„Takže vítejte v Azkabanu,“ ušklíbl se Simmons a ukazoval za sebe k velkému kamennému vězení vzdáleného několik kilometrů od pevniny. Všichni, bystrozoři i vězni, dopluli k malinkatému ostrůvku, na kterém stálo vězení, malou loďkou. Jinak se sem nedalo dostat. Letax nebyl povolen, přemístění bylo nemožné a proti košťatům byla použita ochranná kouzla. Navíc se vchod do vězení nacházel hned u vody, takže se tam dalo vplout lodí. Jakoby na povel se vrata otevřela a oni mohli vplout.

 Neville se s přimhouřenýma očima díval, jak se vrata za nimi opět zavírají a srdce se mu sevřelo, když zapadla závora. Harry stojící vedle něho, mu jemně sevřel ruku, aby mu dodal trochu odvahy. Poslední z chlapců upíral svojí pozornost kupředu, aby byli všichni v obraze o dění.

„Vystupovat!“ křikl na ně Simmons, když loďka dorazila k dřevěnému molu. Odsouzení byli z plavidla vystrkání, což bylo značně obtížné, jelikož měli na rukou i nohou řetězy. Nakonec stanuli bezpečně na pevné zemi a začali se trochu rozhlížet kolem sebe.

„Simmonsi, kohopak mi to vezeš?“ ozvalo se temné chodby, která byla jedinou cestou od přístaviště.

„Holesi,“ oslovil Simmons asi padesátiletého obtloustlého muže, který se vynořil z chodby. „Vezu ti tři nové přírůstky.“

„Och,“ poznamenal a začal si chlapce pečlivě prohlížet. „Trochu mladí na vězení, ne?“

„Jsou to vrazi!“ odsekl bystrozor. „To ti musí stačit.“

„Klid, Simmonsi,“ zvedl basař ruce v obranném gestu. „Chlapci budou mít jenom radost, když uvidí takové mladé maso.“

Po této poznámce se bystrozor rozesmál, ale všichni tři chlapci se k sobě přitiskli snad ještě více, než předtím.

„Mizíme, jak nejdřív to půjde,“ pronesl pevně Draco.

„Souhlasím,“ řekl Harry.

„Mluvíš mi z duše,“ souhlasil Iris.

„Vezměte je tudy,“ ukázal Holes kamsi do chodby. „První dva dny stráví na samotce. Nechci, aby mi tu propukla nějaká nemoc. I tak tady máme dost problémů. Pak dostanou svoje cely.“

„Hlavně si na ně dávejte pozor,“ radil mu bystrozor.

„Neboj, Simmonsi,“ ušklíbl se dozorce. „Když budou dělat binec, moji hoši se o ně postarají. Sice je to teď těžší, co Mozkomoři utekli, ale i tak se to dá zvládnout.“

Holes je vedl bludištěm chodeb, které byly chladné a vlhké, a prošli kolem bezpočet cel. Chlapci se snažili nedívat do tváří, jenž je sledovaly zpoza mříží, ale i tak na sobě cítili mrazivé pohledy.

Když procházeli kolem jedné z mnoha cel, ozvalo se z ní nevěřícným hlasem: „Draco?“

Všichni tři mladící se prudce zastavili, až jim zarachotili řetězy na rukou. Ten blonďatý z nich se strnule otočil a pohlédl do očí stejné barvy, jako měl on sám. Zpoza mříží se na něho nevěřícně díval jeho vlastní otec.

„A, lord Malfoy,“ ucedil Simmons a přešel blíže k cele. Mávl rukou k Iceovi a pokračoval: „Je vidět, že jablko nepadlo daleko od stromu. Váš syn byl odsouzen za vraždu na doživotí stejně jako Potter a Longbottom. Aspoň vám budou dělat společnost.“

„Cože?“ nechápal Lucius nic.

„Ale samozřejmě,“ uhodil se bystrozor hraně do čela. „K vám se nic nedoneslo. Moje chyba. Moment.“

Začal okamžitě něco hledat v kapsách svého bystrozorského pláště. Po chvíli vytáhl vzorně složené noviny. Natáhl k muži ruku s novinami a řekl: „Tady. Uvnitř je vše důležité. Je to speciální číslo.“

S těmito slovy se otočil a pokynul, aby se skupinka dala znovu do pohybu. Podíval se po Dracovi a velmi si to užíval. Chlapec se zdrceně díval po otci, který měl hlavu skloněnou k novinám, na kterých vévodil obrovských titulek:

POTTER, MALFOY A LONGBOTTOM ODSOUZENI NA DOŽIVOTÍ!!!!!

Když viděl, že mu otec nevěnuje žádnou pozornost, stočil svůj pohled na potěšeného Simmonse a věnoval mu takový pohled, který sliboval pomstu. Bystrozor jistý si svou nadřazenosti, si z toho nic nedělal.

 

Lucius Malfoy si ani nevšiml, že skupinka, ve které byl i jeho syn, odešla, jak nedokázal pochopit titulek v novinách. Na nejistých nohou přešel ke své posteli a roztřesenýma rukama rozevřel noviny, které byly složeny tak, aby byl vidět pouze titulek.

Okamžitě na něho vyskočilo několik fotek, zhotovených během procesu či převozu. Muž se začetl. Očima běhal z jednoho pochmurnějšího titulku k dalšímu:

Odsouzeni za vraždu bradavických profesorek na doživotí do Azkabanu!

Budoucí černokněžníci? Nebo jenom psychické zhroucení?

Jejich obhajoba zněla: „Ukončete tuto komedii!“

Potter – chlapec, který zabil!!!!

A plno dalších se objevilo ve speciálním čísle Denního věštce, který se celý věnoval jenom procesu a usvědčení tří mladíků.

Muž po dočtení i posledního řádku, upustil šokem noviny na zem a strnule na ně zíral.

„Ne, tomu nevěřím,“ zakroutil hlavou. Jeho Draco by nebyl ničeho takového schopen. Nebyl jako on, jeho povaha byla spíše po Narcisse, která zaplatila za jeho selhaní nejvyšší cenou.

 

„Tak,“ řekl Holes a zastavil se před dřevěnými dveřmi. Opřel se do nich a vstoupil do nevelké místnosti, kde byly kolem uličky umístěny čtyři malé cely a přímo naproti dveřím bylo jedno malinkaté zamřížované okénko. Mávl rukou, která svírala hůlku, a otevřel tím tři ze čtyř prázdných cel. V nich byly pouze postele a jedna vratká židle se stolkem. „Zavřete je sem.“

Aniž by je museli bystrozoři nějak postrkovat, rozešli se každý do jedné cely. Zastavili se uprostřed zády ke zdi a čekali klidně, až jim někdo sundá ty okovy.

Holes jen překvapeně zamrkla, ještě totiž nezažil, aby někdo dobrovolně vešel do vězení. Pokynul mužům v černých bystrozorských hábitech, aby jim sundali řetězy.

„Obojky jim nechte,“ nezapomněl Simmons připomenout trošičku zlomyslně. Otočil se na dozorce a řekl: „Takže teď jsou celý vaši, až do konce jejich životů. Vůbec se s nimi nepárejte, ať to taky poznají z druhé strany.“

Holes se ušklíbl, ale nijak to nekomentoval. O Simmonsovi si myslel svoje, už když spolu studovali. Mezitím byly chlapcům odejmuty pouta a dveře cely pevně zamknuty. Každý z nich stál ve své cele a díval se klidným pohledem do tváří svých věznitelů.

„Přeji vám pěkný pobyt,“ popřál jim Simmons, když odcházel z místnosti.

Už byl skoro u dveří, když ho zastavil Harryho hlas: „Myslíte, že toto nás zastaví?“

Bystrozor, kterému po boku stál Holes, se překvapeně otočil, a když se trochu vzpamatoval, řekl: „Byli jste připraveni o svou magii. Vzali vám dokonce i svobodu. Vaše rodiny a přátelé se k vám otočili zády. Nezbylo vám nic, kvůli čemu byste mohli bojovat.“

„Vždycky je za co bojovat,“ pronesl tiše Neville a přistoupil blíž k mřížím.

„Ti co nás zradili, budou pykat,“ přidal se Ice ledovým hlasem. „Říká se, že pomsta nejlíp chutná za studena. Tak se o tom přesvědčíme.“

„Odsud se nikdy nedostanete!“ vykřikl bystrozor podrážděně.

„Uvidíme,“ ušklíbl se černovlasý Nebelvír temně. Tím donutil Simmonse o krok ustoupit, jelikož jeho výraz byl opravdu zlověstný. Připomněl mu ten z mýtiny, kdy mučil Cruciem profesorku. Aniž by řekl jediné další slovo, odešel z místnosti s Holesem těsně za zády a dokonce nezapomněl zlostně třísknout za sebou dveřmi. Draco se jemně usmál i Neville se tiše přidal, což potěšilo Harryho.

 

Blížící se večer zastihl naše tři mladíky ve vězeňských celách v Azkabanu. Harry se spokojeně rozvaloval na zádech, na nepříliš pohodlné posteli s tenkou dekou a něčím čemuž se s velkým sebezapřením dalo říkat polštář. Druhý Nebelvír seděl také na posteli, ale se zády pohodlně opřenými o zeď. Oči pokojně zavřené a vypadalo to, že spí. Poslední z naší trojice, Zmijozelský princ, seděl u stolu na vratké židli s překříženýma nohama a soustředěně si prohlížel svoje nehty. Každý, kdo by teď vešel dovnitř, by si myslel, že se ocitl v místnosti pro duševně choré, jelikož chování ani jednoho ze tří bývalých studentů Bradavic neodpovídalo nastalé situaci.

„Nudím se,“ zavrčel znuděně Draco, kterého přestalo bavit nečiníc sedět.

„Ještě to chvíli vydrž,“ chlácholil ho Pyro.

„A na co vlastně čekáme?“ optal se hnědovlasý z trojice, aniž by otevřel oči.

„Na večeři,“ upřesnil druhý Nebelvír.

„Prosím?“ zhrozil se Ice a prudce se postavil. „To chceš jíst tu vězeňskou šlichtu, když můžeme být dávno pryč?“

„Ne, chci vidět magické ochrany,“ vysvětloval Harry a přetočil se na posteli, tak aby na blonďáka viděl. „Pochybuju, že nám jídlo donesou osobně, na to jsou kouzelníci moc líní a pohodlní. Radši použijí domácí skřítky nebo nějaké kouzlo. Chci vidět, jak to tady funguje a jak tudy proudí magie.“

Mladý Malfoy na něho chvíli mlčky zíral, než se znovu posadil a tiše čekal. Ani ne za dvacet minut se Azkabánským vězením rozlehl ohlušující gong.

„Už je to tady,“ zvedl se Potter ze svého místa a pozorně se rozhlížel kolem. A opravdu na stole po jeho levici se najednou objevila miska s kašovitou hmotou, kousek okoralého chleba a pohárek s vodou. Znechuceně po nich hodil pohledem, ale nijak dál je nezkoumal. Jen tiše očima propátrával okolní zdi.

„Nemají moc dobrou ochranu proti útěkům,“ řekl nakonec kroutě hlavou.

„Moc se spoléhali na Mozkomory,“ usoudil Neville, který už taky stál u svého stolu a zvědavě zkoumal jídlo před sebou, jestli se náhodou opravdu nedá něco z toho pozřít. „A zapomněli, že ti už tady nejsou.“

„Souhlasím,“ přidal se Draco, který očima o jídlo ani nezavadil. „Když už jsi ukojil svou zvědavost, Pottere, můžeme se odtud už konečně dostat?“

„Ale jistě,“ ušklíbl se Pyro nad přítelovou nedočkavostí. Zavřel oči a soustředil se. Ostatní následovali jeho příkladu. Obojek na Harryho krku začal rudnout pod náporem magie, kterou do něho mladík pouštěl. Kdyby mohl křičet, křičel by, jelikož nebyl vyroben na takovou zátěž. Nakonec po chvíli, kdy byl obojek přesycen magií, praskl. Ani žádný zvuk se neozval, prostě a jednoduše se rozlomil. Černovlásek ho ještě než spadl, zachytil do rukou a pečlivě ho umístil vedle svojí večeře, kde už ležely jeho nepotřebné brýle. Poté se podíval po Nevillovi, jak on je na tom. Ale mladý Longbottom, který už chtěl mít tu zatracenou věc z krku, se na něho vesele šklebil a houpal obojkem na jednom ze svých prstů.

„Nějak ti to trvalo,“ ušklíbal se Iris Pyrovi. Ten to přešel s jemným úsměvem.

„Sssss,“ vyrušilo je vzteklé zasyčení. Oba Nebelvíři se otočil za zvukem a spatřili na zemi před Dracovou celou bílého hroznýše.

„Nějaký nedočkavý,“ ušklíbl se pro změnu Harry. Odpovědí mu bylo zase vzteklé zasyčení. Černovlásek jen zakroutil hlavou a sám se začal měnit do své hadí podoby. Stejně tak Neville.

Za chvíli se uprostřed uličky mezi celami nacházeli tři hadi. Draco jako hroznýš albín, Harryho černá zmije a Neville přeměněný na chřestýše.

Poslední jmenovaný se přeměnil zpět do své lidské podoby, opatrně zvedl obrovské tělo patřící hroznýšovi a přešel k malému okénku. Podíval se ven, ale neviděl nic jiného než vodu.

„Doufám, že to vyjde,“ zamumlal a prostrčil ruce i s hadem skrz mříže. Chvíli počkal, než se had rozhlédl kolem sebe. Na hadovo tiché zasyčení ho pustil. Stáhl ruce a čekal, až se před oknem objeví sněžná sova. Nemusel čekat dlouho. Proti zapadajícímu slunci se rýsovala silueta sovy.

Mladík si trochu oddechl, než se sklonil ke zmiji, která se mu netrpělivě otírala o kotníky. Opakoval s ní stejný postup. Tudíž ji vyhodil z okna. Když ticho prořízl krkavčí křik, věděl, že zatím jde vše dobře. Teď byla řada na něm. Pevně se jednou rukou chytl za jednu z mříží a začal se měnit zpátky do své hadí podoby. Skončil nakonec tak, že svůj ocas měl obtočený kolem mříže. Silou, jež měla jeho hadí tělo, se přitáhl, až spočinul celý na ploše okna. Vystrčil hlavu a zadíval se dolů. Tam skálu, na které stálo vězení, omývala prudkými nárazy voda. Na nic dalšího nečekal a vymrštil se dopředu. Najednou nemělo jeho tělo žádnou oporu, ale mladík nezpanikařil a začal se natahovat do své zvěromágské podoby orla. Tichem se nesl triumfální orlí výkřik. Obrovský pták se vydal směrem, kde tušil pevninu. Po jeho bocích se objevili další dva nádherní ptáci. Sněžná sova a černý krkavec.

 

Severus Snape, profesor lektvarů v Bradavicích, vypadl z krbu ve své pracovně. První co uviděl, byl Lupin zhroucený v křesle u jeho stolu. Přistoupil k němu rychlým krokem a zároveň lovil cosi ze záhybů svého pláště.

„Je zničená… moje smečka,“ naříkal stále dokola vlkodlak.

„Lupine,“ oslovil ho klidně, když stanul nad ním. Když viděl, že mu muž nevěnuje ani krapet pozornosti, cosi si pod vousy zavrčel a popadl Remuse za rameno. Zvrátil mu hlavu a násilně mu nalil lektvar ze zelené lahvičky, kterou vylovil ze záhybů svého pláště. Vlkodlak se nijak nebránil, takže to neměl nijak těžké. Pozorným okem sledoval, jak začíná lektvar působit a Remus se uklidňuje.

„Severusi,“ zvedl Lupin hlavu a připadal si jako by ho někdo praštil kladivem.

„Konečně ses uklidnil,“ ušklíbl se lektvarista a usadil se do svého křesla.

„Co se stalo?“

„Dostal jsi asi mírný šok, když řekli rozsudek,“ opáčil Snape, vyčaroval dvě skleničky a ze skříňky přivolal láhev whisky. „Celou dobu jsi opakoval, že jsi zklamal, zničil jsi smečku a podobné nesmysly.“

Druhý muž chvíli mlčel, než tiše řekl: „To nejsou nesmysly!“

Když to Snape dál nijak nerozváděl, rozpovídal se: „To je ten vlk ve mně. Už od dětství vidím, všechny kolem jak členy svojí smečky. Sirius, James, Lily a dokonce i Pettigrew. Všichni to byli členové mojí smečky. Vlk ve mně je chtěl chránit a tak podobně. Když James a Lily zemřeli a Siriuse zavřeli, upjal jsem se na Harryho, jakožto dalšího člena. A teď je pryč i on. Vlk ve mně řve bolestí nad tou ztrátou. Neochránil jsem je, zklamal jsem je všechny.“

Severus se se sklenkou v ruce díval na muže, který se mu znovu hroutil v křesle. Chápal, co mu tím chtěl Remus říct. Pro vlka je nejhorší ztratit smečku.

„Mám nápad, jak je dostat z vězení,“ řekl Snape a natáhl druhou ruku se sklenkou směrem k Lupinovi.

Ten ji s překvapením, jaké vyvolali jeho slova, přijal a zeptal se: „Jaký?“

„Musíme zjistit, kdo je skutečně na vině,“ upil se ze své whisky.

„Nevím, jak to chceš udělat,“ nechápal vlk. „Jestli dokázali zamaskovat jakoukoliv svojí stopu a ještě k tomu ji vydávat za Harryho, Dracovu a Nevillovu, tak s nimi nebude lehké pořízení.“

„Napadá mě jenom několik jmen,“ pokračoval Snape.

TBC
15.07.2011 18:26:50
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one