hůlku, něco zamumlal a přímo před Harrym zaplál malý ohýnek. A pak řekl: „Tak šup! Snaž se!“

Chvíli se díval na snažícího se Harry, a pak zamířil k Dracovi, který si to hověl v pohodlném křesle, které si přeměnil ze stolku, který už k ničemu nepotřebovali.

„A co ty?“ vyštěkl na něho.

Blonďák zvedl překvapeně obočí a zeptal se: „Co tím myslíš?“

„U tebe se nic neprojevilo?“

„Zatím ne,“ odvětil Draco.

„Tak tady jen tak neseď a něco dělej,“ vyštěkl na něho Nev. A tím překvapil jak Draca tak sebe. Vůbec netušil, kde se to v něm vzalo.

„A co mám podle tebe asi tak dělat?“ zajímal se Draco, když se dostal přes překvapení nad Nevillovým chováním.

„Co já vím?“ pokrčil rameny. Místo dalších řečí si šel sednout do svého kruhu, zavřel oči a snažil se vyčistit si mysl. Ani jednomu ze svých přátel nevěnoval ani kousek své pozornosti. Chtěl je trochu překvapit. Přemýšlel nad tím už nějakou chvíli a chtěl to dotáhnout do konce.

„Co to děláš?“ zajímal se Harry. Ale odpověď nedostal. I když jak se to vezme, jelikož Neville se začal přímo před jeho očima měnit. Za chvíli místo něho seděl nádherný velký lví samec s mohutnou hnědou hřívou.

„Páni,“ vydechl Draco obdivně. Zvedl se ze svého křesla, přešel ke lvu a několikrát ho obešel, aby si ho dobře prohlédl. Nakonec zabořil ruce do hřívy a začal se s ním mazlit: „Merline, to je úžasné.“

Velká kočka spokojeně předla, jak se k ní Draco měl. To vyzvalo Harry, aby se k nim přidal. S menším zaváháním i on zabořil svoje ruce do hnědé hřívy. V tom samém okamžiku mu lev strčil hlavu prudce do břicha, až černovláska porazil na zem a sám si na něho lehl a tulil se k němu. Harrymu nezbylo než se smát nad hravostí kočky.

Z jejich mazlení je vyrušilo až zavrčení. Oba zvedli hlavy a podívali se směrem odkad se zvuk ozval. Harrymu se rozšířily oči překvapením, jelikož několik kroků od nich seděl na zadku velký bílý tygr s černými pruhy.

Neville ve lví podobě se ladně zvedl z ležícího Harryho a přešel k tygrovi, několikrát ho obešel, stejně jako Draco když si prohlížel jeho podobu. Nakonec se zašklebil, tedy pokud to u lva jde poznat, a hravě do tygra drcl. Ten překvapeně mrouskl a vrhl se na lva.

Harry se jen díval, jak se dvě velké kočky honí po celé komnatě a hravě se perou. Sám dostal chuť se k nim přidat, ale nechtěl se po nich opičit v podobách. Chvíli přemýšlel, jak by jeho kočičí podoba měla vypadat, než si to ujasnil. Zašklebil se a proměnil se do uhlově černého pantera. Sice byl menší než lev či tygr, ale na rozdíl od nich byl mnohem pružnější a mrštnější. Což jim hned dokázal, když se přidal ke hře.

Po hodině pobíhání všude kolem se Harry z ničeho nic proměnil zpátky do své lidské podoby a rychle si začal prohledávat svoje kapsy u kalhot. Draco i Nev na něho nechápavě hleděli ve svých kočičích podobách, ležící o kousek dál.

„Sakra,“ zanadával, když z kapsy vylovil zlatý galeón. To upoutalo pozornosti ostatních chlapců. I on se proměnili zpátky do lidí, i když to dělali neradi, jelikož se jim v kočičích tělech moc líbilo.

„Kdo tě shání?“ zajímal se Draco a přešel blíže.

„Ron s Hermionou,“ odpověděl černovlásek a rychle si začal sbírat svoje věci. Tedy spíš školní plášť, který měl před tím na sobě. „Musím vypadnout. Jestli chcete, tak tady zůstaňte a já budu snažit vrátit co nejdřív.“

„To bys měl,“ odfrkl si Nev. „Jelikož jsi vůbec netrénoval s tím ohněm. Ale je to tvoje věc, když se chceš každé ráno budit v plamenech.“

„Neboj,“ odsekl mu Harry od východu z komnaty. „Brzo se vrátím.“ S tím se za ním zabouchly dveře.

„By mě zajímalo, co mu chtějí?“ zeptal se Draco a padl do svého křesla. Sice se mu hraní jako tygrovi líbilo, ale taky to dost utahalo.

„Vsadím se,“ řekl Nev a sedl si ke svému osidlu. „Že se chtějí zeptat, co dělá nebo něco takového. Sice mají oči jeden pro druhého, ale občas si vzpomenou, že mají i dalšího kamaráda.“

„Pch,“ odfrkl si Draco.

 

Harry Potter běžel rychle po schodech vedoucích do Nebelvírské věže a doufal, že mu výmluvu vezmou. Doběh až před portrét Baculaté dámy, tam se zastavil a zapřel se rukama o kolena v předklonu. Rychle se vydýchal a řekl: „Elasmos.“

„Správně,“ usmála se na něho žena na obraze a odklonila se, aby ho vpustila dovnitř společenské místnosti.

Cestou si ještě upravil oblečení a s klidným výrazem vešel dovnitř. Jako první si všiml, že Hermiona sedí na křesle u okna s hlavou zabořenou v knize, a že Ron se opírá o výklenek okna a říká dívce: „Ráno nebyl v posteli a nikdo ho neviděl odcházet.“

„Neboj se, Rone,“ uklidňovala ho, aniž by zvedla hlavu od knihy. „Určitě se brzo vrátí.“

„Ahoj, copak se děje?“ přistoupil k nim s úsměvem.

„Harry,“ otočil se na něho Ron s celkem nakrknutým výrazem. „Kde jsi, u Merlina, byl?“

„No,“ pokrčil černovlásek rameny. „Nemohl jsem spát, tak jsem se šel projít.“

„A to jsi nebyl ani na snídani?“ nechápal zrzek. Nikdy nedokázal pochopit, jak někdo může dobrovolně zmeškat jídlo.

„Stavil jsem se u Dobbyho cestou na procházku,“ vysvětlil rychle a posadil se naproti Hermioné do druhého křesla. „Copak to čteš, Miono?“

„Jen něco lehčího do Lektvarů,“ vysvětlovala s jemným červenáním. Čekala, že si z ní budou kluci dělat legraci, ale ani jeden k tomu nic neřekl. Ron se díval trochu nevěřícně na Harryho a ten se zase vesele usmíval na Hermionu.

Proto si dívka vzala slovo: „A co budeš dělat teď?“

„No,“ pokrčil rameny. „Asi si půjdu udělat nějaké úkoly, a pak si půjdu zalétat. Nebo naopak.“

„Spíše by ses měl zaměřit na to létání,“ nadhodila jen tak do vzduchu. „Jestli chceš tak půjdu do knihovny s tebou a pomůžu ti.“

„Ne,“ odvětil Harry rychle. „Místo toho byste si vy dva měli udělat příjemné odpoledne a nezatěžovat se nesmysly.“

Dívka znachověla a mrkla pohledem po Ronovi. Ten se usmál, mrkl na Harryho a řekl: „To je dobrý nápad, Hermiono.“

„Víte co,“ skončil mu Harry znovu do řeči. „Běžte za Dobbym ať vám přichystá nějaký piknikový koš.“ Mrkl se z okna, ale když viděl zamračenou oblohu a zbytky sněhu, řekl: „A běžte do komnaty Nejvyšší potřeby. Jistě vám vykouzlí příjemnou atmosféru.“

Ronovi se nad Harryho větou rozšířily oči, otočil se na svoji dívku a vyhrkl: „Ano, uděláme si příjemné odpoledne, prosím Hermiono. Už dlouho jsme nebyli jenom sami dva.“

Harry si v duchu odfrkl, ale nahlas to nekomentoval. Místo toho se soustředil na probíhající rozhovor mezi Ronem a jeho dívkou. Sice to chlapcovi chvíli trvalo, ale nakonec Hermionu přesvědčil a dívka se s červenými tvářemi rozběhla do své ložnice, aby si odložila knihu a přichystala se. Ron se za ní díval trochu nechápavě. Netušil, proč se musí přichystat, když jsou jenom do komnaty Nejvyšší potřeby. Kouknul se po Harrym, ale ten jen pokrčil rameny.

„Holky,“ řekl Harry. „Nikdy je nepochopíme.“

„Souhlasím,“ přidal se Ron a sedl si do uvolněného křesla. Zkoumavě se zadíval na Harryho a zeptal se: „A co budeš dělat ty?“

„Nevím,“ pokrčil znovu rameny. „Asi najdu Nevilla a půjdu s ním do skleníku nebo si udělám ty úkoly.“

„Hmm,“ zamrčel Weasley a jako uhranutý koukal na schody vedoucí k ložnicím. Zrovna otvíral pusu, že ještě kamarádovi něco řekne, ale rychle jí zase zavřel, jelikož Hermiona se právě objevila na schodech a rychle seběhla dolů.

„Tak můžeme,“ vyzvala ho jemně.

„Dobře,“ měl Ron oči jenom pro ni. Ani se nerozloučil se svým černovlasým kamarádem. Ten seděl v křesle a v duchu se ušklíbal nad tím, jak mu vyšel celý plán, jak se jich pro dnešek zbavit. Chvíli ještě seděl a čekal, zda se nevrátí. Když se ujistil, že ti dva už se nevrátí, tak se zvedl a i on opustil společenskou místnost.

Jakmile vyšel z obrazu, zamířil si to rovnou zpátky do druhého patra k dívčím umývárnám. Přesto, že věřil, že Ron s Hermionou jsou na druhé straně hradu, nepřestával se rozhlížet nenápadně kolem sebe. Takto došel až před umývárnu, už chtěl do ní vejít, když zaslechl dívčí hlasy. S rukou nataženou na klice se zarazil a zaposlouchal se. Hlasy vycházely z umývárny.

„Sakra,“ zaklel a ruku stáhl. Začal se kolem sebe rozhlížet a hledat skrýš, jelikož tušil, že dívky za chvíli vyjdou. Nakonec usoudil, že žádný úkryt v blízkosti není a vymyslel něco jiného. Poodstoupil o několik kroků dál do chodby, zastavil se, otočil a s pohledem upřeným na dveře umývárny se opřel o zeď. A čekal.

A dočkal se. Dveře místnosti se otevřely, ven vyšly tři dívky přibližně jeho věku a něčemu se tiše smály. Harry se pomalinku, aby nevzbudil moc pozornosti, odlepil od zdi a pomalým krokem se vydal jejich směrem. Jedna z dívek si ho všimla, loktem strčila do ostatních dvou a kývla hlavou jeho směrem. Jakmile ho ostatní dvě zpozorovaly, zrudly a shlukly se houfu. Harrymu z toho přešel mráz po zádech. Nelíbil se mu totiž ten pohled, který na něho házely, když se míjeli. Nenápadně se ohlédl přes rameno a uviděl, jak se na něho všechny tři také přes rameno dívají. Opatrně se za nimi díval, a jakmile zmizely za rohem, bleskově vklouzl na dívčí umývárnu.  Rychlý krokem přešel k umyvadlu, které hostilo malého hádka. Zasyčel rozkaz k otevření vchodu do Tajemné komnaty, vklouzl do něho a hned ho za sebou zavřel.

V okamžiku, jak se za ním zavřely dveře, proměnil se do krkavce, aby rychleji překonal vzdálenost mezi oběma vchody. Tiše klouzal chodbou, než doletěl k železným dveřím, kterou už opravdu vedly do Tajemné komnaty. Zastavil svůj let, chvíli se vznášel silou svých křídel ve vzduchu, než se proměnil zpátky do své lidské podoby. Upravil si šaty a zasyčel rozkaz k otevření dveří. Počkal, až se otevřou a vešel dovnitř.

„Ahoj, Harry,“ pozdravil ho vesele Neville, jakmile ho spatřil. „Jsi rychlý.“

„Učím se od nejlepšího,“ ušklíbl se Harry a vydal se k hnědovlasému Nebelvírovi, který seděl u kořenů osidla.

„Tím myslíš Draca?“ zajímal se vesele.

Harry mu jen přikývl jako odpověď na otázku. Rozhlédl se kolem sebe a zeptal se: „A kde je?“

V odpověď mu přišlo zasyčení.

„Co to?“

Nevillovi se za krkem najednou objevila bílá hadí hlava. Otevřel tlamu, vystrčil z ní jazyk a znovu zasyčel mladíkovým směrem. Harrymu se překvapením rozšířily oči, když se hroznýš albín přesunul na Nevillovy ramena tak, že byl vidět celý. Byl neuvěřitelně dlouhý a Harrymu přišlo, že snad nikdy neskončí.

„Páni,“ vydechl černovlásek konečně. Přiklekl k Nevillovi a velmi opatrně natáhl ruku, aby se dotkl hada. Věděl, že Draco je přítel, ale nechtěl pokoušet štěstí. Naštěstí měl blonďatý Zmijozel dobrou náladu z povedené přeměny, takže se nechal pohladit. Harry se usmál a zasyčel: „Jsi opravdu nádherný.“

„Já vím,“ zasyčel hroznýš v odpovědi v Hadím jazyce.

„Pch,“ odfrkl si Nebelvír nad jeho odpovědí. Zvedl hlavu od hada, podíval se na Nevilla a zeptal se: „Vidím, že jste se bavili, zatím co jsem byl pryč.“

„Draco řekl,“ vysvětloval Nev. „Že pokud se já mám měnit do lva, tak on se chce měnit do hada.“

„Škrtič,“ zamyšleně si převzal hada a přehodil si ho přes ramena. Měl rád hady a bylo mu jedno, zda je to zvěromág nebo ne. „A ty jsi to už taky zkoušel?“

„Hmm,“ zčervenal Longbottom.

„Tak se pochlub.“

Hnědovlásek zavřel oči a soustředil se na přeměnu. A ta se mu povedla, jelikož za chvíli místo něho seděl na studené zemi asi metr dlouhý chřestýš. Otráveně zasyčel a zachřestil ocasem, protože kameny ho opravdu studily.

Harry se usmál a velmi opatrně ho zvedl z podlahy: „Je studená, že?“

Had se mu okamžitě začal šplhat po rukou nahoru, protože mladík vydával příjemné teplo, které se mu líbilo. Spokojeně zasyčel a v odpověď mu zasyčel hroznýš, který odmítal opustit svoje místo na Harryho ramenou.

„Nehádejte se!“ napomenul se vesele. Opatrně se zvedl, tak aby ani jednoho z hadů neshodil na zem a vydal se ke svému kruhu na podlaze místnosti. Pohodlně se v něm usadil do tureckého sedu. Vytáhl si z pláště hůlku a vytvořil si malý ohníček.

„Tak a jdeme trénovat,“ zhluboka se nadechl a vydechl. Chtěl si tak vyčistit mysl. Hadů, kteří se po něm pohybovali a hledali pohodlnější polohy, si nevšímal. Všechnu svou pozornost upřel na oheň před sebou. Už se nechtěl probouzet s doutnající či hůř hořící přikrývkou každé ráno.

Nevěděl, jak dlouho takto seděl a doslova civěl do plamene. Už to chtěl vzdát, když ohýnek trochu pohasl.

„Vydrž!“ zasyčel Neville.

„Jde ti to,“ přidal se Draco souhlasně.

Nebelvír se tudíž ještě víc soustředil a zjistil, že ten oheň cítí v sobě. Cítil, jak plane a jak stravuje veškerý kyslík v dosahu. Soustředil se na ten pocit a najednou věděl, že to dokáže. Podíval se přísným pohledem na plamen, ten se trochu zachvěl a zhasl.

„Ooo,“ okomentoval to Neville nadšeně, i když to v hadím jazyce vyznělo trochu divně.

„Gratuluju,“ pochválil ho Draco. Svezl se z jeho ramen na zem a proměnil se zpátky. Protáhl se a podíval se na Harryho: „A teď to rozzežhni!“

Jako na povel oheň znovu vzplál. Nebelvír byl štěstím bez sebe. Konečně se vyspí, aniž by se vzbudil v plamenech či podpálil celou ložnici.

„Konečně,“ souhlasil Neville ve své lidské podobě. „Ode dneška ti budeme říkat Pyro.“

„Cože?“

„Proč?“

„Nelíbí?“ zeptal se Nev smutně. „Mohli bychom používat přezdívky, aspoň by nikdo nevěděl, o kom je řeč.“

„Proč zrovna Pyro?“ zeptal se Harry.

„Merline, Pottere,“ zavrčel Draco. „Pyro má spojení s ohněm stejně jako ty.“

„Hmm,“ zamyslel se černovlasý Nebelvír. „Líbí se mi to. Ode dneška mi můžete říkat Pyro. Ale co s vámi?“

TBC

10.06.2011 14:39:55
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one