tak tady je ta druhá slíbená kapitolka, jenom prosím o schovívavost není jsou ještě opraveny všechny chyby :-D

Dudley seděl v místnosti s portréty velkých mágu historie a mluvil s Merlinem, svým vlastním předkem.

„Nevím, jestli je to vůbec možné,“ pronesl mladík směrem ke svému pra-bůh-ví-kolik-dědovi.

„Co myslíš?“ nechápal Merlin.

„Jestli se vůbec kdy vyrovnám klukům,“ vysvětloval svoje obavy. „Učím se, jak nejrychleji to jde, ale pořád cítím, že to nestačí.“

„Dudley,“ začal Merlin. Zarazil se a povzdchel si, než pokračoval: „Vím, je to pro tebe težké, ale musíš pochopit, že Harry, Draco a Neville sdílí něco zvláštního.“

„Co?“

„I když jsem jenom obraz svého já,“ zašklebil se Merlin. „Cítím z nich něco vzláštního. Není to jenom tím, že jsou spoutání, ale spíš tím, co z nich vyzařuje. V jejich srdích něco spí. Něco dávného a starého, co jenom čeká, až bude ten správný čas se probudit.“

„Ale co, Merline?“ dostal D trochu obavy. „Neublíží jim to?“

„Neboj se, Dudley,“ uklidňoval ho starý muž v obraze. „Budou v pořádku. Je to jejich součástí. Jejich podstata.“

„Takže až příjde čas,“ zamyslel se mladík, „oni se změní?“

„Ano, ale ne tak jak si myslíš,“ pokračoval Merlin. „Stanou se jenom tím, co už jsou dávno v srdcích.“

„A co to je?“

Stařec si povzdychl a odvětil: „To nevím, ale doufám, že se to jednou dozvíme. Jen aby nebylo pozdě.“

„Pozdě?“ nechápal Dudley.

„Ale,“ mávl Merlin rukou. „Neber starého muže vážně. Jak říká Harry, asi už trochu senilním.“

„Pch,“ odfrkl si Dudley. Moc se mu tomu nechtělo věřit – té senilitě. Občas mu přišlo, že je starý muž až nepříjemně bystrý. Obvzlášť když ho káral.

„Já jsem to slyšel,“ pokáral ho Merlin. „I když jsem jenom obraz, neznamenáto, že nemám dobré uši. Pamatuj si to!“

„Ano, pane,“ zamumlal D.

„A teď, kde jsme to přestali?“ řekl si jen tak pro sebe Merlin. „O ano, u maskovacích kouzel. Takže….“

A D se vrátil ke své výuce, ale i tak mu nasadil brouka do hlava ohledně jeho bratrance a jeho přátel.

 

Draco stál v zahradě a díval se na Harryho, jak pokládá květiny na hrob svých příbuzných, které pohřbili v jednom jejím koutě. Když se černovlasý mladík narovnal a všiml si, že Draco stojí kousek od něho, zeptal se. „Co tady děláš, Ici?“

„Přemýšlím,“ odvětil Draco a přišel blíže k němu.

„O čem?“

„Kdy to celé skončí,“ povzdechl si blonďatý mladík. „Chtěl bych vědět, jak je otci. Jestli je zdravý nebo jestli Azkaban zanechal horší rány než jenom fyzické.“

„Neměl jsi další vize?“ zeptal se Harry a posadil se na lavičku naproti hrobům. Poklepal na místo vedle sebe a naznačil tím Iceovi, aby se posadil vedle něho. Když tak učinil, černovlásek pokračoval: „Něco o otci?“

„Právě že ne,“ odvětil Zmijozelský student. „A to mě znepokojuje.“

„Nemyslím si, že by ho Remus nebo dokonce Snape nechali trpět nebo něco podobného,“ namítl Pyro sice trochu nervózně, ale s přesvědčením.

„To doufám, jinak je roznesu na kopytech já,“ zavrčel Draco vztekle, až se v jeho hlase projevila jeho zvěromágská podoba.

„Ale Draco,“ chlácholil do Harry s úsměvem na rtech.

„Máš pravdu,“ povzdechl si Malfoy. „Dělám si zbytečné obavy, ale nemůžu si pomoc.“

„Myslím, že vím, co cítíš,“ řekl Harry torchu nejistě. „Taky bych znovu rád viděl Siriuse a zjistli, jestli je v pořádku.“

„Já….,“ chtěl Draco pokračovat, ale zarazil se a otočil k hradu.

„Co se děje, Draco?“ zeptal se Nebelvír, když si všiml jeho zaražení.

„Něco cítím,“ odvětil mladík a vstal z lavičky.

„Co?“

„Nevím,“ pokračoval. „Ale je to silné a živé.“

„V hradě?“ padla další otázka od černovlasého mladíka. Všiml si totiž, že se Ice díva směrem k hradu.

„Něco tam je,“ usoudil a vyšel k budově celkem rychlým krokem, až za ním zavlál plášť, který měl na sobě.

Harry jenom zamrkal nad jeho rychlostí a rozběhl se za ním, aby ho dohnal. Když tak učinil, srovnal s ním krok a šel mu po boku: „Kde to je?“

„V zemi,“ padla jednoduchá odpověď.

„Irisi?“ promluvil Harry ve své mysli. „Kde jsi?“

„S Dudleym v knihovně,“ ozvala se odpověď. „Co se děje?“

„Draco ucítil něco pod hradem. Něčí přítomnost,“ odvětil Pyro. „Teď to jdeme prozkoumat.“

„Míříme k vám,“ řekl Nev pevným hlasem, který nesnesl odpor.

„Dudleyho nech v knihovně,“ namítl černovlásek.

„Na to zapoměň,“ pokračoval Iris. „D už se naučil tolik, že nám může být jenom kuprospěchu.“

„Dobrá,“ ustoupil černovlasý Nebelvír. „Sejdeme se u vchodu do sklepení. Zatím.“

„Jsme na cestě,“ odpověděl Longbottom.

Za pár minut se obě skupinky střetly u vchodu, který vedl do sklepení a tudíž k cíli jejich cesty.

„Co tam dole vlastně je?“ zeptal se Dudley s hůlkou v ruce.

„Nevím,“ odpověděl Ice. „Jenom cítím, jak tam něco dýchá, jak tomu bije srdce.“

„Takže je to živé,“ usoudil Iris. A zadíval se dolů.

„Jak to že jsi nic necítil dříve?“ zeptal se Harry zamyšleně.

„Třeba to nechtělo, abychom o tom věděli,“ řekl D a tím si vysloužil dost nesourodé pohledy. Jeden překvapený a druhý nechápavý.

Draco jenom nadzvedl obočí, což vyjádřilo jeho překvapení nad jeho konstatováním. Nakonec řekl: „I to je možné. Třeba nastal čas, abychom to objevili.“

Dudleymu se hlavou prohnala vzpomínka na rozhovor s Merlinem, ve kterém se bavili o jeho přátelích a jejich pravých podstatách. Ale nahlas to neřekl, ale doufal, že to není ono. Nebyl ještě připravený je ztratit, když by přijali sami sebe. Ještě je moc potřeboval.

„Nemáme na výběr,“ rozhodl Harry. „Jdeme dolů.“

„Souhlasím,“ přidal se Draco a jako první vešel do chodby, která vedla do sklepení. Ostatní ho tiše následovali. Harry si na dlani vykouzlil ohnivou kouli, aby aspoň trochu osvětlil cestu.

„Je zajímavé, že okoli nereaguje na naší přítomnost,“ rozhlížel se Dudley kolem sebe při svitu ze své hůlky.

„To je pravda,“ souhlasil Neville, který šel po jeho boku. „Hrad vždycky reagoval, když jsme se objevili v nějaké jeho části tím, že se rozsvítili pochodně nebo svíčky. Proč to tady nefunguje?“

„Nemám zdání,“ odvětili Harry s Dracem současně.

„Tak to zjistíme,“ ušklíbl se D.

Nešli moc dlouho a celou cestu je vedle Ice, který neomylně kráčel v před, jakoby ho něco táhlo k cíly. Najednou se blonďatý Zmijozel zastavil před dveřmi, které byly jedněmi z mnoha.

„Jsme u cíle?“ zajímal se Neville a zvědavě se díval na dveře před sebou. Necítil z nich nic neobvyklého, prostě jenom dveře.

„Ano,“ odvětil mu Draco a celkem zasněně se díval na stejné dveře. Natáhl ruku a sevřel kliku, ale na chvíli se zarazil.

„Děje se něco?“ zeptal se Harry s obavami, když uviděl Dracovo zaváhání.

„Nic,“ zakroutil hlavou jediný Zmijozelský student na hradě. „Jen jsem trochu nervózní.“

„Nervózní?“ nechtěl věřit Chlapec, který přežil, svým vlastním uším. „Ty a nervózní, no to je takový  malý zázrak, ne.“

A celou dobu se u toho šklebil. Ice po něm hodil naštvaný pohled a stiskl kliku. Dveře se pomalinku otevřely a částečně odhalily skryté věci, které se v té místnosti skrývaly.

Nakonec se dveře otevřely úplně a Dracovi se naskytl pohled do celé místnosti. Ostatní chlapci mu nakukovali přes rameno, jak byli zvědaví.

„Tak co tam je?“ zajímal se Dudley, který přes Harryho rozcuchanou hlavu moc dobře neviděl.

„Nejsem si jist,“ odvětil Ice a vkročil dovnitř. Něco ho táhlo dovnitř. Vešel a rozhlédl se kolem sebe,  první co upoutalo jeho pozornost, byla ledová stěna, která se táhla po pravé straně místnosti. Vydal se přímo k ní.

„No, páni,“ vydechl Harry, když společně s ostatními vešli dovnitř. Přešel blíže ke stěně a přejel přes ní dlaní. „Je to opravdu z ledu. Studí to.“

„Fascinující,“ přidal se k němu jeho bratranec a přiložil dlaň vedle té jeho. A pak udělal něco, co Harry ne. Přejel dlaní po stěně a setřel nánoh sněhu, který na ní ulpěl. Když tak udělal, něco na druhé straně přitáhlo jeho pozornost. Přiblížil obličej ke stěně a snažil se zaostřit na druhous stranu: „Něco tam je.“

Pyro se otočil na Draca a zeptal se: „Dokážeš tu stěnu stáhnout?“

Ice přešel ke stěně, jelikož se od ní z nějakého důvodu držel dál, a přiložil na ní ruku a zavřel oči. Když se nic nedělo, oči znovu otevřel a řekl: „Nejde to.“

„Hmm,“ zamumlal Nev. Přistoupil blíže a taky setřel trochu ledovky. A snažil se tím prohlédnout. „Něco tam je. Ale není dobře vidět co.“

Teď už i Draco hleděl dovnitřku a snažil se zjistit, co tam je. Přišlo mu, že se tam něco blýská a hýbá. Zřejmě dýchá. Najednou mu to došlo. Za stěnou zledu leží drak na velké hromadě zlata.

„Je tam drak,“ řekl všem kolem s jistotou v hlase.

„Drak?“ nevěřil černovlasý Nebelvír.

„Víš, to jistě?“ ptal se Nev zvědavě a snažil se svým zrakem proniknout za ledovou stěnu, ale moc se mu to nedařilo.

„Dávalo by to jistý smysl,“ pronesl Dudley. Když se na něho všichni otočili, pokračoval: „V Dracovi spí drak. Bože, to zní jako nějaká říkanka. Takže je jen logické, že by mohl cítit dalšího ve své přítomnosti. Stejně jako Neville cítí jednorožce.“

„Ale proč až teď?“ nechápal Iris. „Přece by ho měl cítit už, když jsme sem přišli.“

„Asi nastal ten správný čas,“ nadhodil znovu D.

Harry se po svém bratranci otočil a řekl: „Co nám tajíš, Dudley?“

„Nic,“ snažil se mu vyvrátit jeho domněnky.

„Hmm,“ zamrčel Pyro, ale dál se k tomu nevracel. Teď měli před sebou důležitější věci. „Nedokážeš se k němu dostat, že?“

„Ne,“ souhlasil Ice.

„Ani ho vzbudit?“ zeptal se Nev.

„To bude taky asi nemožné,“ souhlasil Draco a znovu přitiskl dlaň na stěnu. „Takže ho necháme asi spát, musí se probudit sám od sebe. A pak se ho můžu zeptat, co tady dělá.“

„Ok, tak jdeme,“ řekl D a vyšel z místnosti. Harry s Irisem se za ním vydali, jen Draco zůstal o trochu déle, aby se ještě chvíli díval na draka spícího za ledovou stěnou.

 

„Luciusi, neměl bys to tak přehánět,“ nabádala muže Alice, který se snažil udržet na nohou z čiré síly své vůle. Několik týdnů proležel v posteli, než mu ostatní v domě vůbec dovolili vstát a on se prostě odmítal znovu vrátit do postele. Jelikož by si byl jist, že by se ho tam snažili všemožnými způsoby udržet. Místo toho klesl do nejbližšího křesla s mohutným vydechnutím.

Žena nad ním jenom zakroutila hlavou: „Ležel jsi několik týdnů, musíš nabrat síly pomalu. A hlavně se nepřepínat.“

„Do té zatracené postele se nevrátím,“ zavrčel jejím směrem. „Už jsem se naležel dost. Musím začít hledat svého syna.“

„Až on sám bude chtít, tak se vrátí,“ odvětila mu pevně. I ona sama toužila jít hledat svého malého chlapečka, ale nevěděla vůbec, kde začít. Proto se upínala aspoň k té naději, že až na to bude připravený, vrátí se sám.

„Ale…,“ chtěl ještě něco namítnout, ale pohled, který mu Alice věnovala, naznačoval, aby zmlkl. Radši to udělal. Nechtěl znovu čelit hněvu, který z ní vyzařoval, když něco nešlo po jejím. Jednou mu to úplně stačilo. Naštěstí tenkrát nebyl cílem jejího výbuchu. Ale i když to neřekl nahlas, litoval Siriuse, který tím cílem byl.

„Takže,“ popadla ho za loket a vytáhla do stoje. „Teď si půjdeš znovu lehnout, zdřímneš si, a pak to zkusíme znovu. Rozumíš mi?“

„No jo,“ zamumlal a nechal se odvést do postele a uložit. Neměl toho moc na vybranou.

Alice se na něho ještě chvíli dívala, jak usíná, než odešla z pokoje. Na chodbě se střetla se Severusem a usmála se: „Už je to zase ten starý dobrý Lucius Malfoy, kterého máme všichni tak rádi.“

„Prosím?“ nechápal muž.

„Začíná vrčet na všechny kolem sebe,“ vysvětlovala vesele. „Prostě už je to zase ten samý Lucius.“

„A to je dobře?“ zašklebil se Snape.

„To uvidíme,“ zašklebila se stejně. „Teď zrovna usnul. Je to čím dál tím horší udržet ho v posteli, aby odpočíval.“

„Tak v tom případě ho přivážeme,“ zažertoval lektvarista.

„O, to byl vtip,“ zasmála se Alice. „Ostatní chlapci na tebe mají špatný vliv.“

„Pfff,“ odfrkl si a rozešel se k pokoji svého přítele. Cestou slyšel ženin tichý smích.

 

Uběhlo několik týdnu od objevení draka v podzemí a Ice se tam každý den vracel, aby ho zkusil probudit nebo dostat z jeho ledového vězení. Zatím se mu nepodařilo zjistit, ani jaký je to druh, natož ho probudit. Začínal z toho být dost skleslý. Byla to relativně první možnost, kdy se mohl setkat s dalším drakem ve své zvěromágské podobě. Neville mu už několikrát vyprávěl, jaké to je běžet společně s ostatními jednorožci. Nedokázal by si ani představit, jaké by to bylo letět s jiným drakem.

Teď stál v zahradě a díval se, jak Iris sází nový strom. Vlastně, když se rozhlédl kolem sebe, mohl vidět všechny živé obyvatele hradu. Dudley seděl na lavičce u hrobu svých rodičů a Harry se válel na dece pod jedním z mohutných stromů s knihou.

Stál tam a užíval si sluníčka. Nebylo mu divné, že i když v jeho síle byl led, rád si užíval paprsky slunce, které dopadaly na jeho pokožku. Přemýšlel, že následoval Harryho příkladu a též si vykouzlit deku s knihou, a jen se tak válet v hřejivých paprscích slunce. Ale dřív než se tak stalo, přepadla ho obrovská bolest hlavy. S výkřikem bolesti se chytil za spánky a klesl na kolena.

V tu samou chvíli u něho byl Harry a zachytil ho do náruče, aby si při pádu nijak neublížil. Opatrně ho položil na zem a vyděšeně se ptal: „Co se děje, Ici? Necítím tě.“

„Já…nev…,“ snažil se ze sebe dostat.

„Harry, co se děje?“ přiběhl k nim Iris.

„Nevím,“ odvětil Pyro.

V tu chvíli k nim doběhl i Dudley a poklekl u nich se slovy: „Co se děje, Má vizi,“

„Mohlo by to tak být,“ souhlasil Iris, když přiložil prsty na Dracovy spánky, aby mu trochu ulevil od bolesti. Nechtěně tak zachytil několik obrazů, které se míhaly v Iceově mysli. Na základě toho řekl: „Je to vize.“

„Čeho?“ dotazoval se Harry.

„Nevím,“ odvětil hnědovlásek. „Budeme muset počkat, až se Draco vzpamatuje.“

Nezbylo jim tedy nic jiného než počkat, až se Draco probere a bude jim schopná sdělit, co viděl. Ale ke klidu jim nepřidávalo, že blonďatý mladík v Harryho náručí naříkal a něco nesrozumitelně mumlal. Připadalo jim to jako celá věčnost, než se Ice uklidnil a upadl do mírného spánku.

„Nepřesuneme ho do jeho pokoje?“ navrhl D. „I když je krásně, nemyslím, že by to tady bylo pohodlné.“

„Souhlasím,“ přidal se na jeho stranu Neville a kývnul na Harryho, aby Ice opatrně zvedl a odnesl ho do jeho pokoje. Černovlasý mladík si jemně přitáhl Draca do náruče a s pomocí Dudleyho se postavil na nohy a rozešel se směrem k hradu.

Došli až ke Dracovu pokoji a Iris urychleně otevřel dveře, aby mohl Harry i s tělem v nářučí projít. Černovlasý Nebelvír došel až k posteli a velmi opatrně položil Ice na pokrývky. Rychle ustoupil, aby udělal místo pro Nevilla, který už se hrnul k pacientovi.

Dudley, který postával na druhé straně postele, se zeptal: „Jak je na tom?“

„Spí,“ odvětil Iris, když dokončil svoje vyšetření. „Nebudeme ho budit, počkáme, až se vzbudí sám.“

„Chtěl bych vědět, co viděl,“ mumlal Harry. „Nikdy jsem takovou reakci od něho neviděl.“

„Ani já ne,“ souhlasil Iris. „Bude to asi něco hodně citového.“

„Co když,“ odmlčel se D. Jeho bratrance se na něho zvědavě podíval a gestem ruky ho vyzval, aby pokračoval ve své myšlence. „Co když viděl válku? Její začátek nebo konec.“

„I to je možné,“ zamyslel se Pyro. „Teď ho necháme spát.“

Sice se tak rozhodli, že ho nechají spát, ale ani jeden z chlapců neopustil pokoj. Místo toho si přinesli zábavu dovnitř. Harry seděl v křesle u okna a četl si knihu. Dudley s Nevillem hráli u stolku šachy, ale jejich mudlovskou verzi. I když byl D nadšený kouzelnickým světem, nějak se mu nelíbili šachy, které se navzájem likvidují. A když mu Harry povykládal, jak se s jejich zvětšenou verzí střetl v první ročníku, jejich nechuť k nim ještě vzrostla.

Uběhla asi hodina, když Draco začal jevit známky probouzení. Nev okamžitě vstal od rozehrané partie a přesunul se k posteli. Naklonil se nad ním a zašptal: „Draco? Slyšíš mě?“

„Jo,“ ozvalo se po chvíli z mladíkových úst.

„Jak ti je?“

„Hrozně,“ zachraptěl a pokusil se i přes Nevillovo snažení posadit.

„Měl bys ještě ležet,“ namítal Iris.

„Odpočinu si později,“ řekl Draco a vyhnul se Nebelvírovým rukou. „Máme důležitější starosti.“

„Co jsi viděl?“ přišel k posteli Harry a sedl si na její kraj.

„Válku,“ odvětil jediným slovem.

„Kdy a kde?“ padla od Pyra další otázka.

„Zítra v Bradavicích.“

„V tom případě,“ vstal černovlásek ze svého místa. „je načase se připravit.“

TBC

24.02.2012 15:12:32
morituri
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one