Neville se druhý den probudil dost časně, i když seděli v místnosti s portréty dlouho do noci, ale spánek už ho opustil, takže teď jen ležel ve své posteli a díval se na strop ložnice, kterou mu večer přidělil jeden ze tří skřítků, kteří na hradě sloužili. Ještě chvíli jen tak lenošil, než se rozhodl vstát a vydat se na obhlídku hradu.

Odhodil přikrývku, přehodil nohy přes pelest a trochu se zachvěl, jak se jeho nohy dotknuly studené podlahy, než si nazul pohodlné papuče. Vstal, protáhl se a zamířil ke křeslu, na kterém si včera večer nechal svoje oblečení. Sice to byla jenom školní uniforma, ale i tak měl aspoň něco na sebe. Ale k jeho překvapení na křesle žádné oblečení nebylo. Zmateně se rozhlédl kolem sebe, jestli si nespletl křeslo, ale nebylo tomu tak.

„Úžasný,“ zavrčel si pro sebe a přemýšlel, jestli bude celý den chodit jen ve spodním prádle, ve kterém spal celou noc. „Já tady nahý po hradě běhat nebudu!“

S jeho posledním slovem se v místnosti s hlasitým prásknutím objevila Talyn, uklonila se hluboko k zemi a řekla: „Vzali jsme pánovi věci, abychom je mohli vyprat a vyžehlit. Mezitím si může pán vzít něco z šatníku.“

„Šatníku?“ nechápal Nev. Rozhlédl se znovu kolem sebe, ale nikde žádnou skříň neviděl, ať se díval sebe víc.

„Pán musí tudy,“ řekla Talyn a sama se vydala k jedněm z několika dveří, které z ložnice vedly bůhví kam. Vybrala si jedny, otevřela je a poodstoupila od nich, aby mohl Neville vejít. Jakmile překročil práh, všechny louče v té menší místnosti se jako na povel rozsvítily a Nevovi se tak naskytl pohled na místnost, která byla plná všelijakého oblečení a ostatních doplňků ať už kouzelnického rázu či mudlovského.

Mladík jenom překvapeně stál ve dveřích a třeštil na to obrovské množství oblečení oči. Z jeho rozjímání ho vyrušila až Talyn se slovy: „To je všechno pánovo.“

„Opravdu?“

„Ano, pane.“

„Draco dostane infarkt,“ řekl si jen tak pro sebe, když vešel do šatníku a přejel prsty po jednom vyšívaném hábitu.

„Z čeho dostanu infarkt?“ ozvalo se mu Dracovým rozespalým hlasem v hlavě.

„Ze svého šatníku,“ odvětil mu jednoduše.

„Já mám šatník?“

„A ne ledajaký,“ řekl mu Nev a sám si vybral jednoduché džíny a triko, jelikož se na nic složitějšího necítil.

„Kde?“ zeptal se blonďatý Zmijozel nedočkavým hlasem.

„Talyn,“ otočil se mladík na skřítku a zeptal se: „Mohla bys jít za Dracem a ukázat mu, kde je jeho šatník?“

„Jistě, pane,“ uklonila se. „Snídaně se bude podávat v jídelně asi za hodinu.“

„Děkuji,“ usmál se na ni a zkusil jedny z dalších dveří. K jeho radosti vedly do koupelny, kterou hledal. Ještě než do ní vešel, otočil se na Talyn a řekl: „Doufám, že ji nějak najdu.“

„Kdyby se pán ztratil, tak stačí zavolat,“ usmála se a s prasknutím zmizela.

Nev vešel do koupelny, která byla asi stejně velká jako celá jeho ložnice, aspoň tak mu to připadalo. Odložil si věci a pustil si sprchu. V okamžiku, jak vlezl pod proud teplé vody, se mu v hlavě ozvalo: „Aaaa, takový jsem neměl ani na Malfoy Manor.“

„Jsem rád, že se ti líbí, Draco,“ zasmál se Nev.

Ale Iceovu odpověď přerušilo naštvané: „Krucinál, nemohli byste aspoň ztišit svoje výlevy nadšení? Já se tady snažím spát!“

„Promiň Harry,“ omluvil se Iris rozpačitě.

„To mi tak pomůže, když už jsem vzhůru,“ odvětil Harry kousavě.

„Počkej, až uvidíš šatník,“ navnazoval ho Draco, který si vesele pohvizdoval, jak se probíral ve svém pokoji tou hromadou oblečení.

„Mě stačí džíny a triko,“ ucedil Pyro.

„No jo, buran,“ neodpustil si Ice poznámku k Harryho ošacení.

„Kdy bude snídaně?“ zajímal se černovlasý mladík a Dracovu poznámku o svém oblečení přešel bez komentáře.

„Asi za hodinu v jídelně,“ odpověděl Nev a opustil sprchu.

 „Stoprocentně zabloudím,“ povzdechl si Harry.

„To asi všichni,“ zašklebil se Ice.

 

 Po snídani v jídelně, kterou našli všichni po menších potížích, se odebrali do místnosti s obrazy, kde na ně už čekali jejich obyvatelé s kupou dalších otázek, které si nachystali přes noc.

„Dobré ráno, chlapci,“ pozdravil je s úsměvem Merlin.

„Dobré ráno,“ odvětili v odpověď jako jeden, což vyvolalo úsměv na tvářích všech ostatních.

Merlin se také usmál a řekl: „Vidím, že jste si dobře odpočinuli. Není divu po všech těch starostech. Ale k věci.“

Harry si nervózně poposedl, ale pohled ze svého předka nespustil. Neměl rád, když mu někdo něco přikazoval. Měl toho dost s Brumbálem.

Jestli si Merlin všiml tohoto neklidu, nedal to na sobě znát: „Jelikož proti vám stojí silný protivník, rozhodli jsme se, že vám pomůžeme s výcvikem a prozradíme vám některá z našich tajemství.“

„Opravdu?“ zeptal se nadšeně Draco, jelikož věděl, že se od těchto pěti lidí může hodně naučit.

„Opravdu,“ zasmála se Rowena.

„Úžasný,“ vykřikl Nev, ale rychle se chytil za ústa, jakoby se styděl za svoje malé sebeovládání. Harry ho za to počastoval pochvalným úsměvem. Líbilo se mu, že Iris pomalinku roztává. Byl za to rád.

„A začneme hned,“ rozhodl Merlin a tleskl potěšeně rukama. „Zalu vám ukáže jednu z místností, ve které se vždycky zkoušeli kouzla.“

„Kdo je Zalu?“ zajímal se Pyro.

„Já jsem Zalu, pane,“ ozvalo se po jeho pravici v odpověď.

Černovlasý mladík se překvapeně podíval oním směrem a uviděl tam stát malého domácího skřítka v čistém oblečení. Až teď mu došlo, že všichni skřítci měli velmi čisté šaty, na rozdíl od všech skřítků, které kdy potkal. Bylo jasně vidět, jak se postavení domácích skřítků za ta staletí změnilo k horšímu.

„Ech…těší mě, Zalu,“ usmál se Harry trochu křivě a poznal, že se dívá na něho a ne ji.

„Pane,“ uklonil se skoro až k zemi. Jak se narovnal, pokračoval: „Zalu vám teď ukáže pokusnou místnost, pokud ho budete následovat.“

„Jen běžte,“ vyzval je Godric. „Bude se vám tam líbit. Najdete tam skoro všechno, co budete potřebovat. A co nenajdete, se dá lehce opatřit. Možnosti tohoto hradu jsou skoro nekonečné.“

„Teď jsem si vzpomněl,“ skočil mu Ice do řeči. „Bradavice.“

„O ano,“ zasnila se Rowena. „Bradavice. Náš druhý domov. Víte, tento hrad jsme postavili jako první, než jsme se domluvili, že postavíme ještě jeden, abychom měli, kde učit nadané děti.“

„A co ta údajná rozepře mezi kolejemi?“ zeptal se Iris a podíval se na Salazara.

Ten se zamračil a optal se: „Jaká rozepře?“

„Traduje se, že mezi Zmijozelem a zbytkem zakladatelů,“ začal hnědovlasý Nebelvír vysvětlovat, „došlo k rozepři, když se nedokázali shodnout, jestli brát do učení i děti mudlů. Došlo to až tak daleko, že Zmijozel školu opustil.“

„Cože?“ vybuchl Salazar v hněvu.

„Takže to není pravda,“ zašklebil se Harry.

„Samozřejmě, že ne,“ procedil Zmijozel mezi zuby zlostně. „Odešel jsem ze školy, kvůli své rodině. Moje žena byla vážně nemocná a já jsem se rozhodl o ní starat, až do její smrti. Pak už jsem neměl tu pravou chuť se vracet.“

Všichni tři mladíci mohli jasně vidět, jak ještě i po letech ho její ztráta bolí, jelikož v jeho tváři se dalo číst jako v otevřené knize. Místo toho, aby šťouchali do nezahojené rány, rozhodli se odejít do místnosti, ve které měli cvičit svoje schopnosti. Protože věděli, že ať mají jakoukoliv auru, živly ještě ovládat pořádně neuměli.

 

Profesor lektvarů v Bradavicích seděl za svým psacím stolem ve své kanceláři a díval se na pergamen, který ležel na stole před ním. Nevěděl, co si o tom myslet. Znovu se do něho zahleděl a přečetl:

 

Drahý Severusi,

tvoje přítomnost je nutná dnes v noci v Malfoy Manor. Věř, že budeš potěšen.

Lord Voldemort.

 

Byl to první dopis, který kdy od Temného pána dostal, a vůbec netušil, co tím sledoval, ale neměl moc na výběr, pokud chtěl zachovat svoje krytí.

Znovu si povzdechl a přitom mu pohled padl na kalendář. K jeho nelibosti a překvapení uplynul už skoro měsíc od útěku jeho kmotřence a jeho přátel z Azkabanského vězení. A od té doby o nich nikdo neslyšel. Což nepřidávala na klidu ani jemu, ani Lupinovy, který byl den ode dne skleslejší.

Ještě jednou se podíval na dopis, povzdechl si a mávl nad ním rukou. A pergamen vzplál.

 

Severus Snape kráčel rychlým krokem k Malfoy Manor, které si za své sídlo vybral Temný pán, a měl z toho dost nepříjemný pocit. A jelikož se naučil za svůj život věřit svým instinktům na sto procent, nebyl zrovna klidný.

Jeho pán ho poctil dopisem, ve kterém mu sdělil, že si přeje jeho přítomnost dnes v noci na svém sídle, protože má prý velké překvapení, které se mu bude líbit. Vyloženě mezi řádky četl, že chytili někoho, koho nemá rád.

Modlil se ke všem svatým, které znal, aby to nebyl Potter, Draco nebo dokonce Longbottom, jelikož nevěděl, jak by se zachoval. Nemyslel si totiž, že by dokázal zachovat krytí, i při pohledu na svého mučeného kmotřence. Na to ho měl moc rád.

V těchto myšlenkách došel až k bráně, která se před ním bezhlesně otevřela a vpustila ho na pozemky, které odnepaměti patřily rodině Malfoyů, ale teď tu žádný nezbyl. Poslední z rodu byl na útěku a jeho otec ve vězení. Koutkem mysli postřehl, že všichni bílý pávi, chlouba Lady Malfoyovém, jsou pryč. Zřejmě posloužili jako cvičné terče.

Došel až ke dveřím a zatlačil do nich, až vytvořily dostatečný prostor, aby mohl vklouznout dovnitř a rychle je za sebou zavřít. Nechtěl budit zbytečně pozornost. Ale nemusel mít obavy, celé sídlo se topilo v tichu, možná až nepřirozeném tichu.

V tichosti došel až k jídelně, kde jako na trůně seděl Lord Voldemort. Rychlým krokem přešel celou místnost, ostatním Smrtijedům, kteří postávali v maskách kolem, nevěnoval pozornost. Když došel až ke svému pánovi, urychleně poklekl, aby mu tak ukázal svou pokoru.

„Drahý Severusi,“ pozdravil ho Tom Raddle s úsměvem, který nikoho nenechal na pochybách, že se na něco velmi těší.

„Můj pane,“ sklonil hlavu ještě více k zemi a svou mysl obrnil proti násilnému vpádu, který ho určitě čekal.

Voldemort vstal ze svého křesla a přešel blíže ke svému stoupenci, který mu už dobře sloužil několik desítek let. Položil mu ruku na rameno a pravil: „Povstaň!“

Severus okamžitě jeho příkaz vyplnil, jelikož na sebe nechtěl přivolat pánův hněv. Takže vstal a čekal na další příkazy.

„Přiveďte ho!“ padl další příkaz někomu vzadu. Severus se nemusel ani otáčet, aby věděl, že některý ze Smrtijedů odchvátal vyplnit jeho příkaz. Na to se Voldemort otočil znovu na Snapa a pokračoval: „Drahý Severusi, jednomu z mých mužů se podařilo chytit jednoho tvého starého přítele.“

„Přítele?“ nechápal Severus. Hlavou se mu honilo stovky možností, ale ani jedna mu nepřišla moc skutečná. Takže mu nezbylo nic jiného, než počkat, co se z toho vyklube.

Voldemort se jenom usmál, znovu se usadil do svého křesla a se zalíbením se zadíval na Severuse, jakoby jenom čekal na jeho reakci.

A ta se taky dostavila v okamžiku, jak přitáhli do jídelny vězně v roztrhaných hadrech a se zaschlou krví. Dva ze Smrtijedů, kteří muže drželi pod pažemi, ho hodili k Severusovým botám, aby se podíval, koho mu to donesli. Snape se trochu s rozpaky sklonil a nadzvedl muži hlavu, aby se podíval, kdo to je. V okamžiku, jak mu padl pohled do zakrvácené tváře, mu došlo, na koho se to dívá. Na zemi skoro v bezvědomí ležel Remus Lupin.

„Jak pak se ti líbí překvapení, Severusi?“ zajímal se Temný pán zvědavě, jelikož mu neušlo, jak se profesorovi lektvarů v Bradavicích rozšířily oči překvapením. „Konečně se mu můžeš pomstít za všechno, co ti kdy udělal.“

„Byl to spíš Potter s Blackem,“ odvětil Severus tak trochu mimo, ale v hlavě mu to šrotovalo o sto šest, jak se snažil z téhle situace vybruslit.

„Jaká škoda, že ti už jsou mrtví,“ povzdechl si Voldemort teatrálně. „Musíš se spokojit s tímhle prašivým vlkodlakem. Má to ovšem jednu výhodu. Vlkodlaci mají tužší kořínek. Víc toho vydrží, můžeš se bavit o trochu déle.“

„Můj pane, nevím co říct,“ uklonil se mu, aby tím vyjádřil svou vděčnost.

„Ukaž svůj vděk,“ řekl mu Tom Raddle rozkazovačně. Celá jeho osoba zářila nadšením nad budoucím mučením, které čeká bezbranného muže na zemi.

Severusovi se trochu rozšířily zorničky, jak zpracoval, co mu Temný pán přikázal, a znovu se zadíval na Remuse na zemi. K jeho překvapení začal muž projevoval známky života, jelikož se začal vrtět a bolestně sténat.

„Vlkodlaku!“ vykřikl Voldemort. „Pobav nás, Severusi!“

Remus se ještě se zastřenýma očima podíval kolem sebe, jak mu to bolavá hlava dovolila. Oči se mu rozšiřovaly tím víc, kolik toho viděl. Poslední na čem se mu pohled zastavil, byl Severus Snape přímo před ním. Jeho pohled mluvil za vše. Věděl, že od něho pomoc čekat nemůže, jelikož by si tím zničil krytí, které bylo důležité pro Řád, a sám by nasadil svůj život za jeho. A to nemohl dovolit. Proto se ho očima neptal, aby mu pomohl. Prostě jenom sklonil hlavu a doufal, že to bude mít za sebou, co nejdřív. I když tušil, že to tak rychlé nebude.

Snape viděl, jak se v Lupinových očích mihla naděje, ale jak rychle se objevila, tak rychle zase zmizela. Pochopil z jeho gest, že nedoufá, že ho zachrání. Jen chtěl, aby to skončil rychle.

Ředitel Zmijozelské koleje si povzdechl a šáhl pro hůlku v záhybech svého pláště. Už věděl, co udělá, i když to znamenalo obětovat svůj život. Koutkem oka zkontroloval pozice jednotlivých Smrtijedů a vryl si je do paměti. Poté se narovnal v zádech a vytáhl se do své plné výšky. Napřáhl hůlku směrem na Remusovu hlavu a dřív než stačil někdo zareagovat, se prudce otočil a vypálil několik kleteb směrem ke svým bývalým přátelům a spolubojovníkům. Dobrou polovinu z nich nechal zkamenět a ten zbytek měl dost problému, na to aby mu věnoval nějakou pozornost.

„Severusi!“ vykřikl Voldemort a celý jeho obličej s hadím tvarem vyjadřoval jeho rozpoložení. A to nebyl dobré.

„Můj pane,“ otočil se Snape na Temného pána. „S politováním musím podat svou rezignaci.“

„Cože?“

„Už vám nebudu sloužit.“

„Víš, že sis tím podepsal rozsudek smrti?“ zajímal se Tom celkem překvapeně, jelikož tohle nečekal. Pak se podíval na vlkodlaka u lektvaristových nohou a všechno pochopil. Ušklíbl se a sevřel hůlku pevně v ruce, ale než se stačil k něčemu dostat, Severus ho předběhl.

Muž rychle poklekl k Remusovi, chytil ho pevně za rameno, až muž zasténal bolestí, a druhou rukou si šáhl za hábit, kde se mu na krku houpal řetízek s přívěškem. Ten sevřel pevně v ruce, zamumlal nějaké slovo, které mu nebylo rozumět, a společně s Lupinem se přemístil z Malfoy Manor. V duchu děkoval Luciusovi, že mu toto přenašedlo ze svého sídla věnoval.

 

V okamžiku, jak se oba objevili před branami Bradavic, pozvedl ruku s hůlkou a vyslal patrona s prosbou o pomoc. Sám nějak nadzvedl polomrtvého vlkodlaka a táhl ho do bezpečí, jelikož věděl, že za ním Temný pán někoho vyšle.

A taky měl pravdu, ještě nestačil ujít ani deset kroků a uslyšel hlasité prásknutí prozrazující, že se někdo přemístil. Neměl dostatek času a ani volné ruce, aby se nějak bránil. Ale naštěstí to už k nim spěchal Hagrid s Tesákem v patách.

Smrtijedi vidno, že má Severus posily, se otočili na podpatku a zmizeli, i když věděli, že si tímto vyslouží trest od Temného pána.

„Profesore Snape,“ vykřikl Hagrid a zmateně si prohlížel raněného muže v jeho náručí, než se mu oči rozšířily poznáním: „To je Remus?“

„Ano,“ zavrčel otráveně. „Musí okamžitě na ošetřovnu.“

„Ukažte, já ho vezmu,“ nabídl se poloobr ochotně. Jemně si vzal do náručí zraněného vlkodlaka a odspěchal směrem ke školní ošetřovně. Cestou se střetl s Brumbálem a profesorkou Hoochovou, kteří spěchali naproti nim, aby zjistili, co se stalo.

„Remusi,“ vydechla Rolanda Hoochová trochu nešťastně při pohledu na něho a zařadila se vedle Hagrida, aby s ním šla na ošetřovnu.

Ředitel se se smutným výrazem zadíval na Severuse a zeptal se: „Co se stalo?“

„Vybral jsem si,“ odvětil Snape rázně.

Brumbál se jenom smutně usmál, stiskl mu povzbudivě paži a vydal se taky na ošetřovnu, aby zjistil, jak na tom jeden z jeho přátel a spolubojovníků je.

TBC
06.08.2011 21:33:47
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one