„No tak, Dudley, přidej,“ povzbuzoval ho Neville, který běžel o několik kroků před ním.

Tlustší hnědovlasý mladík funěl jako lokomotiva, ale v pomalém tempu nepolevoval. Slíbil si sobě i Harrymu, že jim pomůže dostat toho, kdo mu zabil rodiče.

„Hlavně pořádně dýchej,“ radil mu Nev. „Ať ti není špatně. Ještě to chvíli vydrž a pro dnešek s během končíme.“

„Sláva,“ vyrazil ze sebe mezi nádechy.

„Ale, nebrbli,“ zasmál se Iris. „Co jsme začali cvičit, shodil jsi už deset kilo. Za chvíli budeš ve formě.“

„Už nemůžu,“ vydechl Dudley a svalil se na trávník. Neville k němu okamžitě přiskočil a kontroloval ho, zda se mu nestalo něco vážnějšího. Ale mladík byl jen vyčerpaný. Přetočil ho na bok, aby se mu lépe dýchalo a začal mu masírovat nohy, aby mu neztuhly.

„Všechno bude v pořádku,“ uklidňoval ho.

„Neville, co se stalo?“ ozval se zahradou zděšený výkřik.

Iris se otočil po hlase a uviděl k nim běžet Harryho se zděšeným obličejem. Chápal ho, D byl poslední zbytek jeho rodiny. Proto vykřikl, aby ho uklidnil: „Nic se neděje, Pyro. Jen se vyčerpal. Trochu jsem to přehnal.“

„My jsme to přehnali,“ ozvalo se lapavě od Dudleyho.

„Ne,“ zarazil ho Nev. „Měl jsem vědět, že na tebe kladu velké nároky.“

„Opravdu je v pořádku?“ zeptal se Harry, když poklekl vedle bratrance.

„Je mi dobře, Harry,“ uklidňoval ho teď i D.

„Příště mě, tak neděste,“ huboval je oba dva. „A to jsem chtěl dneska jít k Ollivanderovi.“

„K Ollivanderovi?“ nechápal Dudley, kterému právě pomáhal Nev vstát.

„Tam se kupují hůlky,“ vysvětlil Iris.

„Jako že jednu dostanu?“ ujišťoval se Dursley.

„Jistě,“ usmál se Pyro. „Přece nebudeš kouzlit bez ní. To jde dost ztěžka. Navíc Merlin by se asi zlobil, když tě chce učit.“

„Merlin?“ podivili se oba mladíci.

„Přesně tak,“ přisvědčil Potter. To už všichni tři pomalu došli k francouzským dveřím, jež vedly do hradu. „Asi se nudí.“

„A kdy půjdeme?“ zeptal se Dudley, který se těšil jako malé dítě.

„Kam půjdete?“ ozval se Draco, který seděl v křesle a četl si knihu.

„Na Příčnou ulici,“ vysvětloval Harry. „Dudleymu pro hůlku.“

„Myslíš, že je to bezpečné?“ zajímal se Draco.

„Merlin chce Dudleyho začít učit co nejdříve,“ odůvodnil svoje rozhodnutí černovlasý mladík. „A navíc se chci podívat, jak se kouzelnický svět změnil.“

„Jak myslíš,“ ukončil Ice debatu na toto téma a znovu se začetl do své knihy.

„Půjdeš s námi?“ zajímal se Nev.

„Ne,“ odpověděl. „Budu hlídat hrad.“

„Dobře,“ zamyslel se Pyro. „Půjdeme se převléci a vyrazíme, ať jsme před večeří zpátky.“

„Čekat na vás nebudu,“ ozval se blonďák.

„To bychom ani nechtěli,“ zasmál se Dudley ode dveří.

 

„Páni,“ vydechl D a okolí kolem sebe hltal očima dítěte, které dostalo novou hračku.

„Taky jsem takto reagoval, když jsem sem přišel poprvé,“ usmál se Harry, který byl zamaskovaný pod kouzlem, tak aby ho nikdo nepoznal. Neville, který kráčel vedle něho, byl zamaskovaný stejně.

„Tomu i věřím,“ souhlasil D. I ten byl skryt pod kouzlem, ale jen jeho postava a vlasy, ostatní nechali být, tak jak narostl. V kouzelnickém světě ho přece nikdo neznal, tak proč se tím zabývat.

„Tak kam půjdeme prvně?“ zajímal se Iris.

„No,“ zamyslel se Harry. „Prvně mu ukážeme celou ulici a následně půjdeme k Ollivanderovi.“

„Výborně,“ usmál se Dudley a celý vzrušený se vydal k nejbližšímu obchodu. Harry s Nevem ho pomalu následovali s jemnými úsměvy na rtech. Věděli, že je nadšený, tak jako byli oni, když se sem dostali poprvé.

Nakonec po několika hodinách se ocitli před výlohou k obchodu s kouzelnickými hůlkami – Ollivander/ Výrobci kouzelnických hůlek od r. 382 př.Kr..

„Tak jsme tady,“ řekl černovlásek, kterého začali pomalinku bolet nohy.

„Vypadá tak,“ nevěděl D, co říct k zaprášené výloze a ošumělému nápisu.

„Staře, že,“ zašklebil se Iris. „To jsem si taky říkal. Ale pan Ollivander je skutečný odborník. To za chvíli uvidíš.“

„A co se bude dít?“ zajímal se trochu se strachem Dudley.

„To uvidíš, jdeme,“ zavelel Harry a otevřel dveře do obchodu. Kdesi vzadu jasně zacinkal zvonek.

„Hned jsem u vás,“ ozvalo se odněkud ze zadu mužským hlasem.

Dudley se mezitím rozhlížel kolem sebe a snažil se vstřebat okolní atmosféru, když se u pultu objevil starý muž s bílými vlasy.

„Přejte si,“ začal, ale když mu padl pohled na Harryho a Nevilla, zarazil se. Šáhl pod pult, vytáhl od tam hůlku a mávl s ní směrem ke dveřím. Oba chlapci ztuhli a čekali na starcův další krok. Nemuseli čekat dlouho: „Pane Pottere, pane Longbottome, jaké milé překvapení. Můžete zrušit své kouzla, krámek je dobře chráněn proti zvědavcům z venku.“

Oba chlapci stáhli svá kouzla a zvědavě se dívali na pana Ollivandera.

„Jak jste nás poznal?“ zajímal se Harry.

„Vaše magické signatury se změnily,“ odpověděl. „ale ne o tolik, abych podle nich nepoznal majitele, kterým jsem už jednou prodal hůlky.“

„Které jsou nenávratně zničené,“ ucedil Nev vztekle, až se trochu zachvěla zem.

Ollivander se pozorněji zadíval na Nevilla, než řekl: „Pozoruhodné. Tušil jsem, už když jsem vás poprvé spatřil, pane Pottere, že budete velmi silný. Ale že i tady pan Longbottom. To je trochu překvapení.“

„Černé řetězy,“ řekl Iris dvě slova.

Muž se prudce nadechl: „To ovšem dost vysvětluje.“

„Přišli jsme pro hůlku,“ vložil se Harry.

Nato se pan Ollivander zadíval na jeho bratrance a řekl: „Tak to jsem neviděl přicházet.“

„To nikdo,“ ucedil Pyro, který pochopil, co tím chtěl muž říct.

„Pojďte blíž, pane?“ nechal vyznít do ztracena.

„Dursley,“ dokončil D.

„Výborně,“ usmál se muž. „Takže pane Dursley přistupte blíže.“

Když mladík přešel blíže k pultu, mávl muž hůlkou, odkaď si vyletěl krejčovský metr a začal měřit Dudleyho od hlavy k patě. Celou dobu si Ollivander mumlal něco pod vousy.

„Zajímavé, zajímavé,“ řekl nakonec, když nechal metr padnout k mladíkovým nohám. „Velice zajímavé.“ Tleskl rukama: „Tak začneme. Nejprve ebenovou s jednorožcem.“

Podal ji Dudleymu a čekal, co se stane. Bohužel naprosto nic. Což muže velice potěšilo: „Výborně. To bude velmi těžké.“

Asi další půl hodinu zkoušel D jednu hůlku za druhou. Ollivander sundával jednu krabičku za druhou a jeho tvář vyjadřovala čím dál větší nadšení.

„Jste velice těžký zákazník, pane Dursley,“ řekl mu vesele. „Ale to je dobře, to je dobře.“

Ostatní dva hoši postávali opodál a se zájmem pozorovali, co se děje.

„Zvláštní,“ utrousil Nev.

„Merlin to bude chtít slyšet,“ usoudil Harry tiše.

„To určitě,“ souhlasil hnědovlásek.

Pan Ollivander zrovna sundával z poliček jednu z hůlek, které se nacházeli přímo za pultem, když se zarazil a zamyslel se. Nato dal krabičku zpátky, slezl ze žebříku a řekl: „A proč ne.“

A zmizel kdesi vzadu.

Všichni tři chlapci se po sobě podívali a Harry na Dudleyho tázavý pohled pokrčil rameny. Ani on netušil, co se děje.

„Třeba pro mě hůlku nemá,“ řekl smutně D a rozhlédl se kolem.

„Neboj,“ ujišťoval ho Iris. „Určitě nějakou najde.“

„V nejhorším případě vyzkoušíme celý krámek,“ zasmál se Harry.

„To nebude nutné, pane Pottere,“ vyšel zpoza skříněk pan Ollivander a v rukou svíral velmi starou a ohmatanou krabičku ze dřeva. „Toto je jedna z nejvzácnějších hůlek, kterou mám ve svém obchodě. Vyrobil ji můj prapředek v dobách zakladatelů Bradavic. Má dvanáct palců a je ze dřeva bílého javoru. V jejím jádře je pírko z křídel gryfina, což je hodně vzácné.“

„Proč zrovna z gryfina?“ zeptal se Neville.

„Nevím co mého předka vedle k tomuto rozhodnutí,“ pokrčil starý muž rameny. „Právě proto je tato hůlka tak vzácná. Gryfinové jsou velmi plachá stvoření, získat ono pírko muselo být krajně namáhavé.“

 „Tak, pane Dursley, zkuste ji,“ vyzval ho Ollivander a nabídl mu otevřenou krabičku. Uvnitř ležela na zeleném sametu krásně vyřezávaná bílá hůlka, jejíž držadlo bylo vystylizováno do podoby gryfa.

D natáhl ruku a jemně přejel po ní prsty. Celým jeho tělem projelo jakoby elektrický proud, tudíž sevřel prsty kolem držadla a pomalu ji zvedl z jejího lůžka. Všem v místnosti bylo jasné, že tato hůlka si právě vybrala svého vlastníka. Kolem mladíka se jemně obtočila magie, než z hůlky vyprskly jemně zelené jiskry.

„Že by Zmijozel?“ zamyslel se tiše Neville, při pohledu na zelené jiskry.

„To bude mít Draco radost,“ zašklebil se Harry.

„Velice zajímavě, pane Dursley,“ promluvil znovu Ollivander, když viděl, že hůlka našla svého majitele. „Toto je opravdu mocná hůlka. A vy musíte mít velmi silnou magii, můžeme od vás čekat velké věci.“

„To už jsem někde slyšel,“ zamumlal si pro sebe Pyro. Přistoupil k pultu a zeptal se: „Kolik za ní chcete?“

„Nic, pane Pottere,“ zavrtěl Ollivander hlavou. „Můj předek jasně řekl, že chce, až tato hůlka najde majitele, tak ji mu máme dát zadarmo. Zvláštní přání, ale já ho vyplním.“

„Děkuji, pane Ollivandere,“ poděkoval D slušně, ale oči se ze své hůlky nespustil. Nikdo se mu nedivil.

„Mimochodem, chlapci,“ promluvil znovu starý muž. „Mám pro vás takové menší překvapení.“

„Cože?“ nechápal Iris a přistoupil blíže.

„Moment,“ řekl muž a zmizel kamsi dozadu. Za chvíli se vrátil a nesl s sebou nevelkou obdélníkovou krabici. Obřadně ji položil na pult, zadíval se na dva mladíky před sebou a jediným pohybem odklopil víko.

„Och,“ vyrazil ze sebe Harry staženým hlasem. Přímo před ním v krabici ležely na černém sametu tři hůlky. Černovlásek okamžitě poznal svoji hůlku, která měla jádro z péra fénixe.

„To přece není možné,“ vydechl Neville a jemně přejel prsty po své hůlce. „Jsou spravené. Jak to?“

„Ministerstvo je chtělo zničit,“ vysvětloval Ollivander a nechal je pomazlit se s jejich hůlkami. „Ale vznesl jsem na ně nárok. Všechny tři jsou vrcholem mé práce, nemohl jsem je jenom tak nechat zničit. Odnesl jsem si je sem a spravil. Nutno dodat, že to netrvalo dlouho. Jsou nasáklé vaší magií, jak jsme mohli všichni cítit v síni Starostolce.“

Pan Ollivander nechal doznít svoje slova, než znovu promluvil. „Chcete si je vzít?“

„Já,“ zarazil se Harry. Tak moc ji chtěl mít u sebe, ale zároveň věděl, že tady je v bezpečí.

„Necháme je u vás v úschově,“ řekl Neville tichým hlasem. „U vás jsou v bezpečí.“

„Dobrá,“ usmál se jemně a krabici tiše zavřel. Viděl, jak se v očích obou mladíků mihl smutek, a věděl, že udělal dobře, když spravil jejich hůlky. Nato řekl: „Měli byste jít, než někdo zjistí, kdo jste.“

„Děkujeme,“ pronesl Pyro s pohnutým hlasem.

„Nemáte zač, pane Pottere,“ usmál se muž. „Ale teď už běžte.“

„Sbohem,“ ozvalo se trojhlasně.

„Nashledanou,“ rozloučil se s nimi.

 

„Tak jak to probíhalo?“ zajímal se Draco po jejich návratu do hradu.

„Velmi zajímavé odpoledne,“ odpověděl Harry a promítl blonďákovi události dnešního odpoledne.

„Moje hůlka?“ vyrazil ze sebe šokovaný.

„Ano,“ souhlasil Nev vesele. „U Ollivandera jsou v bezpečí.“

„Souhlasím,“ usmál se Draco. Nato se otočil na Dudleyho a řekl: „Tak se pochlub.“

D okamžitě zalovil v oblečení a vytasil se s bílou hůlkou. Nastavil ji Dracovi, aby se na ní mohl podívat.

„Mohu?“ zeptal se Malfoy a naznačil, jestli si ji může vzít.

„Jistě,“ odpověděl okamžitě.

Blonďatý mladík si vzal z Dudleyho dlaně opatrně hůlku a zvědavě ji zkoumal: „Zvláštní.“

„Ano, je opravdu jedinečná,“ souhlasil Harry. Usadil se do křesla a nalil si čaj z konvice, která byla pod ohřívacím kouzlem.

„Taky jak dlouho to trvalo, než si ho vybrala,“ přidal se Nev a následoval Pyrova příkladu. Usedl do křesla a vychutnával si čaj.

„Půjdu ji ukázat Merlinovi,“ řekl šťastně Dudley. Převzal si od Draca zpět svou hůlku a vyřítil se z místnosti.

„Jak malé dítě,“ utrousil Ice uštěpačně.

„Pochybuju, že jsi byl jiný,“ ucedil pro změnu Harry a upil ze šálku s čajem. „Mimochodem, co bude k večeři?“

„Netuším,“ odpověděl Draco. Usadil se svého křesla, nalil si trochu čaje a znovu otevřel nedočtenou knihu.

TBC
30.09.2011 12:53:39
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one