„A jak to bylo s Morganou?“ zajímal se Dudley, když seděl v portrétním sále a mluvil s Merlinem. Zakladatelé Bradavic se toulali po hradě v jiných obrazech, takže byli sami.

„Jak to myslíš?“ odpověděl stříbrovlasý muž otázkou.

„No, i mudlové ví o Morganě,“ vysvětloval mladík. „Jen nevím, jestli se tato verze shoduje s originálem.“

„A co říkají?“

„Že jste byli s Morganou nepřátelé.“

„Bylo to trochu jinak,“ zavřel stařec oči, jak si zavzpomínal. Načež oči otevřel, zadíval se na Dudleyho a řekl: „Je to příběh mého života.“

„Ne,“ zarazil ho. „Nemluv o tom. Je vidět, že tě to ještě bolí.“

Merlin zakroutil hlavou a pronesl: „Ne, je načase, aby to někdo slyšel.“ Na chvíli se odmlčel, aby si utřídil myšlenky, než znovu pokračoval: „S Morganou jsme byli přátelé od dětství, vyrostli jsme spolu. Tenkrát se magie nikde nevyučovala, Mistři tohoto umění cestovali po světě, aby si našli učně.“

„To muselo být náročné,“ vložil se D s poznámkou.

„Ano, to ano,“ souhlasil Merlin s jemným úsměvem na rtech. „Bylo mi asi jedenáct, když do naší vesnice přišel podivný muž. Chvíli se zdržel a pozoroval nás děti. Jeden večer jsem přišel domů a on tam seděl v kuchyni s mou matkou a otcem. Následně mi řekl, že ze mě cítí magii a že by mě vzal do učení. Souhlasil jsem, a ještě tu noc jsem s ním musel odejít. Morganě jsem nechal u matky vzkaz.“

„Musela být zklamaná, že ses s ní nerozloučil,“ nadhodil hnědovlasý mladík, jenž seděl v pohodlném křesle, upíjel čaj a naslouchal největšímu kouzelníkovi všech dob, jak vypráví příběh svého života.

„Ano, to byla,“ souhlasil Merlin. „Učení trvalo deset let, když jsem odcházel od svého Mistra, bylo mi jednadvacet. Za ty roky jsem si s Morganou vyměnili mnoho dopisu, ale nemohlo to nahradit osobní kontakt. Strašně jsem se na naše setkání těšil. Po návratu do rodné vesnice jsem se přivítal s rodiči a okamžitě jsem se ji vydal hledat. Ani v nejdivočejších snech jsem nebyl připraven na to, jak se za ta léta změnila.“

„Cože?“

„Opouštěl jsem děvčátko,“ vysvětloval. „a po svém návratu jsem našel překrásnou ženu s rudými vlasy a neuvěřitelně modrýma očima. Na první pohled jsem se do ní zamiloval, ale nebyl jsem sám. Všichni mladící, i někteří starší muži, z okolí jí nadbíhali ze všech stran. Ale ona si je držela od těla. Dokážeš si představit, jak musel můj příjezd zčeřit vody, jelikož se mi okamžitě vrhla kolem krku a radostí se rozplakala z našeho setkání po letech.“

„Museli být žárlivostí bez sebe,“ zašklebil se Dudley.

„Bylo to skoro už rok, co jsem se vrátil do vesnice, když jí projížděl hnědovlasý mladík. I já jsem musel uznat, že je velmi pohledný. Vysoký, dlouhé vlasy svázané do silného copu, veselé oříškové oči a přátelská povaha. Morgana z něho nemohla spustit svoje oči.“ 

„Zamilovala se do něho?“ zeptal se mladík.

„Ano, na první pohled,“ odpověděl muž z portrétu.

„A co ty?“ přišel D s další otázkou. „Byl jsi do ní zamilovaný a teď přišel další muž. Musel jsi být žárlivostí bez sebe.“

„To ano,“ souhlasil Merlin. „Ale taky jsem chtěl, aby byla Morgana šťastná. A i kdyby to bylo s jiným mužem.“

„To bych asi nedokázal,“ sklonil Dursley hlavu.

„Každý jsme nějaký,“ souhlasil stařec. „Ale abych pokračoval. Owen, tak se ten muž jmenoval, se ve vesnici usadil, jelikož i on se do Morgany zamiloval. Za pár měsíců se chystala svatba. I když jsem byl zklamaný, že si vybrala jeho, byl jsem za ní rád.“

Dudley si všiml, že muži najednou ztvrdly rysy, tak se zeptal: „Co se stalo?“

„Dva dny před svatbou mě zavolali do vedlejší vesnice, kvůli nějaké kletbě. Musel jsem jet, ale Morganě jsem při loučení slíbil, že to na svatbu stihnu. Bohužel jsem přijel o pár hodin pozdě.“

Stařec se odmlčel, v jeho očích byl vidět vztek a smutek i po těch letech, co se to událo. Dudley ho nenutil k pokračování, tušil, že se musel stát něco hrozného, když ho to tížilo i po tolika letch.

„Nikdy si to neodpustím,“ promluvil nakonec. „Kdybych tam byl, mohlo to dopadnout jinak. Do vesnice jsem se vrátil až tři hodny po začátku obřadu. Spěchal jsem hlavní cestou přes vesnici do domu, kde se tyto obřady vykonávaly. Byl jsem tak rozčílený, že jedu pozdě, že jsem si nevšiml, že nikde není vidět ani živáčka. Vstoupil jsem do budovy a zůstal jsem šokem stát.“

Muži si zlomil emocemi hlas, ale po chvíli pokračoval: „Všichni byli mrtví.“

„Bože!“ vydechl hoch zděšeně. „Všichni?“

„Byl jsem v šoku. Nevěřícně jsem se díval kolem sebe a klopýtal jsem uličkou mezi židlemi, abych se dostal k oltáři, kde se konal samotný svazovací obřad. Díval jsem se kolem sebe, ale nikde jsem neviděl živou duši. Jen mrtvé a krev. U oltáře jsem jako prvního našel Owena, byl skoro vykuchaný, jak byl útok mečem prudký. Zoufale jsem hledal dál.“

„Hledal jsi Morganu, že?“

„Ano,“ přikývl. „A taky jsem ji našel. Ležela za oltářem. Zakrvácená a nahá.“

„Nahá,“ zakuckal se Dudley čajem. „Snad…“

„Ano,“ zavřel Merlin oči. A najednou bylo vidět, jak je starý. „Poklekl jsem u ní a okamžitě jsem si všiml, že ještě žije. Stáhl jsem si plášť a zabalil jsem ji do něj. Sice jsem netušil jaká má vnitřní zranění, ale musel jsem jí odtam dostat. A sebe taky. Vyšel jsem z domu a bez ohlédnutí jsem kráčel k jejímu domku. Byl jsem tak rozčílený, že jsem si ani neuvědomil, že jsem zapálil budovu pro obřady. To jsem zjistil až druhý den.“

„Nedivím se. Já bych asi vyhodil celou vesnici dopovětří.“

„Uložil jsem ji do její postele,“ vyprávěl dál svůj příběh. „Ošetřil její nejvážnější zranění, pak jsem se zhroutil do křesla, jež jsem si přivolal k jejímu lůžku. Asi hodinu jsem se přesvědčoval a nakonec jsem použil Nitrozpyt.“

„V jejím stavu?“ divil se D. „Mohl jsi ji zabít.“

„Musel jsem vědět, co se stalo. Prostě musel. Ponořil jsem se do jejího podvědomí a hledal jsem. K mému překvapení a vzteku jsem viděl, jak bývalí nápadníci Morgany vtrhli do budovy, zabili všechny, kteří se jim postavili do cesty. Brutálně zabili Owena a ….a… ublížili Morganě. Viděl jsem, jak se smáli, když křičela, prosila a plakala. A pak ji tam nechali zemřít.“

Na to Dudley nic neřekl, ale v očích se mu zaleskly slzy, jelikož emoce v Merlinově hlase byly moc i na něj.

„A taky jsem zjistil něco dalšího,“ pokračoval roztřeseným hlasem. „Zjistil jsem, že i Morgana má v sobě magii.“

„Tak proč jí nepomohla? Mohla je všechny proměnit v prach.“

„Její magie chránila, to co Morgana chtěla ochránit nejvíce. Svoje dítě, jejž zplodila s Owenem. Byla měsíc těhotná.“

„Obětovala se pro dítě,“ zalapal mladý Dursley po dechu.

„Ano,“ potvrdil mu jeho teorii. „Asi o den později se Morgana probrala a já nemohl být šťastnější. Podívala se na mě, poté z okna a rozplakala se. Chtěl jsem jí obejmout, ale nevěděl jsem, zda bych mohl, potom všem co zažila. Ale vyřešila to za mě, jelikož mě popadla za ruku a přitiskla se mi na hruď a plakala a plakala. Já za chvíli plakal s ní a nedělal jsem nic jiného než, že jsem se omlouval. “

Na chvíli se zarazil, aby dostal emoce pod kontrolu, než pokračoval: „Proplakala se do spánku a já se vydal za pomstou. Během jediné noci jsem vyhledal a zabil, velmi bolestivou smrtí, všech osm mužů, kteří to všechno způsobili.“

„Taky bych se pomstil. Myslím, že všichni by si šli pro pomstu.“

„Asi ano,“ souhlasil Merlin. „Nic jsem jí neřekl, ale okamžitě to na mě poznala. Hned věděla, že jsem je všechny zabil. Kupodivu nic k tomu neřekla, jen se smutně dívala. Za další dva dny jsme naši rodnou vesnici opustili navždy, nikdy jsme se do ní už nevrátili. Přinášela jen špatné vzpomínky.“

„To se nedivím.“

„Usídlili jsme se několik desítek kilometrů daleko,“ pokračoval Merlin dál ve svém příběhu. „Pronajali jsme si malý domek a Morgana každým dnem jenom kvetla do mateřství. Ale nikdy se nesmířila s tím, co se stalo. A já taky ne. Uběhlo osm měsíců, porod se blížil a já byl čím dál víc nervózní. Nakonec se narodil krásný chlapeček, bez jakýchkoliv komplikací.“

„Jak ho pojmenovala,“ zeptal se Dudley.

„Arthur.“

„Artuš,“ zakoktal se D. „Jako král Artuš a rytíři kulatého stolu?“

„To je ta mudlovská část?“ zajímal se Merlin.

„Ano.“

„Bohužel tě musím zklamat, Dudley,“ usmál se smutně muž v obraze. „To je jen pohádka.“

„Škoda,“ povzdechl si mladík. „Bylo to celkem romantické.“

„Jednou mi to musíš povykládat,“ rozhodlo se. „Jakmile uběhlo šestinedělí, Morgana mě opustila. Zmizela během jedné klidné noci a nechala po sobě jen vzkaz, ve kterém stálo, ať ji nehledám, a že děkuje za všechno.“

„Hledal jsi ji?“ zeptal se ho.

„Ne, bylo to její přání,“ odpověděl. „Nikdy jsem ji pak už neviděl. Ji ani Arthura.“

„To muselo bolet,“ zesmutněl Dudley.

„To ano, ale možná že když se na mě podívala, viděla znovu a znovu, co se stalo. To, co jsem způsobil. Šel jsem dál životem. Od svého Mistra, jsem se naučil připravit lektvar, který dokáže prodloužit život, ale ne dát nesmrtelnost. Celkově se dá použít na jednoho člověka dvakrát, pak ztrácí svou schopnost.“

„O kolik prodlouží život?“ zajímal se D.

„O jedno století.“

„Páni,“ vydechl hoch nevěřícně.

„Ano, je to neuvěřitelné,“ usmál se Merlin. „Během mého putování staletími jsem potkal čtyři krásné ženy a zplodil čtyři potomky. Bohužel u každého porodu ona žena zemřela.“

„To mluvíš o Zakladatelích?“

„Ano,“ odpověděl. „Elizabeth Zmijozelská z Nížin, Isabel Havrspárská z Vrchoviny, Mirabel z Nebelvírského rodu a Konstance z rodu Mrzimorských z Vysočiny. Jediné, co mi po nich zbylo, byli čtyři nádherné děti. Nadané magií, které jsem mohl učit, a které mi dělali jenom radost. Ve chvíli, kdy jsem je naučil vše, co jsem znal, tak jsem se odebral k věčnému spánku.“

„Tati,“ ozvalo se jemným ženským hlasem. „To tady chudáka Dudleyho nudíš celou dobu?“

„Nenudí,“ ujišťoval Helgu D. Chvíli se bavil s potomkem Konstance z rodu Mrzimorských, než se nenápadně naklonil a zeptal se: „Vyprávěls jim to někdy?“

„Ne. A doufám, že to zůstane mezi námi.“

„Jsem jako hrob,“ slíbil Dudley a zapředl se do hovoru s Merlinovými dětmi.

 

„Jak ti to jde s Merlinem?“ zajímal se Harry u večeře. On se společně s Dracem celý den věnoval nicnedělání. Na rozdíl od Nevilla, který strávil celý den až po lokty zahrabaný v hlíně na zahradě, kde opečovával své drahé květiny.

„No, jak se to vezme,“ odpověděl D a nandal si trochu brambor k holandskému řízku, který

dnes večer speciálně pro něho připravili skřítci. „Něco mi jde, ale u něčeho vyloženě plavu.“

„Co lektvary?“ zeptal se Draco, který se šklebil na svou porci jídla. Bylo to vyloženě mudlovské jídlo, takže z něho nebyl příliš unesen, ale i přesto se chopil vidličky a okusil. Vložil si sousto do úst a chvíli žvýkal, než usoudil, že to k jídlu je.

„Ty mi moc nejdou,“ přiznal se Dudley rozpačitě. „Nějak nedokážu pochopit to míchání po směru ručiček a pak proti směru a takové ty věci.“

„To bude v rodině,“ ušklíbl se blonďák.

„Cože?“ nechápal Dudley.

„No,“ zašklebil se Ice směrem k Harrymu a Dudleymu. „Ani tady Harry v lektvarech nevyniká a ani ty taky ne.“

„Moc vtipné,“ zavrčel Harry od své večeře. Ice jen pokrčil rameny a vrátil se ke svému večernímu jídlu. Neville se celou tu dobu usmíval pod vousy a věnoval se své večeři.

 

„No tak, D, snaž se trochu!“ povzbuzoval Godrik Dudleyho jeho přezdívkou.

Mladík stál uprostřed sálu s portréty a snažil se vykouzlit patrona.

„Musíš myslet na něco opravdu šťastného,“ přidala se Helga. „Copak ti to otec nevysvětlil?“

„Děti!“ zavrčel vztekle Merlin. „Učím ho já nebo vy? Běžte si najít vlastního učedníka.“

„Ale, tati,“ ozvala se Rowena nevině. „přece bys nebyl lakomý. Musíš nám ho občas půjčit.“

„Hele, nejsem věc,“ přidal se do rozhovoru Dudley trochu nelibě. „A navíc, snažím se tady, co mi síly stačí, ale pořád mi to nejde.“

„Chce to čas,“ uklidňoval ho Merlin. „Tady Godrik nedokázal patrona vyčarovat ani v pětadvaceti letech.“

„Otče!“ vykřikl onen muž v portrétu dotčeně.

„Co?“ pokrčil stařec rameny. „Je to pravda.“

„Ale nemusíš to všude vytrubovat,“ ufrkl si.

Merlin znovu pokrčil rameny a soustředil se zpátky na svého žáka: „Vykouzlit patrona, který dokáže odehnat mozkomory, je velmi těžké. I ti největší z kouzelníků mají s tímto kouzlem problémy.“

„Na rozdíl od Harryho,“ zavrčel D. „Ten to svedl už ve třetím ročníku.“

„Hmm, no,“ zrozpačitěl muž. „Harry byl vždycky trochu zvláštní.“

„Trochu,“ ufrkl si Dudley. Narovnal se, zavřel oči a pátral po opravdu šťastné vzpomínce. Promítal si všechny vzpomínky, které měl na rodiče či kamarády a hledal tu pravou. Nakonec na jednu narazil a řekl si, že by mohla stačit. Soustředil se na ni, nechal se jí prostoupit, otevřel oči a pevným hlasem, který neuznával selhání, řekl: „Expecto patronum!“

Z jeho hůlky, kterou pevně svíral v dlani, vyšla stříbrná mlha, obtáčela se kolem něho, než se zformovala do tvaru zvířete. Bujně pohodil hlavou, na které sedělo mohutné paroží.

„Jelen?“ zamrkala Helga. „Ale to je přece patron Harryho.“

„Už ne,“ ozvalo se ode dveří.

Všichni se tam podívali a uviděli vcházet Harryho s úsměvem na rtech. Došel až k Dudleymu, prohlédl si jelena, než se usmál: „Dvanácterák. Myslím, že je v dobrých rukou.“

Nato natáhl ruku a pohladil jelena po nozdrách: „Bude se mi stýskat, příteli. Ale D se o tebe postará.“

Poté se patron rozplynul. Dudley se podíval na Harryho a zeptal se: „A jaký je tvůj patron?“

„Fénix,“ odpověděl černovlásek. „Ale pro dnešek to už stačí. Jdeme si zahrát famfrpál, teda jestli se nám podaří přesvědčit Neva.“

„Tak a je po učení,“ povzdychl si Merlin, když se za chlapci zavřely dveře.

TBC
28.10.2011 17:56:35
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one