Po snídani vzal Potter bratrance do místnosti, ve které visely obrazy Merlina a zakladatelů Bradavic.

„Koho pak nám to vedeš, Harry?“ ozvalo se hned, jak vjeli do dveří, veselým ženským hlasem.

„Ahoj Roweno,“ pozdravil černovlasou ženu na obraze oblečenou v modré šaty. Dotlačil Dudleyho až doprostřed pokoje čelem k obrazům.

„Harry,“ oslovil černovláska trochu nervózně.

„Hned, Dudley,“ uklidňoval ho Pyro. Poté se otočil na obrazy: „Vážení, chtěl bych vám představit svého bratrance Dudleyho Dursleyho. Bude teď tady s námi bydlet. Voldemort.“

„Je nám to jasné,“ promluvila znovu Rowena při pohledu na mladíka ve vozíku.

„Tvůj bratranec?“ řekl zamyšleně šedovlasý muž s dlouhými vousy. „Zajímavé.“

„To je Merlin,“ vysvětloval Harry.

„Mer…lin?“ zakoktal se Dudley a vytřeštil oči.

„Nu, ano chlapče,“ usmál se nejznámější kouzelník všech dob, dokonce i mezi mudly.

„Děsíš ho, tati,“ zasmála se druhá žena, oblečená do žluté barvy. Na to obrátila svou pozornost zpět na Dudleyho: „Mé jméno je Helga. Moc ráda tě poznávám, Dudley.“

„Já vás taky, madam,“ odpověděl mladík uctivě.

Žena se zasmála, než vesele odvětila: „Nemusíš být tak zdvořilí, jsme přece z jedné krve.“

„Cože,? nechápal Dudley znovu.

„Harry, ty jsi mu nic neřekl?“ zaútočila na černovláska slovně.

Pyro se rozpačitě podrbal na temeni hlavy, než odpověděl: „Ech, tak nějak jsem to nestihl.“

„Výmluvy,“ ozvala se rodičovským hlasem. Načež se otočila na Dudleyho: „Ty, Dudley, máš v sobě, stejně jako Harry, moji krev. Jste moji poslední potomci. Mě a mého manžela Ludovika.“

„Halo, já jsem tady taky,“ řekl Merlin trochu dotčeně, ale se smíchem v hlase.

„Och, omlouvám se,“ teď už se Helga vyloženě smála. „Zapomněla jsem zmínit, že tady přítomný Merlin, je mým otcem. Tudíž i tvým prapředkem.“

Chudák Dudley nedokázal přijmout tolik informací naráz, takže teď už jenom seděl a zíral vyjeveně před sebe. Nemohl to všechno pochopit.

Merlin, který ho tak trochu chápal, se jenom jemně usmál a zeptal se: „Je to pro tebe asi dost velký šok, že?“

„I tak by se to dalo říct,“ ušklíbl se Dudley a Merlinovi v tu chvíli připomněl Konstance, kterou ve své době hodně miloval.

Po chvíli starý muž pokračoval: „Něco mi přece jenom vrtá hlavou.“

„A co?“ zajímal se Pyro zvědavě. Moc často se nestávalo, aby Merlin něco nevěděl.

Stříbrovlasý muž se zkoumavým pohledem zadíval na Dudleyho, chvíli si ho jen tak prohlížel, jakoby něco hledal, než řekl: „Jak to, že se tvoje magie projevila teprve v okamžiku smrti.“

Nikdo mu nebyl schopen odpovědět, až Rowena nadhodila: „Možná, že za to může Harry.“

„Prosím?“ nechápal onen dotyčný mladík.

Rowena se jemně usmála, než pokračovala: „Možná, že tvoje magie zablokovala tu Dudleyho, jelikož cítila, že by nebylo vhodné, aby i on ji ovládal. Vzhledem k jeho rodičům.“ Na to se otočila na mladého Dursleyho: „Nic proti tvým rodičům, ale podle toho co nám vykládal Harry, usuzuji, že by nebyli rádi, kdybys i ty byl kouzelník.“

D sklonil smutně hlavu, než tiše řekl: „To máš asi pravdu.“

„Och Dudley,“ povzdechla si Helga, když viděla jeho smutný výraz.

„Ne,“ namítl Dudley rázně. „Má pravdu.“

Na to pomocí vlastní síly odjel z místnosti. Jeho odchod sledovalo několik párů očí. Jakmile se za ním zaklaply dveře, ozval se Salazar: „Roweno, myslím, že jsi to měla schovat na později.“

„Souhlasím,“ přidal se Nebelvír.

„Ne,“ namítl pevným hlasem, který nepřipouštěl námitky, Merlin. „Potřeboval to slyšet a srovnat se s tím.“

„Asi bych měl jít za ním,“ nadhodil Harry a díval se zamyšleně na dveře od místnosti.

„To není špatný nápad,“ souhlasila Helga a už ho gesty hnala za bratrancem.

Harry se jenom ušklíbl, ale jejich pokynů uposlechl a vyrazil hledat svého jediného příbuzného, který i když byl na vozíčku, se nemohl dostat moc daleko. Ale opak byl pravdou. Prohledal skoro celý hrad, než ho našel u hrobu svých rodičů v zahradě. Jak se tam na vozíku dostal, bylo pro něho záhadou. Nakonec pokrčil rameny, asi v tom měla prsty magie.

Došel až k němu, položil mu ruku na rameno, a promluvil: „Dudley? Rowena to tak nemyslela.“

„Ne, Harry,“ namítl D s pohledem upřeným na náhrobek svého otce. „Měla pravdu. Otec ani matka by neměli radost a ještě by to svalili na tebe. Něco o tom, že jsi mě nakazil nebo něco takového. Ne, Harry má pravdu, a ty to moc dobře víš.“

„Já,“ nevěděl Pyro, co říct. Věděl, že má Dudley i Rowena pravdu, ale nechtěl to před ním říkat. Vždyť ten kluk právě přišel o rodiče a sám skoro umřel. Nakonec udělal to jediné, co ho napadlo a sedl si vedle něho do trávy. Společně pak tiše seděli, každý ztracený ve svých myšlenkách.

 

„Opatrně,“ nabádal Dudleyho Neville, když mu pomáhal postavit se konečně na vlastní nohy, jelikož usoudil, že se na vozíku najezdil dost, a že všechna zranění se už dostatečně uzdravila.

„Tobě se to řekne,“ povzdychl si mladík. „Připadám si, jako bych na nich nestál půlku života.“

„No jenom pár týdnů,“ zasmál se Nev. „Ale asi zavolám pomoc.“

„Koho?“

„Mě,“ ozvalo se ode dveří veselým hlasem.

Dud se tím směrem otočil a uviděl tam stát Harry s velkým úsměvem na tváři. Díval se, jak jde k němu a chytil ho za druhou paži, aby tak odlehčil jemu i Nevovi.

„Tak,“ řekl Pyro vesele. „A pěkně zlehka.“

„Jak to, že jsi tady tak brzo?“ nechápal Dudley, ale dál pokračoval ve cvičení chůze.

„Jak to myslíš?“ nechápal Harry a díval se na bratrancovi nohy.

„No,“ pokračoval mladý zotavenec. „Neville řekl, že zavolá pomoc a tys tady byl do dvou vteřin. To přece není normální.“

„Ech,“ snažil se Harry vymyslet nějakou smysluplnou výmluvu, ale tak nějak mu došli.

„Myslím, že je čas,“ ozvalo se ode dveří dalším skoro mužským hlasem.

Všichni tři se tím směrem podívali a uviděli tam stát Draca se zkříženýma rukama.

„Čas na co?“ nechápal Dudley a díval se z jednoho mladíka na druhého, jak čekal nějaké vysvětlení.

„Na to bychom se měli asi posadit,“ řekl Nev, pomohl Dursleyovi do křesla a přikryl mu dekou nohy, aby nenastydl, i když bylo dost teplo.

„No,“ zašklebil se D. „To bude asi něco, že?“

„ I tak by se to dalo říct,“ zašklebil se jeho bratranec v odpověď. Podíval se po svých dvou přátelích a zeptal se: „Kdo začne?“

„Já,“ vzal si Draco slovo a začal Dudleymu vyprávět, co se jim všechno stalo během posledních pár měsíců. Nutno dodat, že mladíkovi se rozšiřovaly oči čím dál tím víc, když slyšel všechny podrobnosti. Více věcí mu teď dávalo smysl. Už dříve si všiml, že je Harry jiný. Takový sebejistější, ale nechtěl do toho šťourat. A teď se mu dostalo odpovědi na všechny jeho otázky. I když některé odpovědi mu nasadily do hlavy další otázky, ale na ně se taky mohlo časem dostat. Nato se otočil na Harryho a zeptal se: „Takže oba jsme potomci samotného Merlina a vy tři jste svázaní nějakým mystickým spojením, chápu to dobře?“

„Vidíš,“ zašklebil se Neville. „A ty jsi říkal, že mu to myslí trochu pomaleji.“

„Hej,“ ohradili se oba bratranci naráz. Což vyvolalo úsměv na Irisově tváři a smích od ostatních v obrazech.

 

Severus seděl v židli a díval se z okna Remusova domku, který svým způsobem dobrovolně obýval společně s vlkodlakem a tím budižkničemou Blackem. Hlavou se mu táhlo tisíce myšlenek. Z nichž ho vytáhl jemný mužský hlas: „Dáš si čaj?“

Černovlasý muž vzhlédl a zadíval se do hnědých očí muže, který stál nad ním s tázavým pohledem. Nakonec řekl: „Ano, děkuji.“

Remus jenom mávl rukou, ve které držel hůlku, a z kuchyně vyletěl tác, na kterém balancovala konvice, ze které se kouřilo, a tři šálky čaje. Když si toho Snape všiml, nadzvedl obočí a zeptal se: „Kde je to psisko?“

„Venku,“ odvětil Lupin, když naléval čaj do šálků. „Poslední dobou je venku čím dál tím díl. Asi to bude tím pobytem v Oblouku.“

„To se mu nedivím,“ ušklíbl se lektvarista. „Taky bych co nejvíc venku, kdybych zjistil, že jsem byl pár měsíců mrtvý.“

„Už zase mě pomlouváte?“ ozvalo se ode dveří veselým tónem. Oba muži se nemuseli ani otáčet, aby věděli, že se k nim přidal poslední obyvatel domu – Sirius Black. „Svědí mě nos.“

„To je tvoje bujná představivost,“ odsekl Severus a upil ze svého šálku. Slastně přivřel oči, jelikož musel uznat, že Remus uměl skvělý čaj, ale nahlas by mu to nikdy neřekl.

Chvíli seděli v tichosti a vychutnávali svoje čaje, když Sirius promluvil: „Zajímalo by mě, kde jsou a jestli jsou v pořádku.“

„To nás všechny,“ povzdechl si vlkodlak.

„Asi se jim daří dobře,“ prozradil Snape svoje teorie. „Jinak by tě nedostali z toho Oblouku. Odvážím se tvrdit, že sílí každým dnem.“

„Ale proč se nám neozvou?“ nenechal se Sirius odbýt.

„Možná je to součást jejich plánu,“ pokrčil Remus rameny a nalil si další šálek čaje.

„Plánu, který znají jenom oni tři,“ zavrčel poslední dědic Blacků. „U Merlinových koulích, doteď nedokážu pochopit, jak se ti tři dali dohromady.“

„Je pravda, že jejich otcové by to nesli asi těžko,“ souhlasil Remus.

„Lucius?“ zamyslel se Severus. „Ve své nynější situaci by byl asi rád, že jeho jediný syn a poslední část jeho rodiny je naživu a v relativním pořádku.“

„Och,“ vydechl najednou vlkodlak. „Lucius je přece v Azkabanu. Přece musel vědět, že je tam zavřeli, i když to bylo jenom na pár hodin, než utekli.“

„Možné to je,“ souhlasil černovlasý muž.

„Jedno je jisté,“ uzavřel jejich debatu Sirius. „Ať jsou, kde jsou, Voldemort by se měl bát, až si ho najdou.“

„Souhlasím,“ zašklebil se Remus tak, až vyvstal jeho vnitřní vlk na povrch.

TBC
23.09.2011 19:43:27
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one