dnes trošičku kratší :-D

Slaná mořská voda narážela velkou silou do útesu na břehu Anglie. Svítalo. Slunce pomalinku začalo vykukovat zpoza obzoru a zahřívat studenou zemi. S prvními paprsky slunce, které ozářily zemi, se snesli z oblohy tři ptáci. Plachtili na větru a plynule klesali k zemi. Byli ještě několik metrů nad zemí, když se jejich těla začala podivně měnit. Různě se natahovala a ztrácela peří, místo kterého vyrašila srst. Na zem asi z metra a půl dopadli tři vlci, každé jiné barva a velikosti. Největší z nich byl černý jako nejčernější noc, zvedl čenich do vzduchu a nasával pachy okolí. Sněhově bílý vlk se mezitím obezřetně rozhlížel kolem, hledajíc nebezpečí. A poslední z nich, hnědé barvy, zkoumal moře, zda se za nimi nikdo nevydal. Najednou jako jeden muž vyrazili a zmizeli v blízkém lese. Neběželi dlouho, měli přece za sebou celonoční let, takže byli pořádně unavení. Vyhledali si z jejich pohledu nejbezpečnější úkryt v kořenech jednoho velikého stromu. Poskládali se na jednu velkou hromadu a každý s jedním uchem stále nastraženým usnuli.

 

Profesor lektvarů si zrovna u domácích skřítků objednal večeři, když do jeho pracovny vpadl Lupin celý schvácený. Několika kroky přeběhl vzdálenost mezi dveřmi a stolem a cpal mu noviny se slovy: „Tomu nebudeš věřit.“

Snape, jenž mu tato situace byla nějak povědomá, si vzal od Nebelvíra noviny, a jelikož dnešní večerní vydání ještě nečetl, netušil, o čem vlkodlak mluví. Nemusel noviny zkoumat dlouho. Hned na první stránce byl obrovský titulek:

POTTER, MALFOY A LONGBOTTOM UTEKLI Z AZKABANU!!!

„Cože?“ zamumlal překvapený Snape.

„Čti dál!“ vyzval ho Lupin, jenž se mezitím usadil do křesla naproti němu.

Tmavovlasý muž zabořil nos do novin, na večeři úplně zapomněl.

 

Ano, vážení čtenáři, vidíte dobře. Dnes navečer oznámil ministr kouzel Popletal, že všem třem odsouzeným za vraždy bradavických profesorek (informovali jsme dříve) se podařilo uprchnout ze zdí vězení Azkabanu. Jediné co, prý po nich zbylo v jejich celách, byla chladnoucí večeře a obojky, jenž měly uzamknout jejich magické schopnosti, aby se něco podobného nestalo.

Ale měli bychom si spíše klast otázku – jak se jim podařilo utéct? I když v Azkabanu už dlouhou dobu nejsou Mozkomoři, i tak se nikomu nepovedlo utéct. Tedy až na známého vraha Siriuse Blacka, kterému se podařilo utéct před třemi lety a dosud se ho nepodařilo chytit. Tady vyvstává otázka, zda nebyli tito čtyři v kontaktu a zda jim Black nepředal nějaké své znalosti o Azkabanu.

Mnoho odborníků včetně dozorců ve vězení si myslí, že museli použít nějakou z temných technik. Ředitel Azkabanu nám řekl, že poslední slova, která od vězňů slyšel, když je zavíral na samotku, byla: „Myslíte, že toto nás zastaví?“ a „Říká se, že pomsta nejlíp chutná za studena. Tak se o tom přesvědčíme.“

Tato slova mluví za vše. Můžeme jenom doufat, že se tito tři nespojí s Vy-víte-kým.

O další vývoji situace vás budeme informovat.

 

„To přece není možné,“ zakroutil Severus nevěřícně hlavou a nespustil přitom zrak z novin.

„Taky jsem tomu nemohl věřit,“ odvětil Nebelvír.

„Black,“ zavrčel lektvarista. „Určitě to musel být Black. Řekl Potterovi, jak se dostat z vězení a oni toho teď využili.“

„Ne,“ zamítl rozhodně Lupin. „Sirius nikdy o Azkabanu nemluvil, ani se mnou. Ty roky tam ho tak poznamenali, že o tom nechtěl za žádnou cenu mluvit. Pochybuji, že by se svěřil Harrymu. A kdyby mu náhodou něco prozradil, tak jak vysvětíš ty obojky, které měly potlačit veškerou magii.“

„To mě taky mate,“ souhlasil Snape a zahleděl se kamsi do prostoru. „Museli by mít neuvěřitelné množství magie nebo velmi silnou Auru.“

„Aura,“ vykřikl Remus vzrušeně. „Řekl ti kdy Draco, jakou má barvu Aury?“

„Modrou,“ odpověděl druhý muž. „Ale i tak by musel mít nejméně stříbrnou nebo zlatou a sám víš, jaká je to malá pravděpodobnost, aby aspoň jeden z nich měl tuto Auru. Od dob zakladatelů se nikdo takový nenarodil. A aby se objevili tři najednou, by byl přímo zázrak.“

„Zázraky se občas dějí,“ ušklíbl se vlkodlak. „Zvlášť když je v tom zapletený Harry.“

 

Hnědý vlk pomalu otevřel oči a mohutně si zívl, až odhalil svoje hrozivé špičáky. S cvaknutím zavřel tlamu, pozorně se rozhlédl kolem a zaznamenal, že Ice byl pryč. Zároveň si všiml, že černý vlk je pohodlně rozvalený opodál a tiše spí. Složil nohy pod sebe a jediným plavným pohybem se zvedl na všechny čtyři. Otřepal se, aby ze sebe shodil ospalost a opatrně, aby nevzbudil Harryho, vylezl z jejich útočiště. Zvedl čenich vysoko do vzduchu a nasál pachy kolem sebe, ale necítil žádné nebezpečí.

Najednou se po jeho levém boku ozvalo křupnutí. Vlk se přikrčil, odhalil zuby v tichém zavrčení a čekal. Ucítil, že za ním se probral ze spánku i černý vlk a taky se připravil vyrazit na pomoc. Ale z lesa se vyloupl veliký vlk bílé barvy a v zubech držel tři baculaté divoké králíky. Trochu se zarazil, když uviděl v očích jeho druha hrozbu, ale i tak dál pokračoval v cestě až k nim.

Jakmile ostatní vlci poznali Draca, uklidnili se a se zájmem se dívali na jeho úlovek. Pravda byla, že jim už dlouho kručelo v žaludku. Vlk barvy sněhu přiběhl až k nim a vyplivl svůj kořist na zem. Iris se natáhl a otřel se čenichem o stranu tlamy bílé vlka a Harry brzy následoval jeho příkladu. Vyjadřovali mu tak svůj vděk. Nakonec si každý z nich vzal svého ušáka a jali se ho zkonzumovat. Sice to nebyla bůhví jaká porce, ale vlčím žaludkům to prozatím stačilo.

S posledním paprskem slunce, který ozářil jejich útočiště, se rozběhli do hlubin lesa a co nejdál od Azkabanu, který se za nimi čněl, jako připomínka toho, co je čeká, kdyby je chytili. Běželi skoro celou noc, a když se noc překlápěla v den, znovu se uložili k rychlému spánku v malé jeskyni, kterou objevili.

 

Proti východu slunce se tyčil do výšky obrovský hrad. Měl tři hlavní věže a desítky menších. Jeho hrady byly silné a nedobytné. Vlastně něčím připomínal Bradavice a přitom byl úplně jiný. Nacházel se uprostřed lesa daleko od jakékoliv civilizace a i zvířata se mu vyhýbala, jakoby v jeho srdci spalo něco nebezpečného a jenom to čekalo na probuzení. Na standartě, která vlála v mírném větru nad obrovskými vraty vedoucí do hradu, byli společně vyobrazeni černý jednorožec, kterému na zádech seděl zlatý fénix a za nimi ležel ledový drak. Všechno to vyhynulá zvířata, údajně.

Najednou se ta obrovská vrata se skřípěním, které svědčilo o tom, že je nikdo už dlouho nenamazal, otevřely a zvaly dál všechny, kdo mají odvahu vejít dovnitř.

 

Draco se ve své vlčí podobě s trhnutím probral a zmateně se rozhlížel kolem sebe. Ten sen byl tak skutečný, že se mu až zdálo, že stojí přímo před ním. Po svém levém boku ucítil pohyb, otočil tedy tím směrem hlavu a viděl, jak se Pyro drbe za uchem a pak znovu upadá do spánku. Bílý vlk velmi opatrně a tiše, aby nevzbudil svoje druhy, vstal a odešel o pár kroků dál. Sedl si na zadek a díval se nepřítomně do dálky, jakoby čekal na nějaké znamení.

„Draco?“ ozvalo se za ním s mírně rozespalým hlasem.

Vlk se otočil a uviděl, jak se k němu blíží Iris ve své lidské podobě. Došel až k němu, sedl si vedle něho a zeptal se: „Děje se něco? Cítil jsem tvůj neklid.“

Bývalý Zmijozel se taky proměnil zpět do člověka a povzdechl si: „Mívám sen.“

„Věštecký,“ zajímal se Harry, který se k nim s mohutným zívnutím přidal.

„Možná,“ souhlasil neochotně.

„Jak dlouho se ti už zdá?“ optal se Neville zvědavě.

„Třetí den,“ odpověděl trochu neochotně Malfoy.

„A to se o tom zmiňuješ, až teď,“ prskl Iris trochu naštvaně. „Draco, jsme tvoji přátelé, nemusíš se bát, že si o tobě budeme myslet něco, co není pravda. A ani to nejde, když cítíme jeden druhého.“

„Já vím, ale i tak mě to trochu děsí.“

„A o čem je?“ zajímal se Harry.

„Vídám hrad,“ začal. „Je obrovský. Hodně podobný Bradavicím a přitom jiný. Nachází se uprostřed lesa, žádná cesta k němu není. Jen tam tak tiše stojí.“

„Draco, ty nám za chvíli budeš skládat verše,“ zasmál se Iris.

Blonďák se ušklíbl, než řekl: „Na jeho standartě je vyobrazený černý jednorožec.“

„Bolt?“ zeptal se zaraženě hnědovlasý Nebelvír.

„To nevím,“ zavrtěl hlavou. „Ale ten hrad je hodně starý.“

„Dokážeš k němu najít cestu?“ přerušil je Harry a v jeho hlase byl zvláštní podtón, který nedokázali zařadit.

„Možná,“ řekl Ice neutrálně.

„Výborně,“ usmál se Pyro, zvedl se ze země a oprášil si kalhoty. „Tak že se můžeme vydat na cestu.“

„Kam?“ nechápal Nev.

„K tomu hradu, truhlo.“

 

Tři dny vyčerpávajícího letu nakonec přinesly svoje ovoce. Odpoledne třetího dne stanuli před hradem, jenž viděl Draco ve snech. Proměnili se do svých lidských podob a se zájmem zkoumali obrovský hrad.

„Nějak mi připomíná Bradavice,“ pronesl tiše Pyro.

„To máš pravdu,“ souhlasil Draco. Ve snech mu to tak nepřipadalo, ale teď když si ho mohl konečně pořádně prohlédnout, tak nemohl jinak než souhlasit.

„Tak jdeme dovnitř,“ zeptal se Iris.

Harry jen pokrčil rameny a podíval se po blonďákovi. Ten si pořád prohlížel ten hrad a řekl: „Jsou tam naše zvěromágské podoby, myslím, že je to jako pozvánka.“

„Kde?“ nechápal Nev.

„Na standartách,“ ukázal Harry na vlajky, které vlály jemně ve větru.

„Tak na co čekáme?“ zašklebil se hnědovlasý Nebelvír.

TBC
22.07.2011 12:50:29
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one