já vím, ale včera jsem přišla mrtvá domů z práce a padla jsem okamžitě do postele a neměla jsem čas ani chuť něco někam vkládat, ale aspoň je kapitolka o něco delší:-D užijte si ji.
Dva dny uběhly jako voda a nastal čas soudu. V Denním věštci nepsali o ničem jiném, než o připravovaném procesu se Zlatým chlapcem a jeho noschledech. Neustále do kola omílali už jednou zveřejněná fakta a dělali rozhovory s ochotnými spolužáky obžalovaných.

 

Remus se Snapem vešli do prostorné místnosti, kde se odehrávat proces. Aniž by se moc rozhlíželi, sedli si na místa nejblíže třem křeslům, ve kterých budou sedět obvinění. Na druhé straně seděli Weasleyovi s Hermionou. Na Ronově tváři hrál potěšený úšklebek, jakoby se těšil na soud.

Remus se otřásl, když to viděl: „Zrádce.“

Snape nejdřív nechápal, co tím myslí. Ale když vysledoval jeho pohled, ihned pochopil. A řekl: „Vždycky byl tím prvním, kdo zradil.“

„Možná měl tenkrát Harry poslechnout Moudrý klobouk,“ zamumlal si druhý muž pod vousy.

„O čem to mluvíš?“

Vlkodlak se podíval do Severusových očích a klidně odpověděl: „Harry se mi jednou svěřil, že ho Klobouk chtěl poslat do Zmijozelu. Prý si nakonec vydupal Nebelvír.“

Nutno dodat, že bývalý Nebelvír si docela užíval překvapený výraz, který se usídli na profesorově tváři.  Bylo přímo božský.

„Och Merline,“ zasténal a zakryl si jednou rukou oči. „Jen ta představa.“

Bohužel byly dalšího jeho steny přerušeny otevřením dveří pro členy Starostolce. Dovnitř vešel soudní zřízenec a zvučným hlasem pronesl: „Prosím, všichni povstaňte. Přichází členové Starostolce.“

Když všichni povstali a přivítali tak členy soudu, vkročil první z nich do místnosti. Samozřejmě, že to nebyl nikdo jiný než samotný Ministr kouzel Popletal. Následovali ho další. Až si všichni posedali na svoje místa, pokynul zřízenec divákům a i oni se mohli posadit.

Chvíli vládlo v místnosti napjaté ticho, než si Popletal odkašlal a řekl: „Přiveďte obžalované.“

Jako na zavolanou se otevřely další dveře a vešlo několik bystrozorů, kteří mezi sebou vedli tři mladíky s okovy na rukou. V sále se ozvalo vzrušené zašumění ze všech stran.

„Okovy,“ zavrčel Snape vztekle. „To snad nemyslí vážné. Vždyť mají obojky. To čekají, že jim ještě zbyla nějaká magie.“

„Klid,“ stiskl mu Remus rameno. „Je to jen pro efekt.“

„I tak.“

Mezitím se bystrozoři dostali až ke křeslům a připoutali k nim tři mladíky. Nutno dodat, že všichni tři šli celou cestu s hlavou vysoko zdviženou a na nikoho v sále se nepodívali, jakoby je nezajímalo, kdo se přišel podívat na jejich pád. Ani sebou necukli, když ucítili ledové řetězy, poutající je ke křeslům, jako nebezpečné zločince.

Popletal si znovu odkašlal a pronesl slavnostním hlasem: „Sešli jsme se zde, za účelem prošetření vražd Minervy McGonagallové, Pomony Prýtové a Jane Davidsové. Všechny tři výše uvedené byly profesorkami ve škole čar a kouzel v Bradavicích.“

Na chvíli se odmlčel, aby nechal tato slova se vsáknout do všech kolem, než pokračoval: „Z jejich zabití jsou obvinění tito – Harry James Potter, Draco Lucius Malfoy a Neville Frank Longbottom.“

„Prosíme vrchního bystrozora Simmonse, aby předstoupil a podal svoje svědectví,“ převzal si slovo další z členů Starostolce.

Dotyčný bystrozor se zvedl ze svého místa a přešel kupředu. Zastavil se na takovém místě, aby byl všemi dobře viděn a slyšen. Přece nepřijde o slávu na dopadení, když si ji tak zasloužil.

„Bystrozore Simmonsi začněte,“ pokynul mu znovu onen muž.

„Ano,“ nadechl se a zpustil. „Po doražení celé jednotky bystrozorů na místo činu, tedy na mýtinu v Zapovězeném lese, okamžitě jsme spatřili tři ženská těla. Při bližším ohledáním jsme zjistili, že jsou ženy mrtvé. Náš odborník na kletby okamžitě prohlásil, že byly dlouho mučeny Cruciem a následně zabity Avadou kedavrou. Doslovně řekl, že byly použity dvě ze tří Zakázaných kleteb.“

Odmlčel se, aby se nadechl a přitom sledoval, jaký vyvolal svým tvrzením v sále poprask. Viděl, jak si lidé navzájem mezi sebou šuškají. Někteří měli na tváři výraz překvapení a znechucení nad výbojem situace. A samozřejmě lidé od tisku pilně zapisovali každého jeho slovo. S úšklebkem se podíval na obviněné a trochu sebou trhl. Čekal zlobu, vztek, ale ničeho takové se mu nedostalo. V očích mladíků byl jen led a nic víc.

Polkl a pokračoval: „Následně jsme mýtinu prohledali standardními kouzly a odhalili otisk tří magií.“

„Promiňte,“ přerušila je členka Starostolce. „Povězte nám něco více o těch otiscích.“

„Ovšem. Otisky magie jsou něco jako otisky prstů. Jsou jedinečné pro každého kouzelníka.“

„Dobrá,“ přerušila ho znovu ona žena. „Ale jak si můžete být jistí, že tam nebyly celé měsíce.“

„Protože otisk zůstane na jednom místě jen osmačtyřicet hodin, následně zmizí.“

„Děkuji. Pokračujte.“

„Ano,“ řekl. „Takže jsme odhalili otisky magie. Poté mě náš medik upozornil, že ženy nejsou mrtvé ani tři hodiny. Určitě si dokážete představit naše vzrušení. Mohli jsme tudíž použít kouzlo zvané, Aperta praeterita, které nám může odhalit několik posledních minut života oběti, ale musí se zakouzlit do sedmi hodin po smrti.“

V sále strhl poprask nad bystrozovými slovy. Někteří lidé začali něco pokřikovat, další se dost hlasitě mezi sebou začali bavit. Novináři začali křičet dotazy na Starostolec i na Simmonse.

„KLID,“ zaburácel nad sálem Popletálův kouzlem zesílený hlas. „NEBO NECHÁM VYKLID SÍŇ!“

Sice ne okamžitě, ale nakonec se místnost natolik uklidnila, aby se dalo pokračovat ve výslechu.

„Simmonsi objasněte svůj další postup,“ pokynul mu Popletal.

„Použili jsme kouzlo,“ pokračoval. „Třikrát, abych byl přesný. Vytvořili jsme tři kopie jednoho okamžiku. Pečlivě jsme je uschovali a zapečetili pro případné další použití. Následně jsem použil kouzlo znovu, aby se podíval, co se stalo. Ostatní bystrozoři se mezitím postarali o mrtvá těla a případné další důkazy.“

„Tady vás musím, bystrozore, přerušit,“ zasáhl opět ministr. „Obsah vzpomínky bude přednesen později. Přeskočte to a vypovídejte dál.“

„Ano, pane mistře,“ uklonil mírně hlavu Simmons. „Po zhlédnutí vzpomínky jsem se okamžitě i se svou skupinou bystrozorů vydal do Bradavic. Obvinit a zatknout viníky. Ředitel nás přivítal a nechal shromáždit všechny studenty ve Velké síni. Přišli všichni, až na ty tři. Celou hodinu je učitelský sbor hledal, než se konečně objevili sami od sebe. Hned jsem je konfrontoval a po jejich zdráhavém přiznaní, že na oné mýtině opravdu někdy byli, jsem je obvinil z vraždy. Poté jsem všem přítomným odhalil obsah vzpomínky oběti.“

„Moment,“ přerušila ho rázně jedna z mladších žen Starostolce. „Vy jste ukázal obsah oné vzpomínky, která jistě nebyla nevinná, i těm nejmladším žákům? Vždyť jsou to ještě děti.“

„Se vší úctou, nebylo moc času a všichni, i ti nejmenší, museli na vlastní oči vidět, že si celou dobu hřáli na prsou hada. Bylo mou povinností odhalit viníky.“

„Dobrá,“ ustoupila nakonec, ale bylo vidět, že stejně nesouhlasí s metodami bystrozorů. „Co obvinění řekli, když zhlédli vzpomínku?“

„Řekli: Myslíme si, že si všichni udělali obrázek sami, není nutno to dál rozvíjet.“

Síní se znovu rozlehlo hlasité šeptání a škrábání per o pergamen, jak se novináři snažili zaznamenat vše, co se dělo kolem nich, aby poskytli čtenářům celkový obrázek o procesu.

„Ticho,“ zaburácel Popletalův hlas. Poté se otočil na Simmonse a řekl: „Děkuji vám bystrozore Simmonsi. Můžete jít.“

Muž se uklonil Starostolci, hodil postraním pohledem po třech tichých mladících a s hlavou vysoko zdviženou odešel ze sálu.

Ministr kouzel se chvíli hrabal v papírech, které měl před sebou na stole, než jeden z nich vytáhl a nadšeně se ušklíbl. Položil si ho na vrchol hromádky a znovu se otočil k sálu: „Nyní se podíváme na zapečetěnou vzpomínku, kterou zabezpečili bystrozoři na místě činu.“

Pokynul rukou jednomu z asistentů a ten okamžitě vyběhl z místnosti. Po chvilince se vrátil, následovaný mužem v bystrozorské uniformě. Tento muž přešel až před ministra a ukázal mu malou lahvičku se stříbrným obsahem. Popletal se nahnul a pozorně si předmět prohlédl. Nakonec kývl hlavou a všem v sále řekl: „Pečeť na lahvičce je neporušená a ona sama je nerozbitá. Tudíž je vše v pořádku a uvnitř je nepoškozená vzpomínka. Bystrozore, můžete ji otevřít.“

Muž bez jediného slova vytáhl svojí hůlku a mávl s ní nad zátkou lahvičky. Ta se zasyčením pohltila pečeť a odklopila se. Ze skleněné lahvičky okamžitě začala unikat ona stříbrná látka a po chvíli se uprostřed sálu vznášela stejná projekce jako v jídelně v Bradavicích.

Všichni v sále se zatajeným dechem sledovali obsah vzpomínky. Novináři dokonce zapomněli na chvíli na svoje rychlobrky a zcela se ponořili do projekce. Stejně jako v Bradavicích všichni viděli tři chlapce, jak mučí a vraždí svoje profesorky, s tím nejtemnějším pohledem, který kdy viděli.

Jakmile vzpomínka skončila, vzal si slovo opět Popletal: „Po zhlédnutí této vzpomínky je jasné, že obvinění jsou vznešená oprávněně. Ale i tak musíme dát možnost obviněným se hájit.“

Vzal si do rukou papír, který si dříve připravil na vrchol svých listin, a pokračoval: „Jak jistě všichni víte, podat Veritasérum kouzelníkům mladších sedmnácti let je nezákonné, ale Nitrozpyt ne. Zde v rukou držím podepsané povolení Augustou Longbottomou, která souhlasí, aby se na jejím vnukovi Nitrozpyt použil. A díky tomu se potvrdila či vyvrátila správnost obvinění.“

Teď poprvé se na tvářích všech třech chlapců objevila nějaká emoce. U Nevilla to byla bolest ze zrady vlastní rodiny, Dracovou tváří se mihl vztek a u Harryho obavy.

„Sakra,“ zavrčel Ice vztekle.

„Měli jsme to čekat,“ odvětil klidně Nev. „Potom co mi babička všechno udělala, jsme to měli čekat. Vždycky jí šlo jenom o jméno rodiny a já byl jenom nástroj v jejích rukou.“

„Okamžitě toho nech,“ okřikl ho Harry. „Teď musíme přijít na to, jak je udržet dál od tvé myslí.“

„To je snad jednoduchý ne,“ ozval se Draco ironicky. „Všichni tři máme silnou obranu, pochybuju, že se přes ni někdo dostane.“

„Uvidíme,“ souhlasil nakonec Pyro. „Ale mám takový divný pocit, že má Popletal ještě něco v rukávu.“

„Prosím, aby se dostavil Ernest Viv,“ řekl Popletal slavnostně. „Je to odborník na Nitrozpyt a obranu mysli. Ve svém oboru je tím nejúznávanějším ze všech. Ani jednomu z chlapců se nemůže nic stát.“

Dveře do sálu se otevřely a dovnitř vkráčel starý muž malého vzrůstu. Svižným krokem přešel až před Popletala.

„Jmenuji se Ernest Viv,“ oznámil všem kolem, jakoby se nechumelilo. „Bylo mi řečeno, že je zde potřeba mích služeb.“

„Ano, pane Viv,“ usmál se na něho ministr. Ukázal na Nevilla a řekl: „Tento chlapec musí být podroben Nitrozpytu, ale tak aby všichni v síni mohli vidět, to co uvidíte vy. Je to možné?“

„Ale jistě,“ kýval hlavou stařec. Vytáhl svoji hůlku a se zašeptáním s ní ukázal na sebe. Poté se otočil k hnědovlasému mladíkovi a přešel těsně k němu. „Neboj se mladíku, nevytáhnu na světlo osobní vzpomínky. Teď se zhluboka nadechni… tak to je ono…. ještě jednou….jsi v bezpečí, nic tě netíží… tvoje mysl je čistá a klidná.“

„K čertu,“ vykřikl Harry. „Ten parchant používá hypnózu, aby se dostal Nevovi do hlavy.“

„Používá co,“ nechápal Ice.

„Je to mudlovská technika, jak se někomu dostat do hlavy,“ vysvětloval Nebelvír rychle. „Nev za chvíli upadne do stavu podobnému spánku a ten dědek bude mít volný pole působnosti.“

„V tom případě je to na nás,“ řekl Draco, když pochopil, o čem Harry mluví.

Neville, který neměl moc na vybranou, upadl do lehkého spánku a onen muž mu v klidu vstoupil do mysli. Chvíli se jen tak rozhlížel kolem sebe, než vytáhl na světlo jednu vzpomínku. Ve vzduchu nad chlapcovou hlavou se začal vznášet obraz vzpomínky.

Celá síň mohla vidět Longbottoma, jak rychle kráčí chodbami Bradavic. Rozepnutý školní plášť za ním vlál, jak skoro běžel.

„Sakra,“ zavrčel mladík ze vzpomínky při pohledu na hodinky na zápěstí. „Kdybych nedostal ten pitomý školní trest, nešel bych pozdě. Zatracený Snape.“

„Irisi,“ ozvalo se za ním hlasitě. Neville se překvapeně zastavil a chystal se otočit po zdroji hlasu, když se celá vzpomínka zastavila. Celý sál překvapeně zalapal po dechu, když se před nimi objevila ledová zeď, přes kterou nebylo nic vidět. A ještě před ní plápolal oheň.

„Co se to děje,“ vykřikl Popletal zklamaně.

Ernest Viv se zamračil a zatlačil svou myslí ještě víc, ale docílil jenom toho, že se ohnivá clona zvedla do výšky a rozhořela se ještě víc. Stařec se zapotácel, až ho musel urychleně jeden z asistentů Starostolce podepřít.

„Co se děje?“ zeptal se ministr znovu.

Viv si utřel zpocené čelo, poděkoval za pomoc asistentovi a pak se otočil na Starostolec: „Mysl tohoto chlapce je velmi dobře chráněná. Nejsem schopen do ní proniknout. Je mi líto.“

„Ale má přece obojek,“ namítl jeden ze členů. „Neměl by být ničeho takového schopen.“

„Nitroobrana není jenom o magii, ale i o vůli,“ vysvětloval Ernest. „Vůle tohoto chlapce je tak obrovská, že si dokáže pomoci i bez magie. Ať už ho to naučil kdokoliv, odvedl dobrou práci. Já už jsem zde zbytečný.“

„Uf, to bylo o vous,“ oddechl si Nev, když přišel k sobě. „Díky, kluci.“

„Kdykoliv,“ usmál se Pyro.

„Nemohli jsme ho přece jen tak nechat chodit tvou myslí,“ ozval se Draco. „Ještě by přišel na něco, co by neměl vědět.“

„Prosté není zač, by stačilo, Draco,“ ušklíbl se Potter.

„Nuže dobrá,“ propustil ministr Ernesta Viva. „Sice jsme se nedozvěděli více podrobnosti, ale jistě jste si všichni udělali svůj vlastní obrázek.“

„Měli bychom nechat promluvit i ty tři chlapce,“ řekla jedna ze starších žen Starostolce. „Mají přece právo na svůj názor.“

K jejímu názoru se přidalo i několik dalších členů Starostolce, takže Popletalovi nezbylo nic jiného, než udělit slovo obviněným.

„Je zde něco, co byste nám rádi sdělili,“ otočil na ně Popletal, ale v jeho hlase byla značně slyšet nelibost z toho, že se jich musí vůbec ptát.

Harry sedící uprostřed se podíval nejdříve na Nevilla, a když obdržel klidný pohled, otočil se na Draca, který jemně kývl. Svojí pozornost upřel zpět na Starostolec a řekl: „Myslím, že této komedie bylo už dost.“

Sálem se neslo překvapené zašumění, jak nikdo nečekal zrovna tato slova. Všichni čekali, že se budou mladící předhánět v tom, kdo dřív řekne, že jsou nevinní.

„Ještě před začátkem této frašky bylo jasné, jak bude znít rozsudek,“ pokračoval dál Harry ledovým tónem a propaloval svým pohledem jednotlivé členy Starostolce. „Takže přistupme rovnou k věci, ať se hneme z místa.“

Popletal zalapal po dechu, než našel ztracenou řeč: „Taková drzost, ale proč vám nevyhovět. Starostolec se teď odebere poradit. Prosím všechny, aby zůstali na svých místech a vyčkali našeho návratu.“

S těmito slovy se všichni členové začali trousit z místnosti dveřmi, kterými přišli. Novináři si zapisovali poslední vývoj situace a ostatní návštěvníci procesu se mezi sebou začali tiše bavit.

Remus sedící vedle Snapa se s obavami díval na Harryho a ostatní, kteří nedávali najevo, že je sebevíce zajímá dění v sále.

Otočil se na profesora a zeptal se: „Ten Viv, opravdu je tak dobrý?“

„Ano,“ padla jednoduchá odpověď. „Proto mě zarazilo, jak to nakonec dopadlo. Longbottomova mysl je velmi dobře vycvičená. Souhlasím s Vivem, ten kdo ho učil, odvedl dobrou práci.“

„Mohl to být Harry, učil jsi ho přece,“ nadhodil vlkodlak.

Severus se jenom ušklíbl: „Ten těžko. Nezvládl ani základy.“

„Nechápu to,“ sklonil bolestně hlavu. „Když je vidím, jsou to oni. Ale když se zadíváš pozorněji, vidíš někoho úplně jiného. Jakoby je někdo posedl. Jejich vyrovnané chování, silná Nitroobrana a Merlin ví, kolik toho ještě tají. To už nejsou ti chlapci, které jsem učil.“

Hlava Zmijozelské koleje nemohla jinak než souhlasit. I jemu se jevili tito dva Nebelvíři a jeden Zmijozel jiní, než jak si je pamatoval. Potter s Longbottomem se mu stěží, kdy podívali do očí, ale teď se mu do nich dívali vyzývavě, jakoby ho zkoušeli.

Než ale mohl něco povzbudivého říct, oznámil asistent soudu, že se členové vracejí. Obrátil tedy svou pozornost k příchozím a celé tělo se mu napjalo, jak očekával rozsudek, o kterém nebylo pochyby.

Popletal si odkašlal, když se usadil i poslední člen Starostolce, a slavnostním hlasem pronesl: „Členové Starostolce se jednomyslně usnesli následovně: Harry Jamesi Pottere, Draco Luciusi Malfoyi, Neville Franku Longbottome, z mučení a následné vraždy profesorek Minervy McGonagallové, Pomony Prýtové a Jane Davidsové, jste byli uznání.“

Ministr se na chvíli odmlčel, aby dodal na dramatičnosti, než dořekl: „Vinni ve všech bodech.“

Sál vybuchl křikem. Novináři jeden přes druhého volali otázky, někteří přítomní kouzelníci pokřikovali po třech usvědčených mladících sprosté věci.

„TICHO,“ přerušil hluk ministrův hlas. Když se věci trochu uklidnili, pokračoval: „Za takovýto zločin se normálně dává mozkomoří polibek, ale vzhledem k tomu, že ani jeden z vás není podle kouzelnického práva plnoletý. Budete uvězněni do konce života v Azkabanu, bez nároku na propuštění.“

Odmlčel se a pohybem ruku přivolal asistenta, který držel dřevěnou skříňku.

„Vaše hůlky budou zlomeny a odeslány k výrobci, který rozhodne, jak dál s nimi naložit. Samozřejmě, že až do konce života nesmíte žádnou jinou hůlku použít.“

Na tento pokyn otevřel mladý muž skříňku, ve které na bílém sametu ležely tři hůlky. Šáhl dovnitř a vyndal Nevovu. Stoupl si tak, aby na něho usvědčení dobře viděli, a s lupnutím kouzelnou hůlku zlomil. Než se stačil sklonit pro druhou, otřásla se místnost vibracemi. Lidé se kolem sebe zmateně rozhlíželi a hledali zdroj otřesů.

„Prosím klid,“ řekl jeden člen soudu. „Asi nás zasáhlo mírné zemětřesení. Prosím pokračujte.“

Asistent tedy vytáhl na světlo druhou z hůlek, která náležela Dracovi, a s jemným úsměvem ji přelomil. A stejně jako u první hůlky mělo to svoje dozvuky. V místnosti rapidně klesla teplota, až se všem začal srážet dech a tvořit mráčky.

Soudní zřízenec mávl svojí hůlkou a teplota se vrátila k normálu, ale někteří lidé začali být mírně nervózní z vývoje situace. Nikdy se totiž nestalo, že by se po zlomení hůlky něco takového dělo.

Se zlomením třetí hůlky se sálem prohnal silný vítr a rozházel po místnosti listiny a poznámky novinářů. Lidé začali zděšením křičet a vybíhat z místnosti, jak byli vyděšení a nechápali, co se vlastně děje.

„Kluci,“ začal nesměle Harry. „Byl to někdo z vás?“

„Ne,“ zamítl jeho dotaz Ice.

„To by mě nikdy nenapadlo,“ zamyslel se Nev. „Možná to byly ty hůlky samy. Přece jenom patří nám, takže třeba něco převzaly z našich sil.“

„Hmm,“ zamumlal blonďák. „Možná.“

„Byly nám věrné, až do samého konce,“ řekl Pyro tichým smutným hlasem a s bolestí v očích se díval, jak odnášejí zbytky hůlek ze sálu.

Ministr kouzel povstal, sice byl sám z těchto úkazů vyděšen, ale musel dostát svému úřadu. Odkašlal si, čímž upoutal pozornost zbytku lidí, kteří zůstali v místnosti, a řekl: „Odsouzeni budou okamžitě převezeni do Azkabanu, kde stráví zbytek svých dní.“

S těmito slovy vyrazil z místnosti jako zajíc, jen mu za patami hořelo. Někteří další členové soudu následovali jeho příkladu a zmizeli v postraních dveřích stejně rychle.

Pro usvědčené chlapce přišlo šest bystrozorů, mezi nimi byl i Simmons, kterému hrál na rtech potěšený úsměv. Beze slova jim nasadili pouta a odpoutali od židlí. Mladíci si stoupli a na vyzvání jednoho z bystrozorů se rozešli směrem k východu. Zbylí novináři, kteří neprchli s ocasem mezi nohama, fotili toto dění se zběsilostí sobě vlastní.

Když byla skupinka skoro u dveří, ozvalo se místností zoufalé zavolání: „Harry!“

Dotyčný se otočil, i když moc dobře věděl, čí je to hlas. Na tribuně přímo naproti nim stál Remus. Ve tváři měl bolest a zoufalství a rukama, na kterých se mu prodloužily nehty, jak se prodral na povrch jeho vnitřní vlk, drtil opěradlo židle před sebou. Za ním stál Severus s rukou na jeho rameni, aby náhodou muže nenapadlo rozběhnout se za chlapcem.

Harrymu se při pohledu na svého adoptivního kmotra stáhlo srdce, když viděl jeho výraz. Poprvé od svého zatčení dál najevo svoje emoce. Než však stačil něco říct, strkal ho jeden z bystrozorů, aby nezdržoval a šel. Takže se mu Remus ztratil z očí.

 

„Ne, ne,“ neslo se z Lupinova hrdla zoufale. „To přece nemůže být pravda. To se přece nemohlo stát.“

„Lupine,“ snažil se Snape, když viděl, jak to vlkodlaka sebralo. „Sám Potter ti přece řekl, že to tak nejspíš dopadne. Měl jsi to tušit.“

„Moje smečka, moje smečka,“ mumlal nesrozumitelně. „Celá pryč…. zničená…..zklamal jsem…..“

Profesor lektvaru vůbec nechápal, co tím chce Lupin říct, takže udělal jedinou rozumnou věc. Jemně vzal muže za loket a odvedl ho ze sálu k nejbližšímu krbu, aby se mohli odletaxovat do jeho bytu v Bradavicích. Sice to na sobě nedal znát, ale i jeho zasáhl rozsudek. Moc nedoufal, že by je shledali nevinnými, ale i tak tam ta naděje byla. Azkaban po celý zbytek života. Jeho kmotřenec byl přinucen shnít zaživa ve vězení, za něco co nespáchal. A v tom ho to trklo, když se jim s Lupinem podaří najít pravého viníka a nějaké důkazy, které to potvrdí, tak se jim možná podaří dostat chlapce z vězení. Upnul se k této myšlence a přitom nepřítomně odváděl vlka pryč. Čím dřív začnou tím líp.

 Neuběhla ani hodina a celý kouzelnický svět mohl číst o dění před Starostolcem. Každé noviny přinesly svojí verzi, ale ve faktech se shodovali – tři mladí chlapci odsouzeni za vraždu a poslání do Azkabanu.

TBC

09.07.2011 10:40:16
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one