Draco se stál v malé kuchyni, jež byla výborně zařízená. Zmateně se rozhlížel kolem sebe a snažil se pochopit, kde se to nachází.

Už chtěl vyjít z místnosti, aby se podíval dál po domě, když dovnitř vešel Remus Lupin v pyžamu, přes které měl přehozený župan. Mohutně zívl, přešel až k pracovní desce, mávl několikrát hůlkou a nádobí se dalo do práce na snídani.

„Profesore Lupine, kde to jsme?“ zeptal se Draco a přistoupil blíže k muži. Ale ten jakoby ho vůbec neviděl. Dál klidně pokračoval v práci na snídani. Chlapec mu mávl několikrát rukou před obličejem, a když nedostal žádnou reakci, vzdal to. Povzdechl si a sedl si na zem v rohu kuchyně, čekaje tak na další dění.

„Čmuchale!“ křikl vlkodlak někam nahoru. „Snídaně je už hotová.“

„Už jdu,“ ozvalo se odněkud z domu.

„Člověk by řekl, že se jeho způsoby zlepší, když už jednou umřel, ale to by byla marná důvěra,“ vešel do kuchyně černovlasý muž v černém kouzelnickém plášti. Usedl ke stolu, otevřel si noviny a už v nich měl zabořenou hlavu.

„Ale, Severusi,“ zašklebil se Remus. „to by přece už nebyl Sirius.“

„Sirius?“ podivil se Draco, který celý rozhovor pozorně poslouchal. Ze vzpomínek věděl o muži jménem Sirius. Byl to Harryho kmotr, který propadl Obloukem na Ministerstvu.

„Dobré ráno,“ s těmito slovy vstoupil vysoký černovlasý muž do místnosti. Už měl na sobě obyčejné černé kalhoty a bílou košili, jenž odhalovala velké množství tetování.

„I tobě,“ usmál se Remus a už mu podával talíř se snídaní – vajíčka, toust, slanina a káva.

„Hmm,“ zamrčel Snape. Podíval se po svém talíři, odložil vidličku, podíval se po Remusovi a zeptal se: „Mohl bych dostat čaj?“

„Jistě,“ ujistil ho muž. Mávl hůlkou a káva se změnila v čaj.

„Děkuji.“

„Není zač,“ odtušil Lupin. Kývl hlavou k novinám a zeptal se: „Něco nového?“

„Ne,“ odpověděl profesor lektvarů. „Jako by se po nich slehla zem. Bystrozoři pátrají, ale marně.“

„Doufám, že je nenajdou,“ přidal se do rozhovoru Sirius. „Chci se jich zeptat, jak to dokázali.“

„Co?“

„Jak mě dostali z Oblouku.“

Draco se najednou probudil ve svém pokoji na hradě a zmateně se díval kolem sebe. Nakonec padl znovu na polštář.

„Sen,“ zamumlal si pro sebe a díval se přitom do stropu. „Byl to jen sen. Ale…“

Prudce se zvedl, odhodil přikrývku a vyskočil z postele. Nazul si papuče, natáhl župan a spěchal ze svého pokoje. Na chodbě zahnul doprava a za chvíli už klepal na dveře. Na nic nečekal a hnal se k dalším. Počkal, až z nich vykoukne rozčepýřená hnědovlasá hlava, než ze sebe vyrazil: „Do knihovny. Hned.“

„Co?“ zíval Nev rozespale.

„Knihovna. Hned. Teď,“ kouskoval Draco. Otočil se, až za ním zavířil župan a rychlým krokem se vydal k první dveřím, na něž klepal a ze kterých nikdo nevyšel. Zastavil se před nimi, nadechl se a zakřičel. „Pottere, vstávat.“

„Draco, nemůžeš být trochu potišeji?“ zajímal se Longbottom, který se objevil vedle něho v županu a zíval na celé kolo. „A co se vlastně děje, že to nevydrží do rána?“

„Hned,“ odvětil mu a dál sledoval dveře, které zůstávaly dál zavřené. „Jen co vzbudím toho lenocha.“

„No ten bude mít radost,“ utrousil Nev. „Jdu do té knihovny. Sejdeme se tam.“

„OK,“ potvrdil mu schůzku blonďák a dál svou veškerou pozornost věnoval pokoji, ve kterém spal Harry Potter. Vzal za kliku a vpadl dovnitř jako velká voda. Rázným krokem přešel vzdálenost mezi dveřmi a postelí. Chytil roh pokrývky a prudce s ním trhl. Tělo mladíka, jenž spal v oné posteli, se skroutilo do klubíčka, aby vyrovnalo rozdíl v teplotě, jenž ho najednou postihla.

„Pottere, vstávej!“ zavrčel Draco.

„Co?“ zvedl černovlásek hlavu a s napolozavřenýma očima se zadíval na osobu, která mu rušila spánek.

Mladý Malfoy se natáhl, chytil Harryho za zápěstí a vytáhl ho do sedu, dřív než se stačil mladík vzpamatovat.

„Ech,“ stačil ze sebe Pyro vyrazit, ale to už ho Draco táhl z pokoje ven.

„Musím s tebou a Neville hned mluvit,“ vysvětloval cestou. „Je to důležité.“

„Ech…jasně,“ probouzel se Harry pomalu.

Draco to dál nerozváděl a táhl Pyra do knihovny. Tam už na ně čekal Neville s konvicí horkého čaje. Sám už měl nalito a spokojeně upíjel.

Harry se podíval na konvici a řekl: „Spíš bych potřeboval kafe než čaj, když mě takhle pozdě,

nebo spíše brzo ráno, taháte z postele.“

„Neremcej,“ ušklíbl se Iris a nalil mu jeden šálek.

„Tak co je tak důležitého, že to nepočká do rána?“ zajímal se Harry, když se i s čajem usadil pohodlně do křesla.

Blonďatý mladík stál u okna, ze kterého vyhlížel do setmělé zahrady. Chvíli si utřiďoval myšlenky, než řekl: „Měl jsem věštecký sen.“

Harry s Nevem se po sobě podívali, ale nic neřekli, jen tiše čekali na pokračování. A Ice je nenechal dlouho čekat: „Jestli jsem ho správně pochopil, tak nějakým způsobem, dokážeme přivést zpět Siriuse Blacka z Oblouku.“

„Cože?“ vykřikl Harry a skoro se polil horkým čajem, jak vyskočil z křesla. Třískl šálkem na stůl, několika rychlými kroky se dostal až k oknu, u kterého stál Draco, popadl ho za loket, otočil ho tváří k sobě a zavrčel: „Řekni, že je to lež.“

„Není!“ trval na svém blonďák pevně. „Víš, že moje sny nelžou. Nejsem nějaký falešný jasnovidec.“

„Ale to přece,“ kroutil hlavou černovlásek a v očích se mu začaly objevovat slzy. „On je mrtvý. Všichni to říkali. Propadl obloukem.“

„Já vím, Harry,“ souhlasil Draco. „Sám jsem to viděl.“

„Co se ti vlastně zdálo, Draco?“ zeptal se Nev, který celou dobu mlčel.

„Byl jsem v nějaké kuchyni,“ rozvyprávěl se. „Vešel tam profesor Lupin, začal dělat snídani. Načež se tam objevil Severus a začal si číst noviny. Chvíli si povídali, než do místnosti vešel další muž. Byl vysoký, černovlasý a měl plno tetování. Vím, Harry, že jsem Siriuse nikdy neviděl na vlastní oči, ale znám ho z tvých vzpomínek. Byl to on a navíc ho Lupin oslovil jménem.“

„Sirius,“ zašeptal Harry a z očí už mu tekly slzy volným proudem. „Opravdu ho dostaneme zpátky?“

„Tak to řekl,“ souhlasil Ice. Když se na něho oba chlapci dívali nechápavě, řekl: „Řekl, že chce vědět, jak jsme ho z toho Oblouku dostali.“

Na to se Pyro zhroutil na kolena, přitiskl si ruce k obličeji a plakal. Nev přispěchal k němu a společně ho s Dracem uklidňovali.

 

„Ale jak?“ vrčel Harry ráno u snídaně směrem na Draca.

„Vypadám snad jako chodící křišťálová koule?“ odsekl Malfoy a dál se věnoval své snídani.

„Zkusíme Merlina,“ navrhl Nev, jenž se snažil zachránit náladu, jenž u stolu panovala. Neměl rád, když ti dva na sebe takhle štěkali.

„Dobrý nápad,“ souhlasil Harry a už se zvedal, že se odebere do sálu s portréty, ale zarazil ho Nevillův pevný hlas: „Ale až po snídani, Harry.“

Černovlásek hodil po Irisovi naštvaným pohledem, ale obdržel jen klidný úsměv. Draco se musel ušklíbnout. Harry si trucovitě sedl zpátky na židli a začal do sebe rychlostí světla házet snídani.

„Výborně,“ usmál se Nev a uskrl ze svého šálku s čajem.

„Měl jsem tě radši předtím,“ zamumlal si Potter pod vousy. Ale Iris ho slyšel, čímž se jeho úsměv ještě prohloubil, jelikož věděl, jak to Harry myslí, a že to myslí jen z legrace.

Za nějakých dvacet minut Iris odložil ubrousek a pronesl: „Můžeme jít.“

„Sláva,“ vystřelil Harry ze židle jako namydlený blesk. A než by člověk řekl švec, byl z jídelny pryč.

„Ani se mu moc nedivím,“ ušklíbl se Longbottom a přidal se k Dracovi. „Kdyby se měli vrátit moji rodiče, taky bych byl netrpělivý.“

Draco se na chvíli zarazil, čímž si vysloužil tázavý Nevillův pohled. Chvíli jen tak stál, načež sjel druhého mladíka pohledem a zeptal se: „A proč je nezkusíš vyléčit ty?“

„Cože?“

„Máš obrovskou moc,“ vysvětloval Ice a znovu pokračoval v cestě k Merlinovi. Nev se musel rozběhnout, aby ho dohnal, jelikož ještě chvíli vyjeveně zíral na jeho záda.

„Jak to myslíš?“ zajímal se.

„Později,“ odbyl ho, když oba vešli do Sálu portrétů. „Nejdřív Harry, jinak to nepřežijeme.“

„Jak to myslíš, poprosit?“ přivítal je Harryho nevěřícný výkřik. „Vždyť je to jen obyčejný kamenný oblouk.“

„Co se to tady děje?“ zeptal se Draco, když přistoupil, až před Merlinův portrét.

Černovlásek se na něho otočil, hodil rukou směrem k obrazu a řekl. „Tenhle senilní dědek říká, že máme ten Oblouk poprosit.“

Ice pozvedl obočí a zaměřil se na Merlina: „Mohl bys nám to vysvětlit?“

„Tak za prvé,“ ohradil se obraz. „Nejsem senilní dědek. Myslím mi to dobře, děkuji pěkně. A za druhé, je to tak, jak říkám. Poproste ho.“

„Jak?“

Muž na obraze se na chvíli zavzpomínal, než odpověděl: „Když jsem ještě žil, tak jsem s tím vaším Obloukem setkal.“

„Proč o něm mluvíš, jako o živém člověku?“ zajímal se Iris.

„Protože v té klenbě, jak říkáte Oblouku, sídlí duše člověka.“

„Prosím?“ vyhrkl nevěřícně Harry.

„Bylo to už moc dávno,“ jal se vyprávět. „Ještě dávno před tím, než jsem se narodil. Podle legendy, jenž se tradovala ústním podáním mnoho let, se kdysi jeden mladík zamiloval do víly. Jenže tenkrát to nebylo jako dnes, že jdete po ulici a narazíte na deset vil a jsou to přátelská stvoření, která jsou podobná člověku a mají jejich způsoby. Dřív byly víly škodolibé bytosti. Ale zpátky k příběhu. Ten mladík se do jedné zamiloval, ona se zamilovala do něho a narodilo se dítě. Její otec to zjistil a použil velmi silnou vílí magii, aby toho mladíka zaklel do toho Oblouku a střežil vchod na druhou stranu. Svou dceru i s dítětem vyhnal. Nikdy už o nich nikdo neslyšel.“

„To je strašné,“ vyhrkl Nevile.

„Ano,“ souhlasil Merlin. „Když jsem tuto legendu slyšel, vyhledal jsem ten Oblouk a vedli jsme spolu velmi dlouhý rozhovor. Byl to velmi milý mladík, škoda že ho ten otec nepoznal blíže. Možná, že by se z toho nic nestalo.“

„Takže,“ začal Harry. „Máme se vloupat na Ministerstvo, najít ten Oblouk a hodit sním řeč. A zkusit z něho vymámit návrat Siriuse. Není nic jednoduššího.“

Z jeho hlasu ukapávala ironie, jak opakoval Merlinovy instrukce na vysvobození Siriuse Blacka z Oblouku smrti, který se nacházel na Ministerstvu kouzel.

„Musíme to naplánovat,“ rozhodl Draco a přikouzlil si křeslo. Pohodlně se do něho usadil a začal v hlavě sumírovat plán k proniknutí na Ministerstvo do oboru záhad.

TBC
11.08.2011 20:44:54
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one