malé info na úvod, příštích 14 dní žádné aktualizace, odjíždím mimo republiku, tak až se zase vrátím, tak budou další kapitolky -D

„Vím, Dudley, že to pro tebe bude složitější, ale spolu to zvládneme,“ usmál se Merlin na hnědovlasého mladíka, který seděl před jeho obrazem a tvářil se mírně nervózně. „Než začneme, máš nějaké otázky?“

„Spoustu,“ ušklíbl se Dudley a Merlinovi připomněl Salazara.

„Tak se ptej!“ vyzval ho.

„Nechápu, jak se to všechno vůbec přihodilo,“ povzdechl si Dudley. I když už to společně s kluky i zakladateli Bradavic probírali několikrát ze všech stran, pořád mu to jaksi nedocházelo. A taky se v něm příčila výchova, kterou mu otec s matkou věnovali, co se týkalo magie. Jedna jeho část říkala, že je špatná, ale druhá část jí vítala. Vždyť mu přece zachránila život. Tedy ona a Neville, za co mu byl velmi vděčný. Při vzpomínce na rodiče se mu stáhlo hrdlo a před očima se mu mihlo několik vzpomínek, které by nejradši neměl. Neville společně s Dracem mu sice zablokovali přístup k některým opravdu zlým vzpomínkám, ale i tak si na něco občas vzpomněl.

„Věřím, že jsi vystrašený.“

„Vystrašený není to správné slovo, které bych použil,“ odvětil lehce. „Spíš nervózní.“ Na chvíli se odmlčel, než se zeptal: „Když se naučím kouzla a svoji magii ovládat rychle a dobře, nechají mě kluci pomoc jim?“

„Jak to myslíš?“

„V boji proti,“ zarazil se Dudley. Zhluboka se nadechl, než pokračoval: „Chci jim pomoc zničit toho, kdo mi zabil rodinu a Harrymu taky.“

„Chlapče,“ povzdechl si starý muž na obraze. „Pomsta není tou správnou věcí, na kterou by ses teď měl upnout.“

„Nechci se mstít,“ namítl mladý Dursley. „Jen chci pro rodiče trochu spravedlnosti.“

„Dobrá,“ ustoupil Merlin v rámci zachování klidu. „A k tvojí otázce, myslím, že by ses jich měl zeptat, oni ti spíše dají odpověď než já.“

„Zkusím to,“ kývl na znamení, že rozumí.

„Výborně,“ usmál se stařec. Zamnul si ruce a spustil: „Než začneme se samotným kouzlením, musíš pochopit základy.“

Z několika hodinové přednášky o začátcích kouzel ho zachránil až příchod Harryho. Ten se musel smát, když uviděl bratrancovu tvář, která nesla stopy nudy.

„Merline, už ho pusť,“ zašklebil se na svého předka. Mávl rukou směrem k Dudleymu a řekl: „Ten chudák už tě vůbec neposlouchá.“

Starý muž si až teď pozorněji prohlédl svého žáka, než si povzdychl, promnul si oči a řekl: „Vezmi ho ven, ať se mu prokysličí mozek. A Dudley, zítra ve stejnou dobu.“

Chlapci zmizeli z místnosti dřív, než bys řekl famfrpál. Merlin se musel jenom jemně usmát, jelikož si vzpomněl na svá mladá léta, která už byla dávno pryč.

„Děje se něco, tati?“ ozvalo se z vedlejšího obrazu jemným ženským hlasem.

Merlin podle hlasu poznal svou dceru Rowenu, otočil se jejím směrem a pronesl: „Ne, nic dítě. Proč myslíš, že mi něco je?“

„Měl jsi trochu unavený výraz.“

„Jen jsem si vzpomněl na svoje mladá léta, která už jsou dávno pryč,“ zasmál se jemně, aby trochu odlehčil situaci.

„Ale, tati,“ povzdechla si Rowena a přesunula se na jeho obraz, kde ho objala. „Jsi přece v nejlepších letech. Vůbec nejsi starý.“

„Lichotky,“ zašklebil se muž. Další otázkou se pokusil změnit téma rozhovoru: „A kam jste všichni zmizeli? Myslel jsem, že se budete chtít podílet na výuce našeho potomka, který přišel k magii jako slepý k houslím.“

„Tato mudlovská přirovnání mi k tobě moc nesedí,“ zasmála se jeho dcera zvonivým smíchem. „Ale k tvé otázce. Chtěli jsme vám dát trochu soukromí, abys mu všechno vysvětlil.“

„Takže jste na mě nechali tu nejnudnější část,“ zavrčel Merlin trochu naštvaně. „A vy pak budete ti, co ho učí ty zábavné věci, zatím co já budu ten nudný.“

„Ale,“ zašklebila se dcera Isabel Havraspárské. „Ty víš moc dobře, že to tak není.“

„Pch,“ odfrkl si její otec a opustil svůj obraz, aby se taky trochu prošel po hradě.

 

„Remi, já se nudím,“ zavrčel Sirius ze svého místa v křesle u okna. Na klíně měl rozečtenou knihu a tvářil se všelijak.

Vlkodlak zvedl hlavu od své knihy, aby se podíval na svého nejstaršího přítele, pak si povzdechl a řekl: „To my všichni, Siriusi.“

„Jenže, ty můžeš aspoň ven a schůze toho blbého řádu,“ protestoval vehementně. „Já musím předstírat, že jsem mrtvý, abych nevzbudil moc pozornosti.“

„Siriusi,“ začal Remus znovu, ale dál se nedostal, jelikož do místnosti vešel Severus Snape. Jedním pohledem zhodnotil celou situaci, než se ušklíbl a řekl: „Ale copak, Remusi, štěně zlobí?“

„Hele, Srabusi,“ zavrčel Black. Zároveň odložil knihu na stolek vedle křesla a chystal se vstát, ale Lupinova slova ho zastavila.

„Nechte toho oba!“ zavrčel Remus a v jeho hlase byl slyšet vlk, který se v něm probouzel pouze při úplňku. Ale on byl poslední dobou ve velkém stresu, takže se vlkodlak v jeho těle projevoval častěji. „Je mi úplně jedno, že jste oba zastydli v pubertě, ale já už toho mám dost. Harry i s Nevillem a Dracem jsou Merlin ví kde, mohlo se jim stát Merlin ví co a vy se chováte jako malé děti. Ty Siriusi, bys jim měl být vděčný, že tě vytáhly z toho Oblouku, ale ty místo toho pořád brečíš, jak se nudíš. Dursleyovi, sice ne moc dobrou rodinu, ale Harryho jedinou rodinu, umučili a zřejmě zabili, i když pro tu smrt nemáme důkaz. Je mi jedno, jak ale naučte se spolu vycházet.“

S každým dalším slovem se síla jeho hlasu zvyšovala, až při poslední větě křičel. Nutno dodat, že Sirius i Severus na něho koukali s otevřenou pusou. Takového ho neznali. Když Lupin skončil se svým proslovem a uviděl, že to na nich nenechalo moc stop, odfrkl si a odpochodoval z místnosti.

Black se díval za svým přítelem, načež se otočil tváří k profesorovi lektvarů a zeptal se: „Co to mělo být?“

Snape si povzdechl a sedl si do křesla, které uvolnil Remus, a odpověděl: „Je ve stresu.“

„To my všichni.“

„Nebyls tam,“ odsekl Severus.

„Kde?“

„V Zobí ulici,“ odpověděl. „Ten zmar a smrt, která byla všude kolem. Hrůza.“

„Myslíš,“ zarazil se Sirius a polkl. „Myslíš, že jsou v pořádku?“

„V to doufám,“ povzdechl si Severus.

 

„Musíš se soustředit,“ poučoval Dudleyho Merlin při další hodině magie, kterou spolu měli.

Mladík stál před obrazem, aby měl stařec na něm lepší výhled, v jedné ruce hůlku a na stolku před ním bílé pírko.

„Wingardium levoisa,“ pronesl Dudley jasně a zřetelně a přitom mávl hůlkou ve správném pohybu. Chvíli se nic nedělo, ale nakonec se bílé pírko neslyšně zvedlo ze stolu. Dudleyho tvář se celá rozzářila nad tímto výkonem. Taky aby ne, bylo to jeho první povedené kouzlo.

„Výborně,“ jásal muž spolu s ním.

„Jsi dobrý,“ ozvalo se z vedlejšího obrazu, který patřil Helze.

Mladík se podíval na svou předkyni a usmál se vesele: „Dokázal jsem to.“

„Ano, to dokázal,“ zasmála se spolu s ním a dokonce mu zatleskala.

„Copak se tady děje?“ ozvalo se ode dveří chlapeckým hlasem.

Všichni přítomní v místnosti, ať už byli namalovaní nebo živí, se otočili ke dveřím, aby se podívali, kdo to přišel. Ve dveřích stál Neville se zvědavým výrazem ve tváři.

„Dudleymu už to začíná jít,“ odpověděla mu Helga s úsměvem.

„Opravdu?“

„Tak mu to ukaž,“ povzbuzovala Dudleyho žena v obraze.

Mladík zčervenal a moc se mu do toho nechtělo. Až povzbuzení od samotného Nevilla ho dokopalo k předvedení samotného kouzla pro publikum. Za svůj výkon se dočkal pochvaly ze strany hnědovlasého Nebelvíra.

 

Harry seděl venku v zahradě na pohodlné dřevěné lavičce, která byla umístněna pod velkým stromem, a díval se na náhrobky svých příbuzných, které se pyšně tyčily před ním, jako připomínka minulých činů. Z jeho zamyšlení ho vytrhl až příchod blonďatého Zmijozela. Ten se tiše usadil vedle něho a dlouhou chvíli nic neříkal.

Nakonec ticho přerušil až Harry: „Děje se něco?“

Draco si povzdechl, než řekl: „Nevím. Mám jen takový divný pocit. Nic určitého.“

„Nějaké sny?“ zeptal se Pyro zvědavě.

„Nejsem si jistý,“ pokrčil druhý mladík rameny. „Občas se vzbudím uprostřed noci a mám pocit, že bych si měl na něco vzpomenout, ale nevím na co. Nakonec znovu usnu.“

Černovlásek odvětil: „Nech tomu čas. Možná, že to vykrystalizuje samo.“

„Nebo to bude něco velkého,“ zašklebil se Ice naoplátku.

„Jen to ne,“ zašklebil se Harry taky, aby trochu odlehčil situaci. Ale moc lehko mu nebylo. Když Draco říkal, že se mu něco nezdá, tak to bylo dost špatné. Naposledy je všechny zatkli za vraždu a poslali do vězení.

 

Několik dalších týdnů probíhalo ve stejném tempu. Dudley denně cvičil s Merlinem kouzla, z těchto hodin ho pokaždé zachránil některý ze tří mladíků, kteří jako další obývali hrad. Nutno dodat, že to Dudleymu vůbec nevadilo. Přece jenom učit se celý den je otrava.

Mezitím se zbylí tři mladíci pod pečlivým dohledem zbylých zakladatelů hradu a Bradavic cvičili pro nadcházející boj s Voldemortem a jeho armádou Smrtijedů.

TBC
08.10.2011 19:19:26
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one