ahojky milí čtenáři, trochu infa k povídce Dragon and Phoenix,  vím, že trošičku stagnuji, ale píšu konečnou bitvu a pořád jaksi to není ono, takže budete muset ještě chvíli posečkat :-D, vždy napíši asi stránku, a pak jí celou smažu, jelikož se mi nelíbi a tak pořád dokolečka dokola :-D snad se mi to povede teď o vídkendu, ale nic neslibuji :-D

Černou nocí se tiše pohybovaly tři stíny ptáků, kteří mířili nad ztichlým Londýnem ke svému cíly. Klouzali nad střechami domů a nevydali ani hlásku, aby na sebe nikoho neupozornili, i když pochybovali, že by někdo hlídal noční oblohu od ptáků.

Pomalu a tiše přeletěli přes půlku města, až se dostali k turisticky známější místům. Tam se bezhlesně snesli k zemi, až všichni tři ptáci stanuli před červenou telefonní budkou, tak typickou pro Londýn a Anglii.

Jakoby mrknutím oka se ptáci změnili do tří mladíků, tak odlišných jako roční období. Jediné co měli stejné, bylo oblečení. Celé černé.

„Opravdu chcete jít přes hlavní vchod?“ zajímal se trochu nervózně Neville. Přece jenom bylo po nich vyhlášeno pátrání, jelikož jsou uprchlý trestanci.

„Neboj,“ uklidňoval ho Harry, „když jsme tudy šli naposled, tak po nás nikdo nešel. Pochybuju, že by to od minule nějak vylepšili, na to jsou moc sebejistí.“

„Tak nás veď, Pottere,“ kývl mu Draco.

Harry přešel k telefonní budce, otevřel ji a pokynul jim, aby vstoupili.

„Moc místa tady není,“ okomentoval Ice nedostatek místa, když se dovnitř nacpali všichni tři.

„A teď si představ, že nás bylo šest,“ zašklebil se na něho Nev, který tak poukazoval na dobrodružství z konce loňského školního roku.

„Ani se mi nechce,“ zašklebil se Draco v odpověď.

Harry se zašklebil, natáhl se po sluchátku a řekl: „Harry Potter, Draco Malfoy a Neville Longbottom. Obor záhad.“

„Děkujeme vám,“ ozvalo se ze sluchátka příjemným ženským hlasem. „Vezměte si prosím jmenovky a umístěte je na viditelné místo. Pěkný den.“

Z telefonního automatu vyjely tři štítky, které Harry s uspokojením roztrhal a zahodil za zem. Poté se dno budky změnilo na skluzavku a všichni tři se po ní sklouzli až ke vchodu na Ministerstvo kouzel.

Draco ze sebe oprášil imaginární špínu, než se rozhlédl kolem sebe a řekl: „Aspoň je tady klid.“

„Kudy?“ zajímal se Nev, i když tady byl loni a do oboru záhad se taky podíval, cestu si moc nepamatoval.

Pyro se také rozhlédl, aby si ujasnil svoji polohu, a pak bez sebemenšího problému vyrazil požadovaným směrem. Zbývající chlapci ho beze slov následovali. Ovšem ani jeden z nich nezapomněl zostřit své smysly pomocí zvěromágských schopností, než se vydali do chodeb Ministerstva.

Prošli několika chodbami, než se ocitli u výtahu, který je dovezl do potřebného patra, kde vystoupili a stanuli před mohutnými dveřmi, které vedly k cíli jejich cesty.

Černovlasý mladík se před nimi zastavil, a aniž by se na svoje dva kamarády podíval, se zeptal: „Připraveni?“

„Jak nejvíc to jde,“ odpověděl Iris klidně a zamyšleně si měřil dveře před sebou. Ani se mu nechtělo věřit, že tady byl před rokem a málem to nepřežil. Ale dnes to bylo úplně o něčem jiném. Dnes byl o dost silnější.

„Merlin, Pottere, nikdo, kdo nám bude stát v cestě, se nám nevyrovná silou, takže nechápu, čeho se tak bojíš,“ zavrčel Draco trochu otráveně a opřel se dlaní do dveří, které se bezhlesně otevřely.

„Asi jenom toho, že se to nepovede,“ odtušil Pyro trochu nervózně.

„Jediné co potřebujeme je někdo s vílí krví,“ řekl Ice, když pokračovali v cestě k místnosti, kde se nacházel Oblouk smrti. „A toho máme.“

„To sice ano,“ přidal se Longbottom do diskuze. „Ale zapomínáš na to, že ještě ten Oblouk musí mít dobrou náladu.“

„Prosím tě,“ zavrčel Draco skoro jako drak, který v něm dřímal. „Po bůhví kolika letech, které strávil v izolaci, bude jen rád, když si bude mít s kým popovídat.“

„V to taky doufáme,“ zašklebil se Harry.

Za nějakou chvíli se ocitli v místnosti, ze které vedlo na dvanáct dveří. Nev je přejel jedním pohledem a bez jakéhokoliv zaváhání se vydal k druhým z leva.

„Jsou to tyhle,“ řekl bez sebemenších rozpaků a otevřel je.

Harry ani Draco jeho volbu nijak nekomentovali a jen ho následovali. Věděli, že občas mu prostě musí bez výhrad věřit.

Najednou se Draco bez nějakého důvodu zastavil a naklonil hlavu na jednu stranu, jakoby poslouchal něco, co mohl slyšet jenom on.

„Co se děje? “ zeptal se Iris zvědavě a trochu s obavami, že je jim někdo na stopě.

„Je to…,“ odmlčel se na chvíli blonďák. Pak potřásl hlavou a pokračoval: „Nevím, jak to popsat. Slyším takové divné šeptání.“

„Šeptání?“ zopakoval po něm Pyro.

„Nejsou to bystrozoři?“ zajímal se Neville.

„Rozhodně ne,“ odpověděl jistým hlasem. „Je to něco jiného.“

„Oblouk?“ nadhodil Harry znovu.

„Možné to je,“ pokrčil Ice rameny a znovu se rozešel.

„Ale jak to, že jsme minule nic neslyšeli a dokonce ani teď ne,“ zeptal se hnědovlasý z trojice trochu nechápavě.

„Vílí krev,“ ucedil Draco.

„Já jsem slyšel,“ promluvil po nějaké chvíli Harry.

„Cože?“

„Když jsme k tomu Oblouku přišli,“ začal vyprávět, „a já se šel podívat blíž, slyšel jsem hlasy. A pak když jím Sírius propadl znovu, ale trochu tišeji, jakoby je jeho oběť ukonejšila.“

„Síriuse dostaneme zpátky,“ řekl Draco odhodlaně. I jeho postoj nepřipouštěl nezdar.

Pak ušli jen v tichosti a rychlým krokem, jelikož je každou chvíli mohla překvapit skupinka bystrozorů, kteří mohli být upozorněni vchodem na Ministerstvo, že dovnitř vstoupili hledaní zločinci. Najednou se před nimi otevřela velká prostorná místnost a přímo v jejím prostředku na vyvýšeném podiu stál tiše a majestátně Oblouk smrti.

„Tady je,“ zašeptal Harry s pohledem upřeným na portál, který mu sebral jedinou rodinu, kterou měl, jeho kmotra.

„Ano, je tady,“ souhlasil mladý Zmijozel a jako uhranutý kráčel k Oblouku.

Neville si s Harrym vyměnili ustaraný a trochu nechápavý pohled, než po něm naráz šáhli jak fyzicky tak i přes jejich spojení a vztyčili v jeho mysli zeď.

Mladík potřásl hlavou, jakoby se probral z nějakého snu, než se znovu zadíval na Oblouk a řekl: „Je velmi silný.“

„To ano,“ souhlasil Harry s úšklebkem. „Mě museli taky odtáhnout.“

„Ale teď už mě nedostane,“ narovnal se a znovu se vydal k Oblouku. Přišel až k němu, zastavil se těsně u něho, změřil si ho rozhodným pohledem, a řekl: „Jsem Ice a přišel jsem si pro jednoho člověka, který ti nepatří.“

Chvíli se nic nedělo, ale najednou se hladina v Oblouku zavlnila a utvořila se na ní mužská tvář, která si mlčky prohlížela odvážlivce před sebou. Nakonec promluvila: „Je to už mnoho let, co se mnou někdo promluvil.“

Draco pokrčil rameny a odvětil: „Nikdo netušil, že v Oblouku smrti je někdo zakletý.“

„Oblouk smrti? Tak mi teď říkáte?“ zajímala se mužská tvář zvědavě.

„Ano,“ potvrdil mu domněnku. „Ale ty máš určitě své jméno.“

„Je to už dávno,“ dostalo se mu odpovědi. „Ale kdysi mi říkali Elandir.“

„Těší mě,“ uklonil se Draco jemně. A pak se rozhodl jít rovnou k jádru věci: „Přišli jsme sem tě požádat, Elandire, jestli bys nám nevrátil jednoho člověka, který ti časem svého žití ještě nepatří.“

„Nepatří?“ pozvedl Elandir jedno svoje obočí v údivu. „A kdy se tak mělo stát?“

„Loni přibližně touto dobou se zde strhla velká bitva mezi kouzelníky,“ začal Draco vyprávět. „A jeden z nich po zasažení kouzlem propadl Obloukem smrti.“

„Ano už si vzpomínám,“ řekla po chvíli vzpomínání Elandirova tvář v Oblouku. „Muž kolem čtyřiceti let?“

„To je on,“ nedokázal blonďák zakrýt svoje nadšení.

„A máš pravdu, že ještě nenastal jeho čas,“ pokračoval Elandir. Načež se na jeho tváři rozlil škodolibý úsměv: „Co dáš za jeho návrat?“

„Mohl bych tě zkusit propustit z tohoto Oblouku,“ vytasil se Ice s esem.

Každý, kdo v tuto chvíli vidět tvář Elandire v Oblouku, mohl vidět, jak se mu rozzářila nadějí. Přece jenom byl v Oblouku uvězněn několik staletí a nikdo s ním nemluvil a ani se nepokusil osvobodit, až teď jeden mladík.

„Opravdu bys to zvládl?“ zeptal se nadějně.

„Mohu to zkusit,“ odpověděl Ice. „Za zkoušku nic nedáme.“

„To je sice pravda,“ souhlasil Elandir, „ale když se to nepovede, budu na tom tratit já. Proto mám jeden návrh.“

„Jaký?“

„Řekneš mi, co se na světě změnilo od mých časů,“ řekl muž v Oblouku, „a já ti vydám toho tvého člověka. Pak mě můžeš zkusit propustit, a když se to nepovede, budu mít aspoň něco.“

S tímhle nemohl Draco nesouhlasit. Byl to oboustranně výhodný obchod. Prostě něco za něco. Proto řekl: „Souhlasím, ale nejprve se musím poradit se svými společníky.“

„Společníky?“ podivil se Elandir. Jeho tvář se na hladině Oblouku trochu natočila, jakoby se chtěl podívat za Dracova záda na zmíněné lidi. „A proč se mnou oni nechtějí mluvit?“

„Nemají v sobě vílí krev,“ odpověděl Ice trochu v rozpacích.

„Ach, chápu,“ usmál se muž trochu smutně a jeho oči se upřely kamsi do dálky. Po chvíli se vzpamatoval a pokračoval: „Běž se poradit a rychle se vrať. Jsem trochu netrpělivý.“

Draco se jemně uklonil a odspěchal k Harrymu s Nevillem. Ti už na něho netrpělivě čekali, jelikož neslyšeli nic z jejich konverzace a spojení myslí nepoužili, byli celý nedočkavý, aby zjistili, jak to šlo.

„Tak co?“ padla první otázka od Irise.

„Bude to trvat trochu déle, než jsme čekali,“ začal Draco vysvětlovat. „Propustí Siriuse, ale kromě jeho vlastního propuštění chce vědět, co se ve světě všechno událo.“

„Ve světě?“ trochu překvapeně zopakoval Harry, jelikož nechápal, proč to chce vědět.

„Prý s ním už dlouho nikdo nemluvil, tak chce vědět, co se mezitím událo,“ pokrčil mladý Zmijozel rameny. „Budete muset hlídat, jelikož je toho dost.“

„Dobrá,“ souhlasil Nev jako první. „Proměníme se do koček, to bude asi nejlepší řešení a dáme ti vědět, kdyby se někdo objevil.“

Na to se oba Nebelvíři proměnili do svých zvěromágských podob divokých koček a zmizeli v temnotě místnosti, aby střežili jejich klid. Draco se mezitím vrátil k Oblouku smrti, a jak se domluvili, začal vyprávět. Samozřejmě si k tomu vykouzlil křeslo, jelikož času uběhlo jako vody, a jeho by za chvíli bolely nohy.

 

Uběhly asi tři hodiny a blížilo se svítání, když Draco dopověděl poslední větu. Pyro ve své levhartí podobě ležel pod podiem, kde stál Oblouk a tiše spal, i když měl uši nastražené, kdyby se objevil někdo nezvaný.

„Tolik času uplynulo,“ povzdechl si Elandir.

Na to neměl Draco žádnou odpověď, popravdě ho tak bolelo v krku po tom všem mluvení, že mu radši dal odpočinout.

„Děkuji ti, Irisi,“ usmál se na něho muž a pokračoval: „Splnil jsi svou část dohody a já teď vyplním tu svou. Zavolej své dva společníky, budeš potřebovat jejich pomoc.“

Blonďák nestačil ani otevřít pusu, a už vedle něho stáli jak Harry tak Neville, ale teď už ve svých lidských podobách.

„Výborně,“ ohodnotil jejich rychlost Elandir, ale chvíli si ještě měřil pátravým pohledem. Nakonec se otočil na Draca a řekl: „Vrátím vám toho muže. Připravte se ho zachytit, bude asi v bezvědomí. Nebude si pamatovat nic z bytí za oponou.“

„Kluci připravte se,“ pokynul jim Ice a sám se postavil, aby jim pomohl zachytit Siriuse.

„Pozor, teď!“ vykřikl Elandir a jeho tvář z Oblouku zmizela. Místo něho byla zase klidná hladina, která se zničehonic zavlnila a rozestoupila. Jako první se objevila mužská ruka, a pak už to šlo všechno ráz na ráz. Než se chlapci nadáli, vypadl z Oblouku celý Sirius. Tak tak že ho stačili zachytit. Takové bylo jejich překvapení.

„Siriusi,“ vykřikl Harry, když sevřel svého kmotra v náručí. Po tváři mu tekly slzy, jak byl šťastný, že svého kmotra znovu vidí. Neville už klečel vedle něho a přejížděl mu rukama nad tělem, jak zkoumal, jestli není zraněný.

Pyro zvedl hlavu, zadíval se skrz zaslzený pohled na oblouk a stále dokola opakoval: „Děkuju, děkuju.“

„Vyřiď tomu mladíkovy, že nemá zač,“ řekl Elandir, který se znovu objevil na hladině.

Draco všechno přetlumočil, než se zeptal Elandira: „Mám zkusit to propuštění?“

„Ano.“

Tak tedy mladík přistoupil blíže k Oblouku a zkoumavě si ho prohlížel. Některé znaky, které na něm byly vyryté, poznával některé ne. A pak to přišlo samo. Jakoby odjakživa věděl, co má udělat. Přiložil ruce na dva ze znaků, zavřel oči a zašeptal: „Missio!“

„Ano,“ vykřikl Elandir nadšeně, když ucítil, jak ho Oblouk pouští ze svých osidel. „Děkuji vám!“ Stačil ještě vykřiknout a byl pryč. Draco se musel usmát, i když byl k smrti unavený.

„Draco?“ ozvalo se za ním opatrně.

Dotyčný se otočil a uviděl, jak se na něho Nev dívá s obavami v očích. Tak řekl: „Jsem v pořádku Neve, jen unavený.“

„Povedlo se?“ zeptal se hnědovlásek a pohodil hlavou směrem k Oblouku.

„Ano,“ odvětil s úsměvem. „Konečně je volný.“

„To je dobře,“ usmál se i Nev.

„Kluci,“ přerušil je Harryho hlas. „Musíme odsud dostat Siriuse. Za chvíli se to tady bude hemžit lidmi.“

Mladý Malfoy si přiklekl k černovláskovi a poprvé se pořádně prohlédl svého bratrance, než řekl: „Harry, je ti jasné, že s námi zůstat nemůže?“

„Já vím,“ odvětil Pyro trochu smutně. „Tvůj sen.“

„Správně,“ souhlasil Ice. „Neboj se. S Lupinem a Severusem bude v pořádku.“

„Ale jak ho k nim dostaneme?“ zajímal se Neville.

„Bradavice,“ vyhrkl Harry po chvíli ticha. „Snape žije v Bradavicích.“

„To by šlo,“ kývl souhlasně Draco, když to promyslel. Rozhlédl se kolem a pokračoval: „Jdeme odsud.“

Každý jeden z nich chytil Siriuse za nějakou část těla a společně se přemístili z oboru záhad na Ministerstvu kouzel.

TBC
19.08.2011 15:02:06
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one